Nejdelší den v roce
Dückers, Tanja: Der längste Tag des Jahres

Nejdelší den v roce

Na letošním lipském knižním veletrhu byla jednou z nejvytíženějších autorek Tanja Dückersová, jejíž román Zóna Berlín vyšel v roce 2004 v češtině. Představila zde v sérii autorských čtení a interview svůj poslední román Nejdelší den v roce (Der längste Tag des Jahres, 2006).

Na letošním lipském knižním veletrhu byla jednou z nejvytíženějších autorek Tanja Dückersová, jejíž román Zóna Berlín (Spielzone, 1999), vyšel v roce 2004 v češtině. Představila zde v sérii autorských čtení a interview svůj poslední román Nejdelší den v roce (Der längste Tag des Jahres, 2006), který vypráví příběh jedné rodiny, jež žije roztroušená po celém světě.

Když před sedmi lety vyšla Zóna Berlín, zařadili kritici Tanju Dückersovou mezi autorky tzv. dívčího zázraku. Román o nespoutaném životě v Berlíně vyvolal u čtenářů i kritiků pozitivní reakce. Na tento román pak autorka navázala povídkovou sbírkou Café Brasil (2001), která odpovídala trendu, jenž právě nastolila v německé literatuře např. Judith Hermannová svým povídkovým souborem Letní dům, později... (Sommerhaus, später..., 1998). V dalším románu však Tanja Dückersová své čtenáře překvapila. Opustila téma „berlínského románu“ a jako téma si zvolila rodinu a německou historii. V knize Nebeská tělesa (Himmelskörper, 2003), jež vznikla ve stejné době jako román Račím pochodem (Im Krebsgang, 2002) Güntera Grasse zpracovávající stejnou historickou událost, odkrývá Dückersová na příběhu dvou sourozenců tajemství svých prarodičů, kteří za války patřili k Hitlerovým sympatizantům. Podobně jako Grass líčí i ona ve svém románu příběh válečné lodi Gustloff – novodobého Titanicu – která měla přepravit do bezpečí Němce prchající před ruskými vojáky, ale potopila se i s několika tisíci lidmi na palubě.

V posledním románu Nejdelší den v roce zůstává u tématu rodinných vztahů a jejich složitosti. Líčí příběh pěti již dospělých sourozenců, kteří se každý po svém musejí vyrovnat se smrtí svého otce a tím také sami se sebou. Autorka své postavy zasadila do nejrůznějších prostředí a každému z nich věnovala jednu kapitolu. Benjamin připomíná figuru ze Zóny Berlín. Bezstarostný muž, který si v Berlíně otevřel galerii, je viděn spíše očima své přítelkyně Nany, jež zprávu o smrti Benjaminova otce přijme a snaží se ji Benniemu sdělit co nejcitlivěji. Bennie je také typem mladého bohéma, jenž je v Německu někdy označován ironicky jako Ich-a.g. (Já-s.r.o.). V druhé kapitole je hlavní postavou Sylvia, nejstarší ze sourozenců, která se musí vyrovnat nejen s touto nenadálou událostí, ale také se svou dospívající dcerou, jež jí leze na nervy, a náladovým manželem, který je jí nevěrný. Třetí kapitola je věnována Anně, jejíž život se točí kolem dvou malých „anarchistických“ dětí Janiny a Jonase a jež se snaží udržet harmonické manželství i svou psychologickou ordinaci. Čtvrtým sourozencem je David, herec a lehce povrchní člověk, jenž k otci nikdy neměl příliš vřelý vztah a který poté, co se dozví o jeho umrtí, podvede svou přítelkyni s jinou ženou.

Vyvrcholením a zároveň vrcholem románu je poslední kapitola nazvaná Poušť. Jako posledního dostihne zpráva o otcově úmrtí Tomáše, jenž odešel téměř bez rozloučení do Ameriky a usídlil se na obskurním vrakovišti uprostřed pouště, odkud je do nejbližšího města dvě hodiny cesty autem. Jeho osamělý život zpestřuje pouze syn Sami, jemuž také musí celou situaci vysvětlit. Tomáš je sám uprostřed pouště i života a teprve nad parte si uvědomuje důležitost rodinných vztahů.

Román využívá opět princip mozaiky a z různých pohledů skládá obraz nejen života jednoho obyčejného člověka – patriarchálního otce Paula, který celý život strávil v obchodě s exotickými poušťními zvířaty, ale především jedné rodiny, v níž každý prožívá krize a anti-rodinné fáze, ale pro jejíž členy je právě „rodina“ zázemím, s nímž lze spojit nejhezčí zážitky z dětství, kdy byl život ještě jednoduchý.

Tanja Dückersová je nadaná vypravěčka, jež zapojuje především fantazii a nechává rozehrát nejen příběhy, ale i obrazy – zejména v poslední kapitole, vzniklé pod vlivem autorčina pobytu v USA. „Nejraději si všechny příběhy vymýšlím,“ říká autorka, jež někdy fabuluje i téměř stěží uvěřitelné situace, přesto však čtenáře dokáže získat na svou stranu a ke své knize připoutat. Na rozdíl od románů s podobným tématem – rodinné soudržnosti – jako např. Café Saratoga Malin Schwertfegerové, je tento román inspirativním čtením pro všechny smysly.

Recenze

Spisovatel:

Kniha:

Aufbau Verlag, Berlin, 2006.

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse

Anders Worden,

Vždycky, když čtu Putnova lamenta na adresu českých recenzentů, zoufám si nad jeho nadutostí. Vždyky když pak čtu recenzi tohoto ranku, běduju nad tím, že má Putna vlastně pravdu. Proč tu pro takové texty neexistuje rubrika s názvem digest? Kam se poděl postoj recenzenta, tj. v první řadě čtenáře? Nebo "je tu čteno" jen, aby něco "bylo napsáno"? Nebo jsou snad prožitek, postoj, interpretace, zkrátka vlastní čtení, skryty do fráze o všech smyslech a do citace z rozhovoru, který recenzi beztak doprovází? A to se ta Zóna Berlín tak špatně prodává, že na její překlad z vlastního pera potřebuje recenzentka upozornit hned v první větě? Kdyby totiž šlo jen o důslednou touhu informovat čtenáře, jistě by nebyla o pár řádků dál řeč o Račím pochodu, nýbrž o novele Jako rak, jak zní překlad Jiřího Stromšíka.
Jediný půvab tohoto textu tak spoléhá (v schillerovské tradici?) na nechtěné: jeho vyvrcholení vskutku představuje vrchol recenzentské rutiny. Pravda, mohou-li mít omezené ručení i akciové společnosti, proč by je koneckonců nemohl mít také recenzent?

(Přiznávám, je v tom trocha nespravedlnosti: existuje spousta textů, které si o takovou reakci říkají právě tak. Jenže to svrbění se stalo nesnesitelným právě teď a tady...)