Eco, Umberto: Tajemný plamen královny Loany

Eco, Umberto
Tajemný plamen královny Loany

ukázka beletrie zahraniční

Jak se román chýlí ke konci, Yambo si začíná vybavoval některé klíčové okamžiky ze svého dětství – je to po několika stech stran konečně něco, co by se dalo označit za vyprávění.

Jak se román chýlí ke konci, Yambo si začíná vybavoval některé klíčové okamžiky ze svého dětství – je to po několika stech stran konečně něco, co by se dalo označit za vyprávění. Jedním z nejsvětlejších Ecových narativních nápadů je postava starého Gragnoly, svérázného vesnického myslitele, možná jediná postava, která má v románu nespornou psychologickou hloubku. Ještě než bude muset použít svůj skalpel, udílí malému Yambovi lekci z existencialistické filozofie.

Umberto Eco, Tajemný plamen královny Loany, přel. Alice Flemrová, Argo, Praha 2005, str. 344-347:

„Ty mluvíš jako teolog, to jsou samí podfukáři. Stejně jako ty říkají, že Zlo existuje, ale Bůh nám dal ten nejkrásnější dárek na světě, a tím je naše svobodná vůle. My můžeme svobodně dělat to, co nám poroučí Bůh, nebo to, co nám našeptává ďábel, a když pak pomažeme do pekla, tak jen proto, že jsme nebyli stvořený jako otroci, ale jako svobodný lidi, jenže jsme naši svobodu špatně využili, a to je náš problém.“

„Přesně tak.“

„Přesně tak? Ale kdopak ti řek, že svoboda je dar? Vlastně dej si pozor, abys nepoplet různý věci. Naši soudruzi v horách bojujou za svobodu, ale to je svoboda proti jinejm lidem, který z nás chtěli udělat strojky. Svoboda je krásná věc mezi lidma, ty nemáš právo nutit mě dělat a myslet si, co chceš ty. A pak, naši soudruzi se mohli svobodně rozhodnout, jestli půjdou do hor, nebo se někam zašijou. Ale svoboda, kterou mi dal Bůh, co je to za svobodu? To je svoboda, že můžu jít buď do ráje, nebo do pekla, žádná střední cesta. Ty se narodíš a seš donucenej hrát tuhle partičku mariáše, a když prohraješ, trpíš až navěky. A co když jsem tuhle partičku hrát nechtěl? Hlavoun, kterej kromě tolika špatnejch věcí něco dobrýho asi přece jen udělal, zakázal hazardní hry, protože to jsou místa, kde jsou lidi vystavený pokušení, a pak se zruinujou. A řeči, že člověk má svobodu tam jít, či nejít, vůbec neplatěj. Lepší je neuvádět lidi v pokušení. Ale Bůh nás naopak stvořil svobodný a strašně slabý, vystavený pokušením. A to má bejt jako dárek? To je, jako bych tě strčil dolů z támhletoho srázu a řek ti, buď v klidu, můžeš se svobodně zachytit nějakýho keře a vyšplhat nahoru, nebo se skutálet dolů, až budeš jako to mletý maso, co ho jedí v Albě. Ty bys mi moh říct: proč jsi mě shodil dolů, když mně tady bylo tak dobře? A já ti odpovím: abych vyzkoušel, jestli seš dobrej. Pěknej fórek! Tys nechtěl dokazovat, že seš dobrej, stačilo by ti, kdybys nespadnul.“

„Teď mě pleteš. Jaký tedy zastáváš názor?“

„To je jednoduchý, jenže nikdo na to ještě nepomyslel. Bůh je zlej. Proč kněží říkají, že Bůh je dobrej? Protože nás stvořil. Ale to je právě důkaz toho, že je zlej. Bůh Zlo nemá, tak jako my máme zlej sen. Bůh je Zlo. A poněvadž je věčnej, možná před miliardama let nebejval zlej. Stal se jím, jako ty děti, co se o prázdninách nuděj, a tak začnou trhat mouchám křidýlka, aby si ukrátily dlouhou chvíli. Koukni, když si myslíš, že Bůh je zlej, veškerej problém Zla je najednou jasnej jako facka.“

„Takže jsou všichni zlí, i Ježíš?“

„A to ne! Ježíš je jedinej důkaz, že aspoň my lidi umíme bejt dobrý. Po pravdě řečeno, nejsem si jistej, že Ježíš je syn Boží, protože jak by se moh narodit takovej dobrák z tak ničemnýho otce, to mi teda nejde na rozum. Nejsem si ani jistej, že Ježíš fakticky existoval. Možná jsme si ho vymysleli my, ale právě tohle je zázrak, že nás napadla tak krásná myšlenka. Nebo možná existoval, byl lepší než všichni ostatní a říkal, že je syn Boží, z dobroty srdce, aby nás přesvědčil, že Bůh je dobrej. Ale když si pořádně přečteš evangelium, všimneš si, že i on si nakonec uvědomil, že Bůh je zlej: na hoře Olivetský se vyděsí a žádá ho, aby od něj odňal ten kalich, a tůdle, Bůh mu nepopřeje sluchu. Na kříži volá, Otče můj, proč jsi mě opustil, a tůdle, Bůh se otočí na druhou stranu. Ale Ježíš nás naučil, co může udělat člověk, aby odčinil Boží špatnost. Když už je zlej Bůh, snažme se bejt dobrý aspoň my, odpouštějme jeden druhýmu, nečiňme sobě zlo, pečujme o nemocný a nemstěme se za urážky. Pomáhejme si mezi sebou, protože tamten nám nepomůže. Chápeš, jak velká byla Ježíšova myšlenka? A kdoví, jak se Bůh rozčílil. Ježíš byl jedinej skutečnej nepřítel Boha, kdepak ďábel. Ježíš je jedinej přítel nás ubohejch smrtelníků.“

„Ty jsi pěkný kacíř, jako ti, co je upálili…“

„Já jsem jedinej, kdo pochopil pravdu, jenže ji nemůžu vytrubovat na potkání, aby mě taky neupálili, a tak jsem ji vyprávěl jenom tobě. Přísahej, že to nikomu nepovíš.“

„Přísahám,“ a vyhrnul jsem si košili. „Na holej pupek.“

Všiml jsem si, že Gragnola pořád nosí na krku pod košilí dlouhý kožený váček.

„Co je to, Gragnolo?“

„Skalpel.“

„Studoval jsi na doktora?“

„Já studoval filozofii. Ten skalpel mi dal doktor od mýho regimentu v Řecku, předtím než umřel. ‚Mně už k ničemu není,‘ řekl mi, ‚břicho mi rozpáral granát. Potřeboval bych spíš šitíčko, jako mívají ženy, s jehlou a nití. Ale tuhle díru už nejde zašít. Vezmi si ten skalpel ode mě na památku.‘ A já ho nosím pořád s sebou.“

„Proč?“

„Protože jsem zbabělec. Vzhledem k tomu, co dělám a co vím, kdyby mě chytli esesáci nebo černý brigády, budou mě mučit. Když mě budou mučit, já budu mluvit, protože se bojím bolesti. A pošlu na smrt svý soudruhy. A tak když mě dostanou, proříznu si krk skalpelem. Nebolí to, je to jen vteřina, šmyk. Tak je převezu všechny: fašisty, protože se nic nedozvědí, kněze, protože spáchám sebevraždu, a to je hřích, a Boha, protože umřu, kdy chci já, a ne, kdy rozhodne on. A máš to.“

Z Gragnolových řečí na mě padal smutek. Ne proto, že bych si byl jist, že jsou zlé, ale protože jsem se obával, že jsou dobré. Byl jsem v pokušení promluvit si o tom s dědečkem, ale nevěděl jsem, jak by to přijal. Možná by si on a Gragnola neporozuměli, i když byli oba antifašisté. Dědeček vyřešil svou záležitost s Merlem a s Ducem vesele. Dědeček zachránil ty čtyři kluky v kapli, vystřelil si z černých brigád a šmytec. Nechodil do kostela, ale to neznamenalo, že je ateista, jinak by nepostavil betlém. Pokud věřil v Boha, byl to veselý Bůh, který se musel potrhat smíchy při pohledu na Merla, jak se snaží vyzvracet z podoby. Dědeček Bohu ušetřil tu námahu, aby posílal Merla do pekla, po všem tom oleji ho určitě poslal jen do očistce a umožnil mu, aby se v klidu a míru zbavil všeho zlého. Zato Gragnola žil ve světě rozesmutnělém zlým Bohem a viděl jsem ho s jistou něhou se pousmát, jenom když mi vyprávěl o Sókratovi a o Ježíši. Což jsou dva, říkal jsem si, kteří pak byli zabiti, takže nechápu, co je tady k smíchu.

A přece nebyl zlý, měl rád lidi kolem sebe. Měl dopal jenom na Boha, a to musela být pořádná fuška, protože to je jako házet kameny po nosorožci, ten si toho ani nevšimne a dál se věnuje svým nosorožčím záležitostem, zatímco člověk je rudý vzteky a trefí ho z toho šlak.

 

Ukázku publikujeme s laskavým svolením překladatelky Alice Flemrové.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2891x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce