Smith, Zadie: O kráse

Smith, Zadie
O kráse

studie beletrie zahraniční

Psát romány a udělat s nimi díru do světa dřív, než je člověku třicet, se v případě Zadie Smithové zdá až směšně lehké. Nechť čtenář posoudí sám: ve dvaadvaceti letech napíšete povídku, jež se objeví v antologii studentských prací, na základě náčrtu jedné kapitoly se vás ujme literární agentura, která posléze vydraží vaši dosud neexistující prvotinu nakladatelství za zálohu, činící neuvěřitelných 250 000 liber.

Barevný svět Zadie Smithové
Zadie Smithová
: O kráse, přel. Petra Diestlerová, BB art, Praha 2006, 446 stran

Psát romány a udělat s nimi díru do světa dřív, než je člověku třicet, se v případě Zadie Smithové zdá až směšně lehké. Nechť čtenář posoudí sám: ve dvaadvaceti letech napíšete povídku, jež se objeví v antologii studentských prací (sice ne jen tak ledajaké, ale o tom později), na základě náčrtu jedné kapitoly se vás ujme literární agentura, která posléze vydraží vaši dosud neexistující prvotinu nakladatelství za zálohu, činící neuvěřitelných 250 000 liber. Knihu dopíšete až za tři roky, v posledním ročníku školy. Když román konečně vyjde, prodají se jej statisíce výtisků, získá několik prestižních literárních ocenění, mezi nimi i Whitbreadovu cenu pro nejlepší debut. V pětadvaceti jste slavní. Vaši knihu adaptují pro televizi. Během následujících pěti let stačíte napsat další dva romány; v novinách se vyjadřujete k aktuálním tématům, například k vojenskému angažmá USA a Británie v Iráku. Dají vám roční tvůrčí stipendium na Harvardově univerzitě. A ještě se stačíte vdát za básníka, kterého jste potkala na univerzitě. Vypadá to jednoduše. Ale zkuste si to sami.

Přitom Zadie Smithová (*1975) neměla rozhodně cestičku ke slávě nijak umetenou. Narodila se do relativně nemajetného smíšeného manželství Jamajčanky, která do Británie přišla teprve v roce 1969, a již jednou rozvedeného Angličana. Rodiče sami žádné umělecké sklony neprojevovali, zato mladá Zadie ano. Nejdříve ji okouzlilo stepování, pak uvažovala o kariéře divadelní herečky, nakonec se však dala na studia anglické literatury na univerzitě v Cambridge. I tam si však nejdříve přivydělávala jako jazzová zpěvačka a snila spíše o novinářské dráze. Jenže to by nesměla chodit na jednu ze dvou nejlepších britských, potažmo evropských univerzit. Cambridge a Oxford spolu nejen soupeří v tradičním závodě osmiveslic, ale dokážou i spolupracovat. A tak od roku 1993 vychází tzv. Mays Literary Anthology, do níž jsou soustředěny ty nejlepší prozaické i básnické práce studentů obou institucí. Takových antologií se v Británii každý rok objevuje celá řada, ovšem Mays je jedinečná v tom, že jde do běžné distribuce a pokaždé dává prostor jinému hvězdnému editorovi: v roce 1995 například básníku Tedu Hughesovi, o sedm let později pro změnu Nicku Caveovi.

Smithové povídka „Soukromý učitel“ se v antologii Mays objevila roku 1997 a vedla k oné rekordní záloze, kterou jí vyplatilo londýnské nakladatelství Hamish Hamilton za náčrt příběhu, z nějž později vznikly Bílé zuby (White Teeth, 2000, č. 2003). Rozsáhlá románová sága o dvou přistěhovaleckých rodinách, které žijí v současném Londýně, vzbudila mezi čtenáři obrovskou odezvu. Čtenáři obdivovali košatý styl Smithové, v němž autorka osvědčila na debutanta nebývalou vypravěčskou suverenitu. Příběh plyne v leckdy zběsilém tempu, avšak mohutně jej odlehčuje všudypřítomný humor. Termín „hysterický realismus“, který se pro vypravěčskou metodu Smithové vžil, přesně vystihuje odklon od experimentální tradice, která byla Británii vlastní v předchozích desetiletích. V Bílých zubech je vše realistické, ale ubíhá tak rychle, že se čtenář nestíhá divit.

Kritika si neodpustila srovnávání Smithové s klasikem britského multikulturalismu Salmanem Rushdiem, ovšem její devizy neležely na rozdíl od autora Dětí půlnoci jen na literárním poli. Jak je možné, že naprosto neznámé mladé autorce poskytne nakladatelství statisícovou zálohu, aniž by tušilo, zdali výsledek bude stát za to? Spíše než o kvality umělecké šlo o fakt, jenž se dal marketinkově výborně využít. Totiž že Zadie Smithová byla mladá, inteligentní a krásná žena, která měla nadto rodinné kořeny hluboko v britském Commonwealthu. V této souvislosti je třeba zmínit triumf jiné mladé krásné autorky neanglického původu, Arundhati Royové. Ta za svůj první román Bůh maličkostí (God of Small Things, č. 2001) dostala v roce 1997 (tedy ve stejný čas, kdy se nakladatelství ucházela o synopsi Bílých zubů) Bookerovu cenu. Bylo tedy zřejmé, že díla s multikulturní tématikou jsou v kurzu. Nastoupený trend ostatně potvrdila o tři roky později americko-indická spisovatelka Jhumpa Lahiriová, která v roce 2000 obdržela za sbírku povídek Vykladač neduhů (The Interpreter of Maladies) nejprestižnější americké literární ocenění, Pulitzerovu cenu. Asi nemusíme dodávat, že se i v tomto případě jednalo o první knihu. Nadto se v Británii v roce 2003 objevila ještě Monica Ali s vynikajícím (a neméně zábavným) románem Ve čtvrti Brick Lane (Brick Lane, č. 2004).

Zopakovat zářivý úspěch Bílých zubů se zdálo takřka nemožné, Smithová dokonce v rozhovorech přiznávala, že jí sláva na chvíli znemožnila jakoukoli tvůrčí činnost. Přesto relativně záhy publikovala svůj druhý román, Sběratele autogramů (The Autograph Man, 2002, č. 2003). Již na první pohled tu byl znát určitý posun v autorské strategii. Místo mnoha postav, jejichž životní příběhy se navzájem proplétají a tvoří mnohobarevnou a mnohovrstevnou mozaiku, tu najednou máme jediného hlavního hrdinu. Alex-Li Tandem je po otci Číňan a po matce Žid, který bydlí na severu Londýna. Jednoho dne se probudí po třídenním flámu a zjistí, že jej opustila přítelkyně a v jeho bytě se záhadně zjevil papír s podpisem herečky Kitty Alexander, po němž Alex pase celý život. Náš hrdina je totiž podpisy slavných osobností, jak už koneckonců samotný název knihy napovídá, úplně posedlý. S pomocí přátel musí přijít na to, zdali je podpis Kitty pravý, či jej v drogovém opojení sám zfalšoval a teď si to nepamatuje. A s podporou stejných kamarádů se musí ještě navíc dát dohromady natolik, aby byl schopen pronést kadiš, modlitbu za svého mrtvého otce, jenž zesnul právě před patnácti lety na zápasnickém večeru v Albert Hall, kde se Alex poprvé setkal se svou životní vášní.

Smithová svému druhému románu vtiskla poměrně složitou strukturu: Sběrateli autogramů totiž vládne kabala, esoterická židovská nauka o božské podstatě. Ačkoli u čtenářů zaznamenala autorka opět značný úspěch, kritika už tak jednotná jako v případě Bílých zubů nebyla. Autorce vytýkala především jistou schematičnost, s níž se snaží prosadit vůdčí ideu na úkor realističnosti Alexova jednání, zato pochválila zúžení pozornosti na jedinou hlavní postavu.

Po Sběrateli autogramů Smithová konečně trochu zvolnila zběsilé pracovní tempo. Od vydání Bílých zubů uplynuly sotva dva roky, za které stihla nejen napsat další román, ale být i editorkou Mays Anthology, jíž vděčila za svůj raketový start. V roce 2003 tedy odjela na tvůrčí stáž na Harvardově univerzitě, kde poznala akademické prostředí i ze strany učitele, a další rok si v Královské kapli Cambridgeské univerzity vzala svého bývalého spolužáka, básníka Nicka Lairda. A samozřejmě po celou tu dobu pracovala na svém dalším románu.

 

Smithové třetí román O kráse (On Beauty) vyšel v září roku 2005. Jeho titul spíše než k beletrii odkazuje k esejistice; však také autorka svou inspiraci přiznává hned v úvodním poděkování. Z eseje Elaine Scarryové O kráse a spravedlnosti (On Beauty and Being Just), vydané roku 1999 v americkém Princetonu, si Smithová vypůjčila nejen název knihy a její třetí kapitoly, ale především ústřední platónskou ideu: totiž že krása a dobro jsou vzájemně úzce spjaty. Co je dobré, je nutně i krásné a naopak. Snad by se tak zřetelný příklon ke klasické myšlence mohl v případě mladé autorky zdát překvapivý, ovšem je třeba si uvědomit, že Smithová nikdy příliš neexperimentovala. Její romány jsou vlastně docela tradiční: v souvislosti s Bílými zuby zmiňují kritici vedle Salmana Rushdieho a Martina Amise především Charlese Dickense. V případě románu O kráse se Smithová ke svému vzoru hlásí rovnou v úvodu. Edwardu Morganu Forsterovi chce svým dílem složit poctu a činí tak opravdu z gruntu: hned první věta O kráse je totiž parafrází úvodní věty Forsterova Rodinného sídla. Další paralela vyvstane, když prozradíme, že v originále se Forsterova předloha nazývá Howards End – a Howard je jméno jedné z hlavních postav románu Smithové. Také mnohé z toho, co se stane Belseyovým a Kippsovým, pochází původně z pera anglického klasika. I v Rodinném sídle jsou dvě rodiny, z nichž jedna je bohémská a druhá upjatá, také tam se rodinné vztahy komplikují kvůli lásce a manželky obou znepřátelených mužů se navzdory jejich vzájemné nechuti spřátelí. Dokonce i takové podrobnosti jako dědictví (v případě Forsterově samotný dům, u Smithové obraz, jenž je jediným skutečným karibským dědictvím, jímž Kippsovi disponují), si jsou podobné jako vejce vejci.

Avšak tím nejdůležitějším, co oba autory spojuje, je Smithové vypravěčský styl. Pokud bychom jej měli charakterizovat jediným slovem, nazvali bychom jej nejspíše starosvětským. Smithová nikam nespěchá, občas je rozvláčná, občas výřečná, někdy možná až moc zabíhá do detailů. Na druhou stranu textem probleskuje hravost, vtip a ironie – v tom je důstojnou následovnicí nejen E. M. Forstera, ale především spisovatelky, jež se nade všechny vyznala ve slastech a úskalích společenského a partnerského života, Jane Austenové. Vědomá rezignace na jakýkoli formální experiment se projevuje i v tom, že Smithové příběhy jsou časově lineární a přísně kontinuální – děj nikdy nepřeskakuje z jedné temporální roviny do druhé, budoucnost ve vyprávění nikdy nepředchází minulosti. Všechny místní i časové posuny autorka vždy nejdříve obšírně uvede a vysvětlí, jako by se předem vzdávala jakékoli převahy nad textem i čtenářem. Jenže tak to vypadá jen na první pohled. Právě v tradičním stylu vyprávění má totiž autor svrchovanou autoritu nad svým publikem. Smithové vypravěč – a potažmo i autorka sama - je v O kráse na rozdíl od nás vševědoucí a dává nám to dostatečně najevo. Klidně přizná, že něco skrývá, avšak na odhalení si musíme pár stránek počkat: vzpomeňme si třeba na scénu, v níž Kiki přijde na to, že Howard schovává v kapse svého saka kondom. Smithová nás chvíli nechává stejně jako nebohou Kiki v nejistotě. Má Howard nějaký vážný poměr, nebo šlo jen o jednorázový úlet? A s kým? Přihlédneme-li k obdivu Smithové k Forsterovi, jemuž se celý život dařilo skrývat svou homosexualitu, nejedná se tu snad dokonce o nevěru s mužem? Smithová sice všechny domněnky záhy vyvrací, avšak hru na Boha, v níž všechny trumfy drží v ruce vypravěč a čtenář je mu vydán na milost a nemilost, si neodpustí. Právě v tomto ohledu je Smithová tradičnější než její současníci. A poněvadž se O kráse odehrává v univerzitním prostředí, nelze nezmínit další zdroj inspirace, jejž Smithová měla chtě nechtě před očima. Je jím David Lodge a jeho motiv střetu amerického a britského akademického světa, jak jej klasik univerzitního románu (campus novel) popsal v Hostujících profesorech (v anglickém originále mnohem případněji znějící Changing Places). Paradoxní je, že autorka v jednom rozhovoru přiznala, že tento žánr, s čestnou výjimkou Nabokovova Pnina, jí vůbec není sympatický; přesto toto prostředí díky studiu na obou březích Atlantiku důvěrně zná.

Lze tedy s románem O kráse zúčtovat jako s pouhou nápodobou něčeho, co už bylo jednou úspěšně vyzkoušeno a teď se jen celý příběh přenesl do současných reálií? Je samozřejmé, že nikoliv – to by minulý rok nemohl být román nominován do finálního výběru Bookerovy ceny a posléze získat Orange Prize, udělovanou nejlepší knize psané ženskou rukou. To, co je na Smithové díle svěží a oceňované, je ona v úvodu zmíněná multikulturnost. Nebo chcete-li, mnohobarevnost.

Na rozdíl od Forsterových románů u Smithové takřka nenajdeme hrdinu čistě bílé pleti a kultury. Její postavy se musejí vyrovnávat s tím, že žijí v zemi, kde být bílý bylo donedávna normou a jakékoli vybočení z ní nebylo tolerováno. Možná proto je sir Monty Kipps papežštější než papež a bojuje s takovou vervou za přísně konzervativní hodnoty. Žije totiž v Británii, v zemi s historicky jasně danou kulturou, k níž imigranti z bývalých kolonií vždy vzhlíželi jako ke svému vzoru. Kipps je ve vlastní zemi tak trochu cizincem. Howard Belsey je na tom podobně: ač Brit, přestěhoval se za svou ženou do Spojených států a přebývá tu v liberálním prostředí fiktivní univerzity na východním pobřeží USA. Howardova manželka Kiki to samé. Původně pracovala na Floridě jako nemocniční ošetřovatelka; přesunem do aristokratické Nové Anglie sice společensky povýšila, ale zároveň ztratila všechny sociální vazby. Jak prohlásila Smithová v jednom rozhovoru: „Když jste černí a počítáte se mezi střední třídu, jste sami, protože kolem vás jsou jenom běloši“. To je ostatně i problém černého rappera Carla, který prchá z akademického prostředí, v němž by se jistě dokázal prosadit, ale byl by už napořád vykořeněný z prostředí ulice, z nějž vzešel. Rasová otázka se nakonec vznáší i nad Howardovou nevěrou. Tu totiž Kiki nechápe jen jako zradu na jejich manželství, ale i jako urážku její černé pleti. Všechny tyto problémy však blednou před tím, jaké dilema prožívají Belseyovic děti. Ty se pohybují v prostoru mezi oběma jasně vymezenými světy, nejsou ani dostatečně bílí, ani černí. Jediným způsobem, jak nalézt svou identitu, je příklon k jediné kultuře. Nejmladší Levi má v tomto ohledu jasno. Chce být černý: miluje hiphop a snaží se zapadnout do komunity výpomocí v pouličním kšeftování. Oproti tomu Zora chce uspět na vysoké škole, v prostředí takřka výlučně bílém. Jedině nejstarší Jerome, díky tomu, že žije ve světě ovlivněném uměním a vírou v Boha, otázku vlastní identity neřeší, podobně jako samotná autorka.

Smithová ukazuje lidi jiné barvy pleti takové, jací jsou, se všemi běžnými problémy, jimž dokáže porozumět každý, a nikoliv jako modelové postavy, na jejichž osudech by chtěla ilustrovat problémy soužití rozdílných kultur. V tomto ohledu ji lze přirovnat ke klasikům americké židovské literatury, kteří v padesátých letech dvacátého století začali zpodobňovat své hrdiny jako normální občany, nejen jako příslušníky osudem zkoušeného národa se zvyky a životními hodnotami pro ostatní Američany nepochopitelnými.

Avšak Zadie Smithová přece jen není úplně nestranná, jen se její sympatie neřídí národností, státní příslušností ani barvou pleti. V souboji obou profesorů dějin umění je jasně vidět, že nadržuje Howardovi, i když není tak úspěšný v práci, podvádí svou ženu a svým dětem moc nerozumí. Smysl pro spravedlnost a upřímnost je pro ni důležitější než chladná profesionalita a dokonalost sira Montyho, z níž stejně nakonec sejde, když se čtenář dozví o Kippsově poměru se studentkou. A pokud proti sobě postavíme muže a ženy, Smithové preference se projeví naplno. V románu O kráse jasně vítězí ženský princip. Na rozdíl od svých manželů spolu dokážou Kiki Belseyová a Carlene Kippsová mluvit, dokonce se z nich stanou určité spojenkyně. Jejich přátelství je opravdové, nezkalené politikou akademického světa a nenaplněnými osobními ambicemi. Obě ženy jsou vykresleny mnohem plastičtěji než jejich protějšky. Zatímco o Howardově vzhledu se dozvíme maximálně to, jestli sám sebe považuje za atraktivního, o Kiki hned od počátku víme, že trpí obezitou – s přihlédnutím k Bílým zubům bychom dokonce mohli tuto tělesnou charakteristiku považovat za jakousi obsesi Smithové.

Fyzické i profesionální nedostatky však Kiki vyvažuje velkým srdcem, jež jí umožňuje i přes dvojí Howardovu zradu přijít na jeho přednášku, kterou se mu stejně jako všechno ostatní povede dokonale zbabrat. Smithová však má se svým nešťastným hrdinou slitování. I přes zapomenuté žluté desky s celým textem prezentace se Howardovi povede vystoupení úspěšně završit přehlídkou Rembrandtových děl. Síla obrazů přebije teoretická pojednání, obsah vítězí nad formou. Krása nakonec přeci přináší dobro a spravedlnost, přesně jak to autorka ve svém třetím románu zamýšlela.

Uvidíme, do jakých končin zabloudí Zadie Smithová příště, zdali setrvá v nápodobě úspěšných kolegů z minulosti, či se osmělí a pustí se na tenký led experimentování. Jedno je však jisté: tak jako tak se u jejích budoucích knih budeme skvěle bavit.

 

Text zveřejňujeme se souhlasem autora.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4632x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce