Eco, Umberto: Tajemný plamen královny Loany 2

Eco, Umberto
Tajemný plamen královny Loany 2

recenze beletrie zahraniční

Dostala se vám v posledním roce do rukou kniha Tajemný plamen královny Loany od Umberta Eca? Otevírali jste ji nervózně a chvatně

Tajemný plamen královny Loany, aneb „Ecovo staré harampádí“
Umberto Eco
: Tajemný plamen královny Loany (La fiamma misteriosa della regina Loana), přel. Alice Flemrová, Argo, Praha 2005, 456 stran

Dostala se vám v posledním roce do rukou kniha Tajemný plamen královny Loany od Umberta Eca? Otevírali jste ji nervózně a chvatně v touze po dalších Ecových příbězích plných záhad a neznámých historických souvislostí a šifer? Pak asi právě vás zaskočilo hned několik věcí najednou. Jak to, že autor sáhl po námětu takřka současném? A co má znamenat ten zamotaný kruh stále se opakujícího „nemohu si vzpomenout“, „na to se nepamatuji“? Ono se toto věčné připomínání ztráty paměti hrdiny může stát po pár kapitolách dosti nudným a čtenáře takřka urazit. Ten totiž může nabýt dojmu, že autor podceňuje jeho schopnost si při četbě tento fakt, na kterém celá kniha stojí, uvědomit. Je to trochu rozpačitý signál, který autor svému publiku vysílá.

Kdo si dodá odvahy a má trpělivost prokousávat se knihou stránku po stránce, časem přijde na chuť trochu jinému druhu vyprávění, než na jaký jsme od Eca zvyklí. Když se pak dobere závěrečného dílu, odměnou mu bude živé vyprávění.

Autor rozdělil román na tři velké celky: první dva díly rozvláčně vypovídají o hrdinově snaze přijít na kloub své minulosti, místy se však příliš táhnou a čtenář si možná povzdechne, „kdy už ta pasáž skončí“. Zároveň však tato část románu vyvolává i jiný, naprosto protichůdný pocit: to když má čtenář chuť sám se vrhnout na půdu mezi staré haraburdí a nostalgicky si zavzpomínat na staré časy.

Vyprávění začíná procitnutím antikváře Giambattisty Bodoniho, všemi nazývaného Yambo, z komatu po nehodě. Zdá se být v pořádku až na to, že si nepamatuje nic ze svého osobního života, a z toho veřejného pouze to, co se jej emotivně nikterak nedotklo. S mnoha věcmi se tak setkává jakoby poprvé, což slouží Ecovi jako zdroj komiky, respektive lehké ironie - to když se například Yambo setkává s fenoménem jménem televize. Dostává se ale i do různých trapných situací, setkává se s přáteli, na které si nepamatuje, ale kteří si pamatují mnoho z jeho života, co jemu zůstává skryto za závojem zapomnění (včetně mnoha milostných avantýr), navštěvuje svá oblíbená místa („svá“ tak, jak mu je podávají lidé z jeho okolí), potkává ženy, které mu připomínají společně strávené noci, na něž si on ale nevzpomíná. A stále v něm hlodá otázka: kdo vlastně jsem?

Z dané situace, vyvolané ztrátou osobní paměti, tak Eco vychází při (re)konstrukci kolektivní paměti vlastní generace třicátých let dvacátého století. Kniha tedy může být chápána jako určitý pokus o nalezení „já“ skrze identifikaci s davem, který ale v Ecově pojetí vyznívá jako nerealizovatelný: hrdina musí v určitém momentu konstatovat, že jediné, co svojí snahou dosáhl, bylo poznání hrdinů a událostí, které formovaly jeho generaci. K vlastnímu uvědomění si sebe sama se tím ale nedobral. Kniha tak „pouze“ podává obraz o tom, jakým způsobem dospívala jedna generace poznamenaná nejen hrůznými zážitky z druhé světové války, ale také četbou amerických komiksů, sledováním amerických filmů, tancováním boogie woogie či výlety na slavném skútru Vespa.

V závěrečné třetí kapitole knihy se děj konečně svižně rozeběhne a trpělivý čtenář je odměněn rychle se odmotávající nití z klubka vyprávění o dětství, na které si hrdina po martyriu prvních dvou kapitol konečně vzpomene. Nejdramatičtější místo knihy, sestup malého Yamba s kozáky do Rokliny, skryté v mlze, konečně vysvětlí i hrdinovu obsesi mlhou, o níž sbírá kdejaké citáty, a která je skutečným leitmotivem románu spíše, než plamen královny Loany, kterému se nepodaří onu mlhu v mysli vypravěče úplně prozářit. V samotném závěru to už už vypadá, že Yambo konečně uzří tvář Lily, ženy, která jej jako stín provázela celý život a kterou hledal ve všech ženách, které měl. Byla to jeho dětská láska: věčná, nenaplněná. Nakonec mu ale není takového štěstí dopřáno a na prahu tohoto poznání umírá.

Při četbě lze rozeznat jistou paralelu mezi hrdinou a jeho autorem. Že by se Eco cítil již tak stár, aby se vydával na cestu autobiografie? Možná si dnes již 74 letý spisovatel skutečně řekl, že je čas trochu si zabilancovat, a provedl to po svém.

Hned po vydání v roce 2004 vyvolala kniha v Itálii rozporuplné reakce: jedni ji vychvalovali, jiní zatracovali. Zdá se, že Ecova výpověď o dozrávání vlastní generace není pro jeho čtenáře zrovna to pravé. Dodejme ale zároveň, že vzhledem k pro Eca typickému velkému množství informací rozložených na značném počtu stránek snad ani nelze knihu při prvním čtení řádně vychutnat, protože oproti bestselleru Jméno růže jí chybí souvislý děj se zápletkou, který by pozornost poutal po celou dobu a pomáhal tak prokousat se komplikovanými místy knihy. Příslušníci Ecovy generace si jistě melancholicky při četbě zavzpomínají na své kreslené hrdiny, oživí vzpomínky, které zapadly hluboko v jejich paměti, a díky četbě Ecova románu tak možná místy prožijí stejné objevy, jaké prožívá hrdina Yambo, který při listování vším možným znovu objevuje své vzory z dětství. Kdo z italských čtenářů by snad zapomněl na Černého korzára, Fantomase nebo Mickey Mouse, opět se s nimi na stránkách knihy setká. Jemu pak jistě četba přinese osobní prožitek.

Současné mladé publikum, bez ohledu na státní příslušnost, takové prožitky nejspíše nezaznamená a kniha pro něj zůstane jenom jakýmsi výčtem toho, co ve třicátých a čtyřicátých letech minulého století nabízel zábavní průmysl a knižní trh. Zároveň se však může stát pomůckou pro poznání italských válečných dějin. Někdy totiž četba románu připomíná tak trochu faktografickou publikaci (například popis učebnice pro 1. třídu, plnou fašistické propagandy). V „historickém exkurzu“ najde český čtenář dokonce i věc jemu známou - reportáž o nerozbitné skleničce připomíná slavnou scénu s výdobytky soudruhů z NDR ve filmu Pelíšky.

Grafické provedení knihy je zajímavé - koho by neupoutaly reprodukce dobových komiksů, propagačních letáků, filmových plakátů či obrázky starých pikslí na kakao. I zde však lze poukázat na dvojí stranu mince: skutečně velké množství ilustrací může někoho při samotné četbě rušit nebo může, právě naopak, zpříjemnit a oživit místy chladný výčet „půdního harampádí“.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 142 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   59%čtenáři

zhlédnuto 3867x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce