Høeg, Peter: Den stille Pige

Høeg, Peter
Den stille Pige

recenze beletrie zahraniční

Na nový Høegův počin se napjatě čekalo celých deset let od chvíle, kdy spatřil světlo světa jeho předchozí román Žena a opičák (1996), který kritika takřka jednohlasně strhala.

Dlouho očekávané Hledání ticha
Peter Høeg: Den stille Pige. Rosinante, Stockholm 2006

Jen zřídka se přihodí, že krásná literatura pronikne z kulturní rubriky na první stránky novin. A pokud nejde o politickou nebo náboženskou provokaci, je to spíš zázrak. Letos v květnu se takový kousek podařil Peteru Høegovi s jeho posledním románem Tichá dívka. Bulvárnímu deníku Ekstra Bladet se dokonce vyplatilo riskoval uveřejnění pirátské recenze ještě předtím, než se kniha objevila na trhu. Na nový Høegův počin se napjatě čekalo celých deset let od chvíle, kdy spatřil světlo světa jeho předchozí román Žena a opičák (1996), který kritika takřka jednohlasně strhala. A čekání to bylo nejisté, protože nikdo nevěděl, zdali Høeg nakonec mlčení prolomí. Jistý si nebyl ani sám autor - v rozhovoru pro dánskou televizi upřímně přiznal, že se mu nová kniha psala těžko a jeho koš se léta plnil zmačkanými papíry.

Hojivý román
„PaníBůh naladila každého člověka do určité tóniny a Kašpar ji slyšel.“ Tak zní úvodní věta románu o cirkusovém klaunovi Kašparovi Kronem, který je vybaven nadpřirozeným sluchem, spalován vášní pro hudbu, a přitom paradoxně pátrá po tichu. Je mu jednačtyřicet, nemá děti, žije sám a navíc jako nomád. Příběh lze z hlediska žánru označit jako bildungsroman. Tápající a „dospívající“ adept současnosti však docela příznačně na rozdíl od Goethova Viléma Meistera není žádný mladíček. Stejně jako on však prochází procesem německy zvaným Heilung, což česky znamená „zhojení“ či „zacelení“. Na začátku románového děje je churavý, něco mu schází,a cesta za uzdravením je pro něj životně důležitá: „Většinu života hledám ticho, vím, že existuje… Musím se tam dostat. Jinak zešílím.“

Tichá dívka začíná na kodaňském předměstí Glostrup, kde má Kašpar pronajatou cirkusovou manéž a kam jakýsi záhadný pár přivede desetiletou dívku KlaruMarii, údajně na doporučení dětského psychiatra. Kašpar totiž s dětmi dokáže díky svému pozoruhodnému sluchu terapeuticky pracovat a dívka je nervózní a trpí svalovou tenzí. Kašpar ji vyšetří, ale ještě předtím kolem ní na zlomek vteřiny zaslechne absolutní ticho, které dočista zruší skutečnost. Brzy se ukáže, že děvče bylo spolu s jistým chlapcem uneseno, a Kašpar se posedle pouští do nebezpečného pátrání, které ho přivádí třeba do centrály dánské rozvědky, na několik luxusních klinik, do kodaňské kanalizace, ženského ortodoxního kláštera, do Královské nemocnice, kde hrdinův otec umírá na rakovinu, i do ústředí tajemného konsorcia Konon, kterému velí jistý Josef Kain (!).

Románová Kodaň má dystopický ráz – její střed, tedy oblast kolem kanálů a parlamentu Christiansborgu je pod vodou, kterou na plné obrátky ve dne v noci odvádějí olbřímí čerpadla. Město totiž postihly záhadné otřesy a jejich následkem centrum zaplavilo moře. Kašparovi po celou dobu hoří půda pod nohama, neboť jeho první střetnutí s úřady se odehraje na Kodaňské berní správě, kde mu úřednice Asta Borelliová oznámí, že dluží na daních astronomickou částku a za daňový podvod půjde do vězeníe. Skutečnost nahlížíme Kašparovýma očima: na kobereček k paní Borelliové provinilce neeskortuje policie, nýbrž „kardinál“ a dva „mniši“ – alespoň tak se Kašparovi jeví černooděný detektiv i policisté v civilu, kteří na něj čekají před cirkusovým stanem a vyhrožují mu tou nejhorší španělskou věznicí. Poté ho odvážejí „domů do Moskvy“, jak Kašpar nazývá daňový úřad, jehož osazenstvo ho v duchu nemilosrdně vrací na počátek osmdesátých let, do Domu artistů na Tverské třídě, kde po tři sezony působil u státního cirkusu.

Kritický postoj ke státním institucím je Høegovo tradiční téma. Pokud však v románu Cit slečny Smilly pro sníh vedla hrdinka se systémem boj, nyní jej Kašpar nebere vůbec na vědomí. Topografie města i veškeré instituce jsou kulisou na protagonistově pouti k sobě samému, na cestě domů. To ostatně předurčuje klíčovou sílu i slabinu textu. Máme totiž co dělat s Høegovým nejosobnějším románem, ze kterého na rozdíl od těch předchozích zaznívá existenciální krize a úzkost. I to byl jeden z důvodů, proč dánská kritika knihu „popravila“, často totiž tíhne k sentimentu.

Krásné dánské rysy
Před utonutím v přecitlivělosti román naštěstí zachraňuje Høegovská ironie a humor, ale také fakt, že protagonista je floutek a životní klaun, který zásadní životní pravdy sype z rukávu často jen proto, aby odvedl pozornost, zatímco jeho parťák vyřazuje z provozu poplašné zařízení. Ironicky hledí vypravěč i na dánskou protestantskou morálku, která zakazuje jakoukoli výstřednost a přísně trvá na vyrovnaných účtech se světem i s bližními. Když se Kašpar zahledí na berní úřednici Borelliovou, vnímá, že „má krásné rysy, velmi dánské rysy. Křesťanské. Sociálně-demokratické. Nenávist k finančnímu neřádu. K excesům. K plýtvání. Z univerzitních studií zřejmě vyšla bez dluhu. Důchodové spoření si zřídila už dávno. A do práce jezdí na kole.“ Kašpar by si přál mít stejnou disciplínu, nicméně coby poctivý hochštapler tíhne k luxusu a k výstřelkům, a když na úřednici narazí znovu, tentokrát na ulici a k tomu v zimní lezavé plískavici, zprostředkuje nám v jediném obrazu esenci dánství: „Špicoval uši. Možná jela navštívit kamarádku. Možná jela do divadla. Měla sukni, punčocháče, kožené kozačky na vysokém podpatku. Přesto se rozhodla pro kolo. Nebyl přece jediný důvod vyhazovat peníze z okna a prznit úspory. A to ani dnes o Velkém pátku.“ I na krizi kolem karikatur proroka Muhammada nabízí Høeg neortodoxní recept. Nejprve čtenáře suše postaví před axiom, že „božský princip má zálibu v saunách“ a pak už nikoho nemůže překvapit, že se dánští náboženští patriarchové scházejí v ruské sauně přiléhající ke kapli pravoslavné církve. V sauně se pospolu vedle protestantů potí katolický biskup, vrchní zemský rabín i královský zpovědník. Jenže spolek je to neúplný a abatyše pravoslavného kláštera poznamenává, že teprve „až jednoho dne, pozvou i ji a imámy, otevře se nová perspektiva náboženského soužití v Dánsku.“

Jak přečíst hudbu
„Číst sníh je jako poslouchat hudbu. Popisovat, co z něj člověk vyčetl, je jako vysvětlovat hudbu písmem.“ (Peter Høeg: Cit slečny Smilly pro sníh)
Tichá dívka není jen román o dospívání, ale i román hudební. Kašpar hudbou žije, jako klaun vystupuje s houslovým číslem, jeho ucho je neslýchaně vnímavé a důležité osoby si navíc spojuje s konkrétní skladbou. Ve dvanácti letech si totiž při jednom akrobatickém čísle málem zláme vaz a z „mrtvých“ vstane s nadpřirozeným sluchem a obdařen poznáním, že „žijeme v iluzi, že svět nesestává z matérie, nýbrž ze zvuku“.
Kniha je doslova naditá hudebními odkazy, které drasticky torpédují detektivní pátraní a dějovou linku. Při jednom dramatickém útěku v náhle ztichlé čtvrti Vesterbro například Kašpar zaslechne osudovost: „ticho kolem Kašpara se zahustilo a on zaslechl flétnové téma. Šlo o Actus Tragicus, Bachovu jedinou zádušní mši, ale možná to byl jen klam, možná se jen Bachovi podařilo zachytit něco ze zvukové kulisy provázející každou apokalypsu. A to mu tenkrát bylo pouhých dvaadvacet.“ Hudební rozklady najdeme doslova na každé stránce, jinak by to vlastně ani nebyl Høeg. Děj by se bez nich obešel, nikoli však téma knihy, vždyť hudba je jednou z přímých cest ke spirituálnímu vytržení. Hudební rozvahy tedy v knize nijak nevyčnívají, problematické nicméně jsou . Uvést písmem do hudební extáze je totiž asi stejně obtížné, jako vysochat Bachovu mši h-moll – jde bohužel o prožitek podstatně těžkopádnější.

Ale i nad hudební složkou se v Tiché dívce můžeme s vypravěčem zasmát. Kašpar kdysi působil jako poradce na Zemědělské univerzitě v Tåstrupu, kde zkoumal účinek hudby na domácí zvířectvo a výsledky testů prozradily, že krávy jsou na Händela, prasata na Saint-Saënse, zato krysy na Bacha – klavírní koncerty prokazatelně zdvojnásobily jejich porodnost.

Dospění? Snad…
„Zaposlouchal se do budoucnosti. Vnímal ji v útržcích, kuse, částečně. To, co právě slyšel, znělo dozajista krásně. Dozajista jako to největší galapředstavení. Ale dozajista i náročně. Nesmírně náročně.“ Tak znějí poslední slova románu a napovídají, že adeptovo dospění se alespoň částečně zdařilo. Tady text odkazuje k Pavlovu dopisu Korintským, kde stojí: „Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne“. Kašparova jistota však spočívá v jiné pravdě: totiž že další životní part bude „nesmírně náročný“. Na jeho cestě není žádný Bůh, který by prohlásil „to já jsem cesta“ a ušetřil ho hledání. Vytržení a mír zažívá Kašpar jen v krátkých, pomíjivých okamžicích. A z Pavla si (snad) přisvojí jen učení o tom, že „zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ Kašparovo zacelení má opravdu co do činění s láskou, s ženou a s dítětem, což zní nekonečně banálně a sentimentálně, ale sentiment si dnes beztrestně může dovolit jen brak, všude jinde si žádá odvahu.

Román byl vzápětí po vydání označen za skrytou reklamu spirituální školy zvané Růstové centrum (Vækstcentret) založené jistým Jesem Bertelsenem, k němuž se Høeg veřejně hlásí jako ke svému guru. Jedna bývalá frekventantka v novinách o zkušenostech z Centra dokonce prohlásila, že vymanit se z Bertelsenova mentálního područí bylo stejně těžké jako opustit Svědky Jehovovy. O skandál bylo postaráno, nicméně text rozhodně nelze číst jako sektářskou propagandu. Kašpar tápe, hledá a jednoznačné odpovědi nemá. A to ani v závěru knihy.

Høegův nový román je napínavý, i když ne tolik jako Slečna Smilla. Má složitou kompozici, ale zdaleka ne tak strojově vykalkulovanou jako debut Představy o dvacátém století, rodil se zjevně s životním nasazením. Při čtení se člověk směje, diví, překvapeně se zarazí, občas i kroutí hlavou. Není to román vynikající, zato problematický. A přinejmenším proto dobrý.

 

Hoeg Höeg

 

Článek vyšel v Týdeníku A2 č. 47/2006.
Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem autorky.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Helena Březinová, 07.10.2009 20:50
Høeg, Peter: Den stille Pige
Vážený pane Kantore, děkuji za příspěvek, na který reaguji pozdě ale přece. Literaturu jistě každý chápe po svém, já ale musím konstatovat, že vy jste bohužel nepochopil můj text. Rozhodně totiž není citací dánského tisku, obsahuje pouze v závěru kratičkou informaci, že román byl v zemi původu nelítostně... strhán, a také tu zmiňuji fakt, že v souvislosti s Tichou dívkou bylo donekonečna přetřásáno autorovo těsné spojení se zmiňovaným Růstovým centrem (hojně čerpajícím právě z Vámi zmiňovaného dzogčhenu). V mé recenzi ale přeci vzápětí stojí, že nic sektářského v knize není. Moje hlavní teze zní, že jde o bildungsroman odkazující, ať vědomě či nevědomě, ke Goethovi, čehož si dánská kritika kupodivu vůbec nepovšimla. A dlužno podotknout bildungsroman nadmíru sentimentální. Mimochodem, to, z čeho mě neprávem viníte, důsledně provádíte sám. Vůbec neargumentujete knihou samotnou, nýbrž toliko Kjærstadovou apologií a sebeprezentací autora - ani jedno nemá s textem samotným co do činění. A na závěr: Tichá dívka je román, rozhodně ne novela (anglické "novel" znamená česky "román"). Srdečný pozdrav. HB
Vložil: Sebastian Kantor, 03.05.2009 10:48
Høeg, Peter: Den stille Pige
Paní Březinová, při vší úctě k Vám mi přijde, že jste tu knihu nepochopila. Konstatování, že „máme co dělat s Høegovým nejosobnějším románem, ze kterého na rozdíl od těch předchozích zaznívá existenciální krize a úzkost“, a že „i to byl jeden z důvodů, proč dánská kritika knihu „popravila“, často... totiž tíhne k sentimentu“, je velmi zavádějící. Stačí si přečíst několik rozhovorů s autorem a získáte úplně jiný pohled. Možná by stálo za to pouze necitovat názory dánského tisku, ale podívat se, jak byla kniha přijata například v angloamerických médií. Ta si totiž Høegovy časté narážky neberou osobně (autoři recenzí většinou nejsou Dánové) a jsou schopna knihu zhodnotit jako umělecké dílo. O „skryté reklamě spirituální školy zvané Růstové centrum“ bych si také dovolil pochybovat. Z toho, co jsem slyšel já, se Peter Høeg hlásí ke škole Dzogčhen , což je více než tisíc let stará metoda používána především školou Ňingma tibetského buddhismu. Stačí pak použít google k zjištění, že tato škola nemá s definicí slova "sekta" nic společného. A na závěr ještě citace norského spisovatele Jana Kjærstada: "Překvapuje mě, že novela napsaná člověkem kalibru Petera Høega, a to s tak velkým porozuměním, promyšleností a mírou originality, je vystavována takovým výlevům malichernosti a zlomyslnosti. Jak může tak nenucená, štědrá a otevřená kniha vyvolat tolik vážnosti, upjatosti a nepochopení, a k tomu ještě v mém starém liberálním Dánsku."
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

52%čtenáři

zhlédnuto 3567x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce