Ouředník, Patrik: Ad acta

Ouředník, Patrik
Ad acta

recenze beletrie česká

Že si Patrik Ouředník rád hraje s formami a žánry, je věc známá, důkazem budiž jeho předchozí tituly jako například tolik úspěšná Europeana či Rok čtyřiadvacet. Proto snad nepřekvapí, že jeho novinka Ad acta, která nedávno vyšla v nakladatelství Torst, se jako kniha detektivního ražení, jak bylo nakladatelem anoncováno, opravdu jen tváří.

Lesk a bída jazyka českého
Patrik Ouředník: Ad acta, Torst, Praha 2006, 152 stran

Že si Patrik Ouředník (*1957) rád hraje s formami a žánry, je věc známá, důkazem budiž jeho předchozí tituly jako například tolik úspěšná Europeana či Rok čtyřiadvacet. Proto snad nepřekvapí, že jeho novinka Ad acta, která nedávno vyšla v nakladatelství Torst, se jako kniha detektivního ražení, jak bylo nakladatelem anoncováno, opravdu jen tváří.

Jistě, Ouředník ze začátku rozehraje příběh jako detektivku - máme zde jedno znásilnění a jeden mord, který se tváří jako sebevražda, a k tomu nádavkem ještě čtyřicet let starý nevyřešený případ. Čtenáři to dává nějakou dobu poměrně slušnou naději, že pokud knihu opravdu bral s nadějí v kriminální román, jenž by mu ukrátil dva tři podzimní večery, bude uspokojen. Naštěstí pro tohoto modelového čtenáře je kniha útlá, a tak mu opravdu více času nezabere, i kdyby četl sebepomaleji. Takového čtenáře autor zhruba ve dvou třetinách také varuje, stručně řečeno, že vůči němu nemá pražádnou zodpovědnost a že se řádného konce (ve smyslu dopadení pachatele či pachatelů, jak už to tak v detektivkách bývá) dočkat nemusí.

Představme si proto čtenáře zcela odlišného typu. Takového, který by na Ouředníkovu hru přistoupil a v deváté kapitole se neptal na to, kdo že znásilnil slečnu studentku Reisovou, ale naopak by se pokochal zhuštěním a dynamikou celé scény. (Podotkněme ještě, že celý zavrženíhodný akt je odbyt jednou větou, žádné velké líčení násilností se nekoná.) Co takový čtenář na oplátku za vloženou důvěru od autora dostane? Tak především bude odměněn lekcí z vysoké školy stylistiky, hravost a lehkost v takové míře, s jakou Ouředník přistupuje k jazyku, je věc jen zřídkakdy vídaná. Není těžké si představit, s jakým gustem spisovatel vymýšlel všechny ty poťouchlé zlomyslnosti, jež Viktor Dyk, hlavní postava rekrutující se z řad důchodců – ostatně skoro všechny postavy jsou věku již značně pokročilého – chystá na mladou generaci. Čtenáře zrak opravdu nešálí a ani se nejedná o překlep recenzentův, v knize se dále setká např. s Jiřím Pelánem nebo policistou Jiřím Svěrákem, přezdívaným Šlupka. Ovšem jádro knihy je položeno poněkud jinde než v historkách ze života škodolibých důchodců.

Autor obnažuje banalitu a sémantickou prázdnotu všedních hovorů, při nichž jako by platilo „Mluvím, tedy jsem“. Aneb přestože postavy nemají, co by sdělily, produkují vodopády slov, jen aby se ujistily, že ještě žijí. Což se netýká pouze verbálních realizací jazyka, obdobné zacházení s jazykem, byť s jiným účinkem, se odehrává i v psaných textech té nejvšednější povahy – Ouředník sarkasticky komentuje například nápisy na pražských zdech či texty „inzerátů za účelem seznámení“ a nepřipravený čtenář (ve smyslu „nepřipravený četbou předchozích Ouředníkových děl“) se nestačí divit, kolik se v okolním světě ukrývá absurdity, pramenící z nedbalého zacházení s mateřštinou.

Diderotovský odstup vypravěče, který si autor po celou dobu ponechává, mu umožňuje v zásadě dvě věci. Jednak, jak již bylo zmíněno, po celou dobu čtenáři naznačuje, že kniha je pouze hrou, snad i jazykovým žertem, a autor rozhodně nehodlá ctít klasickou formu příběhu. V tomto smyslu se vypravěčova pozice dá chápat jako ohrazení se proti případným výtkám a dodejme, že zcela legitimní. Případně jako náznak autorova tvůrčího konceptu, a tedy jakési vodítko pro čtenáře, ačkoliv mnohem výrazněji se jako účel této distance projevuje poloha, kterou spisovatel zaujímá v pasážích, v nichž glosuje zdejší společnost. Je to poloha člověka, který nestojí „mimo“ či „vedle“, ale který má nadhled (sám autor žije od osmdesátých let ve Francii). Patrik Ouředník se zde ukazuje jako břitký a nekompromisní, přesto však elegantní komentátor, přičemž tak činí z valné části skrze postavu pana Dyka. On je mu polem, na němž se existence odlišného neodpouští, a největší prohřeškem je to, že dotyčný byl kdysi v základních rysech vlastně stejný jako jeho současný nepřítel. A vzpomínka na vlastní blbost je přece ten nejpádnější důvod! Byť je mnohdy těžké se rozhodnout, zda některé poznámky autor opravdu zamýšlí jako škodolibé, přesto však stále ještě v přátelském duchu se nesoucí popíchnutí národní povahy, či zda při palbě do vlastních řad hrot svého ostrovtipu opomněl otupit úmyslně.

Co tedy konstatovat závěrem? Pokud jsme Ouředníkovu hru přijali, usmíváme se spolu s autorem, i když je to možná úsměv trochu strojený a křečovitý – to když v paměti pátráme, zda v některých v knize zachycených komunikačních situacích občas sami nehrajeme hlavní roli. Pokud jsme naopak čtenářem výše uvedeného prvního typu a knihu jsme dočetli do konce, máme na výběr ze dvou možností – buď můžeme autorovi mocně spílat a jít se odškodnit nějakým hezkým příběhem, v němž čtenářovo napětí opadá zároveň s dopadením zloducha, tedy na poslední straně. Anebo Ad acta otevřeme znovu na začátku a pokusíme se v dobré víře najít ten vytoužený klíč k odhalení zločinů, který Ouředník do textu přece jen možná někde schoval…

Ať tak, nebo tak, u Ad acta více než v jiných případech platí, že největší radost z knihy má asi sám autor.

 

© Vojtěch Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 169 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.