Ackroyd, Peter: Fiktivní deník Oscara Wildea

Ackroyd, Peter
Fiktivní deník Oscara Wildea

recenze beletrie zahraniční

Ackroyd vždy kladl důraz na autonomii jazyka a literatury jako takové, tedy na něco, co již na konci minulého století propagoval Wilde svým voláním po „umění pro umění“. I proto přistupoval k biografii Oscara Wildea po svém.

Deník, který Oscar Wilde nikdy nenapsal
Peter Ackroyd
: Fiktivní deník Oscara Wildea. Překlad Eva Veselá. Orsini, Praha 2006, 230 stran

"Na světě je pouze jediná věc horší, než když se o člověku moc mluví, a to: když se o něm nemluví vůbec." (Oscar Wilde)

Mohlo by se zdát, že neexistuje žádný rozumný důvod, proč by měl někdo psát román právě o Oscaru Wildeovi. Kdyby na konci 19. století existovaly bulvární deníky tak, jak je známe dnes, aférky a skandály této významné osobnosti by jistě plnily jejich stránky. Jenže tehdejší periodika mnohé z toho, co hýbalo veřejným míněním, raději pod vlivem viktoriánské morálky ututlala, a když náhodou ne, jistě si hodně přibarvila. Je těžké rozhodnout, co z toho, co se o Wildeově životě traduje a co se dostalo až do školních čítanek a maturitních otázek z anglického jazyka, je ve skutečnosti pravda. Přesně v takových momentech přicházívá na řadu literární historik, aby po knihovnách a archivech sesbíral materiály a sepsal hodnověrnou biografii, jež by učinila přítrž nejrůznějším spekulacím a fámám. Pokud se ovšem takové práce nechopí někdo jako Peter Ackroyd.

Každý může vytvářet dějiny. Ale jen veliký člověk je může psát
Jen těžko bychom mezi britskými prozaiky hledali autora, který by měl tak široký záběr jako Peter Ackroyd. Absolvent Cambridge, editor The Spectator a dlouholetý recenzent The Times je opravdu nevídaným zjevem. Začínal jako básník, ale již po vydání první sbírky pochopil, že zaměřit se pouze na jediný literární žánr není nic pro něj. Přešel k literární kritice a historii, ale ani u nich nezakotvil na trvalo. Kladl si otázku, kde je vlastně hranice mezi světem faktů, tedy literární historie, a světem fikce vytvářené spisovateli v románech. Jak řekl v jednom z rozhovorů, on sám mezi nimi žádný velký rozdíl nevidí; ať již člověk píše román nebo biografii, má vždy před sebou rozporuplný materiál a musí jej nějak uspořádat do souvislého celku. Jediným rozdílem je, že by biografie měla být hodnověrná.

Povinnost, již máme k dějinám, je přepsat je
Když Oscar Wilde psal tento bonmot, jako by tušil, že se o pár desítek let později najde člověk, který splní do puntíku to, co si přál. Už ve svých Notes for a New Culture (1976) zaútočil Ackroyd na tradiční britskou literární kritiku, která hodnotí literaturu pouze na základě míry autorské zkušenosti či morálky. Namísto toho kladl důraz na autonomii jazyka a literatury jako takové, tedy na něco, co již na konci minulého století propagoval Wilde svým voláním po „umění pro umění“. I proto přistupoval k biografii Oscara Wildea po svém, svobodně a nesvázán tradičními postupy a definicemi, jak by měl tento literární žánr vypadat.

Ve svém románu Fiktivní deník Oscara Wildea Ackroyd započal s literárním postupem, jenž se měl stát základním kamenem jeho biografické a rovněž i románové tvorby, s rekonstrukcí dějin po ackroydovsku, tedy k jakýmsi osobitým hrátkám s historií. Je to jeho osobní pohled na spisovatelův život, který se sice drží nepopiratelných faktů, ale do něhož zároveň vstupuje i osobnost autora biografie. Ackroyd si vytváří své vlastní Elioty, Turnery, Dickense či Blakey, pod rukama mu ožívá jeho vlastní Londýn. Wilde je prostě wildeovštější, než by jej stvořil sám Oscar Wilde. Tento postup stírající hranice mezi skutečností a fikcí laickému čtenáři nedá šanci sledovat, co je reálná událost z Wildeova života, a co mistrovská stylizace, kterou Ackroyd dovedl k dokonalosti v dalších, podobně zaměřených pracích. Nejslavnější je asi případ jeho životopisu básníka T. S. Eliota: tehdy se musel vyrovnat se zdánlivě neřešitelným problémem, s absolutním nedostatkem materiálu. Již v roce 1925 vydal sám básník absolutní zákaz jakýmkoliv způsobem zveřejňovat ukázky ze svých nevydaných textů i z korespondence. Správci Eliotova odkazu básníkovo přání vyplnili doslova a Ackroydovi kýžené povolení nevydali. Musel si tedy pomoci sám a spokojit se s tím málem, co objevil v archivech a knihovnách. Jak se však ukázalo, nejenže dokázal z této prekérní situace vybruslit se ctí, ale stvořil dílo, které si vysloužilo mnohá veřejná uznání, např. i Whitbreadovu cenu pro nejlepší biografii.

Nesnáším tyhle moderní memoáry. Většinou je napsali lidé, kteří buď úplně ztratili paměť, nebo nikdy nedělali nic, co by stálo za zapamatování
Jak tedy zafungoval tento postup v případě jednoho z ranějších Ackroydových děl, Fiktivního deníku Oscara Wildea? Ackroyd sám sebe pasoval do role tohoto světoznámého dramatika a estéta. Mluví na čtenáře jeho ústy, sám sebe obléká do jeho dandyovských oblečků. Román je dokonalým literárním podvrhem – je to zdánlivě sám Wilde, kdo nám předkládá deník, jejž měl psát během svého vyhnanství ve Francii. Ackroyd působí věrohodně: cituje z Wildeovy tvorby, vrací se zpět do jeho mládí a líčí s velkými detaily veškeré důležité momenty spisovatelova života, především události posledních deseti let. Je zde však jeden nepatrný háček: Wilde nikdy žádný deník nenapsal. Jde o Ackroydovu fikci, jež pracuje se známými fakty a která je prošpikována slavnými bonmoty a citáty z Wildeovy tvorby. Krom toho se však dokáže Ackroyd vžít i do samotného Wildea a šikovně napodobuje spisovatelům styl a jazykový manýrismus. Jako by to byl opravdu sám Wilde, kdo vzal znovu po 83 letech do ruky pero a popsal své poslední dny.

Jeden z přátel prý kdysi při jedné příležitosti Wildeovi řekl: „Tys ukradl text jiným spisovatelům.“ Ten mu odpověděl: „Já jsem jej neukradl. Zachránil jsem ho.“ A to přesně dělá Ackroyd i se samotným Wildem. Nejde jen o pouhé citování a chronologické líčení skandálního života jednoho spisovatele. Ackroyd vdechuje Wildeovi nový život, staví jeho výroky, názory, estétství i jeho slavné pohádky do nových souvislostí, ukazuje jejich hloubku a nadčasovost.

Markéta Musilová vyšlo v Týdeníku A2
Na iliteratura.cz vychází se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 138 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 3944x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce