Palahniuk, Chuck: Deník

Palahniuk, Chuck
Deník

ukázka beletrie zahraniční

Dneska volal nějaký chlápek z Long Beach. Nechal na záznamníku dlouhý vzkaz, huhlal a hulákal, mluvil rychle a zas pomalu, nadával a vyhrožoval, že zavolá policii a dá tě zatknout...

Chuck Palahniuk: Deník. Překlad Richard Podaný. Euromedia Group – Odeon, Praha 2006. 246 stran, 229 Kč

Věnuji tuhle knihu svému dědečkovi Josephu Tallentovi, který mi poradil, ať jsem tím, čím chci být.
1910 – 2003

21. června – měsíc ve třetí čtvrti
Dneska volal nějaký chlápek z Long Beach. Nechal na záznamníku dlouhý vzkaz, huhlal a hulákal, mluvil rychle a zas pomalu, nadával a vyhrožoval, že zavolá policii a dá tě zatknout.
Dneska je nejdelší den roku – ale co z toho, to je přece každý.
Dnešní počasí: sílící znepokojení následované plně rozvinutým děsem.
Ten, co volal z Long Beach, tvrdil, že mu zmizela koupelna.

22. června
V době, kdy tohle čtete, budete starší, než by vám přišlo na mysl.
Oficiální označení pro vaše jaterní skvrny zní hyperpigmentované atrofické skvrny, též lentigo senile. Oficiálním anatomickým výrazem pro ty nemilé čárky ve tváři jsou vrásky nebo také rýhy. To zkrabatění na horní polovině vaší tváře, rýhy vyorané přes čelo a kolem očí, to jsou dynamické čili mimické vrásky, též nazývané hyperfunkční obličejové rýhy, a způsobují je pohyby svalů ležících pod nimi. Vrásky na spodní části obličeje jsou většinou statické a způsobuje je slunce a přitažlivost.
Koukněte se do zrcadla. Podívejte se na vlastní obličej pořádně. Podívejte se na svoje oči, ústa.
Na věci, o kterých jste si mysleli, že je znáte nejlépe.
Vaše kůže se skládá ze tří hlavních vrstev. To, čeho se můžete dotknout, je stratum corneum, rohová vrstva pokožky, vrstva plochých, odumřelých buněk, které zespoda nahoru vystrčily nové buňky. To, co jen ucítíte, je ochranná vrstva z maziva a potu, která vás chrání před mikroby a houbami. Pod tím je škára. Pod škárou je tuková tkáň. Pod tukem jsou obličejové svaly.
Možná si tohle všechno pamatujete z výtvarné školy, učebnice figurální anatomie, strana 201. Ale možná taky ne.
Když poodhrnete horní ret – když ukážete ten horní zub, ten, co vám ho přerazil hlídač v muzeu –, to se činí váš sval levator labii superioris. Váš „ušklíbací sval“. Dejme tomu, že ucítíte starou, zatuchlou moč. Představme si, že váš manžel právě v rodinném autě spáchal sebevraždu. Dejme tomu, že přesto musíte tou smradlavou a rezavou haldou šrotu jezdit do práce, i když se všichni dívají, i když to všichni vědí, protože jiné auto nemáte.
Je vám něco z toho povědomé?
Když jistá normální osoba, taková jedna normální nevinná osoba, která si na beton zasloužila dopadnout o moc líp, přijde domů poté, co celý den obsluhovala, a najde manžela zadušeného a s povolenými svěrači močového měchýře v rodinném autě, a zaječí, to nic, to se jen do krajnosti napnul její orbicularis oris.
Ty hluboké vrásky od koutků úst k nosu, to jsou vaše nosoretní čili nasolabiální rýhy. Jak stárnete, kulatý tukový polštářek uvnitř líce klouže níž a níž, až se zapře o nosoretní rýhu. Načež máte na tváři permanentní úšklebek.
Jen malý opakovací kurz. Malá nalejvárnička.
Jen malé oprášení vědomostí. Pro případ, že už nepoznáváte sami sebe.
Teď se zamračte. To váš stahovač dolního rtu táhne dolů cípy kruhového svalu ústního, musculus orbicularis oris.
Dejme tomu, že jste dvanáctiletá holčička, která měla k zbláznění ráda tatínka. Jste předpubertální holčička, která potřebuje tatínka víc než kdy dřív. Která spoléhala, že tatínek vždycky bude po ruce. Představte si, že chodíte každý večer spát s brekem, s očima napuchlýma tak, až jsou natěsno zavřené.
Tu „kráterkovitost“ na vaší bradě, ty malé hrbolky způsobuje váš sval bradový, musculus mentalis. Váš „špulicí sval“. Ty svraštělé rýhy, které vídáte každé ráno, které jsou stále hlubší a vedou od koutků až ke kraji brady, to jsou vrásky okolí rtů a koutků úst. Vrásky mezi obočími, to jsou glabelární rýhy. Tomu, jak se prověšují vaše napuchlá víčka, se říká ptóza neboli pokles. Vaše boční kantální rýhy, vaše vějířky kolem očí, jsou den ode dne horší, a to je vám, kurva, teprve dvanáct, propána.
Nedělejte, že nevíte, o čem se mluví.
Je to vaše tvář.
A teď se usmějte – jestli to ještě zvládnete.
To je váš velký sval lícní. Každá kontrakce stáhne tkáň, asi jako žabky drží roztažené závěsy na okně ve vašem obývacím pokoji. Asi jako lanka drží rozevřenou divadelní oponu, i každý váš úsměv je první provedení. Premiéra. Vaše odhalení.
A teď se usmějte tak, jak by se usmívala postarší matka, když se jí zabije jediný syn. Usmějte se a poplácejte po ruce jeho ženu a jeho předpubertální dceru a povězte jim, ať se tím netrápí – že všechno dopadne výborně. Prostě se jen usmívejte a stáhněte si svorkou dlouhé, šedivé vlasy. Jděte si zahrát bridž se svými postaršími přítelkyněmi. Zapudrujte si nos.
Ten velikánský, odporný žvanec tuku, který vidíte, jak vám visí pod bradou, pod sanicí, a který je s každým dnem větší a houpavější, to je podbradek, submentální tuk. Zvlněný kruh vrásek kolem krku, to je pás plochého kožního svalu, platysma. Celý ten pomalý pokles vaší tváře, vaší brady a krku je způsoben tím, že vaši povrchovou aponeurotickou svalovou soustavu táhne dolů přitažlivost.
Zní to povědomě?
Pokud vás to teď krapítek mate, dejte si pohov. Netrapte se. Nepotřebujete vědět nic víc, než že tohle je váš obličej. Ta věc, o které jste si mysleli, že ji znáte nejlépe.
Tohle jsou tři vrstvy vaší kůže.
Tohle jsou tři ženy ve vašem životě.
Pokožka, škára a tuk.
Manželka, dcera a matka.
Pokud tohle čtete, vítáme vás; jste zase v realitě. Sem vás dovedl všechen ten velkolepý, neomezený potenciál mládí. Všechen ten nenaplněný příslib. Tohle jste provedl se svým životem.
Jmenujete se Peter Wilmot.
Jediné, čemu potřebujete porozumět, je, že se z vás vyklubal žalostný pytel sraček.

23. června
Volala nějaká paní ze Seaview, že prý se jí ztratila komora na prádlo. Ještě loni v září měl její dům šest ložnic a dvě komory na prádlo. To ví jistě. A teď má jenom jednu. Přijela dům otevřít na léto. Přijela z města s dětmi a chůvou a psem, teď tu jsou se všemi zavazadly, jenže veškeré ručníky jsou fuč. Vypařily se. Vššš.
Vybermudskotrojúhelníkovaly se.
Její hlas na záznamníku, to, jak ječivě nabírá výšku, až je z něj na konci každé věty protiletecká siréna, působí dojmem, že jančí, ale ona je hlavně zděšená. „To má být nějaký vtip?“ zajímá se. „Prosím, řekněte mi, že vám někdo zaplatil, abyste to provedli.“
Hlas na záznamníku říká: „Prosím, nebudu volat policii. Prostě to uveďte do původního stavu, ano?“
A za hlasem, jako slabou kulisu, slyšíte chlapecký hlas. „Mami?“
Žena říká mimo mluvítko: „Všechno bude v pořádku.“ Říká: „Jen žádnou paniku.“
Dnešní počasí: sílící sklon k sebepopření.
Ženský hlas na záznamníku, ten hlas říká: „Hlavně mi zavolejte, ano?“ A diktuje telefonní číslo. „Prosím…“

25. června
Představte si, jak by dítě nakreslilo rybí kostřičku, obranou rybu s hlavou na jednom a ocasem na druhém konci. Uprostřed dlouhou páteř s čárkami žeber. Takovou rybí kostřičku, jakou vídáte v tlamě kočky v kresleném filmu.
Představte si tu rybu jako ostrov pokrytý domy. Představte si domy jako zámky, jaké by nakreslila holčička žijící v přívěsové kolonii – veliké, kamenné, každý s úplným lesem komínů, každý jako horstvo s několika obrysy střech, s křídly a věžemi a štíty, a všechny se hrdě tyčí vysoko, vysoko, až k hromosvodu. Břidlicové střechy. Zdobné ploty z tepaného železa. Vybájené domy boulící se samými arkýřovými okny a vikýři. A všude kolem dokonalé borovice, růžové zahrady a chodníky z červených cihel.
Maloměšťácké vzdušné zámky nějaké holčičky z bílé chudiny.
Celý ostrov byl vážně přesně takový, jaký by si jej vysnilo děcko vyrůstající v některé přívěsové kolonii, řekněme v takové řiti, jako je Tecumseh Lake v Georgii. To dítě by, jen co máma odešla do práce, v přívěsu úplně pozhasínalo. Natáhlo by se na záda, na laciný a sešlapaný oranžový koberec v obýváku. Koberec zaváněl, jako když šlápnete do psí hromádky. Tam, kde ho propálily cigarety, přecházela oranžová do černé. Na stropě mokré mapy. Holčička si založila ruce na prsou a zdárně si představila život na takovém místě.
Právě v takové době – pozdě v noci – se vaše uši napínají po jakémkoli zvuku. Vidíte víc otevřenýma očima než zavřenýma.
Rybí kostřička. Právě to kreslila, jen co udržela pastelku.
Máma není doma, není tu celou tu dobu, co dítě vyrůstá. Tatínka ta holčička nepoznala a máma možná měla dvě zaměstnání. Jedno v hnusné fabrice na skelnou vatu, při druhém kydala jídlo v nemocniční jídelně. Samozřejmě že to děcko sní o místech podobných tomu ostrovu, o místě, kde nikdo nepracuje, leda když udržuje dům a trhá borůvky a paběrkuje na pláži. Když vyšívá kapesníky. Aranžuje květiny. Kde každý den nezačíná budíkem a nekončí televizí. Holčička si představovala domy, všechny domy, všechny pokoje, všechny vyřezávané rohy krbových říms. Vzory na parketách. Představovala si to jen tak, z ničeho. Křivky všech lustrů a kohoutků. Dovedla si představit kdejakou dlaždici. Představovala si je pozdě v noci. Každý vzorek na tapetách. Každý šindel a schodiště a okapovou rouru, všechno nakreslila pastelkami. Vybarvila pastelkami. Každý cihlový chodník a zimostrázový živý plot, všechno načrtla. Červeně a zeleně vybarvila vodovkami. Viděla to, představila si to, vysnila si to. Zoufale po tom prahla.
Jen co udržela tužku, právě to kreslila.
Představte si, že rybí hlava míří k severu a ocas k jihu. Z páteře vede šestnáct žeber na východ a na západ. Hlava, to je náves, rybí tlama je přístav, ze kterého odplouvá a do kterého připlouvá trajekt. Rybím okem bude hotel a poblíž něj je obchod se smíšeným zbožím, železářství, knihovna a kostel.
Malovala ulice se stromy pokrytými vrstvou ledu. Malovala je, když se na stromy vraceli ptáci a všichni snášeli od moře trávu a z lesa jehličí a stavěli hnízda. A potom s kvetoucími náprstníky vyššími než člověk. Pak s ještě vyššími slunečnicemi. Pak s listím, jak se krouživě snáší k zemi, a se zemí posetou hrudkami ořechů a kaštanů.
Viděla to tak jasně. Dokázala si vybavit každý pokoj v každém domě.
A čím líp si uměla představit ten ostrov, tím míň se jí zamlouval skutečný svět. Čím líp si uměla představit ostrovany, tím míň se jí zamlouvali skuteční lidé. Nejmíň ze všech její hipísácká matka, věčně utahaná a zavánějící pomfrity a cigaretovým kouřem.
Došlo to tak daleko, že to Misty Kleinmanová vzdala a počítala s tím, že nikdy nebude šťastná. Všechno bylo hnusné. Všechno bylo hloupé a všechno bylo prostě… špatně.
Jmenovala se Misty Kleinmanová.
Pro případ, že u toho není, když to zrovna čtete, byla to vaše manželka. Pro případ, že si jen nehrajete na hlupáka: vaše nebohá manželka se narodila jako Misty Marie Kleinmanová.
Když ta ubohá pitomá holčička kreslila táborák na pláži, cítila kukuřici a vařené kraby. Když kreslila bylinkovou zahrádku jednoho domu, cítila rozmarýn a tymián.
A čím líp uměla kreslit, tím víc se její život zhoršoval – až nakonec v jejím skutečném světě nebylo vůbec nic dobré. Došlo to tak daleko, že nikam nepatřila. Tak daleko, že nikdo nebyl dost dobrý, dost kultivovaný, dost skutečný. Ani kluci na střední škole. Ani ostatní děvčata. Nic nebylo tak skutečné jako její vybájený svět. Došlo to tak daleko, že začala chodit ke studijnímu poradci a krást mámě z kabelky peníze na fet.
Aby lidi neříkali, že se zbláznila, místo z těch vidin si vybudovala život z výtvarného umění. Ve skutečnosti ale toužila jen mít dovednost, aby vidiny zachytila. Aby byl její vybájený svět stále přesnější a přesnější. Skutečnější.
A na výtvarné škole se seznámila s chlapcem jménem Peter Wilmot. Seznámila se s tebou, s klukem odkudsi, kde se to jmenuje ostrov Potchkeysea.
A když ten ostrov uvidíte poprvé, tak ať už jste sem dorazili z kteréhokoli jiného místa na světě, myslíte si, že jste po smrti. Jste po smrti, přišli jste do ráje a jste navěky v bezpečí.
Rybí páteř, to je Dělicí třída. Rybí obratle, to jsou ulice, počínaje Akátovou, hned tou první pod náměstíčkem. Další je Březová, Cedrová, Dubová, Eukalyptová, Fíkovníková, Gumovníková, Habrová, pořád podle abecedy, až po Olšovou a Platanovou, za nimiž už je rybí ocas. Pak se jižní konec Dělicí třídy mění ve štěrkovou a posléze hliněnou cestu a potom mizí pod stromy na Potchkeyseaském mysu.
Není to špatný popis. Přístav tak opravdu vypadá, když poprvé připlouváte na trajektu z pevniny. Je úzký a dlouhý a připomíná rybí tlamu, která jako v biblickém příběhu jen čeká, kdy vás bude moct zhltnout.
Můžete se projít po Dělicí třídě, pokud máte celý den čas. Dejte si snídani v hotelu Potchkeysea a pak jděte k jihu, kolem kostela na Akátové. Kolem domu Wilmotových, jediného domu na Východní Březové, jehož šestnáctiakrový zatravněný pozemek se táhne až k vodě. Kolem domu Burtonových na Východní Jilmové. Kolem soukromých lesíků, hustě porostlých duby, do jednoho pokřivenými a vysokými jako mechem porostlý blesk. Nebe nad Dělicí třídou je v létě zelené hustými, pohupujícími se vrstvami javorového a dubového a jilmového listoví.
Když sem dorazíte poprvé, pomyslíte si, že se vám vyplnily všechny naděje a sny. Že váš život bude nakonec přeci jen mít šťastný konec.
Vtip je v tom, že děcku, které nežilo jinde než v domě na kolečkách, tohle připadá jako ukrutně bezpečné místečko, kde bude žít v lásce a péči na věky věkův.
Děcku, které sedalo na laciném koberci s krabičkou barevných pastelek a kreslilo obrázky těchhle domů, ačkoli je nikdy nevidělo. Obrázky toho, jak si je představovalo, i s verandami a barevným sklem. A jednoho dne ta holčička vidí ty domy doopravdy. Přesně ty domy. Domy, o nichž si myslela, že si je jen představovala…
Už od té doby, kdy zjistila, že umí kreslit, znala malá Misty Marie čvachtavá tajemství septiků za domy. Věděla, že elektrické vedení ve zdech těch domů je staré, kvůli izolaci obalené látkou, protažené keramickými trubkami a podél keramických podpěr. Byla s to nakreslit vnitřní zárubně všech domovních dveří, na něž rodiny z ostrova zapisovaly jména dětí a kreslily rysky s jejich výškou.
Dokonce i z pevniny, od přístaviště trajektu v Long Beach, vypadá přes těch pět kilometrů slané vody ostrov jako ráj. Sosny jsou tak tmavé, že vypadají černé, vlny se tříští o hnědé skály, zkrátka lepší místo si nemohla přát. Je chráněné. Tiché a odlehlé.
Právě takový dneska ostrov připadá spoustě lidí. Spoustě bohatých cizích lidí.
A tu holku, která nikdy neplavala v ničem větším než v bazénu v přívěsové kolonii, přechlórovaném tak, že sotva viděla, čekala plavba trajektem do Potchkeyseaského přístavu, při které ptáčci zpívali a sluníčko se blýskavě odráželo od řad a řad hotelových oken. Čekaly ji zvuky oceánu, který se valí proti vlnolamu, a hřejivé teplo od slunce na kůži a čistý vítr ve vlasech a vůně růží v plném rozkvětu… tymián a rozmarýn…
Ta politováníhodná dospívající dívka, která nikdy neviděla oceán, už namalovala spoustu mysů a útesů tyčících se vysoko nad skalnatým břehem. A trefila je přesně.
Chuderka malá Misty Marie Kleinmanová.
Ta dívka sem přijela jako nevěsta a celý ostrov ji přišel uvítat. Čtyřicet, padesát rodin, všichni se usmívali a čekali, kdy na ně přijde řada, aby jí mohli potřást rukou. Zapěl sbor žáků základní školy. Házeli na ni rýži. V hotelu na její počest uspořádali slavnostní hostinu a všichni jí připíjeli šampaňským.
A ze svahu kopce nad Obchodní ulicí její příjezd sledovala okna hotelu Potchkeysea, všech šest podlaží, všechny řady oken a prosklených verand, klikatá řádka střešních oken na strmé střeše. Všechno se to dívalo, jak se přijela usadit v jednom z velikých domů v zastíněném, stromy lemovaném rybím břiše.
Stačil jediný pohled na ostrov Potchkeysea a Misty Kleinmanové došlo, že dát sbohem své proletářské matce stálo za to. Psí hromádky a laciný koberec. Zapřísáhla se, že do staré přívěsové kolonie už nikdy nevkročí. A odložila na čas plány na to, že se stane malířkou.
Vtip je v tom, že když jste dítě, ba i když jste krapet větší, když je vám řekněme dvacet a chodíte na výtvarnou školu, nevíte o skutečném světě vůbec nic. Chce se vám věřit, když někdo přijde a říká, že vás miluje. Že se s vámi prostě chce oženit a vzít si vás domů a žít s vámi v nějakém bezchybném ostrovním ráji. Ve velikém kamenném domě na Východní Březové ulici. Že touží jen po tom, abyste byla šťastná.
A že nikdy, čestné skautské, nikdy vás neumučí k smrti.
A ta chuděrka malá, Misty Kleinmanová, si řekla, že po malířské dráze vlastně nikdy netoužila. Ve skutečnosti po celou tu dobu prahla jen po domě, po rodině, po klidu.
Načež přijela na ostrov Potchkeysea, kde bylo všechno v nejlepším pořádku.
Načež se ukázalo, že v nepořádku je ona.

26. června
Volá nějaký pán z pevniny, z Ocean Parku, a stěžuje si, že se mu ztratila kuchyně.
Je přirozené, že zpočátku si toho ani nevšimnete. Když dost dlouho žijete někde jinde – v jiném domě, jiném bytě, jiné zemi –, máte leda pocit, že to tu je menší.
Ocean Park, Oysterville, Long Beach, Ocean Shores, samá města na pevnině. Paní, co se jí ztratila komora na prádlo. Chlapík, který pohřešuje koupelnu. Tihle lidé, to jsou jen vzkazy na záznamníku, a všichni si nějak nechávali přestavovat letní sídla. Výletní města, letní lidé. Když máte dům s devíti místnostmi, který každoročně vídáte jen na dva týdny, potrvá vám třeba i pár sezón, než zjistíte, že ho kus chybí. Většina z těchhle lidí má přinejmenším půltucet domů. Nejsou v nich tak docela doma. Jsou to jejich investice. Mají byty tu a byty onde. Apartmá v Londýně a v Hongkongu. V každém časovém pásmu čeká jiný kartáček na zuby. Na každém světadílu jiná halda špinavého prádla.
Ten hlas, co si stěžuje na Peterově záznamníku, tvrdí, že tu byla kuchyň s plynovým sporákem. Do stěny vestavěným sporákem se dvěma troubami. Linka s velkou, dvoudvéřovou lednicí.
Tvoje manželka, Misty Marie, poslouchá jeho remcání a přikyvuje na souhlas, ano, spousty věcí tady u nás bývaly jinak.
Bývalo, že jeden chytil trajekt prostě tak, že si tam zajel. Trajekt jezdí každou půlhodinu, na pevninu a zase zpátky. Teď si musíte stoupnout do fronty. Čekáte, kdy přijdete na řadu. Vysedáváte na parkovišti s bandou cizích lidí v nablýskaných sporťácích, které nejsou cítit po moči. Trajekt přijede a zase odjede třikrát nebo i čtyřikrát, než se na jeho palubě najde místo i pro vás. A vy celou tu dobu prosedíte na sluníčku, v tom puchu.
Zabere vám celé dopoledne, než se vůbec dostanete pryč z ostrova.
Bývalo, že si jeden zašel do hotelu Potchkeysea a vybral si stůl u okna, v pohodě. Bývalo, že jeden na celém ostrově Potchkeysea nevídal žádné odpadky. Nebo hustý provoz. Nebo tetování. Piercing v nose. Injekční stříkačky vyplavené na břeh. Lepkavé použité kondomy v písku. Billboardy. Firemní visačky.
Pán z Ocean Parku vykládá, že stěnu jeho jídelny teď tvoří jenom bezchybné dubové táflování a tapeta s modrým proužkem. Podlahová lišta a ozdobná lisovaná lišta a rohová úhlová lišta, všechno to běží pěkně beze švu a bez narušení z kouta do kouta. Zkusil klepat, stěna je pevná, samá sádrová malta na dřevěné konstrukci. Ale on přísahá, že přesně uprostřed té bezchybné stěny bývaly dveře do kuchyně.
Pán z Ocean Parku říká do telefonu: „Možná je chyba ve mně, ale dům přeci musí mít kuchyň? Nebo ne? Není to i ve stavebních předpisech?“
Paní ze Seaview pohřešila komoru na prádlo, až když nemohla najít čistý ručník.
Pán z Ocean Parku vypráví, že tedy z kredence v jídelně vzal vývrtku. A do míst, kde si pamatoval kuchyňské dveře, vyvrtal dírku. Pak si z kredence vzal nůž na maso a bodal do dírky, aby se trochu zvětšila. Na klíčence má baterčičku, přitiskl ke stěně tvář a nakukoval dovnitř dírou, kterou vyrobil. A jak tak mžoural, vevnitř ve tmě byla místnost a její stěny byly popsané. Mžoural a čekal, až oči přivyknou, ale ani tak ze šera nedokázal přečíst víc než útržky:
…vkročíš na ostrov, zemřeš… stálo tam. Anebo: …odsud, co ti nohy stačí. Oni by zabili všechny dětí Boží, jen aby zachránili ty vlastní…
V místech, kde by správně měla být kuchyň, bylo napsáno: …všechny zmasakrovat…
Pán z Ocean Parku povídá: „Radši byste se měla přijet podívat, co jsem objevil.“ Jeho hlas na záznamníku říká: „Už jenom sám rukopis za tu cestu stojí.“

28. června
Jídelně hotelu Potchkeysea se říká Dřevěná a zlatá jídelna, protože je obložená ořešákem a nábytek je čalouněný zlatým brokátem. Krbová římsa je z vyřezávaného ořešáku, naleštěné kozlíky v krbu jsou z mosazi. Oheň musíte udržovat, i když fouká od pevniny; pak kouř couvá dolů a kašlavě leze předem ven. Saze a kouř se plíží kolem, až musíte vyndat baterie ze všech kouřových detektorů. To už je celý hotel tak trochu cítit, jako by hořel.
Pokaždé, když si někdo řekne o stůl devět nebo deset, které jsou u krbu, a pak nadává na kouř a na vedro a dožaduje se jiného stolu, musíte si dát panáka. Stačí jeden doušek něčeho, co zrovna máte. Vaší nebohé tlusté manželce poslouží i levné sherry na vaření.
Takový je jeden den Misty Marie, královny otroků.
Další nejdelší den roku.
Tuhle hru může hrát kdokoli. Není to nic než Mistino soukromé kóma.
Pár panáků. Pár aspirinů. Repete.
V Dřevěné a zlaté jídelně, na druhém konci, než je krb, jsou okna s výhledem na mořské pobřeží. Polovina tmelu ztvrdla na kámen a vydrolila se, takže dovnitř hvízdavě vniká studený vítr. Ona se potí. Uvnitř se vlhkost sbírá na skle a stéká do loužičky, až podlaha nasákne a koberec zasmrádne, nechutně jako velryba, kterou na poslední dva týdny v červenci vyplavilo moře. Výhled k obzoru zaneřáďují billboardy stejných značek rychlého občerstvení, tmavých brýlí, sportovní obuvi, jaké vídáš natištěné na smetí, kterým je vyznačená čára přílivu.
Na vlnách vidíte plavat špačky od cigaret.
Pokaždé, když si někdo řekne o stůl čtrnáct, patnáct nebo šestnáct, které stojí u oken, a pak si stěžuje, že tam táhne a je tam smrad od rozhamtaného vlhkého koberce, a když fňukavě požaduje jiný stůl, musíte si dát panáka.
Svatým grálem těchhle letních lidí je bezvadný stůl. To je jejich trůn. Jejich výhodná pozice. A ten, u kterého sedí, není nikdy tak dobrý jako ten, kam nemůžou. Je tu tak narváno, že než se proderete přes celou jídelnu, dostanete pár dloubanců lokty a kyčlemi. Pár ran kabelkami.
Než pokročíme dál, možná byste si chtěli navléct ještě něco na sebe. Možná byste chtěli nasyslit ještě nějaký ten vitamin B. Možná ještě nějaké mozkové buňky. Pokud tohle čtete před lidmi, nechte toho, dokud na sobě nebudete mít to nejlepší spodní prádlo.
A ještě před tím se možná budete chtít zapsat na nějaký seznam dárců jater.
Jasně vidíte, kam to všechno vede.
Tam, kam se poděl celý život Misty Marie Kleinmanové.
Je nespočet způsobů, jak spáchat sebevraždu, i když umřít neumřete.
Když si nějaká taková přijede z pevniny s partou kamarádek, všechny hubené a opálené, a vzdychají nad truhlářskou výzdobou a bílými ubrusy, nad křišťálovými vázičkami se spoustou růží a kapradí a nad vším starožitným a postříbřeným, a pokaždé, když někdo řekne: „No jo, ale místo telecího byste měli podávat tofu!“, dejte si panáka.
Ty hubené ženušky možná o víkendu zahlídnete s manžílkem, maličkým a zavalitým, který se potí tak děsně, že ten sajrajt, kterým si lepí příčesek na proplešlé místo na hlavě, mu teče až na krk. Husté proudy tmavého bahýnka mu na zátylku špiní límeček košile.
A kdykoli přijde nějaká místní stará vražda, která si křečovitě tiskne perly k vrásčitému krku, třeba stará Burtonová nebo Seymourová nebo stará Perryová, a sotvaže uvidí, že u stolu, jejího vůbec nejoblíbenějšího už od roku 1865, sedí nějaké ty vychrtlé opálené letní ženušky, řekne: „Misty, jak jsi jen mohla? Však víš, že sem chodím o polednách každé úterý a čtvrtek. Vážně, Misty…“, pak si musíte dát dva panáky.
Když se letní lidé dožadují kávového koktejlu s mléčnou pěnou nebo stříbrných příborů nebo drceného svatojánského chleba nebo sójového cojávímčeho, dejte si dalšího panáka.
Když vám nedají spropitné, dejte si dalšího.
Letní ženy. Oči mají zmalované tak, jako by měly brýle. Mívají tmavohnědou rtěnku a pak baští, dokud se uvnitř úplně nesetře. Pak z nich je plný stůl pohublých holčiček se špinavými kroužky kolem pusy. Jejich dlouhé, skobovité nehty mají pastelovou barvu jordánských mandlí.
Když je léto, ale vy přesto musíte přikládat do čadícího krbu, něco si svlékněte.
Když prší a studeně táhne, až se okna rozdrnčí, něco si oblečte.
Pár panáků. Pár aspirinů. Repete.
Když přijde Peter s vaší dcerou Tabi a očekává, že budete svou tchyni a svou dceru obskakovat, jako byste byla jejich osobním otrokem, dejte si dva panáky. Když oba sedí u stolu osm a babička Wilmotová říká Tabi: „Tvoje matka by byla slavná malířka, ale to by se musela aspoň trošku snažit,“ dejte si panáka.
Letní ženy mají prsteny a přívěšky a tenisové náramky s diamanty, jenže ty jsou celé matné a mastné od ochranného krému proti sluníčku, a když po vás chtějí, abyste jim zazpívala Hodně štěstí, zdraví, dejte si panáka.
Když se na vás vaše dvanáctiletá dcera zadívá a místo „mami“ řekne „slečno, prosím…“
Když její babička Grace prohlásí: „Misty, má milá, měla bys víc peněz i důstojnosti, kdyby ses vrátila k malování…“
Když to slyší celá jídelna…
Pár panáků. Pár aspirinů. Repete.
Kdykoli si Grace Wilmotová naporoučí luxusní výběr sendvičů se smetanovým a kozím sýrem a s vlašskými ořechy nasekanými na jemnou kašičku a natřenými na toustu tenkém jako papír, jenže pak si jen párkrát kousne a ostatní nechá vyhodit, načež sendviče plus konvici čaje Earl Grey plus porci mrkvového koláče dá napsat vám na futro, a vy to ani nevíte. A dokud nezjistíte, že na výplatním lístku máte kvůli všem těm srážkám jenom pětasedmdesát centů, a za některé týdny vlastně hotelu Potchkeysea dlužíte, a kdykoli vám tím pádem dojde, že je z vás pachtýř, kterého uvěznili v Dřevěné a zlaté jídelně nejspíš na zbytek života… tehdy si dejte pět panáků.
Kdykoli se jídelna zaplní a v každém brokátovém křesílku je nějaká žena, místní nebo z pevniny, a všechny si stěžují, že trajektu to trvá pořád delší dobu a že na ostrově není dost míst k parkování a ony si snad nikdy nezvyknou, že je na oběd potřeba mít rezervaci, a proč někteří lidi radši nezůstanou domu, protože tohle je už vážně, ale vážně moc, a všechny ty lokty a nuzné, pronikavé hlasy se dožadují, abyste jim popsali cestu někam, a dožadují se smetany neobsahující mléko a lehkých letních šatů s ramínky, velikost 2, a v krbu musí plápolat, protože to už je taková hotelová firemní politika, pak si něco svlékněte.
Pokud už v tom okamžiku nejste opilí a polonazí, asi jste dost nedávali pozor.
Sběrač nádobí Raymon vás přistihne u velikánského mrazáku, jak si přikládáte ke rtům láhev sherry, a povídá: „Misty, carin*o. Salud!“
Pak pozvedněte láhev k přípitku a řekněte mu: „Na mrtvý mozek mého manžela. Na dceru, kterou nikdy nevídám. Na náš dům, co brzy dostane katolická církev. Na moji trhlou tchyni, která se hnípe v sendviči s brie a se zelenou cibulkou…“ a pak dodejte: „Te amo, Raymone.“
Nato si dejte prémiového panáka.
Kdykoli se vám nějaká mrzoutská stará fosílie z dobré ostrovní rodiny snaží vysvětlovat, že ona je Burtonová, ale její matka byla Seymourová a její otec byl Tupper a jeho matka zas byla Carlylová, kterýmžto pádem jste její velmi vzdálenou sestřenicí z druhého kolena, a pak, zatímco se vy snažíte sebrat špinavé misky od salátu, vám připlácne studenou, měkkou a vrásčitou dlaň na zápěstí a povídá: „Misty, pročpak vy už vlastně nemalujete?“, a vy vidíte sama sebe, jak akorát stárnete a stárnete, jak celý váš život ve vývrtce letí někam do smetí, pak si dejte dva panáky.
Na výtvarné škole vás rozhodně nenaučí, abyste nikdy, ale nikdy nepovídala lidem, že byste byla ráda malířkou. To vás totiž lidi po zbytek života budou trýznit řečmi o tom, jak jste k smrti ráda kreslila, když jste byla mladší. Jak k smrti ráda jste malovala.
Pár panáků. Pár aspirinů. Repete.
Čistě pro úplnost: tvoje nebohá manželka dnes upustí v hotelové jídelně příborový nůž. Když se pro něj sehne, všimne si, že na střence se něco odráží. Na spodní straně stolu číslo šest je něco napsáno. Zůstane na všech čtyřech a nadzvedne lem ubrusu. Na dřevě je nápis vytvořený z uschlé žvýkačky a kousků chleba a holubů z nosu: Nenech se od nich zase napálit.
Stojí tam napsáno tužkou: Vyber si kteroukoli knihu v knihovně.
Něčí podomácku vyrobená nesmrtelnost. Něčí trvalý následek. Něčí posmrtný život.
Dnešní počasí… čistě pro úplnost: částečně nadrátováno s občasnými poryvy zoufalství a podrážděnosti.
Na konci vzkazu pod stolem číslo šest, na konci toho vybledlého nápisu tužkou je podpis Maura Kincaidová.

 

Překlad © Richard Podaný
ukázka z knihy
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele

Diskuse

Vložil: Vít kremlička, 27.11.2006 11:03
Palahniuk, Chuck: Deník
Mistr Palahniuk vypadá na Vonnegutova nástupce.:-))))
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2961x

Koupit knihu

Inzerce