Hollinghurst, Alan: Linie krásy

Hollinghurst, Alan
Linie krásy

recenze beletrie zahraniční

Čeští čtenáři mají poprvé možnost seznámit se s dílem renomovaného britského spisovatele Alana Hollinghursta, který si za své tři předchozí romány vysloužil vcelku oprávněně titul nekorunovaného krále britské homosexuální literatury.

Sex, drogy a krutě vtipná Linie krásy
Alan Hollinghurst: Linie krásy, přel. Michaela Marková, Odeon, Praha 2006, 448 stran

V těchto dnech mají čeští čtenáři díky nakladatelství Odeon poprvé možnost seznámit se s dílem renomovaného britského spisovatele Alana Hollinghursta, který si za své tři předchozí romány vysloužil vcelku oprávněně titul nekorunovaného krále britské homosexuální literatury.

Není se čemu divit. Když se podíváme pod drobnohledem na tvorbu tohoto gloucestershirského rodáka, opravdu tam nalezneme knihy, které doslova hýří homosexuálními milostnými scénami, jejichž explicitnost může mnohé citlivější čtenáře od další četby odradit. Už Hollinghurstův první román, The Swimming-pool Library, pojednávající o londýnské gay scéně na počátku osmdesátých let, dával tušit, jakým směrem se bude tvorba autora ubírat. Jestliže byl Hollinghurstův debut přijat nadšeně hlavně homosexuální komunitou, jeho další romány mu přinesly i ocenění na literárním poli: The Folding Star z roku 1994 bývá často přirovnáván k Mannově Smrti v Benátkách a jeho tvůrce díky němu získal i první nominaci do užšího výběru Bookerovy ceny; jeho zatím poslední román, Linie krásy, dokonce toto významné klání v roce 2004 vyhrál.

Pokud literární kritici zařazují všechny tři předchozí Hollinghurstovy knihy pod nálepku „homosexuální román“, pak v případě Linie krásy musí od takovéto generalizace nutně upustit. Ne, že by autor dramaticky změnil orientaci hlavního hrdiny a učinil hlavní postavou své knihy heterosexuálního jedince, to opravdu ne. Ve srovnání s předchozími díly však Hollinghurstovi mužští hrdinové urazili veliký kus cesty. Od tzv. party románu, jak jeden z kritiků nazval Hollinghurstův debut, kdy hrdinové zažívají jeden veliký večírek, plný nezávazných vztahů a drogového opojení, nastalo období kocoviny. Změnilo se společenské klima, konzervativní vláda není podobným „excesům“ zrovna dvakráte nakloněna a krom toho nad všemi začíná pomalu, ale jistě viset hrozba jménem AIDS.

Hlavní posun románu Linie krásy tkví v autorově snaze o jakousi společenskou sondu, o vykreslení doby, v níž hlavní hrdina, Nick Guest, žije. Román tak získává další rozměr – jakési společenské satiry, jež za pomoci typicky britského humoru a sžíravé ironie vykresluje čtyři léta v životě hlavního hrdiny v době vrcholného thatcherismu. Linie krásy může být bez váhání zařazena do škatulky bildungsrománu, zároveň však nemůžeme pominout jistou podobnost s některými díly generace tzv. rozhněvaných mladých mužů, např. Brainova Života nahoře. Pakliže Brainův Joe Lampton docílil postupu na společenském žebříčku poněkud nečestnými prostředky, Nick Guest má především štěstí a v mnohém mu nahraje i náhoda. Na Oxfordu se přátelí se synem známého konzervativního politika Geralda Feddena a díky jeho blahosklonnosti se i na čtyři roky nastěhuje do honosného Feddenovic sídla. Uniká tak z maloměstského prostředí, nižší střední třídy, do níž se narodil, a okusí, jaké to je být NĚKDO. Byť se mu nikdy nepovede překonat jistá omezení, jež přináší postavení „hosta“ (což je ostatně v překladu i význam jeho příjmení), má jedinečnou šanci sledovat vzestup a pád jednoho z politiků zlaté éry britského konzervatizmu.

To, v čem spočívá asi největší síla románu Linie krásy, je kromě již zmiňovaných velmi otevřených erotických scén právě vykreslení domácnosti Geralda Feddena a jeho rodiny. Konzervativec Gerald má jediné dva životní cíle: mít v televizi vlastního gumáka a uspořádat večeři pro „Madam“, tedy nikoho jiného než samotnou „železnou lady“, premiérku Margaret Thatcherovou. Alespoň to druhé se mu nakonec podaří, třebaže se večírek s milovanou a nenáviděnou premiérkou nakonec vyvine poněkud jinak, než Gerald plánoval. Po jednom ze skandálů musí na své posty rezignovat, na popularitě mu také nepřidá, když se veřejnost dozví, jak ve svém domě vydržoval po několik let homosexuálního kamaráda svého syna. Gerald ze své nelehké situace nakonec vybruslí tak, jak to umí jen politici, ale v Nickovi, jemuž Gerald vyčte, co jen může, navždy zůstává pocit hořkosti a nespravedlnosti.

Hollinghurst nevynechává i jakýsi evergreen vlastní tvorby: estétství a zájem o umění. Právě tato Nickova záliba z něj činí již od počátku člověka, prototyp citlivého intelektuála, který nemůže ve světě povrchnosti a přetvářky, jakou je politika, uspět. Co je však ona „Linie krásy“, již si Hollinghurst vybral i do názvu románu? Autor využívá slavného teoretického pojmu Williama Hogharta, jenž považoval za ideál krásy hadovitě prohnutou vlnovku. Co to bude přesně znamenat v praxi, již záleží na interpretaci jednotlivých aktérů: pro Nicka třeba dvojité prohnutí mužských zad, pro jeho přítele vlnovku kokainu vytvořenou žiletkou na skle či pro mnohé prozaičtěji uvažující jedince třeba jen ozdobu na fasádě Feddenovic domu.

Román Linie krásy není v žádném případě jednoduché čtení. Těm, kteří se dokáží prokousat i přes mnohdy šokující scény, se však otevře neskutečně svěží, vtipný a pravdivý obraz jedné kapitoly britských dějin. Kapitoly, která svou upjatostí a pokrytectvím významně poznamenala celou jednu generaci Britů.

 

Markéta Musilová
Článek vyšel v MF Dnes. Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem autorky.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 156 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

64%čtenáři

zhlédnuto 5478x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce