Hollinghurst, Alan: Linie krásy

Hollinghurst, Alan
Linie krásy

ukázka beletrie zahraniční

Knížka Petera Crowthera o volbách už byla na pultech. Jmenovala se Lavina! a vtipný prodavač u Dillona vytvořil ve výloze stejnojmennou živelní katastrofu ve zmenšeném měřítku...

Linie krásy
Alan Hollinghurst
: Linie krásy, přel. Michala Marková, Euromedia-Odeon, 2006, 448 stran

Milostný akord
(1983)
I
Knížka Petera Crowthera o volbách už byla na pultech. Jmenovala se Lavina! a vtipný prodavač u Dillona vytvořil ve výloze stejnojmennou živelní katastrofu ve zmenšeném měřítku. Zákazníkovi vstříc se v zářivé záplavě valil zlatavý obrázek triumfující ministerské předsedkyně. Nick se zastavil na ulici a pak vešel dovnitř, aby si knížku prohlédl. S Peterem Crowtherem se jednou setkal a slyšel o něm mluvit jako o námezdním pisálkovi i jako o „sžíravém analyzátorovi“. Jak listoval stránkami, nezřetelným úsměvem maskoval, že si není jistý, která z těch charakteristik je blíž pravdě. Rychlost, s jakou knížka vyšla jen dva měsíce po volbách, určitě námezdním pisálkovstvím zaváněla – a styl samozřejmě taky. Kousavost si autor patrně vyhrazoval jen pro snahy opozice. Nick si důkladně prohlédl fotografie, ale Geralda našel jenom na jedné: byla to skupinka s popiskou „101 nových konzervativních poslanců“ a Gerald byl dost chytrý nebo dost rychlý na to, aby se dostal do první řady. Seděl tam, usmíval se a zíral vpřed, jako kdyby si v duchu už dělal pohodlí na přední lavici ve sněmovně. Ten úsměv, ten bílý límeček tmavé košile a měkký kapesníček v náprsní kapse saka budou zajisté slavné ještě v době, kdy z hochů z řad za nimi zbudou jen pozapomenuté škleby. I tak byl ale v textu zmíněn jen dvakrát – jednou coby „bonviván“, podruhé jako příslušník té „tenčící se vrstvy“ konzervativních poslanců, kteří za sebou mají soukromou střední školu a Oxford či Cambridge a jejichž je „Gerald Fedden, nový poslanec za Barwick, typickým představitelem“. Nick pokrčil rameny a vyšel z knihkupectví. Na ulici na něj ale padla opožděná hrdost na to, že viděl v opravdové knize někoho, koho zná.

Ten večer v osm měl mít rande na inzerát, a celý tenhle horký srpnový den poznamenávalo drnčení napjatých nervů s občasnými svěžími vsuvkami toužebného snění. Ta schůzka nebyla tak úplně naslepo – byla jen „velice krátkozraká“, jak to vyjádřila Catherine Feddenová, když jí Nick ukázal fotku a dopis. Na pohled se jí ten člověk jménem Leo nejspíš líbil a tvrdila, že je to její typ; hlavu jí ovšem dělal jeho rukopis. Byl propracovaný a zbrklý zároveň. Catherine vlastnila brožurku, která se jmenovala Grafologie: Duše v prstech, a z té čerpala nejrůznější postřehy o zjevných i potlačovaných sklonech ostatních lidí („Umělec, nebo šílenec?“ „Mazlíček, nebo zvíře?“) „Sleduj ty ohromné horní délky, drahoušku,“ říkala. „Z těch kouká fůra ega.“ Zase a zase nad tím kouskem laciného modrého dopisního papíru špulili rty. „A nemyslíš si, že to znamená prostě jenom hodně silnou sexualitu?“ ptal se Nick. Ale asi si to nemyslela. To, že dostal od cizího člověka dopis, ho nadchlo a snad ho to dokonce i dojalo. Fakt ovšem byl, že sám text moc očekávání nevzbuzoval. „Nicku – o. k.! Re. tvůj dopis. Pracuju na personálním (Londýn, obvod Brent). Možno se sejít a probrat naše zájmy a cíle. Napiš, kdy a kde,“ a pak to ohromné, přebujelé L ve slově Leo, které šlo přes půl stránky.

Nick se do Feddenovic velkého bílého domu na Notting Hill nastěhoval pár týdnů předtím. Jeho pokoj byl nahoře v podkroví, na území, které jako by pořád ještě patřilo dětem a kde se ve vzduchu dodnes vznášel náznak pubertálních tajemství a vzpour. Nad schody byl Tobyho spořádaný pokojík, Nickův pokoj se táhl podél vyvýšené podesty a Catherinin byl na druhém konci chodby. Nick žádné sourozence neměl, ale tady si bez problémů dokázal připadat jako ztracené prostřední dítě. To Toby ho sem kdysi začal vozit na prázdniny, na londýnské „jízdy“, na dlouhé a napínavé úniky od jeho zdaleka ne tak noblesní rodiny; a ta podkrovní chodba byla pořád ještě prodchnutá Tobyho polonahou přítomností. Toby sám zřejmě nikdy netušil, proč jsou s Nickem vlastně přátelé, ale přívětivě tuhle skutečnost přijal jako hotovou věc. Za ty měsíce po Oxfordu tu moc nepobyl a Nicka přenechal coby kamaráda své mladší sestře a pohostinným rodičům. Nick byl rodinný přítel a oplýval něčím, co v nich budilo důvěru, jakousi vážností, plachou kultivovaností, něčím, co Nick sám nebyl s to rozeznat, ale co rodinu přimělo k tomu, že ho vzali na byt. Když Gerald vyhrál v Barwicku, což byl Nickův domovský volební obvod, byla tomuto rozhodnutí bodře přisouzena jistá poetická - nebo osudová - logika.

Gerald s Rachel byli ještě ve Francii a Nick se přistihl, že ho při pomyšlení na jejich návrat koncem měsíce skoro jímá vztek. Každý den brzy ráno sem chodila hospodyně, aby navařila, a Geraldova sekretářka se slunečními brýlemi posazenými vysoko na čele zaskočila vyřídit úctyhodné haldy pošty. Zahradník o sobě dával vědět prostřednictvím rachotu sekačky za otevřenými okny. Údržbář pan Duke (neboli Jeho Milost, jak mu kvůli vévodskému příjmení rodina přezdívala) tu a tam přišel něco opravit. A Nick tu byl nastálo a připadal si skoro jako majitel. Rád se vracel do Kensington Park Gardens navečer, kdy širokou ulici beze stromů zalévalo slunce a ty dvě bílé řady domů na sebe hleděly se strnulou shovívavostí bohatých sousedů. S rozkoší odemykal na tři západy zamčené zelené dveře, vcházel dovnitř a zase za sebou zamykal, a když nakouknul do červeně vymalované jídelny nebo vyšel po schodech do salonu a pak ještě výš kolem pootevřených dveří bílých ložnic, vnímal, jak je dům poklidně bezpečný. Spodní schodiště, které se vějířovitě rozevíralo do haly, bylo kamenné; horní schodiště byla z důvěrně skřípajícího dubu. V duchu se viděl, jak po nich někoho vede, jak po domě provádí nějakého nového přítele, třeba Lea, jako kdyby mu to tady doopravdy patřilo nebo jednou patřit mělo: obrazy, porcelán, oblé křivky francouzského nábytku, úplně jiného než ten, mezi kterým Nick vyrůstal. Společnost mu dělaly jako stíny matné odrazy v tmavém leštěném dřevě. Využil příležitosti a prozkoumal celý dům od rohových půdních skříní po sklepní komoru na haraburdí, to šeré muzeum, o kterém Gerald mluvil jako o trou de gloire. Nad krbem v saloně visel obraz od Guardiho, benátské capriccio ve zlaceném rokokovém rámu. Protější stěnu zdobila dvě veliká, zlatě rámovaná zrcadla. Nick měl pocit, že toho stejně jako jeho osobní hrdina Henry James „snese hodně, zlata pak zvlášť.“

Občas sem přicházel Toby a v salonu si nahlas pouštěl hudbu. Případně se usadil vzadu v domě v otcově pracovně, telefonoval do ciziny a popíjel džin s tonikem. Nic z toho nedělal rodičům natruc, jen zákonitě napodoboval volnost, s jakou se ve svém domě chovali oni. Vycházel na zahradu, vždycky si netrpělivě stáhl košili, rozvalil se na lehátko a začetl se do sportovní rubriky Telegraphu. Nick ho vídal z balkonu a obyčejně sešel za ním. Tajil se mu přitom dech, protože věděl, že Tobymu nijak nevadí, když si někdo prohlíží jeho veslováním vypracované tělo. Rozdával krásu lehce jako milodary. Pak si dali pivo a Toby se zeptal: „Ségra je v pohodě? Doufám, že moc nevyšiluje,“ a Nick odpověděl: „V pohodě, v pohodě“, zaclonil si oči před spalujícím srpnovým sluncem a věnoval mu úsměv, který ho měl uklidnit a kromě toho obsahoval spoustu dalších netušených citů.

Catherininy citové vzlety a pády pro Nicka patřily k mytologii tohoto domu. Toby mu o nich na škole jednou večer, na lavičce u jezera, vyprávěl, což byla známka důvěry. „Je strašně vrtošivá,“ říkal a výraz, který zvolil, udělal dojem i na něj samotného. „Prostě má ty svoje nálady.“ A pro Nicka se celý dům, tehdy ještě jen v jeho představách, zahalil do světel a stínů nálad a život, který se v něm odehrával, mu náhle připadal nasáklý emocemi stejně jako Oxford pachem jezerní vody. „Dřív se řezala do rukou žiletkou, víš?“ Toby sebou cuknul a pak pokýval hlavou. „Zaplať pánbůh, že z toho vyrostla.“ Znělo to zapeklitěji než pouhopouhá náladovost, a když ji pak Nick viděl poprvé, přistihl se, že napjatě sleduje její ruce. Na jednom předloktí měla úhledné, několikacentimetrové rovnoběžné čárky a na tom druhém síť pravoúhlých jizev, které člověk chtě nechtě musel zkusit číst. Jako kdyby se snažila napsat ELLE. Ale tyhle důkazy něčeho, na co by se jinak zapomnělo, už byly dávno zahojené. Občas po nich nepřítomně přejela prstem.

„Dávej pozor na Kočku,“ tak to Gerald vyjádřil, než odjeli, a nenápadně tím naznačil, že to bude úkol prostý, nicméně zodpovědný. Dům patřil Catherine, ale velel mu Nick. Ona tu jen nervózně tábořila, jako kdyby tu v podnájmu byla ona, a ne on. Jeho láska k těm okázalým prostorám ji udivovala, jeho informovaná náklonnost k obrazům a nábytku jí připadala komická. „Ty jsi takový snob,“ říkala a provokativně se smála. Od členky rodiny, která měla být zdrojem jeho údajného snobství, to byla tak trochu rána pod pás. „Zas takový ne,“ říkal Nick, jako kdyby šlo částečným doznáním její názor vyvrátit. „Prostě mám jenom rád krásné věci.“ A Catherine legračně zamžourala kolem sebe, jako že je to jenom hromada starých krámů. V nepřítomnosti rodičů mívala poněkud buřičské sklony, což se projevovalo zejména tím, že kouřila a zvala domů cizí lidi. Když Nick jednou večer přišel domů, našel ji v kuchyni, jak popíjí se starým černým taxikářem a vykládá mu, na kolik je co v domě pojištěné.

Ve svých devatenácti letech už měla celý seznam milenců, se kterými jí to nevyšlo, a každému z nich přisoudila výstižné přízvisko: „Filcka“, „Odkapávač“ nebo „Zbožíznalec“. V některých případech to bylo to jediné, co o nich Nick věděl. Spoustu z nich jako by si schválně vybrala jenom kvůli tomu, že byli v Kensington Park Gardens nepřijatelní. Třeba ten čtyřicetiletý Velšan s vizáží somráka, co se s ním seznámila v nottinghillském bazaru s deskami; nebo ten krásný pankáč, který měl na krku vytetované FUCK. Nebo jeden rastafarián, co bydlel za rohem a prorocky kvílel o Babylónu a pádu Thatcherové. Ti ostatní, to byli hoši ze soukromých škol a vymydlení mladí manažeři, co si na thatcherovské krizi budovali kariéru. Byla křehká, ale zároveň bezohledná. Tím, čím muže přitahovala, je často zároveň i děsila. Nick k ní ve své tajené nevinnosti cítil pro její zkušenosti s muži jistou úctu. Tolik neúspěchů přece znamená hezkou řádku počátečních úspěchů. Jak moc je přitažlivá, to nedokázal posoudit; v jejím případě vedlo genetické spojení dvou pohledných rodičů k něčemu úplně jinému, než byla Tobyho ospalá krása: v Rachelině štíhlé oválné tváři se tu nešikovně tísnila Geraldova veliká, důvěryhodná ústa. Na ústech se Catherininy pocity vždycky poznaly nejrychleji.

Milovala ironii všeho druhu a byla to šikovná imitátorka. Když se s Nickem opili, napodobovala členy své rodiny tak, až to skoro vypadalo, že nikam neodjeli. Hned tu byl čtverácky hřímající Gerald s tou svojí zálibou v okázalosti i oblíbenými citáty z Alenky: „Tedy Catherine,“ ohrazovala se Catherine, „ty bys i ústřici dožrala.“ Nebo: „Znáš základní početní úkony, Nicku? Svítání, odmítání, nasolení a želení…?“ Nick se s podrazácky uličnickým pocitem přidával. Jeho přitahoval víc Rachelin styl, projev aristokratický a zároveň poněkud cizokrajný. Její skvadra zněla skoro italsky a jako cosi, k čemu by ona nikdy nemohla patřit. Filistr vyslovovala skoro jako francouzský výraz, který se v jejím podání zjevně vztahoval na všechny, kdo jej vyslovují jinak. Nick to zkusil na Catherine. Smála se, ale patrně to na ni velký dojem neudělalo. Tobyho, který se dal opravdu vystihnout jenom těžko, se napodobovat nenamáhala. V další scénce předvedla svoji kmotru, vévodkyni z Flintshire, která byla, ještě jako obyčejná Sharon Feingoldová, na škole v Cranborne Chase Rachelinou nejlepší kamarádkou a jejíž existence dodávala ještě víc šťávy rodinnému vtipkování na téma vznešeného příjmení jejich údržbáře pana Dukea. Ten vévoda, kterého si vzala Sharon, byl majitelem křivých zad a polorozpadlého hradu, a peníze z Feingoldovic octárny mu přišly velice vhod. Nick se s vévodkyní ještě nesetkal, ale když Catherine tuhle bezohlednou společenskou mašinu ztvárnila, připadalo mu, že již měl tu čest, a navíc bez zbytečných průvodních obav.

O tom, jak se zamiloval do jejího bratra, Nick s Catherine nikdy nemluvil. Bál se, že by jí to připadalo k smíchu. O Leovi toho ale za ten týden napovídali hodně, za týden čekání, který se vlekl a nabíral rychlost a zase se vlekl. Moc toho o něm nevěděli, ale i z toho mála dokázala jejich dvojí živá fantazie vytvořit osobnost: byl tu bleděmodrý dopis s těmi podezřelými horními délkami; jeho hlas, který slyšel jenom Nick, když si při nuceně veselém hovoru dohadovali podrobnosti, a který byl neutrálně londýnský a nijak typicky černošský, ovšem Nick z něj vycítil zvláštní ironii a žádná velká očekávání; a ještě jeho barevná fotka, z níž bylo poznat, že i když Leo není tak hezký, jak tvrdil, rozhodně stojí za ohlédnutí. Seděl na lavičce v parku, byl zachycený jenom od pasu nahoru a opíral se – jeho výška se dala těžko odhadnout. Na sobě měl černého bombera, díval se stranou a zamračený výraz jako kdyby vrhal na jeho rysy stín nebo byl sám stínem, který z nich vystupuje. Za ním byl vidět rám stříbrnozeleného kola opřeného o lavičku.

Obsah původního inzerátu („Muž, černoch, 25–30 let, velmi pohledný, zájmy: film, hudba, politika, hledá inteligentního, podobně zaměřeného muže 18–40“) už napůl zastínilo následné Nickovo snění a Catherininy zlé předtuchy, kterými Lea pořád víc a víc začleňovala do svého hájemství rozpačitého sexu a podrazů. Tu a tam si Nick musel připomínat, že na to rande nejde Catherine, ale on. Když se toho večera přihnal domů, ještě jednou si jeho požadavky zběžně prolétl. Nemohl se zbavit pocitu, že nárokům svého nastávajícího milence nedostojí. (...)

 

Na iliteratura.cz publikováno se souhlasem překladatelky i nakladatelství.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1794x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce