Vydání Antologie běloruských povídek v češtině má dvojí význam. Nejenže seznámí českého čtenáře s částí současné běloruské literatury, ale představuje i jistý morální vzkaz běloruské demokratické kulturní scéně: má smysl tvořit, vaše díla jsou žádaná i v zahraničí. Antologie dokládá „evropskost“ současné běloruské literatury, která se zabývá hluboce lidskými a aktuálními problémy a má světu co ukázat a předat. Přes problémy způsobené obtížnou politickou situací v zemi chytli běloruští literáti druhý dech a vypracovali se na úroveň jiných literatur. Možná právě současná politická realita z nich ždíme opravdové literární umění.

Povídky byly napsány po roce 1990, s výjimkou dvou (Zabíjačka a Karol Ňaboža, které vznikly ještě v 70. letech 20. století) a jsou svérázným obrazem života Bělorusů ve 20. století. Přesto v antologii nenajdeme jen příběhy ze současnosti, výběr témat je mnohem pestřejší. Na dvaceti povídkách lze demonstrovat rozmanitost současné tvorby. Řada z nich však po přečtení zanechává v čtenáři depresivní dojmy: je jim společná bolest, hrubé chování vedlejších postav, skrytý skepticismus k vlastnímu osudu schovaný pod zdánlivou bezstarostností hlavních postav a vtipným vyprávěním. Už sama témata nejsou optimistická: stalinské perzekuce, neštěstí 2. světové války, následky Černobylu, absurdnost současné politické situace. Výjimkou jsou nadčasové povídky Mravenci a Kráva, které nelze chronologicky zařadit.

Podle sestavitele antologie Sjarheje Smatryčenky byly jednotlivé povídky vybrány s ohledem na historický kontext běloruské literární tvorby, aby byla českému čtenáři představena běloruská literatura z různých stran. V povídkách jsou často zmiňovány historické osobnosti a události, které jsou českému čtenáři známé z ruských a světových dějin, ale běloruští spisovatelé jim vštěpují běloruský kontext, který je mnohdy odlišný a pro nás objevný (atentátník Lee Harvey Osvald, který krátkou dobu žil a pracoval v Minsku).

Výbor je reprezentativní a představuje současnou běloruskou literaturu napříč. V antologii jsou zastoupeni především autoři, kteří jsou v menší či větší míře v opozici vůči běloruskému režimu. Řada z nich v Bělorusku vůbec nemůže své knihy vydávat, vycházejí jen v zahraničí nebo v několika málo existujících soukromých nakladatelstvích.

Jak píší vydavatelé v závěrečné ediční poznámce, „běloruská literatura současnosti je trojí“ - oficiální, neoficiální a exilová. Pochopitelně jde o jev běžný ve všech autoritárních režimech, oproti československé literatuře je ale v Bělorusku dnes přece jiná doba a jiná poptávka, ve které jde především o kvalitu literárního díla, ne o kádrový profil autora. Antologie pak předkládá ukázky z tvorby autorů neoficiálních a exilových. Jediným zástupcem oficiální tvorby je Andrej Fedarenka.

Některé povídky jsou náročnější na čtení a vyžadují čtenářovu pozornost (Bykav, Minkin, Fedarenka), některé naopak přečtete lehce a jedním dechem (Arlov, Vežnavcová). Najdeme zde autory s opravdovým talentem (Stralcov, Arlov, Hlobus), kteří ve své tvorbě naplno projevují literární mistrovství. Aktuální je Arlovova ironická povídka Řád bílé myši, která je jemnou a brilantní satirou na všemocného vládce, jenž se přes všechny rafinované úklady dočká porážky od svého potenciálního protivníka, jehož jedinou zbraní je zbraň ducha – pero.

Vstříc novým antologiím
Antologie položila základní kámen nové překladatelské tradici a vnesla potřebný impuls do rozvoje bělorusko-českých kulturních styků. Proto je škoda, že vydavatel nepamatoval na vysvětlení základních pojmů. Běloruské reálie jsou českému čtenáři málo známé a pro pochopení některých povídek by bylo alespoň krátké uvedení do reálií potřebné. Chybí také vysvětlení problematiky přepisu běloruských místních a vlastních jmen (Vilnius – Vilno, Bykau – Bykav, Arlou - Arlov).

U povídek rovněž chybí zdůraznění, že jde o samostatné povídky. Na konci antologie je pouze vyjmenovaný přehled originálů, uvedený ovšem v běloruštině, které čtenáři nemusejí rozumět.

Bohužel v autorských medailoncích se vyskytují drobné ortografické a několik nepodstatných faktografických chyb (vesměs v letopočtech), a v několika případech lze natrefit na neopravené bělorusismy (např. pravoochranný časopis). Redakční práce mohla být pečlivější, aby v textu chyby nezůstávaly. Chyba se pak několikrát opakuje v názvu povídky Maryje Roudové – správný název je „1896“.

Přes drobné nedostatky je nutné konstatovat, že překladatelé se zhostili se ctí velmi nesnadné a namáhavé práce, uvážíme-li třeba jen problémy jazyka postmoderní prózy. Záslužným počinem je důsledná orientace na překlady z běloruských originálů: před rokem 1989 se běloruští autoři, včetně Bykava, často překládali z ruštiny, s výjimkou překladatele Václava Židlického, který překládal přímo z běloruštiny.

Na závěr je třeba vyslovit neskromné přání pokračovat ve vydávání běloruské literatury, na řadě by mohl být výbor z postsovětské tvorby Vasila Bykava, která v Česku dosud čeká na svého vydavatele. Jen tehdy může Bykav vstoupit ve všobecnou známost, až budou jeho díla ležet na pultech českých knihkupectví tak často, jako knihy Milana Kundery v Bělorusku.

V antologii zastoupení autoři
Vasil Bykav (zemř. 2003) – nejznámější běloruský spisovatel, autor próz o partyzánském odboji za 2. světové války, zločinech stalinismu a protikomunistickém odboji, ale i válce v Afghánistánu, z nichž třináct bylo přeloženo do češtiny a slovenštiny. Žil půl roku v Praze. - Povídky: Mravenci. Žlutý píseček.
Vjačaslav Adamčyk (zemř. 2001) – prozaik a scénárista, autor povídek z období 2. světové války. - Povídky: Leanarda. Karol Ňaboža.
Michas Stralcov (zemř. 1987) – prozaik, esejista, překladatel, autor lyricky laděných próz. - Povídky: Zabíjačka.
Natallja Babinová – prozaička, esejistka. - Povídky: Tanec.
Adam Hlobus – syn Vjačaslava Adamčyka, nadaný básník, autor různorodých próz, mezi oblíbená témata patří láska a smrt. - Povídky: Smrt je muž.
Sjarhej Dubavec – publicista, esejista a významný editor, autor několika povídek. - Povídky: Bezmocnost.
Andrej Fedarenka – prozaik a dramatik, autor dětských knih. - Povídky: Tyvado.
Ales Astašonak (zemř. 2004) – plodný překladatel, scénárista, prozaik. - Povídky: Prázdné lahve.
Pjatro Vasjučenka – renomovaný literární vědec a kritik, ale také prozaik - Povídky: Pryč.
Ihar Sidaruk – dramaturg, básník, autor několika povídek. - Povídky: Autobus barvy lila.
Vinces Mudrov – v SSSR vydával samizdat, autor povídek. - Povídky: Cesta dlouhá dvacet kroků.
Mira Łukszová – představitelka běloruskojazyčné literatury v Polsku; žije v Białystoku, autorka pozie a lyrických povídek. - Povídky: Žena se zchromlou rukou.
Maryja Vajcjašonaková – autorka próz, často zaměřených na křesťanskou a lidskou morálku. - Povídky: Seděla jsem naproti.
Jeva Vežnavcová – vl. jm. Svjatlana Kursová, autorka próz zaměřených na genderovou problematiku. Pracuje jako novinářka. - Povídky: Jesličky, flašinet.
Maryja Roudová – vl. jm. Maryja Salaujovová, autorka ironických próz. - Povídky: 1896.
Uladzimir Arlov – básník, prozaik, esejista, autor historických novel, povídek pro děti, držitel řady literárních cen. - Povídky: Maša a medvědi. Řád bílé myši.
Aleh Minkin – básník, prozaik, autor dětských knih, významný překladatel poezie. - Povídky: Kráva.