Sorokin, Vladimir: Děň opričnika

Sorokin, Vladimir
Děň opričnika

recenze beletrie zahraniční

Poslední novela Vladimira Sorokina (1955) Den opričníka (Děň opričnika) se stala jednou z neopominutelných událostí na ruské literární scéně právě uplynuvšího roku. Nejen pro otevřenost, s jakou zpracovává politické téma, ale také pro paradoxně zvolenou komickou polohu.

Křik medvěda ruského
Fantazie Vladimira Sorokina o budoucím středověku
Vladimir Sorokin: Děň opričnika. Moskva, Zacharov 2006, 224 stran.

Poslední novela Vladimira Sorokina (1955) Den opričníka (Děň opričnika) se stala jednou z neopominutelných událostí na ruské literární scéně právě uplynuvšího roku. Nejen pro otevřenost, s jakou zpracovává politické téma, ale také pro paradoxně zvolenou komickou polohu.  

Již ve svých konceptuálních románech z osmdesátých a devadesátých let pracoval Sorokin s aktuálními kulturními, sociálními či politickými reáliemi, jež byly ve vědomí společnosti zcela zautomatizované, a tudíž neviděné. Násilně je vytrhoval z jejich nejvlastnějšího kontextu a přesazoval do nového, který jim mnohdy odporoval. Stačí si připomenout alespoň ta díla, která byla přeložena do češtiny: Fronta (1983, česky 2003) sestávající z rozhovorů v nekonečných frontách neznámo na co, Třicátá Marinina láska (1982-84, česky 1996) vrcholící jednolitým proudem textu jakoby převzatého ze stranických novin, kde to, co se sděluje, přestává být s uplývajícími řádky podstatné, jde spíše o jakýsi magický účinek samotného textu a jazyka. Jindy naprosto nepozorovatelná absurdita stereotypní sovětské každodennosti se na stránkách takových románů stávala více než zjevnou. A pro onu distancovanost od původního kontextu snad i komickou.

Jarmark na Rudém náměstí
V roce 1984 napsal Sorokin povídku Silniční nehoda (Dorožnoje proisšestvije), v níž se vypráví o amerikanizovaném Rusku – lze ji chápat jako jednu z řady Sorokinových próz, v nichž vytváří alternativní dějiny své vlasti. Přiřadit k nim můžeme román o pročínsky orientovaném Rusku nazvaný Teplý špek (Goluboje salo, 1999) a také poslední novelu Den opričníka. K psaní těchto variantních ruských historií Vladimir Sorokin v rozhovoru s Alexandrem Vozněsenským pro literární týdeník Ex libris z 26. října 2006 podotýká: „Co je na Rusku zajímavé? To, že je možné nekonečně fantazírovat o jeho budoucnosti. A tyhle fantazie se někdy najednou stanou realitou... Pro spisovatele je to tu v tomto ohledu Eldorádo.“ A přece novela Den opričníka ze zmíněné řady nepatrně vybočuje. Nikoli snad proto, že by její fantazírování bylo ve skutečnosti neproveditelné. Je atypická spíše formální výstavbou textu. Ten již není mozaikou cizorodých a mnohdy zcela protikladných fragmentů, jež jsou nuceny spolu vstupovat do nových, nečekaných a výbušných vztahů, ale naopak téměř klasickým textem s lineárně plynoucím dějem, který se nechává inspirovat barvotiskovostí pozapomenutých lidových jarmarečních tradic.

Návrat k ruské minulosti probíhá v nové Sorokinově knize i na tematické úrovni, a to i přesto, že se vyprávění odehrává na opačné polovině časové osy, v poměrně blízké budoucnosti, v roce 2028. Kniha zachycuje jediný den ze života opričníka Andreje Daniloviče Komjagy, který je nejen jejím hlavním hrdinou, ale také vypravěčem. Kromě svého pracovního dne čtenáři představuje i celou nedávnou historii Obrozené Svaté Rusi, v níž nezastupitelnou úlohu hraje znovuzavedená opričnina, pochopitelně sídlící na Lubjance, v bývalé budově KGB, dnes FSB. Sorokin se tak ve své novele vrací k ruskému středověku, k období samoděržavné vlády Ivana Hrozného, jenž tento institut jakési osobní carovy tajné policie nepodřízené žádným zákonům, snad kromě carovy zvůle, v roce 1565 zavedl. Nejde však jen o opričninu, osobitě středověkým se zdá v podstatě celý text, a to i přes všudypřítomné technické vymoženosti. Tento dojem vyvolávají i popisy podobné následující jarmareční scéně: „Jedeme po Rudém náměstí. Dneska je den trhů, stánkaři skoro celé náměstí obsadili. Vyvolávači křičí, prodavači medoviny si pískají, pekaři bájí, Číňani zpívají. Počasí je slunečné, mrazivé, sněhu za noc připadlo. Veselo je na hlavním náměstí země naší, hudebně.“ (s. 43) Odkaz k dávno zapomenutým středověkým časům je možné odhalit také na úrovni jazyka, ve zvláštní melodičnosti textu, jíž je docíleno převrácením pořádku slov ve větě a důsledným kladením přívlastků za jméno. Text tak dostává snadno zapamatovatelný zpěvavý tón, který odkazuje k dávným ústním tradováním podobně heroických činů, jakým bezpochyby je i „obrození“ ruského státu. V tomto stylizovaném jazyce spočívá také komičnost celé novely. Sorokin však již k jazyku neobrací veškerou čtenářovu pozornost, již nedemonstruje jeho totalitární podstatu a moc nad vědomím člověka, jako tomu bylo v jeho starších románech. Jazyk přestal být hlavním hrdinou. Slouží jen k dokreslení atmosféry, k rozesmání, neboť k čemu jinému mohou být zvláštní termíny jako například „zpravodajská bublina“ – slovo používané namísto televize. Tato jazyková praxe samozřejmě zároveň podtrhuje všemohoucnost opričníků dohlížejících mimo jiné také na čistotu jazyka, který musí být zbaven nejen vulgarizmů a cizích slov, ale také všech slov protiřečících pravoslavné tradici. Povinnost nosit jméno cizího původu má naopak věc či člověk, o jejíž cizorodosti musí všichni vědět, a tak „Podle nařízení O jménech pravoslavných všichni občané ruští, nekřtění v pravoslaví, jsou povinni nositi nepravoslavná jména, jména odpovídající národnosti jejich.“ (s. 164) Takto střežený a deformovaný jazyk již nevypovídá o svých kvalitách, ale o nebetyčné omezenosti svých uživatelů a strážců čistoty staronového jazyka i státu. A právě v tu chvíli se stává nejsměšnějším.

V opevněném státě
V této nové Svaté Rusi, oddělené od okolního světa Velikou Ruskou Zdí, vládne Panovník, jehož otec Nikolaj Platonovič (snad jen náhodou se jmenuje Nikolaj Platonovič stejně jako současný ředitel FSB Nikolaj Platonovič Patrušev), položivší základní kámen Zdi, ukončil celé století trvající období střídajících se smut. Vznikla ona Obrozená Svatá Rus opírající se o věrné služby opričníků, kteří podle vypravěčových slov „K opričnině neodcházejí. Opričninu si nevybírají. Opričnina si vybírá je.“ (s. 42) Zdálo by se, že život v tomto neprostupně opevněném státě, kde lidé dobrovolně spalují své cestovní pasy, všechny stroje jsou přeučené na cyrilici, aby nikdo neměl šanci podlehnout lákadlu latinského západu a dostat se za hranici, musí být nesnesitelný. Den opričníka však v žádném případě není antiutopií, protože každá antiutopie obsahuje alespoň zárodek slibující zničení nastolené utopie. Avšak Komjaga ani v jediném momentu nezapochybuje o smysluplnosti svého počínání či své podřízenosti. Je zcela oddán Panovníkovi, důvěřuje jeho činům, neboť: „Tímto Prstencem (opričninou – A.M.) utáhl Panovník nemocnou, shnilou a rozpadlou zemi, stáhl ji doslova jako medvěda raněného, krvácejícího. A naplnil novými silami medvěda kosti a maso, vyléčil rány, nahromadil tuk, nechal vyrůst drápy. (...) Teď křik medvěda ruského je slyšet po celém světě.“ (s. 41) A jediné, co Komjagu trápí je osud Ruska, které je i přes důkladné opevnění v neustálém ohrožení, jako by tušil, že každá utopie musí být dříve nebo později nahlodána zevnitř. Na otázku, co bude s Ruskem dostává od věštkyně neutrální odpověď, kterou je možné chápat v tom smyslu, že se nestane nic či že vše bude dobré. V posledních slovech knihy si Komjaga hrdě odpovídá sám: „A dokud bude živa opričnina, bude živo Rusko.“ (s. 223)

Čtenář se tak od toho, komu patří jediný přímý hlas, nedočká žádného konkrétního náznaku, jímž by byla zpochybněna ona nelidská dokonalost neprodyšně uzavřeného systému. A přece kniha nevzbuzuje panickou hrůzu z budoucnosti Ruska, které se v ní beztak pomalu ocitá. Kromě totalitní moci, již nezbývá než přijmout jako nezvratnou danost, Sorokin čtenáři nabízí účast v jakémsi pomyslném jarmarečním zmatku plném krvavých historek, klauniád, kejklířů, nejrůznějších pamlsků, drobných krádeží, které se, následovány čtenářem, v tomto mumraji mohou naštěstí před tíživou skutečností ztratit.

 

© Alena Machoninová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 238 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Jan Vaněk jr., 22.01.2009 10:30
Sorokin, Vladimir: Děň opričnika
"Smut", jak je z věty zřejmé, je druhý pád množného čísla termínu smuta. "Smuta je, kdo se trošku vyzná v ruských dějinách, ten chaos na počátku 17. století, ale byla to doba, která byla velmi, řekl bych, pokud jde o nějakou tu národní myšlenku, velmi amorfní." Libor Dvořák, alexandrvondra.cz/?item=putinovo-rusko-hrozba-anebo-prilezitost -... pokud byste to chtěl encyklopedičtěji, na webu třeba www.cojeco.cz/index.php?detail=1&id_desc=393958&title=smuta
Vložil: Martin Vlček, 21.01.2009 11:31
Sorokin, Vladimir: Děň opričnika
"ukončil celé století trvající období střídajících se smut." Co to je Aleno "smut", to není česky, je to překlep, nebo nějaký rusismus, pro mne zaumný? Dík, Martin
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 8422x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce