Janota, Vít: Praha zničená deštěm

Janota, Vít
Praha zničená deštěm

recenze beletrie česká

V nové básnické knize Víta Janoty (*1970) Praha zničená deštěm (Praga caput regni) ožívá jeho více než dvacetiletá zkušenost s tímto městem, prosakuje tu historie – středověká, židovská, secesní, ale především posledních let. Vít Janota jako jeden z mála českých básníků velmi citlivě zachytil prolínání normalizační Prahy s jeho kapitalistickou obdobou těchto dnů.

Praha zničená deštěm
Vít Janota: Praha zničená deštěm (Praga caput regni), Dauphin, Praha 2006, 98 stran

V nové básnické knize Víta Janoty (*1970) Praha zničená deštěm (Praga caput regni) ožívá jeho více než dvacetiletá zkušenost s tímto městem, prosakuje tu historie – středověká, židovská, secesní, ale především posledních let. Vít Janota jako jeden z mála českých básníků velmi citlivě zachytil prolínání normalizační Prahy s jeho kapitalistickou obdobou těchto dnů. To neustálé prolínání normalizační špíny s klackovitou dravostí posledních let, kdy žijeme v jakési „bavlnce demokracie“, „znamená / dostat z každé strany jednu“ (str. 65). Autor se po sbírkách, vydaných rovněž v nakladatelství Dauphin (K ránu proti nebi, 2002, Fasování košťat, 2004) výrazně posunul ve své poetice k doposud nejzdařilejší knize, která je silná svou uceleností, kompaktností a svébytným jazykem, jímž se vypráví.

Procházíme s autorem lehce poničenou Prahou, „kde stále ještě přežívá / arogantní duch nařvaných / socialistických plánovačů,“ ale i „mafiánskou neprostupností / kouřových skel (...) kdy některá území / je přeci třeba odepsat / něco musí být obětováno / na oltář všobecného rozkvětu“ (str. 54). Jenže jako by to vše byla jen kulisa, fasáda, která se nám stále tlačí do podvědomí a přitom někde tam je i jiná Praha, zapomínaná, Praha nesčetných periférií. „Jenže tam / za nedobytnou pevností / stánků s klobásami / za hradbami podchodů a pasáží / čekají pořád ty samé / vazelínou promořené výtahové šachty / ty samé / těsné dvorky“ (str.63).

Nejsilnější na textech Víta Janoty je plasticita, s kterou nám předkládá svůj obraz Prahy, přestože vypráví jen ve zlomcích, v nažitých příbězích, kdy zavřel „za sebou dveře / v přikrčené postranní ulici / kdesi na Smíchově / v ulici / která s matematickou přesností / spadala do tmy“ (str.23), jak čteme ve druhém oddíle jeho textu-procházky. Jako bychom viděli autora nahlížet tu a tam do dvorů, kdy neustále reflektuje dnešní stav a porovnává ho s dávno uplynulým časem. Vít Janota nabízí procházku do postnormalizační Prahy plné špinavé krásy, je to město zatuchlosti nebo překotné rychlosti, město vzdalující se centru s turisty orientujícími se jen podle vztyčených deštníků, ale také město starých nároží, na které se zapomnělo, vymlácených hospod, o kterých skoro nikdo nevěděl a dnes už nejsou. Jako by Praha neustále někam mizela a zas se vzápětí vynořovala na jiných místech.

Všechny ty zóny města, kdy se najednou vracíme zpět – „to je ta zóna / uskřinuté proletářské hrdosti / číhající na svou oběť / v předsklepních / zakouřených putykách / kde se dá proklimbat noc / nad jedním zvětralým pivem / na šedých chodbách / omšelých vykotlaných činžáků / za okopanými dveřmi / špeluněk a holobytů / kde se jak špatné svědomí / jako nikdy nevyplněné přání / zhmotňují přízraky (...) vousatých revolucionářů / komandantů levicových guerill“ (str. 33-34) – a kde autor potkává obyvatele tohoto města. S velkou obrazností ukazuje jejich tváře, které bezpečně známe, ale zde na pozadí popisovaného města vystupují jako postavy z černých snů, z této deštěm rozmoklé Prahy: „mladíčci / s pomádou ve vlasech / sotva odrostlí škole / obhlížejí ulice / nervózními těkavými pohledy / ukrývají dravčí / dryáčnický neklid / v klimatizovaném bezpečí / svých luxusních automobilů / Ještě jim nedochází / celá ta nezvratná struktura / ještě nedohlédnou do šera ulepených / nárožních obchodů / kde se rozklepaným staříkům / po ránu útrpně rozlévá / nezbytná odměrka špiritusu“ (str. 48).

Janotova Praha je výsekem města těchto, ale i poměrně nedávných dní. Dostává nás samozřejmostí výpovědi a uhrančivým popisem, tokem myšlenek, ve kterých se odráží letité žití v tomto městě. V jeho podání je Praha městem vytrvalého, lehce neúčastného chodce, který zná nároží ulic, prošel jimi snad tisíckrát, nic zde není jen tak, aby bylo samoúčelně napsáno, a pokud se autor od popisu vzdaluje, vrací se nám ozvěnou atmosféra míst, kterými prošel. To město si nosí v sobě, a když o něm u svého psacího stolu přemýšlí, jen čeká na ten příhodný moment, kdy se mu vjemy poskládají do celistvé mozaiky.

Vít Janota si na něj počkal a výsledkem je vynikající sbírka Praha zničená deštěm, promlouvající především k těm, kteří toto město chtějí opravdu pochopit a důvěrně poznat a kteří se nenechají  zlákat kýčovitými slogany o jejích krásách, ale chtějí ji prochodit až na tu nejposlednější periférii. Nelze pak odolat pokušení nevydat se do autorových oblíbených Nuslí, abychom tam viděli skutečnou Prahu, protože kniha Víta Janoty není básnickým průvodcem, ale hlubokým básnickým zamyšlením nad městem, kde dennodenně žijeme a kde procházet se třeba i zbůhdarma po zešeřelých dvorech Holešovic může být (a je) mnohem krásnější než se tlačit s turisty na Starých Zámeckých schodech a než vidět Prahu takovou, jakou ji nabízejí snad ve všech bedekrech.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 104 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jonáš, 22.12.2006 11:17
Janota, Vít: Praha zničená deštěm
Zachytit Prahu, ať už básnicky nebo jinak, je jistě nesmírně těžké, a jestli se to panu Janotovi podařilo, má můj obdiv. Na druhou stranu, nesklouzávají jeho texty někdy do nějaké agitky nebo konstatování o "turistech se vztyčenými deštníky"? Ta jazyková hříčka v názvu je moc vtipná a taky se mi líbí... žižkovská "žehlička" na obálce. Sbírka vypadá mnohoslibně.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   57%čtenáři

zhlédnuto 4971x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce