Japin, Arthur

Japin, Arthur

rozhovor beletrie zahraniční

Rozhovor s Arthurem Japinem.

Rozhovor s Arthurem Japinem

Rozhovor se uskutečnil během navštěvy Artura Japina v ČR na přelomu října a listopadu, a to u příležitosti vydání románu Nádherná vada v nakl. Paseka.

Arthur Japin – to je jméno, s jehož výslovností se potýkají i leckteří Nizozemci. Jak se vlastně vaše jméno správně vyslovuje?

Já sám upřednostňuji variantu žapén. Mé jméno působí všude problémy, má mnoho podob. Když jedu do Španělska, říkají mi chapin, v Anglii zase džejpin. I ve škole mi říkali pokaždé jinak. Jméno je to původně francouzské a jeho výslovnost ponechávám většinou na čtenářích. K tomu jménu se váže krásný příběh o dvou bratrech, kočovných hercích, kteří před válkou uprchli z Paříže, jeden do Bruselu, druhý do Amsterdamu. O tom příběhu jsem se doslechl při vydání jedné ze svých knih v pařížském nakladatelství Gallimard. Tehdy jsem pochopil, jak se mnou divadlo úzce souvisí, jak hluboce je ve mně zakořeněné. Je součástí mé práce – píšu divadelní hry, hrál jsem divadlo, zpíval v opeře. A tak vlastním alespoň kousek z dědictví starých Japinů, kteří psali své hry a poté v nich i sami hráli. Musím ten příběh ještě podrobněji nastudovat.

Co vás vedlo k tomu, že jste opustil hereckou kariéru a začal jste se věnovat psaní?

Celý život jsem hledal něco, co jsem nemohl nalézt. Můj otec byl divadelní recenzent, a tak jsem měl už jako dítě k divadlu blízko. Tehdy to doma ani ve škole nebylo jednoduché a já se mohl ztratit ve snovém světě divadla, popustit uzdu své fantazii, žít jinak. Myslel jsem si, že divadlo znamená být každý večer někým jiným, moci žít jiný život, hrát roli a na chvíli zapomenout sám na sebe. Když jsem dokončil školu, byl jsem rozhodnutý se divadlu věnovat. Nejprve jsem studoval herectví v Londýně a v Amsterdamu. Potom jsem několik let hrál, ale za celou tu dobu se mi nepodařilo uniknout. Na jevišti jsem to byl vždycky já sám, nemohl jsem se schovat za svou roli. Tak jsem přišel na to, že tohle není moje cesta. Ale musel jsem vydělávat peníze, a tak jsem v hraní ještě dlouho pokračoval. Ke změně jsem se odhodlal, když jsem musel zpívat v opeře, i když to vůbec dobře neumím. Každý večer jsem měl hrůzu z toho, že musím zase na jeviště, že dělám, co nechci. Tehdy mi došlo, že musím začít s něčím jiným. Tak jsem se svou přítelkyní Rositou Steenbeekovou, v současné době taky spisovatelkou, odjel do Říma. Chtěli jsme nasát trochu italské atmosféry. Setkali jsme se s několika italskými režiséry, mimo jiné také s Fellinim. Fellini vstoupil do našich životů a dramaticky je změnil. Oba jsme o tom napsali knihu. V určitém okamžiku jsem si pomyslel: tohle zase skončí a co bude dál? Přibližně v té samé době jsem se setkal se svým přítelem a ten mi vyprávěl krásný příběh o dvou princích z Ghany, kteří byli přivezeni do Nizozemí a oba zde vyrostli – každý svým způsobem. Jeden se pokusil přizpůsobit, a druhý zůstal věrný svým kořenům. Rozhodl jsem se ten příběh vyprávět. Nejprve jsem si myslel, že by se z něj mohla stát opera nebo film, ale po deseti letech práce z něj nakonec vznikl román. A to byl začátek. Mezitím jsem psal hry a písně, ale nikdy jsem psaní nepřikládal význam. Začalo pro mě být důležité, až když jsem slyšel příběh o dvou princích. Prostě jsem ho musel vyprávět. Vyprávění mi nakonec trvalo celých deset let. Postupně jsem v něm poznával svůj smutek, zkušenosti z dřívějška. Během těch deseti let jsem o tom všem mohl přemýšlet, nahlížet z různých stran, jak žijí lidé, kteří se přizpůsobí, a jak lidé, kteří zůstanou sami sebou.

Co vás na tom příběhu tolik přitahovalo?

Asi osamělost obou dětí. Poznával jsem v jejich osudu své dětství. Vyrůstal jsem v izolaci a s lidmi jsem se nesetkával až do doby, kdy jsem v šesti musel do školy. Vůbec jsem netušil, jak se mám chovat mezi lidmi, mezi dětmi ve třídě. Úvodní věta mého románu Černý s bílým srdcem – „Barvu člověk nemá sám o sobě, barvu mu dávají jiní“ – se přímo vztahuje k mým zkušenostem ze školy. Přišel jsem do třídy a během několika dní mi ostatní dali najevo, že k nim nepatřím a nikdy patřit nebudu. Opakovalo se to tak často, že jsem tomu začal sám věřit. Přesně si pamatuji okamžik, kdy jsem si říkal: vždyť oni mají pravdu, já nejsem stejný jako oni. Napadalo mě, jak je možné, že jsem to dřív neviděl. To je podstata myšlenky, že člověk získává barvu v důsledku toho, jak se na něj ostatní dívají. I kniha Nádherná vada se vrací k myšlence vlastní hodnoty. Jaký význam přikládá člověk tomu, jak ho vidí ostatní a jak vidí sám sebe? To téma bylo pro mě určující, protože jsem s ním sám dlouho bojoval. I v době, kdy jsem hrál divadlo. Lidé mě často považovali za bezcitného a arogantního, i když já jsem to ze svého úhlu pohledu viděl jinak. Spíš jsem jim naznačoval, aby mě nesvazovali, nechali jít svou cestou. Když je člověk mladý, znejisťuje ho to; když zestárne, dojde k závěru, že ostatní nemohou nahlédnout do jeho duše tak jako on sám. Tohle je ovšem dlouhý proces.

Lze to chápat tak, že psaní pro vás bylo jistou formou terapie?

Určitě ne vědomě. Myslím si, že psaní mi pomohlo uvědomit si to, co bych přímo nedokázal vyjádřit. Jsem povahou velice tichý člověk, ale psaním jsem si vytvořil odstup a mohl jsem tak nahlédnout do sebe samého a něco o sobě zjistit. Proto jsou mé historické romány skoro živoucí autobiografií, je v nich tolik z mého života. Ale v přestrojení za historické postavy můžu říci něco, co všichni známe, a můžu navázat kontakt se čtenářem. Právě kontakt se čtenářem mám velice rád, je to něco, co jsem vůbec neznal. I když jsem ponořený sám do sebe, mohu se i tak svými slovy zarýt hluboko do čtenářova srdce. To je takové mé bohatství…Teď jsem se nechal unést a zapomněl jsem, na co jste se ptala.

Jestli psaní využíváte jako vnitřní terapii?

Rozhodně jsem si neřekl „potřebuji terapii, tak začnu psát“. Ale psaní nakonec terapeutické účinky má: člověk se naučí lépe vyjadřovat, lépe fungovat ve společnosti.

Zmínil jste, že postavy vašich románů jsou z velké části autobiografické. Zajímalo by mě, jak své postavy hledáte a vytváříte, jak začínáte psát?

Začíná to tak, že v historii objevím postavu, do které se téměř zamiluji. Jsou to vždy lidé, kteří měli těžký život, jsou osamělí a společnost je považuje za outsidery. Zajímá mě na nich, jak žili, jaká rozhodnutí v životě udělali, co cítili. A od té zamilovanosti se to celé začíná odvíjet. Pak se několik měsíců s postavou sžívám a objevuji, co máme společného. Přemýšlím o elementech, s nimiž jsem v životě sám zápasil a z nichž potom postava vyrůstá – například o přizpůsobení se, o lásce nebo, jako v mém novém románu z prostředí Texasu, o odpuštění. Postava ožívá mými podněty a já díky ní poznávám sám sebe. Je to, jako by se mezi námi stíraly hranice.

A jak tedy u vás konkrétně vypadá proces psaní? Máte na začátku určitou představu, kterou chcete sdělit?

Ne tak docela. Píšu historické romány, a tak vím, o čem příběh bude. Ale nikdy nevím, jak skončí. Znám sice fakta, ale nevím, jak se příběh bude odvíjet emocionálně, jak do sebe budou zapadat jednotlivé prvky. To je to, co mě na psaní tak zajímá. Pokouším se dostat se k těm nejzákladnějším věcem a pojmenovat je. Je to hra, puzzle, výzva, hledání. Kdybych dopředu věděl, jak to dopadne, nevím, jestli bych do toho tolik investoval.

Z těchto slov vyplývá, že zařazení vaší tvorby k žánrové variantě „historický román“ je poměrně sporné. Označil byste sám své knihy za historické romány?

Historie není nakonec v mých knihách tolik důležitá. Vytvářím spíš takový „bildungsroman“. Pro mě je hlavní upoutat pozornost na jednu jedinou postavu. Snažím se čtenáři vysvětlit, že se všichni ocitáme v podobných situacích, které v nás vzbuzují podobné emoce. Dějiny jsou pro mě důležité proto, že v nich vystupují opravdoví lidé, kteří mě něčím zasáhli. Jsou pro mě důležité do té míry, do jaké byly důležité pro ně. Lidé si často myslí, že vím všechno o Africe, ale to není vůbec pravda. O Africe vím jen to, co bylo důležité pro ty dva prince. O Benátkách, osvícenství a Casanovi zase to, co bylo důležité pro Lucii. Historická fakta musím znát proto, že chci porozumět životu.

Již několikrát jste zmínil román Nádherná vada. Jak jste ten příběh objevil?

Znám ho už dlouho. Kdysi jsem o něm napsal rozhlasovou hru. Ten příběh ve mně někde zůstal. Přirovnal bych to k situaci, když člověk zaslechne slovo, které ještě nikdy předtím neslyšel. Pomyslí si, jak je to slovo zvláštní, najde si jeho význam, zapamatuje si ho a další den to slovo někdo zase použije. Po nějaké době na to slovo narazí v nějaké knize a diví se, jak je možné, že je dřív neznal. Podobně je to i s mými postavami. Kdysi jsem něco četl o Lucii a pak, o několik týdnů později, jsem natrefil na něco, co jsem si s tím příběhem spojil. Jako by ten příběh přicházel ke mně sám. Asi to bylo tím, že jsem byl příběhu otevřený, že jsem jeho části určitým způsobem k sobě přitahoval. Tak to ve mně v průběhu let narůstalo, víceméně podvědomě, a v určitém okamžiku to dorostlo tak, že jsem mohl začít psát. Bylo to asi v okamžiku, kdy jsem přemýšlel o podstatě lásky, o tom, jestli je důležitější být milován, nebo milovat. Uvědomil jsem si, že okolnosti v mém osobním životě souvisejí s Luciiným příběhem. Tak jsem ty dvě věci spojil a vznikl román. A tak je tomu i s odpuštěním, které je tématem mého nového románu. Toto téma ve mně dlouho zrálo. Odpuštění je velmi mocná zbraň. Byl jsem kdysi pozván do diskusního pořadu, ve kterém se sešli lidé, kteří byli v dětství zneužíváni. Byla tam se mnou jedna nizozemská politička, kterou otec zneužíval a bil, a moderátor se jí najednou zeptal: „Dokázala jste mu odpustit?“ A ona odpověděla: „To si nezaslouží.“ A já si v tu chvíli v duchu říkal, ne, takhle to není. Není důležité, jestli si ten druhý odpuštění zaslouží, ale člověk by měl odpustit kvůli sobě. Přibližně ve stejné době jsem slyšel ten příběh o indiánech a zase jsem si to spojil. Je to tak trochu alchymie. Trochu toho a trochu onoho a vznikne něco nového.

Ráda bych se ovšem ještě vrátila k románu Nádherná vada. O čem vlastně kniha vypráví?

Kniha je založena na dvou fragmentech ze života Casanovy, dvou skutečnostech, které uvádí ve svých vzpomínkách. Zaujalo mě, že ve dvanácti svazcích svých vzpomínek vypráví velice obšírně o jedenadvaceti ženách, které znal, ale o té první se zmiňuje jen krátce. Vypráví o ní dvakrát. Poprvé, jak ji v sedmnácti potkal a zamiloval se do ní. Pak musel odjet na zimní sezónu do Benátek, a když se vrátil, zmizela. To ho tak ranilo, že dospěl k rozhodnutím, která z něj vytvořila muže, jakého známe z jeho vzpomínek – milovníka, který tvrdí, že už nikdy nechce zakusit zklamání z lásky. Doslova říká: „Když se mi příště dostane lásky, utrhnu si z ní to nejlepší a zbytek zahodím.“ Za to mohla právě zklamaná láska k Lucii. Casanova ovšem vůbec nepopisuje, jak Lucie zmizela, kam odešla. Ve vzpomínkách se o ní zmiňuje ještě jednou, když ji potkává po šestnácti letech v Amsterdamu jako prostitutku v jednom nevěstinci. Mluví jen o tom, že je ošklivá a znetvořená. To ve mně vyvolávalo spoustu otázek a chtěl jsem vyprávět příběh z jejího úhlu pohledu. Byl jsem zvědavý, proč ho opustila, jak se dostala z Benátek do Amsterdamu, jak se z ní stala prostitutka, jaké to pro ni bylo a co to s ní udělalo. A na tyto otázky jsem se pokusil najít odpovědi. Příběh vypráví Lucie, Casanova je v něm viděn pouze jejíma očima. Lucie nakonec při setkání s Casanovou po tolika letech pochopí, že lásce rozumí daleko lépe než on. Zatímco jemu život přinesl krásná dobrodružství, ona prožila těžký život, který ji naučil doopravdy milovat. A proto ta vada, která Lucii postihla, je vlastně nádherná. Dovedla ji dále, rozvíjela ji, zatímco on zůstal stát.

A jak se vám psalo v kůži ženské hrdinky?

To bylo jednodušší, než se zdá. Pokud víte, jaký byl život popisované postavy, znáte fakta, znáte okolnosti a zlomová místa jejího života, můžete ho pochopit, můžete ho procítit jako svůj vlastní.V takových případech začínám využívat své herecké schopnosti. Přestávám vnímat okolí a jsem v tu chvíli třeba Lucií nebo černým princem, jsem tím, který mluví. Našel jsem tak svým způsobem to, co jsem hledal už od dětství – můžu se na chvíli stát někým jiným.

Takže herecké zkušenosti vám doposud velmi pomáhají.

Ano, velmi. Ani si to tolik neuvědomuji. Historie se vlastně podobá psaní divadelních her. Když máte před sebou divadelní hru, je v ní obsaženo poměrně málo informací. Jako herec svou postavu musíte udělat srozumitelnější. Nastudujete si její život, vcítíte se do ní, pochopit ji a dát jí vlastní prožitky. A tak to funguje i s historií. Nikdy nevíte všechno, některé věci už úplně zmizely. Historii rekonstruujete pomocí faktů, pomocí vlastního vhledu, pocitů, zkušeností ze života. Jen to trvá o něco déle a je potřeba mít větší znalosti. Všiml jsem si, že mi pomáhá psaní v první osobě, kdy je stupeň identifikace nejvyšší. Dokážu tak ve svém těle cítit, co cítí moje postava. Třeba když je moje postava malá, vím, že se musí dívat zespodu, nebo když je znetvořená, dokážu se vcítit do jejích pocitů. Herectví mi při tom moc pomáhá. Dávám postavě také hlas a nechávám ho znít. Často se mluví o stylu mých knih. Ten byl i několikrát oceněn literárními cenami, ale já si vůbec nemyslím, že můj styl je tak výjimečný. Já jen poslouchám ten hlas, slyším jeho dikci, melodii, hudbu. Nedokážu ho ovlivnit, já mu jen naslouchám a zachycuji jej. Vlastně to není ani moje zásluha.

Příběhy, které vás oslovily, jste ztvárnit také v různých žánrových variantách. Vnáší podle vás jiná žánrová varianta do příběhu něco nového?

Ano. Mám rád, když jednotlivé střípky složím v celek a ten znovu rozbiji a zkoumám, co se z těch střípků dá nového vytvořit. Je to pro mě taková výzva. Každé médium má svá vlastní pravidla. Když vytvářím rozhlasovou hru, musím například se zavřenýma očima slyšet přijíždět kočár. U filmu je to přesně naopak. Tam můžu říct jen málo, všechno musí být vidět. V knize mohu popsat na mnoha řádcích, jak určitá scéna vypadá. Ve filmu musím vytvořit obraz, který v jednom záběru celou scénu vyjadřuje. V poslední době pracuji často při psaní s vizuálními představami. Takže když píšu román, mám v hlavě určitý obraz a ten se pokouším vyjádřit slovy.

Román Nádherná vada má také svou divadelní podobu. Jaký je rozdíl mezi oběma verzemi?

Na divadelní verzi svého románu jsem se nepodílel. Kdysi se mě v jednom rozhovoru ptali, co na takové zpracování říkám, a i když jsem ho neviděl, odpověděl jsem, že by to neměla být moje kniha. Svou verzi příběhu jsem totiž už napsal. Oni se ovšem při adaptaci rozhodli postupovat přesně podle knihy. Je to škoda. Byl bych radši, kdyby si vybrali jen několik momentů a vytvořili něco nového. Představení mělo sice velký ohlas a dobré kritiky, ale já sám bych byl raději, kdyby předloze nezůstali tolik věrní.

A jak to vypadá s operou na motivy vašeho prvního románu Černý s bílým srdcem?

K opeře jsem napsal libreto. Ta opera se od románu velmi liší. Obzvlášť hudba je naprosto úžasná. Do příběhu Quasiho jsem vtělil své vzpomínky na dětství. Když jsem byl v Londýně u autora hudby na zkoušce, potkal jsem obrovského afrického zpěváka, který zazpíval jednu z pasáží neuvěřitelně citlivě, že jsem pod návalem emocí nemohl ani promluvit. Bylo to nádherné. Myslím, že to bude krásná opera. Premiéra bude příští rok v říjnu. Je zvláštní, že tento příběh jsem nejdříve chtěl ztvárnit jako operu. Teď, po deseti letech, se tato představa realizuje.

Na čem v současné době pracujete?

Teď se vrátím ještě k tomu, jak příběhy nehledám, ale jak si mě samy nacházejí. Jako dítě mě nikdy nezajímali indiáni, westerny mě vždycky nudily, kovbojky jsem nikdy nečetl. Když jsem cestoval po Texasu, byl jsem u nějaké sochy a na ní byl nápis: uprostřed prérie jsem znenadání začal plakat. Tehdy mě to velice zasáhlo. A tak se začala rodit postava další knihy. Začal jsem k tomuto tématu shromažďovat materiál. Román se odehrává v Texasu devatenáctého století, v okamžiku, kdy kolonisté začínají navazovat vztahy s indiány. Nikdy bych nečekal, že o tom začnu psát, ale ten příběh ke mně přišel sám…

A zbývá vám ještě čas na čtení?

Na psaní je těžké, že nejde kombinovat se čtením. Dřív jsem nechápal spisovatele, kteří říkali, že nečtou své kolegy. Teď už tomu rozumím. Je to protichůdná energie. Čtu jen o prázdninách. Nashromáždím si spoustu knih a čtu, když nepíšu. Stává se mi, že uprostřed stránky se moje fantazie někde zatoulá a jde si svou cestou. Já se pak musím velice soustředit, abych sledoval příběh. Při psaní se naopak soustřeďovat nemusím, nechávám představy volně běžet, nepřemýšlím.

 

© Lucie Smolka Fruhwirtová
článek vyšel v kulturním týdeníku A2 2006/47
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce týdeníku A2

Diskuse

Vložil: rostislav, 03.01.2007 15:44
Japin, Arthur
prosim mohl bystemi poslat přiběhy o indianech v spojenich statu ameriky prosim je to moc dulezitý a potřebujito do 4.Ledna2007
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5206x

Inzerce
Inzerce