Demetz, Peter

Demetz, Peter

rozhovor beletrie zahraniční

Před dvěma týdny vyšla ve vídeňském nakladatelství Zsolnay kniha esejů významného germanisty českého původu Petera Demetze (*1922 v Praze). Jmenuje se Böhmen böhmisch čili Čechy česky. Autor se v ní obrací k česko-německo-židovskému živlu převážně na území dnešní České republiky.

Před dvěma týdny vyšla ve vídeňském nakladatelství Zsolnay kniha esejů významného germanisty českého původu Petera Demetze (*1922 v Praze). Jmenuje se Böhmen böhmisch čili Čechy česky. Autor se v ní obrací k česko-německo-židovskému živlu převážně na území dnešní České republiky.

- Proč Böhmen böhmisch?
- Název vymyslela lektorka ve vídeňském nakladatelství Zsolnay. Své eseje jsem chtěl původně pojmenovat České, příliš české. Hodlal jsem tak napodobil Egona Erwina Kische, který ve starém vydání Pražských dobrodružství nazval jednu kapitolu Rodinné, příliš rodinné. Kisch tak trochu parafrázoval slavnou Nietzscheho knihu Lidské, příliš lidské. Jenže já jsem nemyslel na Nietzscheho, nýbrž jen na Egona. Nakladatel mi ovšem řekl, že to nejde, protože by prý název mohl někomu připomínat kuchařku s českými recepty.

- Co spojuje vaše eseje?
- Jsou to eseje o literárních otázkách česko-německo-židovských autorů. To znamená otázky, které byly aktuální před šedesáti až sto lety. To mě zajímá, v tomto prostředí jsem vyrostl. Zároveň se dotýkám otázek jako Benešovy dekrety nebo problematiky nacionalismu.

- Vracíte se tím do doby svého dětství a mládí. Není to návrat do blažených let, do Arkádie?
- Ne, vracím se do svého mládí, což žádná Arkádie nebyla. Bylo to sice dobrodružné, ale žádná pohoda. Zažíval jsem problémy občanské a rasové. Ta dnes proklamovaná německo-židovsko-česká multikulturalita je spíše idealizovaným konceptem, který se historickému podobá jen velmi vzdáleně. Lidi se dívali šejdrem. Buď, anebo. Němec, nebo Čech.

- V knize vedle sebe stavíte vedle filozofa Waltra Benjamina nebo Bernarda Bolzana i básníka Jiřího Ortena? Jaký klíč jste při výběru použil?
- Většinu autorů naštěstí nemusím objevovat, například právě Ortena už objevili Seifert a Václav Černý. Mně šlo o něco zvláštního. Chtěl jsem ukázat na jistou zvláštnost. Totiž že český básník židovského původu sedí někde na Smíchově ve svém kamrlíku, čte a překládá Rilkeho v době okupace. To se mě z dnešního nacionalistického hlediska zdá takřka absurdní. Tenkrát to nijak zvláštní nebylo.

- V předmluvě o vás kníže Schwarzenberg hovoří jako o „posledním Evropanovi“. Cítíte se tak?
- Chtěl tím říci, že sedím na mnoha židlích zároveň. A to mě taky baví, protože dnes vám to nikdo nevyčte. Ale před válkou byly pozice vyhrocenější: co Čech, to Sokol, co Němec, to Henleinovec.

- Zažil jste v mládí projevy nacionalismu?
- V Praze ne, ta byla kosmopolitní, ale v Brně každý věděl, kdo je Čech a kdo Němec, kdo je německý nebo český žid, kdo je sociální demokrat, henleinovec či německý komunista.

- O co přišla republika odstraněním národnostní plurality a posílením nacionálních aspektů?
- Jedním slovem o humanitu. Masaryk říkal, že smysl českých dějin je humanita. Ale například odsun, vyhnání, Terezín, to nemá s humanitou nic společného. Idea humanity je velmi důležitá a nelze ji obětovat národní a kulturní čistotě. Dnes už v Praze vidím kosmopolitismus, ovšem jiný než před válkou. Tento kosmopolitismus je slovanský. Je zde spousta Poláků, Ukrajinců a podobně. Líbí se mi tady. Města totiž nemají být čistá, ale složitá.

- V knize se vracíte i k Benešovým dekretům a odsunu. Jakou pozici zastáváte?
- Své stanovisko označuji za „skutečnostnické“. Patřím ke skupině, která po roce 1948 vydávala v exilu v Ženevě časopis Skutečnost. Každý měsíc vycházelo nové číslo, kde jsme probírali nejrůznější otázky. Časopis hlásal názory nepopulární. V německé otázce si pamatuji, jak někdejší si redaktor Lidových novin Matějka kladl otázku, jak by asi tatíček Masaryk komentoval odsun. Masaryk byl ovšem státník, a ne jenom politik, takže by měl zejména vůči uplatnění principu kolektivní viny značné výhrady. A tento názor jsme měli i my v roce 1950. A stejnou pozici zastávám dodnes.

- Píšete česky, německy i anglicky. Je pro vás použití těchto jazyků identické?
- Česky téměř nepíšu. Když píšu německy, mám tendenci vidět věci polarizovaně: buď, anebo. Pouze angličtina mi umožňuje širší výrazovou škálu a především sebeironii, která je v anglosaském prostředí běžná. Díky ní mohu být v knihách nostalgický, ale nikoli falešně citový.

- Kdybyste dnes měl možnost vrátit se v čase a promluvit si s někým ze svého mládí. Kam by vedly vaše kroky?
- Určitě na Smíchov za Ortenem. I já jsem tehdy psal básně. Já špatné, on dobré. A oba jsme se potýkali s Rilkem. Já myslím si, že jsem něco zmeškal. Nevím, jak se to stalo, že jsem se s ním nesešel. Moc rád bych se s ním prošel po Smíchově nebo poseděl v nějaké kavárně, kam ještě nebyl Židům vstup zakázán. Mluvili bychom o Rilkovi a bylo by nám příjemně.

 

 

© Tomáš Dimter
Ve zkrácené podobě rozhovor vyšel v

Hospodářských novinách

2.11.2006.
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce HN


Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4321x

Inzerce