Ambjørnsen, Ingvar: Elling. Pokrevní bratři 2

Ambjørnsen, Ingvar
Elling. Pokrevní bratři 2

recenze beletrie zahraniční

Ingvar Ambjørnsen je doma v Norsku a ve své druhé vlasti Německu znám především jako romanopisec, autor románů o Ellingovi.

Vtipná a názorná příručka pro studenty sociální práce
Ingvar Ambjørnsen: Elling. Pokrevní bratři, přeložila Jarka Vrbová, Doplněk, Brno 2006

Kdo měl štěstí a zašel na Febiofestu v roce 2003 na norský film Elling, mohl zažít královskou zábavu. Komu film unikl, ten se mohl vydat na divadelní představení téhož scénáristy Axela Hellstenia Elling a Kjell aneb Chvála bláznovství (v různých variacích), které inscenovalo v posledních dvou letech hned několik českých divadel. Příznačné je, že až nyní, deset let po originálu, vychází knižní předloha norského spisovatele Ingvara Ambjørnsena, jejíž původní název Pokrevní bratři obohatilo (zřejmě z marketingových důvodů) jméno vypravěče Ellinga. Knihu v empatickém a vtipném překladu Jarky Vrbové vydalo ve své norské edici nakladatelství Doplněk.

Ingvar Ambjørnsen je doma v Norsku a ve své druhé vlasti Německu znám především jako romanopisec, autor románů o Ellingovi a série napínavých knih pro mládež o dvou dětských detektivech Pellem a Profákovi. Ambjørnsenův záběr je však mnohem širší, od prvních románů z prostředí kriminálníků a toxikomanů, ze kterých jasně vystupuje průlomová generační výpověď s autobiografickými rysy (např. Bílí negři [Hvite niggere, 1986]), se postupně dostává ke smířlivějšímu pohledu. Stává se z něj kronikář a obhájce těch, kteří stojí na okraji společnosti: obětí toxikomanie, psychicky nemocných, bezdomovců.

Ze čtyř románů o Ellingovi, je ten právě vydaný až třetím v řadě, ale je jednoznačně tím nejpopulárnějším, nejen díky úspěšnému filmovému a divadelnímu zpracování, ale také kvůli tomu, že je ze své řady nejoptimističtější. Soužití Ellinga, „muže v nejlepších letech“, který většinu života strávil s matkou, s výstřižky o sociálně demokratické ministerské předsedkyni Gro Harlem Brundtlandové a se svými fantaziemi, a přízemního Kjella Bjarneho, z jehož minulosti vystupuje dětství na osamoceném statku a vše prostupující nenávist k rodičům, je už na první pohled výzvou. Ač rozdílní, mají společný problém: po přestěhování z léčebny do sociálního bytu v centru Osla jsou najednou přinuceni vést stejný život jako všichni ostatní, ale když ono je tak strašně těžké byť jen vystrčit hlavu ze dveří... Celý děj je nazírán Ellingovýma očima, tedy očima autistického muže, jehož fantazie je schopna i z obyčejného telefonátu se zaměstnancem úřadu sociálního zabezpečení utvořit celovečerní film. A proto je lepší telefon ani nezvedat a dveře raději neotvírat. Díky sociálnímu pracovníkovi Frankovi (kniha by měla být povinná pro všechny frekventanty oborů psychologie a sociální práce) a díky různým náhodám se však život obou hrdinů od základů změní.

Ambjørnsen zná prostředí duševně nemocných velmi dobře, zdokumentoval je již ve svém prvním románu Sál 23 (23-salen, 1981); velkou předností Pokrevních bratrů však není jen schopnost autora podat celý děj naprosto subjektivně Ellingovýma očima, aniž by si čtenář byť jen na chvíli uvědomil přítomnost spisovatele, ale především humanistické poselství, které může k závěru působit až naivně. Jenže Ellingovi je dovoleno to, co autorovi dovolit nelze, tedy i sentimentalita. Absolutním vrcholem jsou Ellingovy ”fantasmagorie”, kdy se od zdánlivě přízemní skutečnosti odpoutá a nechá se nést svými představami, aby byl okolnostmi vržen zase zpátky na zem. Kontrast Ellingových představ o světě, který vlastně nikdy sám nepoznal, se skutečností je pak největším zdrojem humoru v celé škále od intelektuálního až po hrubozrnný: „Sedli jsme si na schody a já se pustil do eukalyptového dropsu. [...] Postupně mi začalo být trochu divně, ale nedalo se nic dělat. Bylo třeba neustále udržovat vonný dech. Pohrával jsem si totiž s myšlenkou, že pokud se naskytne příležitost, pošeptám něco Janě do ucha a můj dech jí ulpí ve zvukovodu. Bude si mě pamatovat jako muže eukalyptové vůně. – Přijeli až ve tři čtvrtě na sedm! Bylo mi špatně a v puse se mi udělal pupínek. Taky se mi spustila krev z dásní. [...] Spadl jsem do sněhu a v tu chvíli jsem začal zvracet. Vylétl ze mě zelený vodopád jako vykřičník hanby. [...] Po stočtyřicáté jsem se znemožnil.“

Inscenaci Divadla Kalich, v jejíchž hlavních rolích vynikají bratři Vladimír a Michal Dlouhých, poznamenalo oproti knize i filmu, na jehož scénáři hra staví, několik strašlivých prohřešků. Vynikající jemný humor, tolik příznačný pro Ellingovy intelektuální stylizace, je pryč. Taktéž ztvárnění postav s autistickými rysy ustupuje hysterickým scénám odpovídajícím typizované představě o duševně nemocných, ve kterých mizí nejzábavnější kontrasty mezi fantastou Ellingem a mlčenlivým dobrákem Kjellem Bjarnem. Divák se sice baví, ale baví se přisprostlými výkřiky, které sice mají ve hře své místo, ale jsou naprosto účelové, jako by dodávané v očekávání, že tady by se diváci měli zase zasmát.

Hlavní kvalitativní rozdíl mezi knihou a hrou dobře vystihuje rozhovor Ellinga s Reidun Nordslettenovou o Kjellu Bjarnovi: „Já nevím, není on tak trochu mentál?“ vyhrkla a uchichtla se. „Ano, má jisté zvláštní mentální schopnosti,“ zareagoval jsem pohotově.“ A právě z tohoto důvodu je zcela jistě lepší investicí koupě knihy, k níž se budete rádi vracet a s níž strávíte mnohem více uchechtaných večerů, než koupě drahých divadelních lístků a zklamání z toho, že se vám do duší pokrevních bratrů stejně proniknout nepodařilo.

 

 

Ambjornsen Ambjörnsen

© Daniela Mrázová
článek vyšel v časopise Host 10/2006

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 132 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 4319x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce