Palahniuk, Chuck: Deník

Palahniuk, Chuck
Deník

studie beletrie zahraniční

Palahniukovým cílem jsou díla, která lidi osloví a inspirují, která je vážně osloví a dojmou a změní jejich životy. Boží graffiti. Apoštolský street art. Čínské sušenky štěstí. Vzkaz zabalený v přitažlivém obalu. Tak, aby to čtenáři pod tíhou problému nevzdali rovnou.

Popsala byste své sousedy jako lidi s nepřátelským postojem k cizím osobám?
Chuck Palahniuk: Deník. Překlad Richard Podaný. Euromedia Group – Odeon, Praha, 2006, 246 s.

V knize Podivnější než fikce (Stranger Than Fiction, 2004) sedí Marylin Manson skoro potmě na černém koženém sofa v kancelářích svého vydavatelství a říká: „Když jsem se přistěhoval na Floridu a nikoho jsem neznal, jenom jsem seděl a sledoval lidi. Když chcete dělat něco, čemu mají lidé věnovat pozornost a mají tomu naslouchat, musíte nejdřív naslouchat vy jim.“ Podivnější než fikce je kniha Palahniukových „pravdivých příběhů“. Reportáže, vzpomínky. Věci, co vydavatel vyhrabe k vydání, když má slavného spisovatele.

Chuck Palahniuk veze reportéra Observeru ve svém pickupu plném umělých zvratků, uťatých nohou, plyšových koťátek, králíků a krys a říká: „Místo do knihovny chodím na kafe do Starbucks. Nejlepší historky uslyšíte od obyčejných lidí.“
V Podivnější než fikce sedí Marylin Manson na černém koberci na půdě svého domu, mezi kostrou obra s beraní hlavou a nožní protézou od fanouška, a vykládá - interpretuje - si taroky. Vytáhne si oběšence a mluví o masakru v Columbine. „Lidi se mě vždycky ptají, kdybys s nimi mohl mluvit, co bys jim řekl? A moje odpověď zní: Nic. Naslouchal bych jim. To je ten problém. Nikdo je neposlouchal,“ říká.
Objevujete, proč se lidem něco líbí, abyste to mohli okopírovat.
Chuck má ohledně živých verzí lidí, jejichž práci obdivuje, takovou zásadu. Nechce riskovat, aby viděl, jak prděj nebo se šťouraj v zubech. Nechce je potkat. Ale ne vždy uděláte to, co je pro vás dobré. Až půjdete kolem zvonku Kunderových, taky zazvoníte. Palahniuk s každou další knihou opakuje postupy, jeho otázka je vždycky stejná. Ale odpověď nikdy žádná. Takže musíte začít brousit kolem.
Vedle Podivnější než fikce jsou tu ještě Běženci a exulanti (Fugitives And Refugees - A Walk In Portland, Oregon, 2003). Chuckův průvodce po Portlandu. Portland je skvělé místo k životu, malé město přeplněné knihami a obklopené přírodou. Srdce americké alternativní kultury.
Kdo ví, kde bereme nápady. Inspiraci.
Já to vím.
Historky o stavařských pověrách posbíral při reportáži o chlápcích, co dneska staví hrady. Než napsal Klub rváčů (Fight Club, 1996, č. 2000), vozil klienty hospicu na skupinová sezení - ostatní tedy předpokládali, že je taky nemocný. Když psal Neviditelná monstra (Invisible Monsters, 1999), trávil dny obvoláváním linek sexu po telefonu. Když psal Zalknutí (Choke, 2001, č. 2003), vysedával na setkáních sexoholiků. Mauzoleum v Programu pro přeživší (Survivor, 2000, č. 2002) je na kraji Portlandu. Deníky si po třech měsících pod vodou s manželkami vyměňuje posádka ponorky USS Louisiana SSBN-743; psal o ní reportáž pro časopis NEST. Námět pro zatím poslední knihu Pronásledovaní (Haunted, 2005) našel, když pro přátele uspořádal duchařskou párty v domě vybaveném strašidlem.
V době, kdy s titulem z žurnalistiky montoval nápravy na trucky, případně psal technické manuály o tomtéž, začal chodit na EST terapii. Ačkoli jste si mysleli, že to není možné, někdo vás tam seřve a poníží tak, až se cítíte ještě bezvýznamnější než předtím. Tím se osvobodíte. A tohle vás možná už taky napadlo. Nebyl členem nějaké neonacistické organizace? Nějaké radikální skupiny vystupující proti celé skupině obyvatel?
A Misty povídá: „Taky kuře s nočky je docela dobré.“
Chuck je v pohodě. Je to docela normální chlap.
Zajímá ho sex. Mrtvoly. Duchové. Extrémní sporty. Osamění. Literatura. Drogy. Mohl by psát do Maximu. Kdyby ho ovšem nezajímalo spasení světa.
Jeho story asi znáte: Chuckův děda zastřelil babičku, a šel i po jeho otci, schovaném pod postelí. Nenašel ho a ustřelil si hlavu sám. Chuckova tátu dostal až před pár lety manžel jeho čerstvé známosti. Oba zastřelil, oba zapálil. Chuck pro vraha požadoval trest smrti – dostal hned dva - a možnost být přítomen popravě. Druhá babička zemřela v roce 2002. Druhý dědeček zemřel v roce 2003.
Po EST terapii se Chuck rozhodl konfrontovat své strachy. Tolik se bál, že bude chudý a bez domova, že začal pomáhat v útulku pro bezdomovce. Strach ze smrti překonával od čtrnácti let výpomocí v hospicích. Potom už zbývalo jen se svými strachy konfrontovat svět. „Celé je to o mně. Já jsem ten chlápek s katalogem Ikea v šuplíku,“ řekl Observeru. Satira sama na sebe. Podpůrné skupiny, do kterých chodil, dobrovolná destrukce teplého hnízdečka, v němž se před lidmi a životem schovával on. Peter říkával: „Umělec může udělat jedno jediné, a to popsat vlastní tvář.“
Ale to není to, co chcete o Chuckovi vědět především. Chcete vědět to, co nechává v knihách na vás. Proč mu nadávají do anarchistů a nihilistů s mesiášským komplexem.
Víte o tom, že by snad byl členem Ku Klux Klanu?
Klub rváčů je manifestem krize maskulinit. Muž bez otcovského vzoru, bez šance lovit a bránit, bez šance na hrdinství, se steroidy a pleťovým krémem. Muž nechápající svou měnící se roli, svůj vztah k ženám. Muž, ten žalostný pytel sraček. Peter Wilmot je slaboch, Angel zoufalec, Harrow většinu knihy nepřítomný vrah. Všechny Palahniukovy knihy se točí kolem BÍLÝCH SEVEROAMERICKÝCH MUŽŮ. Reportáže ze setkání Santa Clausů, olympijských zápasníků a mariňáků. Ze soubojů zemědělské techniky. Festivalu varlat. Všechno je autoportrét.
Takže když Palahniuk říká, že už od té doby, kdy zjistila, že umí kreslit, znala malá Misty Marie čvachtavá tajemství septiků za všemi domy, a když v Ukolébavce (Lullaby 2002, č. 2005) říká: Možná jsem se moc nenaučil etice, ale naučil jsem se dávat pozor. Žádná maličkost není tak podřadná, aby nestála za zaznamenání, mluví Palahniuk o SVÉM pozorovacím talentu a mravouce. Než přestal trávit většinu dne pod trucky, koupil regál na šanony. Je to jeho fetiš. Jeho knihy jsou systém zabraňující přeplnění paměti. Má rád film Memento, protože je o dominujícím umění naší doby: dělání si poznámek. Vzkazy na ledničce pro nás samé, abychom nezapomněli. Kdo má narozeniny, nebo jaké chyby jsme udělali. Zaznamenávání a archivování, které už nikdy k ničemu nebude, protože se k němu nikdy nikdo nevrátí. Případně bude dezinterpretováno. Čemu nerozumíme, to si můžeme vyložit jakkoli.
Chuck třídí nápady a podivné údaje podle data a povahy. Má na to barevné nálepky. Peter říkával, že umělcovým úkolem je udělat z chaosu řád. Dát dohromady detaily, najít systém, uspořádat. Dát smysl nesmyslným faktům. Osvícenští encyklopedisté si to mysleli. Úplně všechno racionálně a vědecky třídili do kolonek a šanonů a dosahovali tak technické efektivity a pokroku. Až do doby, než se postavilo město Brasília, které bylo tak ideální, že se v něm nedalo bydlet. Jeho architektura ve své dokonalosti ponejvíc připomínala koncentrační tábor.
Podívejte se na Palahniukův mustr, opakující se stejně neodvratně jako nutkání používat jeho stylistické prostředky v doslovech. Byla to prostě jen lepší obdoba toho, co malovala od dětství. Její snové vesničky. Když se na to dívala, bylo jí hůř, než kdyby viděla tu nejvulgárnější představitelnou vlastní sprostou fotku. A uvidíte nahatýho Chucka. Banální srdéčko Chucka Palahniuka.
Chuck tomu říká minimalismus. Můžete tomu říkat i strukturalismus. Jako se jeho vzoreček opakuje s každou knihou, tak má každá svůj, replikující se do nejmenších detailů. Chuckův mentor Tom Spanbauer tomu říká „tahouni“. Když jedete vozem z Utahu do Kalifornie, celou cestu máte stejné koně. Všechny postavy a scény, věci zdánlivě si nepodobné, všechno ilustruje nějaký aspekt hlavního motivu. Kompletní zápis o vaší drogové závislosti se najde v jednom pramínku vlasů.
Tentokrát se to týká scvrkávání. Stárnutí. Bílá barva na parapetu je samý puchýř a loupe se, patina pokrývá šmuky, těla se svrašťují stářím, kómatem, žárem. Scvrkávají se tu a zacházejí staré hodnoty a časy. Sochy se rozpadají jako ideály, v dekadenci je euroatlantická civilizace, lidství ležící mezi plevelem, potažené hustou a tmavou zelenou vrstvou měděnky.
Celá hala, to je miniatura ostrova. Sálová verze. Eden. Ztracený ráj. Původní společenství. Komuna. Ale jeho znovunabytí, návrat k přírodě, tradičním hodnotám stojí oběti a mezi nimi je i svoboda. Každé udržení takové utopie je možné jen fašistickými - „neamerickými“ - metodami. Extrémní levice a pravice se často potkávají. Od ochrany přírody není až tak daleko k ochraně rasové čistoty. Viz projekt Mayhem. Viz 12 opic.
Tak co? Je to nácek? Přiklepneme mu to? Posílejte sms.
Palahniuk v každém díle osahává Utopii, tu ženu z telenovely, překroucenou jako ždímaný hadr, s útlým pasem a velkými prsy. S tímhle světem je něco v nepořádku a on bojuje s pokušením, že nějaká sekta, nějaké zaříkadlo, médium, nějaký trik, to dá do pořádku. Nebo aspoň zničí stávající marast a pokřivení a dá nám druhou šanci. Databáze, které si pamatují, kdo je jak bohatý, vyletí do vzduchu, hlavouny protřídíte probírankou, řeka Hudson bude zase čistá a po Manhattanu budou pobíhat medvědi. Technická racionalita ztratila ze zřetele svůj cíl - uskutečnění štěstí svobody pro co nejvíce lidí - ale přesto pokračuje dál v „pokroku“. Už bez projektu a popírá tak svůj původní účel. Civilizace se vymyká z proporcí, původní klady se vyvinuly v plevel. Dub se zalyká v objetí popínavé růže, která se vyšplhala patnáct metrů vysoko a tam, nad jeho korunou, vykvetla.
Přirozenost a autenticita – americký mýtus panenské divočiny - je pro Palahniuka hodnotou, jakoby bylo možné stanovit, kdo je Jeruzalému přirozenější, Arab, nebo Izraelita. Věří, že rozum je méně než cit, příroda je víc než kultura. Odmítá hybrid. Hledá nevinnost nového začátku, radikální změnu, svého rousseauovského Emila nezkaženého civilizací. Idiota, vedeného prozřetelností spíš než svým úsudkem.
Palahniuk se částečně schovává za blázny, fanatiky a sektáře, svobodné ve všech smyslech, ve kterých osoba Chucka Palahniuka volná není, své Tylery Durdeny, aby za něj dštili síru, dávali propuknout třídnímu a kulturnímu konfliktu. Vykřikovali protekcionistické, xenofobní tirády. Ostrov se zalyká cizáky. Ale s utopií je ten problém, že až poletí záchranný modul k Marsu založit tam nový život, bude v něm zatraceně málo místa pro magory. Pro náhodu. Pro život. Pro duši. Jedy, drogy, choroby. Inspirace. A spousta místa pro fašismus.
Špína a chaos Palahniuka fascinuje jako místo, kde se rodí život, kde nebyl kolonizován antiseptickým řádem. Ve středověku zedníci někdy do nové budovy zazdili pro štěstí živou kočku. Nebo živou ženu. Aby dali budově duši. A ten kontrast mezi moralismem a zdánlivě odpudivými tématy není nový ani paradoxní, je to klasický romantismus. I dekadence měla v sobě volání po etických hodnotách, které její protagonisté nacházeli v sobě, nebo se o to aspoň v boji se svými démony snažili, a hořce a často zahořkle poukazovali na odmítnutí společností, která hodnoty už postrádá a nesnaží se o ně jinak než v náhražkovitých formalitách měšťácké morálky a konverzačního dekóra. Zároveň se ale Palahniuk ke špíně staví jako Travis Bickle, postava ze Scorseseho Taxikáře. Chodí po ulicích a nadává na zmar. Palahniuk se jako Travis nechápe zbraně, ale slova. Zaříkanky. Ale když na to přijde, pošle vraha na elektrické křeslo.
Víte o tom, že by nějaká taková extremistická skupina působila na ostrově Potchkeysea? Viz Vesnice M. Night Shyamalana. A ta vesnice je Portland, Oregon.
Pacifický severozápad dlouhodobě vede žebříčky nejlepších míst k životu v Americe. Do Portlandu se sjíždějí boháči, donedávna nemyslitelná věc jsou dopravní zácpy a znečištění. Chuck říká, že jeho knihy jsou osaháváním otázek, které nedokáže vyřešit. A pokouší se turisty vyhnat svým dílem stejně tak jako Wilmotovi.
Čistě pro úplnost, Misty se tě ptá: „Je to správná věc, zabíjet cizí lidi, aby se zachránil životní způsob, a to jen proto, že lidi, kteří ten život vedou, jsou právě ti, které máš rád?“
Jediné, na co se Chuck prostě ptá, je – mám jít ven a postřílet pár zkurvenejch turistů?
Moh jsem to bejt já.

Palahniuk zatím vždycky té ženě překroucené jako hadr odolal. Vždycky přitakával všem za jednoho, spíš než jednomu za všechny. Jednomu individuálnímu příběhu, který stojí v cestě instrumentálnímu buldozeru blaha. I když ten pohyb, když přikyvuje, je letmý a těžko postřehnutelný, Chuck by Marlu zabít nenechal.
Jeho dilema se nachází v pozici frankfurtské školy po válce. Utopie o vědě vedoucí lidstvo neomylně k zářným zítřkům končí v Osvětimi, a revoluce v sovětských lágrech. Krajinářsky upravujeme celý svět, jedna idiotská chyba za druhou (Ukolébavka). Zbývá jen používat kritický rozum a na společnosti, která to dopustila, která se nechává ovládat kulturním průmyslem zbavujícím umění schopnosti nabourávat všudypřítomnost kvantifikovatelného řádu, společnosti připoutané k obrazovce jako zasažená falešným Stendhalovým syndromem, nenechat nit suchou. Ale neuchylovat se k žádné akci, protože ta je vždy násilná a za všechno se platí. Ne sabotáž, ale protest.
Vybudujte si z chyb minulosti lepší budoucnost. Takhle rozplizle někdo formuloval hlavní cíl své knihy.
Podle Palahniuka se lidé v životě dávají vést levou polovinou mozku. Na světě pak není nic magického. Jen fyzika. Za smíchem vidí pohyb svalů, ale když v Podivnější než fikce nahlédne při pitvě do mrtvoly, hledá tam duši. Tabi se dostane z plamenů jedině proto, že má zalepené oči. Průmyslová revoluce kontra anděl strážný. Palahniuk deromantizuje lásku i inspiraci, ale jen zdánlivě, na úrovni škáry, druhé vrstvy pokožky. V dalším plánu, hlouběji, za genetikou, za přírodou, je Bůh. Všechna veledíla nejsou nic než hlína a popel, ale perfektně spojené dohromady.
Ve filmu Die fetten Jahre sind vorbei (Občanská výchova) se mladíci vloupávají do vil ve zbohatlické berlínské čtvrti Zehlendorf, přestavují nábytek, zlacené sošky končí v lednici a sterea na záchodě, a sprejem připojují nápis: Máte moc peněz. Vandalismus jako moralismus. Každá Palahniukova kniha má nějakou takovou buditelskou jednotku. A s každou další ubývá groteskního humoru, rychlosti a knihy se rozlévají do šířky biblických poselství. Když v románu amerického drsného muže postavy suplují Platón, Kierkegaard, Heidegger, Jung a Nietzsche, dejte si panáka.
Viz: starořecký mor.
Kdo ví, kde bereme nápady. Inspiraci. Proč si vybájíme, co si vybájíme.
Báje jako vyrovnání se s absurditou. Předání moudra předchozích generací, příběh bohů. Umberto Eco píše, že to byl Dante, kdo se odvážil způsoby interpretace bible aplikovat na vlastní – světskou – báseň. Podle Danta tak básníci pokračují v díle Písma, jejich texty jsou texty prorockými, obdařenými duchovními významy stejně jako Písmo. Básník píše pod božskou inspirací. Inspirace slepé Misty, pouhého média, pro Boha i lidi na ostrově, která v sobě měla něco pitomého, neosvíceného, spíš idiotku než umělkyni, nepřichází z venku, ale zevnitř. Hledá, jak se dostat k tomu, co už má v sobě, zalepené v tajné místnosti.
A Palahniukovým cílem jsou díla, která lidi osloví a inspirují, která je vážně osloví a dojmou a změní jejich životy. Boží graffiti. Apoštolský street art. Čínské sušenky štěstí. Vzkaz zabalený v přitažlivém obalu. Tak, aby to čtenáři pod tíhou problému nevzdali rovnou. Od návodu jak přidělávat osy na trucky, k návodům na správné žití. Touží nás vytrhnout ze sdíleného kómatu setrvačnosti, stejně jako jsou vytrženy jeho postavy v mezní situaci, pokoušející se najít cestu k lidem. Albert Camus by řekl: lidé v existenciální krizi. Alfred Schütz by řekl: lidé po zhroucení samozřejmého světa. Světa, který už nevidíme, nehodnotíme, protože ho považujeme za samozřejmý. Přitom varování jsou všude kolem nás. Jsou u nás doma. Jenže jsou tak řemeslně zamaskovaná, že jsme si ani nevšimli, že nám nějaký prostor chybí. Prostor pro kritiku, který tradičně skýtalo vysoké umění, než ho komodifikovala populární kultura. Říká frankfurtský elitář Theodor W. Adorno. „Vycházeli z toho,“ vykládá doktor, „že vizionář musí žít mimo obvyklý svět a odvrhnout rozkoše a pohodlí a stádo, jedině tak se spojí s božským principem.“ Vzkaz plamenným písmem dalším generacím, aby se poučily. S vědomím, že lidstvo je nepoučitelné a opakuje svoje chyby a bude tak činit nadále. (Neradujte se, Palahniuk do popu rozhodně zapadá.)
Čistě pro úplnost, jména postav v knize o nesmrtelnosti jsou jména skutečných lidí. Vítězů losování z fanoušků. Lidská verze product placementu.
Je to samozřejmě sentimentální. Může to být i kýč, když to špatně podáte. Jako lord Byron uvádějící Chcete mě. Štěstí pro všechny. Základní humanistická myšlenka, kterou dvě stě let měšťáckého osvícenství a pokroku změnilo v cetku. To není cool. Dokud se kolem toho nezmlátí pár chlapů, nebo nezjeví nějaký ten bubák, rozhodně vám to neprojde. Jenže Palahniuk to podat umí. Ale jeho odmítání odpovídat na otázky, odmítání hodnotících soudů, technika vršení faktů, které se syntetizují až v čtenářově hlavě, nabízející svobodu interpretace, sémiotickou demokracii, vede i k tomu, že si Klub rváčů užívají násilníci. A k tomu, že je pak naší povinností se ptát: Nebyl členem nějaké neonacistické organizace? Nějaké radikální skupiny vystupující proti celé skupině obyvatel?
Palahniuk ale věří, že i násilníkům něco dá. Věří, že má poslání. Že skrze něj promlouvá Bůh. Hlásí se k tradici Bible, Jonathana Swifta, Mozarta. Všech náboženských fanatiků, puritánů, těch starých mayflowerských rodin, kteří rozmístili kryté vozy do kruhu, vybili indiány a založili Ameriku. Chuck je katolík a Observeru tvrdí, že se sourozenci chodili do kostela jen proto, „aby rodiče mohli souložit i v jiných místnostech než jen v ložnici“. Ale pořád věří v něco transcendentálního.
Čistě pro úplnost, Tabi je třináct. Zalepený pokoj má číslo 313.
Pokud trápení je inspirace, měl by Chuck být pěkně v háji. Proto to psaní o tvorbě, psaní o psaní. Ta víra v romantickou lež umění vykoupeného utrpením. Autor, který hned svou další knihu, Pronásledovaní, postavil na premise z Masky červené smrti E. A. Poea, by ale měl vědět, jak matematicky vznikal Havran. Že Kerouac do zblbnutí přepisoval svou spontánní prózu. Ví to o ideálních proporcích, které vysvětlují proč nás někdo sexuálně přitahuje. Viz: zlatý řez, fyzika. Jenže on tvrdošíjně hledá to nevypočitatelné. To je ten, co koukne do mrtvoly a hledá duši.
Ukolébavka byla první z hororové trilogie, poprvé se tam objevilo nadpřirozeno. Chucka k tomu inspiroval především obdiv k dílu Iry Levina - Levinova schopnost předvídat celospolečensky závažná témata. V Rosemary má děťátko to byl boj ženy o kontrolu nad svým tělem, v Stepfordských paničkách reakce mužů na ženskou emancipaci, v Sliveru všudypřítomnost kamer. Chuck věří, že když zapojí fantaskno, problém bude vypadat neskutečně a čtenáře tím neodradí, ale svede. Jasně, je to hloupoučké, že Rosemary znásilní ďábel. Ďábel! Stejně jako probíranka nebo převtělování. Ale na lidi tyhle laciné šmuky prý zabírají. Přivede je to k tématu. Chuck věří, že jim ukazuje budoucnost a pomáhá jim vyrovnat se s tím strašidelným světem tam venku skrze nejhorší možný scénář zabalený tak, že za něj zaplatí a ještě ho budou považovat za rekreaci.
Ani Levin nenabízí řešení. Rosemary má děťátko hodně Deník inspirovala, stejně jako snaha resuscitovat žánr amerického gotického románu. V každé Palahniukově romanci - protože velká láska tu je vždy - se postavy snaží vymknout svému pohodlíčku, žádná z figur ale nebyla tak goticky pasivní jako mučednice a vykupitelka Misty. Její deník je jako návod na zpackaný život, fatalistická příručka. Misty dělá všechno „by the book“, podle programu. I její protest je součástí determinované hry. Misty už není ani sympatická, ani cool. Deník posouvá perspektivu z hrdiny, který se na násilné akci, byť s pochybami, aspoň částečně podílí, na oběť. Peter se obětovat nezvládne a nikdo neví, jestli je to dobře, vymknout se tlaku a americky svobodně naplňovat svůj cíl, svou identitu. A má Tabi být servírkou, otrokyní, přijmout teror z pobřeží nebo teror zevnitř? Nebo má svou matku, otce, prarodiče, obětovat, sama terorizovat a zachovat „nevinnost“ komunity? Žijme vždycky na úkor druhých, říká Mistiina hipísácká matka. Je správná, ale nechává svoje dítě trpět za své čisté svědomí. Chudoba cti netratí, dokud s vámi nezacházejí jako s hadrem na podlahu. Dokud vás nevláčí a neznásilňují. Dokud vlastní dceři nesmrdíte jako gumové rukavice a cigaretový kouř. Dokud vámi nepohrdá a neaspiruje na něco jiného za jakoukoli cenu.

Vyhořelí novináři. Prostitutky. Marylin Manson. Juliette Lewis. Každý oddíl ve Podivnější než fikce má svého. Běženci a exulanti jsou jich plní. Chlápci, co si staví vlaková nádraží. Rakety. Příběhy lidí, co něco dokázali. Těch, co něco nedokázali. Malé příběhy, co jsou velké příběhy. Oslava lidství v jeho nedokonalosti a jeho neodolatelném kouzlu. Někdo téhle esenci lidství říká duše. Někdo Bůh. A tvrdí, že je to nesmrtelné. Chrání to na místech, kde je to ohroženo.
Čistě pro úplnost, s tím náckem jsem vás jenom strašil.
Čistě pro úplnost, tvoje žena ví, že jsi blufoval, když jsi psal o tom, že si všechny kartáčky na zuby strkáš do řiti. Jen ses snažil lidi vyděsit tak, aby si zase uvědomovali realitu. Jen jsi je chtěl probrat z jejich osobního kómatu.

V Podivnější než fikce Michelle sedí v obýváku na svém sofa, Yogi sedí vedle ní na zemi, další zlatý retrívr, Maggie, sedí na klubovce naproti. Zrzek, její první, je mrtvý jako oběti, které pomáhal hledat. Ta Michelle od které se Chuck dozvěděl, že psi se pomočí, když cítí pach mrtvého. Michelle říká: „Těsně před tím, než Honduras zasáhnul hurikán Mitch, jsem dodělala školu a odešla od Hewlett-Packard. Jakože: Hej, když se nebudeš pokoušet zapadnout do pitomý korporátní kultury, tam venku je pro tebe celý svět. Kde je nějaký smysl v korporátní kultuře? Jeden den hledání obětí v Hondurasu – a to jsem si tam jasně uvědomovala – je mnohonásobně smysluplnější než dvacet let v korporátní sféře.“
Už chybí jenom smajlík. A srdíčko místo tečky nad i.
Milý, přemilý Chucku. Dej si panáka.

 

© Michal Nanoru
doslov publikovaný v uvedené knize
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství a autora

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3275x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce