Foer, Jonathan Safran: Příšerně nahlas a k nevíře blízko

Foer, Jonathan Safran
Příšerně nahlas a k nevíře blízko

studie beletrie zahraniční

Vydání Foerova druhého románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko v listopadu 2005 odstartovalo celou vlnu děl, jež se zabývají traumatem, kterým Amerika trpí od zkázy WTC.

O konci světa a jiných věcech
Jonathan Safran Foer: Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Překlad Richard Podaný. BB/art, Praha 2006, 384 stran, 199 Kč

Když se v září roku 1620 vydala skupina budoucích osadníků na palubě lodi Mayflower směrem k Americe, spojovala je jediná myšlenka: na neznámém kontinentu chtěli založit novou, spravedlivější společnost, založenou na biblických principech. Po letech náboženského pronásledování nejdříve v Británii a posléze i v mnohem tolerantnějším Holandsku si připadali jako následovníci Mojžíše, který svůj lid přivedl z egyptského zajetí zpět do zaslíbené země. Plavba k břehům Nového světa trvala dlouhé dva měsíce, avšak to nejhorší měli poutníci pořád teprve před sebou. Zima byla neobyčejně krutá. Noví osadníci, zvyklí na poměrně mírné přímořské klima Británie, na ni nebyli připraveni, takže v následujícím půlroce jich celá polovina zemřela. Ovšem zhruba padesátka přeživších položila základy jedné z nejúspěšnějších civilizací moderních dějin.

V každodenním životě rané americké společnosti hrál Bůh zásadní roli. K němu se obraceli v modlitbách, neboť na jeho vůli záležela dobrá úroda, a tedy i přežití celé kolonie. Jeho přítomnost hledali všude kolem sebe: v nehostinné přírodě, obývané nepřátelskými Indiány, v nemocech, které je zachvacovaly, i v cestách přes oceán, které často končívaly tragickými nehodami. Jejich životy lemovaly těžkosti, ale každý úspěch je utvrzoval v tom, že cesta, kterou si vybrali, jakkoli trnitá a provázená útlakem a útrapami, je správná. Američtí osadníci byli nevývratně přesvědčeni o tom, že právě oni jsou novým vyvoleným národem. A vyvoleným k čemu? Rozhodně ne k tomu, aby strávili čas, který jim byl na zemi vyměřen, poklidným životem plným zahálky a radovánek. Právě naopak: čím větší utrpení tady, tím větší odměna na onom světě. Pokud tedy Puritáni věřili v nový začátek a spravedlivější svět, bylo to jen proto, že věřili, že si tvrdou prací, odříkáním a neustálým očekáváním příchodu Mesiáše zajistí navěky místo po jeho boku při Posledním soudu.

Začátek něčeho nového znamená automaticky konec toho předešlého. Než zavládne na zemi nový pořádek, musí nejdříve skončit ten starý. Takové dělení historie je nedílně spjato s ideou dělení času. Aby byl předěl mezi dvěma epochami zřetelný, je třeba jej určit, pojmenovat, vyčíslit. V dlouhé historii křesťanství se nejrůznější náboženské skupiny pokoušely určit přesné datum, kdy se Kristus vrátí na zem a bude soudit živé i mrtvé, aby mohl nastal čas spravedlnosti. V 1. století našeho letopočtu, tedy těsně po Ježíšově ukřižování, byli dokonce evangelisté přesvědčeni, že bude třeba čekat pouhých pár měsíců, maximálně několik let. O bezpodmínečné víře v to, že konec světa je blízko, svědčí i kniha, která uzavírá Nový zákon: Zjevení svatého Jana, základní kámen moderního apokalyptického myšlení.

Léta a staletí však plynula a konec světa pořád nikde, takže se pozornost učenců postupně upřela na rok 1000. Podle Bible totiž mělo království Satanovo na zemi trvat tisíc let, než Ježíš vše napraví. V posledních letech před oním datem lze v církevních kronikách pozorovat zvýšenou snahu dát věci církve do pořádku. Prostý lid ovšem nezachvátila hysterie, jak by se možná u vidiny konce světa dalo čekat. Paradoxně to je docela logické. Zaprvé, konců světa už jim v kostele kněží naslibovali až až. Ale hlavně: valná většina lidí neměla ani přibližnou představu o tom, v jakém roce žijí.
Během dalších staletí se objevila mnohá proroctví nejrůznějších náboženských vůdců, ovšem jejich největším problémem nebylo ani tak to, jaké datum zvolit, ale jak svým ovečkám poté odůvodnit fatální neúspěch, který se logicky dostavil s uplynutím ono vybraného dne A tak se pozornost všech postupně přesunula k další magické hranici, roku 2000. Čím více se přelom letopočtu blížil, tím větší byla nervozita náboženských skupin. Každá z nich neopomněla přispěchat se svým vlastním datem konce světa. Příkladem budiž například Svědci Jehovovi, kteří podle všeho přežili svou vlastní smrt: jejich zakladatel Charles Russell totiž konec světa spočítal podle Bible na rok 1914. V posledních letech starého tisíciletí pak milenialistická vášeň propukla naplno. Samozvaní proroci určovali jedno datum za druhým, většinou podle toho, čeho se dopočítali při studiu Bible. Jedna věc však byla zřejmá: lidé byli ochotni za konec světa zemřít. Když už ne za konec světa jako takového, tedy alespoň jako potvrzení konce individuálního. V roce 1993 tak spáchali hromadnou sebevraždu přívrženci Davida Koreshe v texaském Waco poté, co je oblehly síly FBI, o čtyři roky později odešly na onen svět desítky členů sekty Slunečního chrámu ve Švýcarsku a v Kanadě. Zároveň však došlo k nebezpečnému posunu. Lidé posedlí myšlenkou nového, spravedlivějšího světa začali věřili, že k tomu, aby nastaly časy nové, je třeba nejdříve dopomoci ke konci těm starým. A protože pozvolna to moc nejde, je třeba k tomu použít násilí. To byl případ japonské sekty Óm šinrikjó, která hodlala odpravit tisíce lidí v tokijském metru pomocí sarinu.

Společnost mezitím ovládla diskuse o tom, zdali je počátkem nového milénia 1. leden roku 2000, či až první den roku následujícího. Z hlediska matematického a historického je to jasné: vzhledem k tomu, že při sestavování nového letopočtu se jaksi zapomnělo na rok nula, končí tisíc let vždy až uplynutím posledního dne tisícího roku, tedy 31. prosince roku 2000. Avšak díky svůdnosti představy změny jedničky na počátku letopočtu na dvojku preferovala média spíše rok 2000. Nikdo v oné době nevinných devadesátých let 20. století netušil, že ironií osudu se jako o skutečném počátku nového tisíciletí bude v budoucnu mluvit o úplně jiném datu, 11. září 2001. O dni, kdy se k zemi poroučely oba mrakodrapy Světového obchodního střediska (WTC), zlikvidované letadly islámských teroristů.

Islámský radikalismus vstoupil na světovou politickou scénu roku 1979 s Íránskou revolucí a hned od počátku byl kvůli fundamentalistickému pojetí víry trnem v oku západním demokraciím v čele s USA. Nebylo proto divu, že nevraživost Spojených států islámští teroristé opětovali. Zprvu se jejich útoky omezily na vojenské jednotky, které operovaly na Blízkém východě, brzy se však zájem útočníků přesunul na budovy amerických velvyslanectví a jejich personál. Běžní Američané takovou hrozbu zatím nebrali nijak vážně. Média ve Spojených státech o neštěstích informovala jen pár dní a v zemi samotné se prakticky nic neměnilo. Teroristé, v devadesátých letech mnohem lépe organizovaní než jejich předchůdci deset let předtím, tedy začali přemýšlet, jak zasáhnout Ameriku co možná nejcitlivěji. K maximálnímu účinku je potřeba dát atentátu symbolický rozměr a jakou vhodnější ikonu amerického konzumního kapitalismu mohli spiklenci najít než dvě identické věže WTC, pyšně se vypínající k nebi na samotné špici newyorského Manhattanu?

První pokus zničit populární Dvojčata přišel 26. února 1993. Islámský radikál původem z Pákistánu Ramzí Jusef toho dne zaparkoval v podzemních garážích pod severní věží WTC dodávku až po střechu naloženou trhavinami a na dálku ji odpálil. Výbuch vyhloubil v podzemí třicetimetrový kráter, avšak strukturu stavby nijak nepoškodil. Přes značné materiální škody byl počet obětí vcelku malý: zahynulo šest lidí a dalších tisíc jich bylo zraněno. Přesto byli Američané zděšeni. Ptali se, jak je možné, že Jusef prošel kontrolu Národního imigračního úřadu. Co dělala FBI a CIA? Je vůbec možné podobným útokům do budoucna zabránit? Jusef hned po atentátu utekl zpět do rodné země, kde začal plánovat ještě monstróznější akci: únos letadel a jejich navedení na největší světová letiště, zničení velitelství CIA ve Virginii a atentát na papeže při jeho návštěvě na Filipínách návdavkem k tomu. Plán nakonec díky součinnosti tajných služeb nevyšel, Jusef byl zatčen a v roce 1997 ve Spojených státech odsouzen k doživotí, avšak myšlenka na použití letadel jakožto zbraní proti budovám se šéfům Al-Kájdy, kam atentátník patřil, evidentně zalíbila. A odtud byl už jen krůček k naplánování útoků z 11. září 2001.

Co se onoho slunečného zářijového dne událo, je dobře známo, proto zde shrňme jen nejdůležitější fakta. V 8 hodin a 46 minut narazil do severní věže WTC boeing společnosti American Airlines, který byl na cestě z Bostonu do Los Angeles. V prvních chvílích nikdo netušil, zdali se jedná o tragickou nehodu, či promyšlený atentát. Strašlivé, šokující jistoty však všichni došli o necelých dvacet minut později: v 9.03 vletěl do jižní věže letoun společnosti United Airlines. V mrakodrapech se v té chvíli nacházely tisíce lidí, kteří tu pracovali, šli sem na snídani do vyhlášené restaurace Windows on the World v posledním patře severní věže nebo tu prostě byli jen tak na návštěvě. Valné většině se povedlo utéci a zachránit si život, avšak z pater nad místem výbuchu letadel, v nichž zůstaly uvězněny stovky nešťastníků, nebylo úniku. V 9.59 se vlivem obrovského žáru z hořícího leteckého benzínu sesula k zemi jižní věž, její dvojče ji následovalo o pouhých 29 minut později. Celkem v obou budovách i v letadlech zahynulo 2749 lidí. Jedním z nich byl podle Jonathana Safrana Foera i Thomas Schell, otec Oskara, devítiletého vypravěče románu, který právě držíte v ruce.

Vydání Foerova druhého románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko v listopadu 2005 odstartovalo celou vlnu děl, jež se zabývají traumatem, kterým Amerika trpí od zkázy WTC. Zázračné dítě americké židovské literatury mělo na čem stavět: už jeho prvotina Naprosto osvětleno (č. BB/art 2005) byla nadšeně přijata kritikou i čtenáři. Otázkou zůstávalo, zdali je Amerika už připravena nasypat sůl do čerstvých ran a rozjitřit vzpomínky na teprve nedávnou událost. A tady pomohla kladnému přijetí Foerova románu média: celá newyorská tragédie totiž proběhla doslova v přímém přenosu. Lidé s hrůzou pozorovali obrazovku, na níž se druhé letadlo vnořilo do jižní budovy, jak z mrakodrapů stoupá hustý černý kouř, jak z horních pater vyskakují lidé, kteří raději zvolili skok než upálení zaživa. Stovky milionů lidí na celém světě nevěřícně zíraly, jak se obě věže postupně sesuly k zemi. Pokud člověk nebyl očitým svědkem toho, co se toho dne na dolním Manhattanu odehrálo, měl zážitky a pocity, které mohl díky přímému televiznímu přenosu sdílet prakticky s kýmkoli ve Spojených státech i na celém světě. Podobnou tragédii, která se odehrála doslova před očima celého národa, už jednou Amerika jednou zažila; to když 23. listopadu 1963 zastřelili v Dallasu prezidenta Kennedyho. Celých takřka čtyřicet let si onen osudný okamžik lidé připomínali, upamatovávali se, kde ten den zrovna byli, jestli bylo pěkně, nebo pršelo, jaká byla jejich první reakce, s kým o tragédii poprvé mluvili. Od 11. září 2001 se už na Kennedyho zabití tolik nevzpomíná. Lidé dnes vzpomínají, kde byli, když spadly Věže.

Ale zpátky k Foerovu románu a k jeho neobvyklému hrdinovi. Oskar Schell je zvláštní dítě, tak trochu podobné Christopherovi Booneovi, protagonistovi Podivného případu se psem Marka Haddona. Christopher trpí autismem a na jeho poznámkách je to znát: jsou přísně racionální a logické, oproštěné od citu. Oskar sice není úplný autista, ale jisté znaky téhle poruchy vykazuje. Ani on nerozumí metaforám, když se mu něco nepovede, pořádně sám sebe praští, miluje exaktnost, logiku a vědu, kterou pro něj zosobňuje fyzik Stephen Hawking, jemuž neustále píše dopisy. Líbí se mu vynalézat nejnemožnější věci, nesnáší jízdu veřejnými dopravními prostředky, bojí se cestovat podzemní drahou a má fobii z výškových budov. Poslední jmenovaná porucha má ovšem logické vysvětlení: 11. září 2001 přišel Oskar o svého otce. Na druhou stranu má Oskar rád francouzštinu a slova „nesmírně“ a „neuvěřitelně“, jimiž vyjadřuje sílu svých emocí. K tomu trpí nezměrným smutkem kvůli otcově smrti. Jednoho dne najde náhodou v modré váze v otcově šatníku v obálce nadepsané Black zvláštní klíč. Jak si poznamená do svého deníku „Věci, které se mi staly“, ke svému životu vždy potřebuje nějaký raison d’étre; tím se pro něj stane hledání zámku, do nějž by tajemný klíč pasoval. „Black“ může znamenat jak barvu, tak i jméno nějaké osoby. Ač k tomu nemá řádný jasný důvod, Oskar zvolí druhou variantu a vydává se navštívit všechny osoby s tímhle příjmením, co jich jen v New Yorku je. Podle Zlatých stránek je jich přesně 472 a žijí na 216 adresách po celém městě. S Oskarovými cestami se tak čtenáři dostane neuvěřitelné tour-de-force po nejrůznějších městských čtvrtích, rasách a sociálních úrovních. Oskarovi se během několika měsíců povede navštívit prakticky všechny, aby mu pak Abby Blacková, která byla na řadě hned jako druhá, nechala na záznamníku vzkaz, který jeho hledání ukončí. Oskar sice nenajde kýžené vysvětlení, proč zrovna jeho otec musel zemřít rukou teroristů, přesto mu putování, které tolik připomíná Percivalovo hledání svatého Grálu, přinese rozhřešení z trápení, které jej provázelo od onoho osudného dne, kdy se k zemi poroučelo všech sto deset pater severní věže společně s jeho otcem.

Leitmotiv novodobého amerického traumatu je i leitmotivem románu Příšerně nahlas a k nevíře blízko. Foer si troufl na to, nač neměl odvahu žádný z jeho kolegů: jasně a bez vytáček, bez berliček metafory apokalyptické vize pádu západní civilizace či alespoň jedné části její historie popsat pocity těch, kteří onoho tragického dne ztratili své blízké. Rodina Schellových – Oskar, jeho matka, ani jeho babička – nevidí za neštěstím jen nějaký symbolický, transcendentální význam. Všichni tři především cítí nezměrný smutek nad ztrátou otce, manžela a syna a snaží se pochopit ony nevysvětlitelné nitky, které vedly k tomu, že Thomas Schell toho rána seděl v restauraci Windows on the World.

Jenže prožité trauma ovlivňuje životy všech zúčastněných, členové rodiny spolu prakticky nejsou schopni mluvit. Oskar skrývá jedno tajemství z rána 11. září; až na konci románu zjistíme společně s ním, že zbytečně, protože jeho matka je na tom podobně. Vše podstatné se tak odehrává v psané formě, v Oskarově deníku či v dopisech prarodičů. Pro Oskarova dědečka je psaní dokonce životně důležité, postupem času totiž ztratil schopnost mluvit. I to však pramení ze skrytého děsu: Oskarovi prarodiče, jak ostatně německé příjmení naznačuje, zažili spojenecký nálet na Drážďany v únoru 1945, který jim, stejně jako o 56 let později jejich synovi, snaše a vnukovi, radikálním způsobem změnil život. Foerova paralela je nečekaná, ale o to více funguje. Akce, při níž bylo z mapy vymazáno celé centrum města a zahynuly desetitisíce jeho obyvatel, byla vždy chápána jako čin, který lze ospravedlnit logikou vítězů, a jako spravedlivá odplata za válečné hrůzy, které způsobilo nacistické Německo. Jenže stejně chápou útok na Světové obchodní centrum radikální islamisté. Liší se jen optika pohledu, diskurz. V očích fundamentalistů je terorismus jednou z deviz svaté války. Co ovšem stejné oči nevidí (a co neviděly – nebo vidět nechtěly – ani oči vítězů světové války), je prosté konstatování, že za triumfem ideologie se skrývá utrpení obětí. Ne těch, které při něm zahynuly, ale těch, které přežily. Právě z takového vyvěrá neschopnost Oskarova dědečka mluvit. A stejně jako v případě WTC ani tady nejde prvotně pocity střetu civilizací, ideologií, jen o základní lidské reakce: strach, zmatek, smutek.

Hrůzy bombardování vyústily ve stránky sešitů, které dědeček popsal stovkami nejvšednějších vět (v nichž převládá „Omlouvám se“; snad za to, že přežil, kdežto Anna, jeho milá a sestra jeho ženy ne), ale i dopisy, které psal svému nikdy nepoznanému synovi. Na dlaně si nechal si vytetovat ANO a NE: prožité trauma je redukováno na prostou dichotomii souhlasu a nesouhlasu, pravé a levé ruky. Ve finále příběhu nemůže emocemi přemožený Oskar mluvit, takže když se jej jeho dědeček na něco ptá, použije jeho způsob vyjadřování. Vytetuje si i on jednou na své dlaně ona dvě slova, ztratí i on vinou fundamentalistů a potažmo západní civilizace schopnost verbálně komunikat, stejně jako jeho příbuzný?

Ještě složitější je to ve Foerově románu s teroristy. Samozřejmě že je Oskar nenávidí, vždyť mu zabili otce. Jinak se však žádného kategorického odsouzení nedočkáme. Strůjci útoku Muhammadu Attovi je v kartotéce jednoho z Blacků, které Oskar navštíví a který jej na jeho putování po New Yorku dlouhou dobu doprovází, přiřazeno heslo „válka“, stejně jako bývalému americkému ministru zahraničí Henrymu Kissingerovi, profesionálnímu revolucionáři Che Guevarovi, ikoně nenásilí Mahátmovi Gándhímu či spisovateli Eliemu Wieselovi. Do této vybrané společnosti jako by Atta nepatřil, vždyť západní diskurz jej hned po útoku označil termíny absolutní zlo nebo zbabělec. Problém tkví v samotném systému klasifikace Blackovy kartotéky. Zjednodušené vidění světa může vést k tomu, že postavy, které se ať už aktivně, nebo pasivně účastnily nějaké události, budou v budoucnu, bez patřičné znalosti kontextu, hodnoceny stejně. Foer v žádném případě neobhajuje Attovu pověst, jen varuje před svůdností jednoduchého nálepkování. Tak jako Gándhí není bez výhrady jen dobrý, tak ani Atta nemůže být absolutně špatný. Dobro a zlo jsou dvě strany jedné mince, nikoli dva vzájemně se vylučující principy. Attovi, který podle FBI pravděpodobně pilotoval letadlo, jež narazilo do severní věže WTC, ostatně vděčí román za svůj název. Na jednom místě svého zápisníku si Oskar poznamená svůj vynález, jímž by chránil životy ptáků, kterých po nárazu do oken výškových budov ročně zahynou desetitisíce. Když by byl opeřenec „k nevíře blízko“ budovy, zazněl by z jiné výškové budovy „příšerně nahlas“ signál, který by jej odlákal, a tím zabránil nárazu ptáka do mrakodrapu. Paralela s letadly je nasnadě.

Foerův román je triumfem i po formální stránce. Kniha je jakousi summou Oskarova života a hledání. Plynulý tok Oskarovy přímé řeči zápisků pravidelně přerušují dopisy prarodičů, z nichž ani jeden nenašel adresáta, najdeme tu však i počmárané papíry, náčrtky a obrázky. Těmto dokumentům dominují fotografie padajícího těla oběti z horních pater věže, tedy z míst, z nichž nebylo po nárazu letadla úniku. Z míst, kde byl při neštěstí i Oskarův otec. Na konci románu však najdeme sekvenci snímků, na nichž tělo padá směrem vzhůru. Oskar i jeho babička totiž mají sen, v němž čas běží pozpátku, a tak vnuk poskládá fotografie v obráceném pořadí. Ze strašlivého, zoufalého skutku se rázem stane vzdušná akrobacie. Co se rozbilo, zázračně se slepí.
Naprostým vrcholem experimentování s formou jsou však dědečkovy dopisy. V jednom z nich je přepsán jeho telefonický hovor s manželkou. Němý stařec, který se po čtyřiceti letech vrací ke své ženě, vyťukává svůj vzkaz pomocí alfanumerické klávesnice tak, jak by vypadala textová zpráva přepsaná do čísel, která mačkáme na klávesnici mobilního telefonu. Na jiném místě mu při psaní dopisu dochází papír. Písmo se postupně zhušťuje, až má čtenář před sebou černou stránku. Nejedná se tu o jinak mnohdy samoúčelné formální hrátky. V knize skutečně stojí, co dědeček své ženě do telefonu řekl a svému synovi napsal do dopisu, jen čtenáři nemají možnost či trpělivost vzkazy luštit. Foer tu předvádí svrchovanou autoritu, kterou jako tvůrce má nejen nad textem, ale především nad svým publikem.

Nesmírně nahlas a neuvěřitelně blízko je román s nádherným lidským příběhem. Ač formou postmoderní, nikdy nesklouzává do pastiše, ani s ním spojené ironie. Je upřímný, dojemný, hluboce lidský, ale ne kýčovitý ani citově vyděračský. Stránky, na nichž Oskarova babička rekapituluje nejstrašnější chvíle svého života (možná proto, že už podobnou hrůzu zažila tehdy v Německu na vlastní kůži), jsou bezesporu doposud nejlepším literárním ztvárněním pocitů přeživších, těch, kteří 11. září ztratili někoho blízkého. Právě takové pasáže činí z Foerova románu jednu z nejlepších knih, které v posledních letech ve Spojených státech vyšly.

Richard Olehla

 

Diskuse

Vložil: Hana, 16.02.2009 21:47
Foer, Jonathan Safran: Příšerně nahlas a k nevíře blízko
Souhlasím, je to výborná kniha, promyšlená i formálně. Lze se k ní vracet, rozhodně není na jedno použití.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5185x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce