Legátová, Květa: Nic není tak prosté

Legátová, Květa
Nic není tak prosté

recenze beletrie česká

Když vyšel povídkový soubor Želary, mělo se za to, že příběhy zavádějící čtenáře do beskydského prostředí byly autorčinou prvotinou. Hovořil tak i přebal knihy, jehož rukopisu se po několika peripetiích nakonec ujalo nakladatelství Paseka. Po Želarech, za něž Květa Legátová získala Státní cenu za literaturu (2002), následovala nádavkem novela Jozova Hanule, která byla původně napsána jako scénář pro dostatečně známý a oceněný film Ondřeje Trojana.

Nic není tak prosté
Květa Legátová
: Nic není tak prosté, Pistorius & Olšanská, Příbram 2006, 204 stran

Když vyšel povídkový soubor Želary, mělo se za to, že příběhy zavádějící čtenáře do beskydského prostředí byly autorčinou prvotinou. Hovořil tak i přebal knihy, jehož rukopisu se po několika peripetiích nakonec ujalo nakladatelství Paseka. Po Želarech, za něž Květa Legátová (* 1919) získala Státní cenu za literaturu (2002), následovala nádavkem novela Jozova Hanule, která byla původně napsána jako scénář pro dostatečně známý a oceněný film Ondřeje Trojana (jmenoval se rovněž Želary). Autorka úspěšných knih ale publikovala už na přelomu padesátých a šedesátých let dvě prózy pod pseudonymem Věra Podhorná. V té době, ač vystudovala dvě vysoké školy, už měla za sebou zkušenost učitelského povolání ve vesnických jednotřídkách a právě tehdy jí vydali soubor črt Postavičky a román Karla Dabrová. Vedle toho Květa Legátová, občanským jménem Věra Hofmanová, už od studentských let psala hry, z nichž část byla realizována v rozhlase nebo v televizi. Některé z nich také vyšly v souborech Pro každého nebe (2003) a Posedlá a jiné hry (2004).

Poslední kniha Nic není tak prosté poodkrývá další stránku z autorčiny tvorby. Najdeme v ní čtyři povídky detektivního charakteru, které spojuje postava mladého poručíka Ryšky. Nutno říci, že od podstaty dramatu až tak vzdálené nejsou, neboť způsob, jímž je vedeno vyšetřování bezúhonného strážce zákona, z nich dělá povídky konverzační. Nejobsažnější z nich, Vraždy v lomu, by dost možná obstála i jako samotná kniha, a to nejen kvůli stostránkovému rozsahu, ale i proto, že Květě Legátové sedí víc děj, který je zasazen v přírodě nežli v městské lokaci, resp. v činžovních bytech. Opuštěný lom, do něhož se řítily nešťastné oběti, je nosný svou atmosférou, je to místo, které posiluje záhadu nevyřešeného zločinu netečným živlem tiché a všeobjímající přírody, v níž se člověk cítí patřičně osamělý a odkázaný sám na sebe. Právě tudy do povídky z povzdálí doléhají ozvuky Želar. A co je možná podstatnější: narozdíl od zbylých povídek od začátku víme, že se na místě vyšetřování opravdu stal zločin, k jehož pachateli zpočátku nevedou žádné stopy. A jelikož se v průběhu děje na dně lomu nacházejí stále nové oběti, tajemství, které chceme společně s Ryškou odhalit, doprovází zneklidňující přítomnost potenciálního nebezpečí.

V dalších třech povídkách přihlížíme samotné psychologické stránce konverzační pře – což jen dokládá jejich původ, neboť byly původně taktéž napsány pro rozhlas a v jednom případě pro televizi. V důsledku Ryškovy rozpačitosti i nezkušenosti sledujeme poručíkovo tápání a nátlak při policejním výslechu, v němž se zprvu jedná o banalitu (jakou je třeba zmizení kožichu v Případu Vlastimil), jež ovšem přeroste v peripetii daleko zamotanější. Další ilustrací charakteru zbylých textů může být povídka Výslech profesora Mrože, jejímž tématem se kromě nevyjasněného úmrtí stává spor o Ryškovu dedukci, který má být vyhroceným psychologickým zápasem mezi jím a nadutým, byť bystrým podezřelým.

Úskalí takového autorského postupu spočívá v tom, že zatímco se nezkušenému poručíkovi ona bezelstná gesta zdají prolhaná, přesto někdy prolhaná nejsou (či naopak), což čtenář místy tuší dřív než poručík, jenž by měl mít podle klasického detektivního žánru před čtenářem náskok. Ryška ovšem díky své bystrosti ze všech slepých uliček nakonec najde včas správnou cestu a k potěšení čtenáře odkrývá pečlivě utajené motivace vyslýchaných osob, a tudíž smysl všech nejasných případů.

Květa Legátová v povídkách zkrátka oprašuje starou známou pravdu, že nic není tak prosté a skutečnost je mnohdy složitější, než se zdá – a než někdy tuší i hlavní hrdina. Ačkoli Legátová jednotlivé povídky napsala – stejně jako Želary – už o mnoho let dříve, je dobře, že vyšly, neboť kromě ilustrace autorčiny bohaté tvorby jsou příjemným a v dobrém slova smyslu odpočinkovým čtením.

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 144 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Albina, 04.12.2012 05:29
Legátová, Květa: Nic není tak prosté
Květa Legátová na přelomu šedesátých let neměla vystudované dvě vysoké školy. Kvalifikaci si rozšířila o další dva předměty až v celkem pozdním věku. Nenapsala Karla Dabrová, ale Korda ... Většinou učila v Brně, na venkově jen krátce. A nevěřte všemu, co říká.
Vložil: Hana Kocmanová, 07.03.2008 18:04
Legátová, Květa: Nic není tak prosté
Tvorba květy Legátové je neuvěřitelné lidská, moudrá, pozitivní. s vysokou dávkou smyslupro humor. Díky!
Vložil: Novotná Aneta, 11.09.2007 19:47
Legátová, Květa: Nic není tak prosté
Pro čtenáře tuctových hororů a červené knihovny asi není Květa Legátová zrovna dobrá volba, ale pro mě je to všestranná spisovatelka s talentem zaujmout, jejíž knihy mne vždy donutily přemýšlet.
Vložil: Karel Bláha, 15.08.2007 10:31
Legátová, Květa: Nic není tak prosté
Tato kniha je hrozný blábol, něco jako Hříchy pro pátera Knoxe od Škvoreckého.
Vložil: Hana Rakusová, 24.06.2007 13:18
Legátová, Květa: Nic není tak prosté
Tvorba paní Květy Legátové je pro všechny citlivé a přemýšlivé duše velkým překvapením. Je to vyzrálá, nesmírně lidská a moudrá autorka. Její příběhy jsou opravdové a silné, čiší z nich vlastní prožitek a pochopení. Opravdu, skvělá četba !
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

70%autor článku   62%čtenáři

zhlédnuto 4195x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce