Hollinghurst, Alan: Linie krásy

Hollinghurst, Alan
Linie krásy

studie beletrie zahraniční

Vrcholem Hollinghurstova umění je nesporně jeho čtvrtá a zatím poslední kniha Linie krásy (Line of Beauty). Román mu jako vůbec prvnímu otevřeně homosexuálnímu autorovi v roce 2004 přinesl prestižní Bookerovu cenu a užší nominaci na Whitbreadovu cenu za nejlepší britský román roku.

Krásné riziko smrtící slasti
Alan Hollinghurst
: Linie krásy, přel. Michala Marková, doslov Petr Fischer, Euromedia-Odeon, 2006, 448 stran

Bylo to malé zjevení, když se v roce 1988 v Británii objevil román Knihovna u bazénu (The Swimming-Pool Library). Debutující autor, čtyřiatřicetiletý redaktor literární přílohy londýnských Timesů Alan Hollinghurst, tehdy neohromil pouze otevřeností popisu života homosexuální komunity, v němž velmi podstatnou roli hrálo líčení sexuálních scén. A to v časech konzervativní vlády Margaret Thatcherové, která proti homosexualitě otevřeně brojila i v předpisech a zákonných normách, pochopitelně působilo jako cílená provokace. Mnohem větší dojem než samotný námět udělal na čtenáře a odborníky styl, jakým Hollinghurst citlivé a pro něj i velmi osobní téma zpracovává.

Nebyly to pouze lehkost a plynulost psaní (svižně a čtivě dokáže psát kdekdo) či suverénnost kompozice, dokonalé splétání jednotlivých příběhů a postav či široký intelektuální záběr, pro někoho možná až hraničící s unavujícím intelektuálským snobismem. Překvapující byl především estetizující, místy až romantizující háv, který Hollinghurst přes každodenní život gayů přehodil. Jako by tímto velmi jemným ochranným obalem chtěl sám sebe, své lásky a všechny homosexuály světa ukrýt před nepřátelským vnějškem a zároveň vytvořit pravdivou legendu, z níž musí být každému jasné, že i homosexuální láska vnáší do života především krásu. Byla to však i ochrana před přicházejícím novým univerzem, v němž se zjevilo strašidlo smrtelné nemoci AIDS, která navždy proměnila život homosexuálů i jejich každodenní zvyky. Byla to autorova tklivá píseň za ztracený ráj, za dobu, v níž vládly bezbřehé vášně a kdy jediné, na čem opravdu záleželo, bylo najít blízkou duši, milovat a být milován. Estetický přístup ke světu se stal největší zbraní proti smrti.

Alan Hollinghurst se později po vydání svého druhého románu Skládací hvězda (The Folding Star, 1994), který se ocitl v úzkém výběru na Bookerovu cenu, veřejně přiznal, že v jeho psaní nehraje vůdčí roli příběh, jak by se mohlo zdát, nevychází z dokonalého promýšlení zápletky románu, nezavěšuje jednotlivé sekvence na předem připravenou a detailně promyšlenou konstrukci, jakou mají rádi Milan Kundera nebo Salman Rushdie. „Obvykle začínám nějakými obrazy a atmosférou, které se pomalu do sebe slévají, až se nakonec zdá, že se tento jiný svět utváří sám ze sebe,“ vysvětlil na cestě po Spojených státech, kde jeho knížky slavily okamžitý úspěch, zřejmě i proto, že literatura psaná homosexuály tu nenarážela na takové cenzurní (vnitřní i vnější legální) překážky jako na Britských ostrovech.

Okouzlení obrazem a náladou je cítit z každého záhybu Hollinghurstova díla. V době, která pracuje na oživení příběhu v literatuře a která ve snaze po jeho rehabilitaci touží především po přímočarosti, protože jakékoliv odbočky a složitosti ruší plynulost četby a berou drahocenný čas, se Hollinghurst věnuje činnosti málem zapomenuté: literárnímu popisu. Baví ho dostávat se k věcem a událostem právě tímto způsobem. Je to jen zdánlivě vnější metoda, protože opravdový popis si nežádá jen bystrost a vnímavost autora, nýbrž i jeho úplnou účast na dění lidí a věcí, tedy jisté opuštění sebe sama. Takový popis pak vyčerpává věci zevnitř a umožňuje jejich nové literární stvoření. A to se Hollinghurstovi nebývale daří, o čemž mimo jiné svědčí velmi příznivé ohlasy kritiky, která například působivost a literární sílu jeho předposledního románu Okouzlení (The Spell, 1998) přirovnala k Mannově Smrti v Benátkách. Obsesivní sexuální touhu stárnoucího Edwarda Mannerse ke krásnému sedmnáctiletému Lucovi podle některých názorů vylíčil Hollinghurst dokonce přesvědčivěji než německý literární klasik. Ostatně slavná Mannova kniha se dnes už moc nečte a je známá spíše díky kultovní filmové verzi Luchina Viscontiho, jehož obrazový estetismus by Alanu Hollinghurstovi rozhodně nebyl cizí.

Vrcholem Hollinghurstova umění je nesporně jeho čtvrtá a zatím poslední kniha Linie krásy (Line of Beauty). Román mu jako vůbec prvnímu otevřeně homosexuálnímu autorovi v roce 2004 přinesl prestižní Bookerovu cenu a užší nominaci na Whitbreadovu cenu za nejlepší britský román roku. Usnadnil se mu tím i vstup do neanglicky mluvící ciziny, včetně České republiky. Nebylo to až tak překvapivé vítězství, jak by se mohlo zdát ze zpravodajských článků v českém tisku. O Linii krásy se v britských médiích dlouho a podrobně mluvilo, a to většinou velmi nadšeně. Vyzdvihoval se styl i mistrně uchopené politické téma knihy. Přesto se nakonec největším favoritem kritiků stala postmoderní knižní symfonie Atlas v mracích (Cloud Atlas) Davida Mitchella. Hollinghurst nakonec nad Mitchellem zvítězil jenom proto, že jeho knihu při shodě hlasů dalo více porotců na druhé místo.

Na první pohled se nezdá, že by se oceněná kniha nějak vymykala z předchozí trojice románu. Linie krásy opakuje staré Hollinghurstovo téma: komplikované vztahy gayů různého věku a z různých prostředí se proplétají s děním ve společnosti, hrdinové románu většinou bolestivě narážejí na předsudky většiny a na tradiční sociální odlišnosti, které nelze jen tak vymazat. A přece je Linie krásy v mnoha ohledech jiná než předchozí autorovy knihy.

Podstatný rozdíl tkví už v rozsahu románu: Linie krásy patří mezi tradiční velká vyprávění, své hrdiny sleduje dlouhé čtyři roky, vlastně celé jedno volební období, v němž dochází k důležitým změnám v osobních vztazích, na politické scéně i v zaběhnutých mechanismech fungování komunity gayů. S jistou nadsázkou by se dalo říct, že se jedná o Bildungsroman, pochopitelně ne v pravém smyslu slova, ale překotný vývoj, který je tu zachycen, je pro budoucí život hlavního hrdiny a celé společnosti zcela zásadní. Jde o jakousi kroniku osudového zlomu: navždy se rozlamují osobní přátelství, krachuje představa o bezpečné bezstarostnosti nevázaného života a volné lásky, mizejí všechny iluze o konzervativcích a politice Margaret Thatcherové, která se v románu dokonce několikrát mihne, většinou jako vcelku roztomilá osoba s nenápadným kouzlem, které dokázala proměnit na mocenskou výhodu. Právě explicitní politická linie - téma tichého vyrovnávání s thatcherismem přitáhlo pozornost britské veřejnosti natolik, že televize BBC podle Linie krásy natočila dvoudílný televizní film (BBC Two jej vysílala letos v květnu, scénář napsal Andrew Davies, známý například z filmu Pýcha a předsudek) - je další rozdíl ve srovnání s dřívějšími Hollinghurstovými knihami. Přestože předsudky vůči homosexuálům, které se na stránkách jeho románů objevovaly i dřív, mají většinou politický původ a vycházejí z ideologicky vyhraněného výkladu životních hodnot, nikde není politika tak otevřeným tématem, jako právě v Linii krásy.

Hollinghurst není žádný politický aktivista, i když pro prosazení práv homosexuálů jeho knihy udělaly určitě hodně práce, nepouští se do složitých politických rozborů a kritických hodnocení, dokonce ani hlavní hrdina knihy Nick Guest to nedělá. Ke čtenáři - který má navíc v britském prostředí vlastní silnou zkušenost s dobou poslední konzervativní vlády, ať už přímou, nebo nepřímou, což v českém kontextu může trochu chybět - se politika dostává spíše prostřednictvím Nickových popisů. Nick, píšící doktorskou práci o stylu u Henryho Jamese, vlastně provádí jakýsi soukromý výzkum stylu rodiny konzervativního poslance Geralda Feddena, v níž díky kamarádovi ze studii v Oxfordu a Geraldově synovi Tobymu může nějaký čas žít. O výstižnosti a trefnosti tohoto výzkumu svědčí i reakce diváku na televizní verzi, na níž Hollinghurst spolupracoval. Podle reakcí došlých do BBC je vykreslení konzervativní rodiny Feddenových upřímně nadchla.

Nick, jak napovídá jeho příjmení, je tu pouhým hostem. Původem, který je v Británii vždy velmi důležitý, patří do nižší společnosti, přesto nechce s novým prostředím úplně splynout (ale občas po tom samozřejmě zatouží), není hnán neodbytnou touhou „žít jako oni“, proto neztrácí odstup a dokáže vidět i to, co by v pozici marného čekatele na vyšší statut zpozorovat nemohl.

Motiv homosexuální jinakosti či odlišnosti a její zdánlivě přirozené společenské nepřijatelnosti se umocňuje v závěrečném „politickém“ konfliktu Geralda Feddena a Nicka Guesta. „Je to stará buzerantská finta,“ křičí rozčilený Fedden, jehož politická kariéra krachuje i kvůli odhalení, že jeho mladý podnájemník Nick je homosexuál a milenec Wani Ouradiho, syna libanonského miliardáře, umírajícího na AIDS. „Vlastní rodinu mít nemůžete, tak se prostě k někomu přidáte. A za nějakou dobu, aspoň si myslím, jsi to už nemohl vydržet, zřejmě jsi nám začal strašně závidět všechno, co máme, taky to možná souviselo s tvým původem… a tak ses nám dost nepěkně pomstil.“ Homosexuál, zvláště pochází-li z nižších společenských vrstev (u bohatších je to trochu jinak), které nakonec všechno vidí skrze závist, je v Geraldově pojetí nebezpečný společenský parazit, rozkládající heterosexuální rodinu, která je základní hodnotou společnosti. Co na tom, že ji konzervativní ochránci těchto hodnot v románu i v životě svým chováním sami zpochybňují. Slova poslance Feddena nejsou rozhodně nijak vzdálená, není to hlas povýšené imperiální minulosti, který už dávno neplatí. Geraldovy věty v mnohém připomínají argumenty českých zákonodárců (i hlavy státu), kteří se bránili proti schválení zákona o registrovaném partnerství párů stejného pohlaví právě odkazem na potřebu udržet bezpečí tradiční rodiny, někteří z nich dokonce žádali preventivní „přeočkování“ celé společnosti proti plíživé a zrůdné homosexualizaci.

Hollinghursta k napsání románu samozřejmě nepřivedla touha po vyjasnění složitých společensko-politických problémů, jakkoliv jsou ve stavbě románu důležité. Hlavní inspirační puzení našel jinde - v oblasti teorie krásna. Linie krásy, která dala celé knize název, je teoretický pojem známého anglického malíře konce 17. století Williama Hogharta, který v knize Analýza krásy došel k závěru, že čarou či linií reprezentující ideál krásy je hadovitě zatočená vlnovka. Hollinghurstův román si s tímto motivem hraje na několika rovinách. Nick nachází Hoghartovu vlnovku při hlazení zad a svůdného pozadí svého milence Waniho, polemizuje přitom s příliš abstraktním pojetím malířovým, který zcela pominul tělesné kvality krásných záhybů, zejména těch mužských. Jinou linii krásy představují kokainové lajny, které Wanimu i Nickovi přinášejí tolik potěšení. Tato dvojí linie krásy, která se narozdíl od teoretického konstruktu Hoghartovy analýzy přímo zařezává to tělesného podkladu, v románovém zkoumání postupně ztrácí na mravní neutralitě. Úvodní „milostný akord“ se ve střední části rozlaďuje a nakonec je stržen disonancemi nemoci a smrti.

Krása, jak dramaticky předvádí závěrečná část knihy, se snadno proměňuje v pravý opak. Jako by vlnovková linie vždy spojovala neslučitelné protiklady, které na sebe nutně narážejí. Ideální křivka, k níž se Hoghart propracoval a jejíž praktické účinky zakoušejí románoví hrdinové na vlastní kůži, připomíná hranici, táhnoucí se ve známé východní mandale mezi prvky jing a jang. Jejich spor, zjišťuje západní intelektuál (hrdina Nick se silně prolíná s autorem románu), však nikdy nelze trvale vyvážit, protože od svého života, a hlavně od těla a jeho vášní, nikdy nemůžeme zcela odstoupit a udržet tak krásný celek pohromadě. Skutečné dobývání krásy a užívání slasti jsou vždy spojené se smrtelným nebezpečím!

Linie krásy se v tomto pohledu může jevit jako silně moralizující dílo, působivé a bolestivé poučení vyhnanců z ráje. A skutečně: spisovatel jako by se tu lehce vysmíval naivitě estetizujícího postoje, který si svět důsledně přemalovává krásnými barvami a vybírá z něho jen ideální křivky. Jenže Hollighurst není nesmlouvavý a přísný soudce, nerozhoduje s rázností, za níž by jej mohli pochválit ochránci „pravých hodnot“ lidského života, nechce nést tíživou zodpovědnost za morální soud nad svými hrdiny. Proto také nechává celý problém otevřený k přemýšlení čtenářů a kritickým vykladačům, kteří si musejí vybrat sami. Celý Hollinghurstův román je vlastně pokusem vyvléknout se z nutnosti soudit naznačené možnosti, zbavit se tíhy morálního příkazu a brouzdat se ambivalentními liniemi krásy, být chvíli tam, i tady, ponechat si tuto výsadu umění a literatury.

Nick Guest je v úplně jiné pozici, ale ani on nevychází z divokých čtyř londýnských let s nějakým jednoduchým morálním ponaučením v kapse. Nickovi i na konci jeho čtyřletého pobytu v Kensingtonu zůstává hypertrofovaná citlivost a bystré estetické oči, které pomáhají unést veškerou životní tíhu. „Byl to překvapivý pocit, jakási hrůza poskládaná z emocí ze všech fází jeho krátkého života, ze smutku odstaveného dítěte, ze stesku po domově, ze závisti, ze sebelítosti; cítil ale, že tahle sebelítost je částí lítosti mnohem obsáhlejší. Byla to k neuvěření bezpodmínečná láska k celému světu…“ – Krásná, beautiful, poslední slovo Hollinghurstova románu přikrývá celé drama slabým nostalgickým povlakem, smutkem z náhlého konce, z něhož překvapivě vystupuje až hrabalovský životní sentiment.

 

Na iliteratura.cz doslov zveřejňujeme se souhlasem autora i nakladatelství.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4852x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce