Arenas, Reinaldo: Vrátný

Arenas, Reinaldo
Vrátný

recenze beletrie zahraniční

Vrátný je svérázně autobiografický, mnohoznačný a velmi groteskní literární spektákl o dvou různých dějstvích. Nejzřetelnějším dojmem z jeho první poloviny je panoptikální defilé poťouchlých figur — obyvatelů newyorského činžáku, jimž kubánský imigrant Juan denně otevírá dveře — maně upomínajících například na bizarní typy z filmové Tančírny, vlastně děsně protivné, a přece čímsi přitažlivé.

Byl jednou jeden dům
Reinaldo Arenas
: Vrátný, přel. Anežka Charvátová, Garamond, Praha 2006, 226 stran

Vrátný je svérázně autobiografický, mnohoznačný a velmi groteskní literární spektákl o dvou různých dějstvích. Nejzřetelnějším dojmem z jeho první poloviny je panoptikální defilé poťouchlých figur — obyvatelů newyorského činžáku, jimž kubánský imigrant Juan denně otevírá dveře — maně upomínajících například na bizarní typy z filmové Tančírny, vlastně děsně protivné, a přece čímsi přitažlivé. A možná už tady jsme u jednoho z dílčích sdělení čtenáři: jako by slavná severoamerická svoboda byla stavěna do zrcadlového pseudoprotikladu k nesvobodě, z které Juan unikl: doma všichni povinně stejní, zde na svobodě jako by bylo nesvobodně povinné být něčím úchylný. A tak tu bují patologické dárcovství karamelek, sebevraždy stokrát jinak a homosexuální život, jehož okázalost je důležitější než vzrušení z něj samotného. Juan je vrátným v domě, který se podobá blázinci, aniž bychom tušili, že před koncem textu se do blázince skutečně dostane.

V druhé polovině pak napochodují na scénu zvířata, která zbohatlí nájemníci chovají (dochází tu i na jakousi starodávnou animální swingers party: „...místnost se proměnila v chaotickou Noemovu archu, kde psa nutili lízat veverku a kočka musela líbat... andulku“). Dům se postupně proměňuje v orwellovskou rebelující farmu a zjišťujeme, že vlastně hlavními postavami celého příběhu jsou právě zvířata, a ta sněmují, uvažují a volí si Juana za jediného důvěryhodného dvounožce, který je vypřáhne ze jha svých páníčků — a dveře coby Juanova rekvizita začínají nabývat na obrysech svého alegorického významu. „Člověk je úplně spokojený jedině tehdy, když vidí všechny ostatní… zavřené do klecí,“ poučuje Arenasův had soukmenovce (a dělá stejnou propagandu jako Orwellova prasata, na jejichž šéfovském postu zde ovšem máme fenu Kleopatru, spíš možná beatnickou než orwellovskou). Juan svou smečku vyvádí z domu a vydává se s ní napříč Amerikou, aby na pobřeží Pacifiku nakonec všechna zvířata prošla dveřmi, každé svými, do „vytoužené krajiny, v níž hned zdomácní“.

Nekomentovaná fakta o autorovi budí úctu před vytrpěnými ústrky, které mu přinášela politická závadnost (ač se jako nadšený mladík účastnil Castrova povstání) kombinovaná s homosexualitou, které se před třiceti lety mohlo jen zdát o dnešní toleranci — ve Státech, natož na Kubě. (Doplňme, že v roce 1980 se Arenasovi podařilo z Kuby odejít.) Ale už při četbě Vrátného zpozorujeme jiný rozměr, který obrazu o jeho osobě dodá plasticity, a to nespoutaný exhibicionismus, který Arenasovu pověst živil. Jeho pozérství, ba narcismus, je paradoxně podtržen i teatrální wir-formou, kterou je příběh vyprávěn a která kolektivizuje jako tlampač na návsi něco, co má zůstat v intimitě. A k tomu autor vpašuje do textu ve třetí osobě klidně i sebe, když intermezzo mezi oběma částmi vyplní metalietrární úvahou s rozpaky, kdo má příběh dál tlumočit: „Proč nepožádat o přispění takového... Reinalda Arenase?“ táže se, aby po chvíli podal zamítavý rezultát: „V případě Arenase by každý řádek, každou situaci, popis či postavu určitě zamořila jeho přiznaná, zběsilá a neslušná homosexualita…“ Při svém originálním symbolizování (jistě vznešené) volnosti, lépe řečeno cesty k ní, provokuje Arenas (zcela nevznešeně) vším, i příšerně intelektualizujícím slovníkem: „Buďme vrtkaví a burleskní,“ nabádá jednou například opičák ostatní zvířata.

Z mnoha vrstev textu jsou zajisté některé zřetelnější a jiné zbývá jen tušit. Obecné téma exulantství je v českém prostředí dobře vnímatelné, ale interpretace mnoha alegorií, schovaných za jednáním lidských i zvířecích postav, je bez znalosti kubánské reality a kubánství těžká, ne-li špatně možná. Čtenář, který se namísto nenalezených souvislostí rád nechává unášet mimořádnou obrazotvorností, zamiluje si Arenase spíše než ten, kdo raději knihy s vysvětlením, proč autor napsal něco tak a ne jinak. Každopádně se tu nacházíme mimo tradiční představu o latinskoamerické literatuře jako příbězích (více či méně patetických) v děsivém horku fyzickém i duševním. Ostatně Arenas se hlásil jako ke svému literárnímu vzoru ke stejně netypickému Virgiliu Piňerovi, jehož schéma literární grotesky vlastně roztáhl do velké plochy.

Malou specialitou je, že příběh je situován pár let dopředu, do roku 1991, zatímco psán byl v polovině osmdesátých let. Autor se však ani této blízké budoucnosti nedožil, neboť nemocný na AIDS spáchal sebevraždu koncem roku 1990.

Recenze vyšla ve zkrácené verzi v přiloze Hospodářských novin Víkend (15. 12. 2006)
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 2476x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce