Pressburger, Giorgio a Nicola: Příběhy z osmého obvodu

Pressburger, Giorgio a Nicola
Příběhy z osmého obvodu

ukázka beletrie zahraniční

Neděle byla vyhrazena návštěvě příbuzných. Ráno kolem desáté jsme se já a moji bratři vydávali na cestu za babičkou, strýci a tetami, kteří víceméně všichni bydleli v os­mém obvodu, pár bloků od sebe i od nás...

Giorgio a Nicola Pressburgerovi: Příběhy z osmého obvodu (Storie dell´Ottavo Distretto), přel. Šimon Daníček, doslov Alice Flemrová, Sefer, Praha 2006, ukázka na str. 9-18. 

Stín
Neděle byla vyhrazena návštěvě příbuzných. Ráno kolem desáté jsme se já a moji bratři vydávali na cestu za babičkou, strýci a tetami, kteří víceméně všichni bydleli v os­mém obvodu, pár bloků od sebe i od nás. Naše rodina byla nejpočetnější a my děti jsme dospělým dělaly poslíčky. Kam jsme přišly, tam se nás ptali na zdraví rodičů a zda se u nás přes týden něco přihodilo. Poté se vyptali na novinky z domácností dalších tet a strýců, u kterých jsme už byly. Na závěr jsme spolu s nějakým tím drobákem vyfasovaly vzkazy pro příbuzné, které nám ještě zbývalo obejít. Šlo o chudé příbytky skromných lidí, co se spokojili s miniaturní dírou vyhloubenou do těla města, s bytečkem sotva o jedné místnosti s kuchyní. Někomu to mohlo stačit, jako například tetě Lejle, která neměla děti. Někdy spolu ovšem jednu místnost obývalo i několik generací, jako třeba můj pradědeček, bydlící s dcerou, zetěm a jejich synem. Všichni bydleli kolem velkého centra dění – trhu, kde stánky se vším možným, od potravin po oblečení, od nářadí po obnošené boty, zabíraly čtverečný kilometr prostoru, který byl v létě samý prach a v zimě samé bahno. Příbuzní, které jsme navštěvovaly, bydleli pár desítek metrů od něj. Stále si pamatuji řadu kuchyní a místností, z nichž každá měla jinou vůni, a také, jak se z pološera vynořují strýčkové a tetičky, odpovídající na pozdrav vždy vlídným úsměvem. Každá domácnost i měla svůj charakter: klidný, veselý či zlomyslný, záleželo na obyvateli.

Po válce se scénář změnil. Příbuzní zůstali poblíž tržiště, ale přesídlili do důstojnějších bytů, které měly dvě tři místnosti a byly dál od sebe. Počet obyvatel obvodu následkem masakru Židů strašlivě klesl a pro přeživší bylo mnohem více místa. Naše rodina si polepšila, postoupila o jeden stupínek na žebříčku lidské a společenské důstojnosti. Nám desetiletým nicméně role poslíčků zůstala a každé nedělní ráno jsme z našeho bytu, také většího a světlejšího než ten předchozí, vyráželi na obvyklou štaci, která byla s tím, jak se příbuzní rozptýlili po čtvrti, trochu delší. Tak probíhalo každé nedělní dopoledne. Nechodili jsme v sobotu, ve svátek pravověrných Židů, jelikož nuzní obchodníčci mého města se už dávno museli přizpůsobit křesťanskému pracovnímu týdnu.

V neděli odpoledne se role obrátily. Teď návštěvy přijímala naše rodina. Nevím, jestli i tohle byla součást nepsaných pravidel, ale zatímco ráno jsme udržovali kontakty s příbuzenstvem z matčiny strany, odpoledne nás navštěvovali příbuzní z otcovy větve rodiny. Vídávali jsme méně lidí než ráno, jelikož otcova rodina byla během perzekucí zdecimována. Prarodiče a strýc s tetou zmizeli v Osvětimi a Bergen Belsenu. Přežil dědečkův bratr Gustav s dětmi Imrichem a Elou.

Nevzpomínám si, při které příležitosti k nám poprvé přišla na návštěvu Erika, Elina dcera. Ten okamžik se nenávratně ztrácí v čase dětství. Vím jen, že Erika, jejíž židovské jméno bylo Cila, stín – v té době se užívala dvě jména, jedno pro civilní matriku a druhé v židovské obci – se brzy stala velikou, úžasnou a nevýslovnou radostí mých nedělí. Když jsme poobědvali, nemyslel jsem na nic jiného, než na příchod tety Ely, která nechodila za námi (byla to vzdělaná a dobře provdaná žena, která by se nesnížila k takovému sestupu na žebříčku společenských konvencí), nýbrž za svým otcem, pravidelným nedělním hostem, který u nás jeden čas dokonce bydlel.

Párkrát jsem musel čekat marně, když Ela návštěvu telefonicky zrušila a místo ní se objevil sarkastický inženýr Imrich, který byl inteligentní a zábavný, nicméně postrádal něco podstatného – dceru jako Cila.

O to větší byla má radost, když přišla. V mých vzpomínkách má na sobě bílou halenku zapnutou až po bradu, modrou sukni a bílé podkolenky. Cila měla dlouhé černé vlasy spletené do copů a velké tmavé oči a co do krásy by na ní nebylo nic až tak zajímavého (malá Ida o patro výš měla blonďaté vlasy, modré oči a tajemný pohled), nebýt jejích úst a úsměvu.

Rudé rty ve tvaru srdce měly sklon k veselosti. A když se usmívala – což bylo vždy, když mluvila – jako by jí šťastné světlo vycházelo nejenom z očí, ale dokonce i z obou copů, které jí splývaly na hruď. Jednou, když jsme spolu seděli na pohovce, jsem jí řekl: „Máš moc hezkou pusu,“ a dotkl se rukou její tváře. Mluvil jsem nahlas, vůbec jsem se před okolními lidmi nestyděl. „I ty jsi hezký,“ odpověděla mi s tím svým prosvětleným úsměvem. „No jen si je poslechněte,“ vykřikla Ela sedící blízko nás a usrkávající angreštový kompot, který zavařila má matka, „jen si je poslechněte, milence!“ Ani jsem neprotestoval. Ale viděl jsem, jak se matčin obličej na chvilku stáhl do bolestné grimasy, ve které se zračila směsice hrůzy, žárlivosti a strachu.

Matčin pohled mě bodl jako osten. Cítil jsem, že když mě poslala do kuchyně, abych hostům přinesl sodovku, byla to jen záminka. Když jsem se vrátil, seděla už na pohovce na mém místě a celá usměvavá zdvořile konverzovala s Cilou. Toho dne už nám nebylo dopřáno být pospolu, z čehož vyplynulo, že si napříště nebudeme skládat poklony před ostatními. Pochopili jsme, že by to bylo nebezpečné. Byl jsem matčin oblíbenec. Večer trpívala úpornými bolestmi hlavy, to já jí masíroval spánky, rozvazoval boty a někdy k ní i ulehl do postele a měnil jí až do pozdních hodin obklady na čele, až jsme tak usnuli – ona otočená zády s mojí rukou okolo pasu. Tahle moje chorobná závislost – jak jsem zjistil později – byla pro maminku spíš pohodlná, než že by jí působila rozkoš, protože v té době už musela nenávidět všechny mužské – a v první řadě mého otce – za všechny ty nevěry a příkoří, které musela snášet. Nemyslím si tedy, že by žárlila. Naopak mi, napůl žertem, napůl vážně, dohazovala budoucí přítelkyně a snoubenky. Všechno to ale byly bezkrevné, zádumčivé a nevýrazné dívky postrádající jiskru, sršící na každém kroku z Eriky. Matka se ve skutečnosti snažila, abych si s druhým pohlavím prožil navlas stejnou zkušenost jako ona – vyčerpávající a trpký vztah, z něhož není úniku. Jednoduše se chtěla ujistit, že my děti budeme v budoucnosti nešťastné přinejmenším stejně jako ona, která se provdala ve dvaceti, hned otěhotněla a otec ji pravděpodobně podvedl ještě před narozením dětí. Zděšení, které jsem v jejích očích toho odpoledne spatřil, mělo zajisté tuhle příčinu. Radostný milostný vztah byl pro ni odsouzeníhodný a musel být udušen hned v zárodku, protože díky její osobní zkušenosti byla jedinou povolenou láskou láska zklamaná, hořká a zrazená a žádná jiná. Desetileté dítě nemohlo tuhle strašlivou logiku v duši své matky pochopit. Mohlo jedině vycítit, že jeho radost z blízkosti Cily se u člověka, na kterém mu nejvíc záleží, setkává s nelibostí a zavržením.

Maminčin nesouhlas se měl ostatně zanedlouho projevit ještě otevřeněji. O pár týdnů později u nás byla dívenka opět na nedělní návštěvě a já bych si za nic na světě nenechal ujít místo vedle ní. Zatímco si Ela, strýček Gustav a moji rodiče povídali, já si hrál s Cilinými copy. Hladil jsem je a žertem je rozplétal. Ona se smála a pokaždé si je znovu zapletla. Potom jsme se pár minut drželi za ruce a předstírali, že si hrajeme. Cítil jsem, jak z jejích malých prstů ke mně proudí blahodárné teplo, které mě naplňovalo veselostí a odvahou.

Byl jsem tím pocitem unesen – zažíval jsem ho poprvé a možná naposledy v životě. Přijímal jsem ho jako zázračný dar vesmíru, jako pozdravení světa, který byl až do té chvíle přede mnou skryt tmavým stínem rodičů. Měl jsem chuť rozrazit dveře bytu a běžet dolů po schodech, pak na ulici, náměstí, mezi lidi, prozkoumat město až po nejzazší konec a celou zemi a nebe. Protože všechno bylo určitě sladké a teplé a lákající a hodné poznání jako teplo Ciliny dlaně a jako její úsměv. Cítil jsem, jak rostu, až jsem byl jako dospělí a pak ještě vyšší, viděl jsem jasněji a dál, z prsou se vytratil tíživý strach, který je utiskoval už od narození. A právě tehdy mě matka popadla za paži a prudce mě zvedla z pohovky. „Neslyšels?“ vykřikla. „Jdi hostům koupit zmrzlinu!“ A vystrčila mě ze dveří tak nekompromisně, až jsem měl pocit, že se mě chce zbavit jednou provždy. Když hosté odešli, matka svou nespokojenost demonstrovala ještě důrazněji. Začala ji strašlivě bolet hlava, nicméně odmítla mou obvyklou nabídku masáže čela. „Jdi pryč,“ zamumlala a odstrčila mě daleko od sebe. Maminku jsem považoval za nejlepší a nejkrásnější matku na světě a stále jsem se v tom utvrzoval. Její strohé a nepřívětivé chování mě naplnilo hořkostí. Cítil jsem, že je to všechno kvůli Erice, ale nemohl jsem pochopit proč.

Nazítří z matčina chladu nezbylo nic. Opět zavládla obvyklá rodinná atmosféra s pohlazením a projevy náklonnosti. V následujících dnech jsem ale z několika malých, na první pohled normálních nehod vyrozuměl, že mi matka úplně neodpustila. První se stala v kuchyni, když jsem jí pomáhal scedit těstoviny, které v úterý nahrazovaly maso a čočku. Do uvařených těstovin se zamíchal mák oslazený cukrem nebo rozemleté ořechy. My děti jsme to jídlo milovaly, a abychom mohli zasednout co nejdřív ke stolu, ochotně jsme při vaření pomáhaly. „Drž síto,“ řekla mi maminka, když se, celá v jednom kole, chystala odstavit hrnec z ohně. O okamžik později mi po rukou stékala vařící voda. „Řekla jsem ti, abys dával pozor,“ vytkla mi klidným hlasem. Naštěstí jsem se moc neopařil, a tak jsem si z toho skoro nic nedělal.

Za tři dny další incident. Zrovna jsme šli dolů po schodišti. Matka mi dala do rukou velký balík. Neviděl jsem dobře, kam šlapu. V polovině cesty jsem slyšel, jak polekaně vykřikla. Rukama se mi vší silou opřela o záda. „Zatraceně!“ zaslechl jsem její výkřik a kutálel se po schodech dolů, až jsem se potlučený a fňukající zastavil na odpočívadle. Matka mi běžela na pomoc. „Ublížil sis?“ zeptala se. Ne, neublížil jsem si. „Padali jsme oba,“ řekla. „Nestihla jsem tě včas zachytit.“ A dodala: „Nevím, co se mi stalo. Najednou se mi nějak zatočila hlava.“

Následující neděli jsem byl jak na trní. Už ráno se mi zdálo, že vidím Cilu vcházet do dveří a vesele mě zdravit. Abych se jí víc líbil, hodlal jsem si také obléci bílou košili. Na prsou chyběl knoflík a já matku poprosil, aby ho přišila. „Kdes ho ztratil?“ zeptala se. Nevěděl jsem, co odpovědět. „Utrhla ti ho určitě ta malá nestyda,“ zašeptala. Nechápal jsem, o kom mluví, tak jsem se jí optal. „No ta malá nestyda s dlouhýma copama, co se ti tolik líbí,“ řekla nuceně žertovným tónem. Zdálo se mi, že narážka má být ve skutečnosti vážným obviněním. Nepřijal jsem ho. „Cila není žádná nestyda!“ vybuchl jsem. „Proč říkáš, že je nestyda?“ Košili jsem měl na sobě, matka seděla naproti mně, na kuchyňské židli, a přišívala knoflík. „A není snad?“ ptala se tónem, který byl stále strojeně rozšafný. „No to teda není!“ odpověděl jsem odhodlaně. V tom okamžiku se mi do prsou, v místě srdce, zabodla jehla. Maličké bodnutí, nic vážného. „Co sebou meleš?!“ vykřikla matka vzteky bez sebe, „mohla jsem ti ublížit! Ty jsi ale pitomec!“ Událost ji značně rozrušila a trvalo dlouho, než se uklidnila. I mě to vyvedlo z míry a žádal jsem vysvětlení matčiných narážek. „Proč je Cila nestyda?“ zeptal jsem se znova, když se matka vzpamatovala. „Cos říkal?“ odvětila nepřítomně.

„Proč jsi mi řekla, že je Cila nestyda?“

„To jsem neřekla.“

„Ale řekla.“

„Zapomeň na to, děťátko moje. Ona dneska stejně nepřijde.“

Potají jsem si poplakal, a když nadešel čas vydat se spolu se sourozenci na obvyklé dopolední pochůzky, odmítl jsem. Zůstal jsem doma a strávil melancholické dopoledne koukáním z okna. Na oběd přišel pouze strýc Gustav. Maminka se ke starému strýci chovala velmi chladně, nechápal jsem proč. Jednoho večera týden nato jsem vyslechl rozhovor mezi otcem a matkou. Mluvili tlumeně, což se nikdy nestávalo. Obvykle se nehádali – oba si své city nechávali pro sebe. „Musíš mu to říct!“ prohlásila matka a svá slova doprovodila pohledem, který u ní bylo možné vídat v řídkých případech rozrušení. „Tak to ti opravdu moc děkuju,“ odvětil sarkasticky otec. „A proč mu to neřekneš sama?“ „Mě se to netýká,“ zněla strohá odpověď. Nechápal jsem, o čem se baví.

Potom, v neděli, jsem konečně znovu uviděl svůj drahý, malý Stín. Dorazila jako vždy po obědě, s matkou a tentokrát i s Imrichem. Hned jsme se posadili vedle sebe. „Jak se máš?“ pošeptal jsem jí. Byla to záminka, abych se k ní mohl ještě víc naklonit. Cila se na mě podívala a vzápětí se usmála a já ji vzal za ruku a seděli jsme tam spolu a nezajímalo nás dění okolo. Strávili jsme tak dlouhé minuty, možná i půlhodinu. Opět jsem cítil, jak mi teplo její dlaně dodává energii a život. Potom už jsme dospělé nemohli neslyšet. Zuřivě se hádali. Moje a Cilina matka a strýc Imrich mluvili všichni najednou, hněvivě a neústupně. Strýc Gustav mlčel a upřeně pozoroval ostatní. „Jděte se projít,“ řekl mi otec a potom se tišším hlasem obrátil na matku: „Nicht vor dem Kind.“

Vyšli jsme na ulici. „Neměj starost, uvidíme se za chvíli dole,“ řekl jsem spěšně staršímu bratrovi pověřenému dohledem nad hloučkem dětí. A běželi jsme pryč, já a Cila, uličkami lemujícími tržiště. Při běhu se smála a copy jí tancovaly kolem obličeje. Nechali jsme za sebou zavřené stánky a ulice byly čím dál tím tišší a klidnější. Pod vyzáblými, lhostejnými stromy si staříci nosili domů balíčky s cukrovím. Otevřená okna v přízemí vedla do tmavých pokojů s neustlanými postelemi. Zastavili jsme se, když nám došel dech. Kolem bylo liduprázdno. Na jednom rohu jsem si stoupl proti ní. Oběma rukama jsem jí pohladil tváře a přiblížil se k ní. Poprvé jí ze rtů zmizel úsměv a na jeho místě se zračilo vážné až slavnostní očekávání. Vpil jsem se do jejích tmavých, zářících očí. Ještě nikomu jsem se nedíval do očí z takové blízkosti a beze strachu. Měl jsem pocit, že vcházím tajným vchodem do světa jeskyň a podzemních vod a že ten svět prozkoumávám s cílem spíš zapomenout než poznat. Ruka se jí maličko třásla, boky jí procházelo chvění. Její ústa ve tvaru srdce, pootevřená a užaslá, mě neodolatelně lákala. Moje tvář se s chvěním přiblížila k její, mé rty se dotkly jejího čela, spánků, očí a nakonec nalezly ústa ke krátkému, nejistému polibku. Téměř okamžitě jsme od sebe poodstoupili, vystrašení. Viděl jsem jako v mlze, ale přesto mi neuniklo, jak se jí na rty vrací úsměv. Znovu jsme se políbili a pak se pusinkovali malými polibky a ještě a ještě, smáli jsme se a tancovali na rohu, kde nás nějakým zázrakem nechala neděle o samotě. Líbání se pro nás stalo hrou, kterou jsme spolu vynalezli a která byla hezčí než všechny ostatní.

Potom jsme se rozběhli k domovu. Ciliny nohy kmitaly a modrá sukně se při běhu zvedala až k pasu a odkrývala na nepatrnou chvíli neznámé části jejího těla. Tehdy jsem pochopil, že ten první polibek nerozluštil veškerá tajemství mezi námi dvěma a že další neděle nám umožní objevit další hry a potěšení. Byla to tušení, do kterých jsem v danou chvíli nebyl schopen proniknout hlouběji. S lítostí tak činím až nyní, s odstupem života.

Před domem mě bratři přivítali sarkastickými úsměvy a slovy skrývajícími závist. Když jsme se vrátili do bytu, dospělí se už nehádali. Matka měla zarudlé oči, otec byl bledý jako stěna, starý strýc seděl nehybně u jídelního stolu, obličej ponořený v dlaních, a Imrich s Elou spolu něco probírali. Za chvilku hosté odešli, téměř bez pozdravu. Když jsem se loučil s Cilou, dívali jsme se navzájem do očí a usmívali se. „Tak příští neděli,“ pošeptal jsem jí a stiskl jí cop.

Žádná „příští neděle“ se ale nekonala. „Proč bychom to měli dělat my, když má dvě děti,“ řekla má matka tónem, kterým Židé pronášejí něco naprosto samozřejmého, sotva se zavřely dveře. Hlas jí po každém slově stoupal, až byl pištivý a přešel téměř do falzetu. Strýc Gustav už k nám zkrátka na nedělní oběd chodit nebude. Ať se ho ujmou Ela a Imrich, řekla maminka. Přirozeně se už neukázali ani oni. A já už nikdy nespatřil Cilu. Stal se z ní sladký, ne­uchopitelný, nerozeznatelný stín, který nosím celý život ve vzpomínkách. Na bolest, kterou jsem cítil, když jsem se od ní musel odloučit, jsem už zapomněl a pohřbil ji hluboko v sobě. Opravdu se na ni nepamatuji – jako by se spojila s mou duší a splynula s ní v jedno.

 

© Alice Flemrová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1776x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce