Wolkers, Jan: Růže z masa 2

Wolkers, Jan
Růže z masa 2

recenze beletrie zahraniční

Psát o smrti dítěte je ošemetné. Pokud autor nečerpá ze svého života, snadno se tím vystavuje podezření, že mu jde o laciný efekt. A jestliže líčí svůj skutečný zážitek, je velmi těžké najít přijatelnou formu.

Dech se úží
Jan Wolkers: Růže z masa. Z nizozemského orig. Een roos van vlees přel. Olga Krijtová, nakl. Lidové noviny, Praha 2006, 130 stran

Je to známý jev, s oblibou zpracovávaný literárně. Neštěstí v nás vyvolává otázky, na něž jindy nemáme pomyšlení. Ztratíme-li někoho blízkého, narážíme náhle na smrt a zmar na každém kroku. Neštěstí je přitom pouhý popud k (sebe)reflexi. I když traumatická událost líčená v knize nás osobně nepotkala, nacházíme v následných stavech mnoho povědomého.

Čtyřiadvacet hodin ze života Daniela, otce dvou synů a... jedné dcery. Zdržuje se převážně v bytě, kde po rozvodu zůstal sám, v třeskutém mrazu vyráží jen na každodenní pouť na hřbitov, zajde k holiči. Výchozím bodem je tragické úmrtí dvouleté dcery, které ani po deseti letech nepřebolelo. Katastrofické scénáře, jejichž obětí jsou jeho nejbližší, se Danielovi nepřestávají honit hlavou ani ve spánku. Dokonalým výrazem jeho úzkosti jsou astmatické záchvaty, které ho přepadají stejně zákeřně jako kdysi dceřina smrt. Výčitky svědomí rozpoutávají dlouhý řetězec „kdyby“, počínající okolnostmi nehody (kdyby se Daniel se ženou zrovna nehádali...) a zacházející stále hlouběji do minulosti, až po: kdyby Daniela nevyhodil otec z domu, nepotkal by přítele Gerarda, neseznámil by se tedy se Soňou, neměli by děti... etc. ad libitum.

Otec stojící na počátku všeho. To je jedno z utkvělých témat Jana Wolkerse (nar. 1925, Oegstgeest). Přesněji řečeno rozporuplný vztah k přísně kalvinistickému otci, který vede svůj stále se rozrůstající houf potomků (Jan byl třetí z jedenácti dětí) pevnou rukou a nepřipouští jakýkoliv odpor. V neděli dvakrát do kostela, před každým jídlem otec předčítá z bible. Pod vlivem levicových spolužáků z výtvarné akademie se sice Wolkers z církve záhy vymkne, ale biblické obraty nikdy nepřestanou prosakovat jeho psaním. Nebrání se jim, naopak si z nich vytvoří jeden z typických znaků svého stylu. Jiným znakem jsou poetické a barvité obrazy svědčící o autorově básnickém a výtvarném vidění – píše totiž i básně, ale sám se považuje především za výtvarníka (k jeho sochařským učitelům patřil Manzù a Zadkine).

V tomto románu je vztah k otci i k životu odstíněnější než ve Wolkersových raných pracích („Kdybys začal včas používat ochranu, mohl jsem si tohle ušetřit,“ vyhrkne syn v povídce Strašlivý sněžný muž, De verschrikkelijke sneeuwman, z roku 1957). U Daniela najdeme náznaky smířlivosti a shovívavosti, protože už pochopil, že se od otce nikdy nelze osvobodit doopravdy. Navíc mu už není dvacet a stal se mezitím sám otcem.

Jiným wolkersovským motivem je fascinace smrtí. Červy se to jen hemží, lidé jsou pouze chodící kostlivci...V morbidních obrazech se ozývá otcovo „v prach jsi a v prach se obrátíš“. Ve vztahu ke zvířatům kolísá mezi svévolnou krutostí a soucitem, jako by si hrál na boha. Podnětem k psaní je vědomí pomíjivosti a snaha zaznamenat to, co nesmí upadnout v zapomnění. Vypisuje se ze stesku po obdivovaném starším bratrovi (např. v próze Kort Amerikaans, Krátce po americku, 1962), který zemřel v roce 1944 na záškrt - vinu přičítá otci, protože odmítal očkování. Jindy zase líčí stesk po milované ženě – vášnivý vztah s tragickým koncem zpracoval ve svém nejslavnějším románu Turks fruit (Turecké cukroví) z roku 1969.

Přesto Wolkers nepatří k autorům, kteří staví své bolesti na odiv. Jeho knihy sice vycházejí ze skutečnosti (včetně Danielových astmatických záchvatů – Wolkersovu astmatu se dokonce přičítá jeho přerývaný styl psaní, jako by jinak nevystačil s dechem), ale od svých ran osudu si zachovává odstup. Vypráví ve třetí osobě, i když jasně z perspektivy hrdiny a i když rád do ich-formy přeskakuje. Jeho životní osudy jsou v Nizozemsku obecně známé, a tak si umně pohrává s čtenářskou zvědavostí, „jak to bylo doopravdy“. V roce 1963, kdy Růže z masa vyšla, byla příchuť autenticity pro nizozemské čtenáře nepřehlédnutelná. Vždyť tu rekordně dlouhou zimu s nebývalými mrazy a množstvím sněhu, která v knize dokresluje hrdinovo celkové ochromení, měli sotva za sebou. Wolkers navíc skryl do titulu hříčku. Jeho první žena, s níž měl dva syny a dceru Evu (tragicky zemřela v dětském věku) se jmenovala Maria de Roos (roos=růže).

Psát o smrti dítěte je ošemetné. Pokud autor nečerpá ze svého života, snadno se tím vystavuje podezření, že mu jde o laciný efekt. A jestliže líčí svůj skutečný zážitek, je velmi těžké najít přijatelnou formu. Například v útlé knížce Schaduwkind (Dítě stínu) z roku 2003 zaznamenal P. F. Thomése své pocity po smrti šestinedělní dcerky. Pro domácí kritiku je prakticky nemožné psát o takové knize jako o kterékoliv jiné próze. A jen těžko lze odhadnout, jaký podíl na ohlasu v zahraničí tu měla supí mentalita obecenstva. Wolkers čtenáře takovému tlaku nevystavuje – vzhledem k časovému odstupu nechybí jeho příběhu (sebe)ironie, kterou bychom u Thoméseho, ochromeného žalem, marně hledali.

Čím ještě prosvětluje Wolkers svou temnou vizi? Daniel čerpá útěchu z Bachových Braniborských koncertů. Smysl pro objevování krásy i v tom nejhorším svrabu v sobě skrývá už titul – k růži z masa, která vypadá „hnusně i krásně zároveň“, se přirovnává umělý vývod střeva břišní stěnou. Když se Danielovi začne dech úžit nesnesitelně, ví, že stačí vytočit číslo bývalé ženy, protože ta ví i beze slov, co podniknout. Ve výčtu úzkostí, samoty, neporozumění a zkrachovaných vztahů mezi partnery i rodiči a dětmi nezazní jedinkrát úleva, že zemřelá dcerka byla aspoň těchto strastí ušetřena. Zmíněný řetězec „kdyby“, kterým se Daniel pokouší vrátit čas zpět, nikdy nedojde až k bodu „kdybych se nenarodil“.

Na přelomu 50. a 60. let pobuřoval Wolkers otevřeností v líčení temných lidských stránek, erotických scén i drsnými výrazy. „Škoda, že autor i v této knize považoval za nutné použít několikrát vulgární slovo,“ pohoršoval se recenzent nad románem Zpátky do Oegstgeestu (Terug naar Oegstgeest, 1965). Jiný kritik jízlivě poznamenal, že „nejjímavější epizody jsou hrdinovy sexuální zážitky, vylíčené s velkým fortelem a vervou a skýtající inspiraci nejednomu upocenému pubescentovi“. Živelný i zemitý bohém atletické postavy, který se odvrátil od kalvinismu a neuznává autority, se stal zosobněním společenského a sexuálního uvolnění 60. let. Reputaci buřiče posílil odmítáním literárních cen. Hned první, kterou mu v roce 1963 udělilo za povídkovou sbírku Serpentina´s petticoat (Serpentinina spodnička) město Amsterodam, Wolkers vrátil na protest proti policejnímu zásahu při demonstracích během svatebního obřadu tehdejší korunní princezny – nyní královny – Beatrix. Nominaci na čtenářskou cenu v roce 1982 odvrhl s tím, že ocenění přichází příliš pozdě. Podobně odmítl o sedm let později i cenu P.C. Hoofta za celé dílo.

Překlad Olgy Krijtové pochází z konce šedesátých let a mohl patřit – s anglickým (1967) a německým (1969) – k prvním cizojazyčným vydáním. V té době byla také překladatelka poctěna nejvýznamnější nizozemskou překladatelskou cenou Nijhoff-prijs. Kniha u nás nakonec nesměla vyjít. Životnost překladu se odhaduje na čtyřicet až padesát let, ale současná redakce text „oprášila“. Přesto má překlad i dokumentární hodnotu. Podrobným porovnáním se současnou prací Olgy Krijtové je patrný růst jejího překladatelského umu, jemuž se letos dostalo uznání i u nás – za překlad románu Huga Clause Fámy jí byla udělena cena Magnesia Litera. Za psycholingvistický rozbor českého úzu by stál překlad „černoušci“ (str. 97) pro dospělé muže černé pleti (v originále „bosnegers“, název etnické skupiny v Surinamu, a „zwarten“, tedy neutrální označení). Překladatelka tu zaznamenala, co je k slyšení častěji.

Přídech skandálu kolem autora a jeho knih léty vyvanul. Z Wolkerse se stal bělovlasý stařec, který už více než čtvrt století žije se svou třetí ženou Karinou v ústraní na ostrově Texel a věnuje se především sochařskému a malířskému řemeslu. Jeho literární tvorba však zaujímá v moderní nizozemské literatuře pevné místo. Růže z masa je působivý příběh věčného lidského zápasu s tíhou života.

Psáno pro Host 2006/9.
Převzato se souhlasem autorky i redakce
Foto: Jan Wolkers: Růže, Den Uylův most, Zaandam

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 88 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 2465x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce