Mann, Klaus: Zbožný tanec

Mann, Klaus
Zbožný tanec

anotace beletrie zahraniční

Nakladatelství Mladá Fronta vydalo román Zbožný tanec, prvotinu Klause Manna.

Klaus Mann dostal ke 100. narozeninám v Čechách dárek
Klaus Mann
: Zbožný tanec, přel. Lenka Housková, Mladá fronta, 2006, 192 stran

Enfant terrible německé literatury, syn slavného otce, bohém i intelektuál bojující proti fašismu Klaus Mann, který si vzal ve čtyřiceti pěti letech život, by si 18. listopadu připil ke stým narozeninám. V Čechách se dočkal dokonce dárku, nakladatelství Mladá Fronta vydalo jeho prvotinu, román Zbožný tanec, poprvé v českém překladu. Román Zbožný tanec napsal devatenáctiletý Klaus Mann v roce 1925 a kromě toho, že prokázal literární nadání zděděné po otci, ovšem v rodině Mannů ne neobvyklé, svou knihou také šokoval.

Zbožný tanec s podtitulem Dobrodružství jednoho mládí patří k prvním dílům v oblasti německy psané literatury, která se otevřeně zabývají homosexuální tématikou. Klaus Mann byl podle významného německého kritika Marcela Reich-Ranického „třikrát postižen“: „Byl homosexuál. Byl závislý. A byl synem Thomase Manna.“ Klaus Mann svou homosexualitu dával na odiv. Byl „dítětem své doby“, jak pojmenoval i svou první autobiografii. Byl také uraženým synem svého mocného otce. Tam, kde otec bojoval ironií, jeho syn stavěl patos, před otcovým měšťáctvím utíkal na cesty, hnán touhou po smrti.

Homosexualita však není jediným tématem vyzrálé prvotiny – je to i generační zpověď, nemálo autobiografická, a další – byť poněkud provokativní – příspěvek k historii německého bildungsrománu. Vypráví příběh mladého Andrease Magnuse, který pochází z dobré rodiny, s jejímž stereotypem se však nesnáší jeho touha stát se umělcem. Mladík, který se v rodinném hnízdě zabývá naricistními myšlenkami o sobě jako umělci, opájející se vlastním géniem, z nepochopení uvažuje o sebevraždě jako způsobu osvobození. Pak se však rozhodne pro jiný odchod – ne ze světa, ale pouze z tepla rodiny, kde se stejně ve stínu otce cítí nepochopený. Odchází do Berlína, města, jenž bylo vedle Paříže pravou mekkou umělců. Andreasovi však nastaví Berlín svou odvrácenou, ne-li zvrácenou tvář – svět bohémy, kabaretů a homosexuálních podniků. Ovšem vedle zavšivených bytů, lidí bez jistoty a budoucnosti, lidí závislých na drogách najde Andreas Magnus také lásku – jeho vyvoleným je bezstarostný a lehkovážný Niels, jehož pak Andreas pronásleduje Německem až do Paříže. Lásku sice nedostihne, ale nalezne svobodu. Podobně jako v českém generačním románu Fráni Šrámka chytá i Andreas na konci románu svůj „stříbrný vítr“: „ S rozcuchanými vlasy a sepjatýma rukama se hnal kolem lidí, kteří se za ním s úsměvem otáčeli, a on byl jako modlící se běžec.“

Klaus Mann svobodu, či spíše vysvobození nalezl až ve smrti. Čtyři roky po válce si muž, který se přátelil s evropskou bohémou, vzal život. Na pohřeb nepřišel nikdo z rodiny. Na náhrobku je napsán citát z Bible: „kdo však svůj život ztratí, ten jej uchová“.

 

Diskuse

Vložil: šárka, 19.04.2008 20:27
Mann, Klaus: Zbožný tanec
Ráda bych si přečetla delší recenzi - vše, co je zde uvedeno je pouze "příliš technické". Homosexualita vzbuzuje emoce a rámec románu může stručnou anotaci nadmíru zploštit, byť je to možná dáno jistými rozpaky probleskujícími textem. Kladu si otázku, zda je možné vůbec napsat rozvláčnější recenzi,... anebo, zda je to nutné, protože stručný "výtah" postihuje jisté linie, jisté "obsahy vědomí" dané epochou, či sledem epoch, a třeba homosexualita nebo narcisistní naladění tento rámec pouze vyplňují, stejně jako tíhnutí k uměleckému sebepřesahu či synovské popření otce. Toto všechno můžeme vyjmenovat a vlastně si tím neprotiřečíme, ale zároveň také nepostihujeme to vlastní, nejdeme až na dřeň. V podstatě bychom se točili v kruhu slavného otce a syna jdoucího v jeho šlépějích (i v jeho stínu). Anticipovali bychom pouze "frackovitého" mladého měšťáčka popírajícího otcovu linii, nevděčného a předem odsouzeného k sebevraždě. Odklonila bych to jinam: směr kniha a nic víc než kniha. Postava Andrease Magnuse je vyrobena k neustálému tvarování - jako by byl Andreas kusem kovu, plochým a temně chladným. Andreas vše pozoruje, hodnotí a ze své neomylné vzdálenosti si z úlomků materiálů vytváří zrcadlo, aby jej sám sobě nastavil. Motiv pozorování, sklonu hlavy, pohledu je zde nepřehlédnutelným elementem velkého světa, do kterého Andreas přichází, aby nepřemýšlel nad původem zlého údělu, naopak jej přijímá rezervovaně, takřka aristokraticky klidně jako estetický klad. Potom se může postavit před publikum kabaretu "jako někdo z dobré rodiny" namalován, může bydlet v podivném penzionu a přátelit se s "maskami" - je to všechno mnohem jednodušší, i když to mnohem víc unavuje a dělá to člověka starším. Andreas v Nielsovi nachází sám sebe, svůj zrcadlový obraz, který jej činí kompletnějším, zároveň však také zranitelnějším. Uvědomuje si nedobytnost, nepostižitelnost celku, tělo je příliš bolestivě neúplné, a o to živější, příliš směřující k vlastnímu zániku - tady Andreas intenzifikuje pocit estetického až na doraz. Obraz Nielse se vzdaluje i neustále stáčí pohled "druhého" k sobě, Andreas je zaklet v jeho stínu. Vztah Andrease k Franzisce pouze stvrzuje sílu předchozího: dítě, které počala s Nielsem je "duchovním plodem" jejího vztahu s Andreasem. Postava Franzisky vstupuje mezi tyto dva obrazy, aby je spojila, současně tímto skokem přesunuje sama sebe dál, posunuje svou figuru na šachovnici, protože nemá co ztratit, její oči zpoza přivřených víček dávno prohlédly. Pavlíček zastupuje směšnost, přiškrcený patos a zajíkavý zmar - zosobňuje tragickou figuru, která o své směšnosti ví, špatně ji zakrývá, a který svou sebevraždou dovádí do konce tuto fatální neschopnost překlenutí života. V tomto ohledu Andreas stvrzuje určité aristokratično: noří se do knih, čerpá sílu ze svých obdivovaných básnických vzorů. Tady se střetává s Pavlíčkovým strachem z knih, jako by Pavlíček zároveň postihoval určitou pravdu, když poznamená, že knihy jsou dnes zbytečné a že zájem o ně bude jistě v budoucnu slábnout. Pavlíček určitě není prázdným mozkem (tak jak ho postihoval Andreas) - dovoluje poznat, že není pohou figurkou doby, že je stejně tak i přepjatou projekcí Andreasova vědomí. V tomto bodě Andreasovi uniká, protože svou křečí postihuje Andreasovo zpuchřelé, zbytnělé aristokratické já - nenávratně mizející "učený" svět, jenž mu nikdy nepřesttal být domovem.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 3453x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce