Kertész, Imre: Likvidace

Kertész, Imre
Likvidace

ukázka beletrie zahraniční

Jednoho rána se ozval telefon. Mohlo být asi devět hodin. (Zní to příliš dramaticky, ale bylo to tak.) Ještě jsem spal. Tenkrát jsem si zvykl dlouze vyspávat, protože jsem právě začínal přicházet na to, že je to jediná smysluplná činnost, kterou teď můžu trávit čas...

Likvidace
Imre Kertész
: Likvidace, přel. Dana Gálová, Academia, 2006, 125 stran

Jednoho rána se ozval telefon. Mohlo být asi devět hodin. (Zní to příliš dramaticky, ale bylo to tak.) Ještě jsem spal. Tenkrát jsem si zvykl dlouze vyspávat, protože jsem právě začínal přicházet na to, že je to jediná smysluplná činnost, kterou teď můžu trávit čas. Trvalo chvíli, než mi došlo, že volá Sára: skoro jsem nepoznával její hlas, zněl jakoby zastřeně, zničeně a cize. Hned jsem se proto zeptal, jestli se něco stalo. „Ano,“ řekla Sára, „něco strašného“. „Za čtvrt hodinky jsem tam“, řekl jsem já. „Kde tam?“ zeptala se. „No u vás,“ povídám, protože jsem myslel, že se něco přihodilo Kürtimu. „Přijeď k B.-ovi!“ řekla Sára. Zarazilo mě to. „K B.-ovi? Ty jsi u něho?“ ptal jsem se. „Ano,“ odpověděla. „Nemohla bys mi ho dát k telefonu?“ „Ne,“ povídá. „Proč ne?“ „Je mrtvý,“ odpověděla. Přisámbůh, takhle proběhl náš rozhovor, jako nějaký morbidní dialog z Ionesca.

Vůbec nic jsem nechápal. K tomu mi Sára udělovala milion příkazů, sice plačky, ale čím dál důvěrněji; asi to pro ni muselo být těžké rozhodnutí, že mi zavolá, a teď, když to udělala, pomalu se jí ulevilo. Naopak já jsem byl čím dál vyjevenější: pořád jsem nechápal, jak se dostala do B.-ova bytu, a uvádělo mě do rozpaků, že je se mnou tak důvěrná, protože až dosud jsem ji znal, jen jako zná člověk manželku svého přítele, to jest vůbec, a to mi taky úplně stačilo. Že byla B.-ovou milenkou, jeho poslední milenkou – a totéž se zřejmě dá konstatovat i opačně – znělo zpočátku, alespoň mým uším, naprosto neuvěřitelně. Sára působila na první pohled jako šedivá myška, a nebýt toho, že se dala dohromady s B.-em, možná by ani ona samu sebe nikdy neobjevila. Jejich vztah musel být patrně trýznivý, jednostranný, takřka perverzně bezvýchodný a osudově opožděný.

Mnohem později, když už jsme si se Sárou byli bližší, ba v důsledku toho, co jsem po ní žádal, byl náš vztah skoro intimní, mockrát jsme si spolu sedli do espresa nebo se procházeli venku a povídali si o B.-ovi jako dvě vdovy. Časem jsem se jí už mohl zeptat, jak se vlastně vůbec dali dohromady. Ten příběh byl prostý jako pohádka a neuvěřitelný jako naše životy. Jednoho dopoledne zahlédla B.-a, jak nákupuje – nemohla uvěřit svým očím – ve Velké tržnici, uprostřed tlačícího se davu lidí. Postával před stánkem se zeleninou, mezi haldami zeleniny, brambor, ředkviček, řepy a hlávek zelí. S rukama za zády trpělivě čekal, až na něho přijde řada. Byl to zvláštní zjev, i takhle zezadu, nápadný, nehodící se sem, skoro směšný a dojemný, vyprávěla Sára. Tehdy B.-a už docela dávno neviděla. Napadlo ji, že si z něho udělá legraci. Přikradla se za něj a zničehonic vklouzla rukou do jeho otevřené dlaně. A pak se stalo něco, s čím opravdu nemohla počítat, řekla Sára. Místo toho, aby se Bé otočil (tohle Sára očekávala), důvěrně sevřel ženskou ruku v holé, teplé dlani jako nějaký nečekaný tajný dárek a z toho sevření Sáru najednou zalila horkost – jak se to obvykle literárně říká.

Potom se pozdravili, prohodili pár vět, jak se sluší a patří. Co nakupuje, ptala se Sára. Chřest. Co z něho připravuje? Uvaří ho ve slané vodě a hamy ham, slupne ho, řekl Bé. A s máslovou strouhankou ho rád nemá? Jakpak by ne, jenomže kdo by mu to připravil? A tak koupili máslo, chřest, koupili strouhanku, koupili láhev vína, kořist odtáhli do B.-ova bytu. Všechno hezky rozbalili – a za deset minut už spolu byli v posteli.

Tak takhle to bylo. To se B.ovi dost podobalo. Nebo snad: To se B.-ovi ani trochu nepodobalo. Nevím. V posledních měsících – oněch rušných a nadějeplných měsících politických změn; ta naděje nám pak záhy v ústech zhořkla v iluzi – jsem B.-a vídal málo. A vlastně i pár let předtím jsem se mu odvažoval ohlásit jen zřídka. Mělo to svůj důvod, k němuž se určitě vrátím, až přijde čas, i když nerad.

Ze všeho nejdřív bych měl popsat to ráno. Sára, jak jsem řekl, mi zničeným hlasem udělila pár překvapivých příkazů. Mám si vzít taxi, ale vystoupit dřív, než dojedeme k bloku; nemám dole zvonit a mám si dávat pozor, aby mě při vstupu do domu pokud možno nikdo neviděl; hlavně si mám ale pospíšit, honem, honem, honem.

I tak mi trvalo skoro hodinu, než jsem se vyhrabal a než se taxík prodral hustým provozem přes město. Bé tehdy bydlel v hodně zpustlé části, v takzvaném paneláku, ve skutečnosti betonovém konglomerátu někde na hranici Józsefvárose a Ferencvárose, v „rectu města“, jak tomu tam sám říkal. Ocitl se tam po rozvodu, což mnozí nemohli zapomenout jeho bývalé ženě Juditě – tenkrát ani já ne, i když v mém případě to mělo poněkud originálnější podobu.

To, co mě čekalo v osmém patře domu zamořeného puchem z popelnic, v betonovém bytě už teď nesnesitelně rozžhaveném ranním sluncem, mě tak vyděsilo a rozhodilo, že si na nic jiného skoro nepamatuji. B. ležel v posteli. Byl mrtvý. Zničehonic mě napadlo, že jsem ještě nikdy neviděl mrtvého člověka. Když jsem pohlédl na B.-ovo přikryté, nehybné tělo, na tu známou tvář strnulou do neznámé grimasy, prudce to se mnou škublo, ale jako kdyby to způsobila nějaká brutální vnější síla, které se musím bezmocně podvolit. Slyšel jsem, jak ze mě vychází jakýsi podivný škytavý zvuk – vzlykal jsem –, a zároveň jsem se tomu divil. Opřel jsem si čelo o bíle natřené, chladné dveře do pokoje, a cosi, ta vnější síla, mi hrubě škubalo rameny.

Na tyto podrobnosti si dodnes vzpomínám s mučivou přesností. I na to, že jsem vyběhl z kuchyně, a protože na mě šlo dávení, lokal jsem vodu jen tak, z puštěného kohoutku. Přitom mi padl zrak na nějakou tašku, co ležela na kuchyňském stole, čouhala z ní špička francouzské bagety a zlatým papírem obalený špunt od láhve sektu – zvěstovatelé jiné, přátelštější reality; najednou jsem dostal na tu bagetu takovou chuť – zřejmě proto, že jsem ještě nesnídal –, až jsem si málem kousek odlomil; přítomnost Sáry, která za mnou, jak se ukázalo, vyšla do kuchyně, mi v tom ale zabránila. Mluvili jsme šeptem, jako by B. tam uvnitř jen spal a my dávali pozor, abychom ho nevzbudili. Sáru jsem skoro nepoznával: tvář jí pláčem nabobtnala do rudé, vlhkem nacucané houby. Řekla mi, že dorazila kolem půl deváté. Dveře si otevřela sama, měla klíče od bytu. Nejdřív spěchala do kuchyně, odložila nákup, a teprve pak otevřela dveře do pokoje.

„Byl už mrtvý?“

„Ano.“

„Přesvědčila ses?“

„Neptej se tak blbě.“

„Přece…přece… Dopis na rozloučenou nenechal?“

„Vždyť jsi ho sám viděl.“

Měla pravdu, viděl jsem ho, pouze jsem na to v šoku pozapomněl. Ležel přitom v pokoji na stole. Na listu papíru formátu A4 bylo uprostřed načmáráno:

Nezlobte se! Dobrou noc!

Obrovské písmo, ale nesporně B.-ův rukopis. Podle Sáry něco spolykal:

„Jen kdybych věděla, co. Na nočním stolku nestála ani sklenice vody.“

„A… předtím… nic jsi na něm nepozorovala? Neřekl něco, co by…?“ „Ne,“ řekla Sára.

Pravda, předtím ho už dva dny neviděla.

Ale včera večer jí volal. Říkal, že dlouho pracoval, že je utahaný, půjde hned spát, na večeři už nemá ani pomyšlení, ale ať mu dnes ráno Sára přinese snídani.

„A tak jsem mu ji přinesla. Po ránu jsme ještě nikdy rande neměli.“

Chvíli jsme nemohli dál mluvit: Sára se kývala dopředu dozadu bolestí, chytla se mě a já ji bezděčně přitiskl k sobě. V tom pohybu nebyla žádná erotika, a přece, vzpomínám si, jak se ve mně něco zachvělo. Byl jsem tak podlý (anebo prostě jen: byl jsem natolik muž? Byl jsem tak zvědavý?), že jsem si o chvilku později, bez ohledu na žal a obrovský zmatek, našel příležitost rychle, skoro bezděčně Sáru obhlédnout, jak jsem to zatím nikdy neudělal. Můj nález byl rozhodně nepříznivý, na Sáře byly patrné známky zhroucení. Když jsem ji ale svíral v náručí, cítil jsem, že svírám ženu, nervózní, v té chvíli rozklepanou rozčilením, ženu skrývající pravděpodobně zajímavá tajemství. Pokud vím, byla zhruba stejně stará jako já, to znamená, že i jí bylo tenkrát přibližně pětačtyřicet.

Nikdy se z té hrůzy nevzpamatuje, šeptala Sára. Ďábelský B.-ův plán, v němž jako by odkazoval svou smrt právě jí, navíc takto „nedůstojným“ způsobem, jí pravděpodobně B.-a navždy odcizí a to je možná pro ni ještě bolestnější než smutek, řekla.

A opravdu, tohle mi vůbec nedošlo. Pohled mi znovu padl na láhev sektu a znovu jsem si představil to vzrušení a očekávání, když se Sára vytratila od Kürtiho, aby si dnes ráno s B.-em uspořádali neobvyklou milostnou oslavu. Okamžik, kdy ho našla mrtvého, jsem si ani představovat netroufal. Jak mohl něco takového udělat ženě, která ho milovala? B. sice byl krutý, ale ne k lidem. Alespoň ne úmyslně a v žádném případě předem promyšleně.

Na druhé straně: co mohl dělat jiného? Koneckonců nemohl svůj plán Sáře dopředu říct. Určitě nechtěl, aby ho našli náhodou; ani aby jako první vnikla do bytu policie. Vždyť to by se pak s ním Sára nemohla ani rozloučit. Cosi uvnitř mi říkalo, že B. patrně počítal s tím, že Sára zavolá na pomoc mě. A pak se mi hlavou mihla už skoro perverzní myšlenka, která ale nemusela být B.-ovi tak docela cizí: mohl počítat s tím, že Sára donese sekt, a možná si přál, abychom si tam, u jeho lůžka, dali skleničku. Tohle všechno jsem Sáře řekl. Poslouchala to s hlavou skloněnou, opřena dlaní o kuchyňský stůl. Nakonec jsem ještě dodal něco, čeho jsem okamžitě zalitoval, totiž že B. si možná přál, aby na něj Sára co nejdřív zapomněla, a svou zdánlivou krutost mínil patrně jako pomoc.

Jestli opravdu uvažoval takhle, opáčila bryskně Sára, pak ji B. buď vůbec neznal, anebo ji nemiloval, a pokud jde o to druhé, nikdy si nedělala iluze, dodala ještě.

Bylo mi Sáry líto, úplně se mi svíralo srdce. Bylo mi líto i mě a bylo mi líto B.-a; bylo mi líto našich životů, těch nepopsatelných životů, jež ztratily smysl a válely se tu všude rozházené po bytě, jako by je nějaký bandita pokosil dávkou ze samopalu.

 

Ukázka vyšla také v týdeníku A2.
Na iliteratura.cz uveřejňujeme se souhlasem překladatelky i nakladatelství.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.