Milena Hübschmannová ve vzpomínkách

Milena Hübschmannová ve vzpomínkách

recenze kultura

Nevídanou vitalitu a činorodost Mileny Hübschmannové (1933-2005), ústřední postavy československé romistiky, utla v září roku 2005 náhle a zbytečně automobilová nehoda v Jižní Africe. Do publikace Milena Hübschmannová ve vzpomínkách přispěli lidé, kteří ji dobře znali.

Kolektiv autorů: Milena Hübschmannová ve vzpomínkách, Romea o.s., Praha 2006

Nevídanou vitalitu a činorodost Mileny Hübschmannové (1933-2005), ústřední postavy československé romistiky, utla v září roku 2005 náhle a zbytečně automobilová nehoda v Jižní Africe. Navzdory pokročilému věku měla docentka Hübschmannová celou řadu rozjetých projektů, přednášela na pražské romistice i jinde, a nepřestávala plánovat činnost i na několik let dopředu, takže své okolí uchlácholila k jakési víře ve svou vlastní nesmrtelnost. Šok z jejího nenadálého úmrtí byl tudíž nelíčený a do určité míry přetrvává dodnes.

Údiv nad ztrátou spolupracovnice, učitelky a přítelkyně je také výrazně cítit z textů, kterými do publikace Milena Hübschmannová ve vzpomínkách přispěli lidé, kteří ji dobře znali. Ve vzpomínkách přispěvatelů zaznívá mnohokrát variovaný, ale v zásadě shodný příběh o tom, jak o Mileně nejprve slýchali a zpovzdálí ji obdivovali, pak se s ní díky konferenci nebo výstavě o Romech konečně seznámili, načež začali spolupracovat a vzájemně se ovlivňovat na svých samostatných drahách. Romisté z celého světa také shodně vypovídají, že ten který projekt, který s Milenou dlouhodobě připravovali, se už už chýlil ke konci a jeho finální podoba měla být schválena po Milenině návratu z Jižní Afriky – aniž by se tak nakonec stalo. Kolik dalších lidí spoléhalo na Mileninu radu nebo odborný posudek a po její smrti mělo pocit, že ve svém snažení osiřelo, se lze jen dohadovat. Nicméně tak jako Milena Hübschmannová dokázala uvádět věci do pohybu za života, dokáže to i po něm. Vychovala několik generací lidí zapálených pro společenskou a kulturní rehabilitaci Romů a ti se po prvotním úleku znovu vrhli do práce, ať už z vnitřního puzení nebo z úcty ke své učitelce.

Publikace Milena Hübschmannová ve vzpomínkách vznikla péčí občanského sdružení Romea, které oslovilo řadu místních i zahraničních spolupracovníků Mileny a požádalo je o osobní vzpomínku na ni. Z toho plyne lehce zastřený tón sbírky, která je spíš beletristickou než odbornou publikací. Přesto má čtenář možnost vytvořit si poměrně jasnou představu o šíři pracovního záběru docentky Hübschmannové a o nesporném vlivu jejího nadšení i erudice na kolegy z oboru. V knížce mimo jiné promlouvají ředitel romského muzea v polském Tarnowě Adam Bartosz, romští lingvisté Marcel Courthiade z Albánie a Christo Kjučukov z Bulharska, Svetislav Kostić, indolog působící na FFUK původem ze Srbska, slovenský etnolog Arne B. Mann nebo studentka a pozdější spolupracovnice Lada Viková.

Úplně jiný pohled na společensky exponovanou osobnost ale přinášejí vzpomínky jejích dvou sourozenců, Jiřiny Šístkové a Tonyho Hübschmanna. Čtenář se dozvídá o pronásledování rodiny za války a její ideologické nepohodlnosti po nástupu komunistů k moci; o liberální atmosféře, která u Hübschmannů panovala, a přirozeném zájmu o utlačované; o jejich vlastenectví a lásce k rodnému městu i zemi. Dnes pětašedesátiletý benjamínek Toníček nezapírá obdiv ke své starší sestře, kterou kvůli své emigraci do Kanady po většinu dospělého života vídal jen v letních měsících. Vypráví o jejich první společné výpravě na Slovensko, kterou Milena režírovala zcela po svém a hodně partyzánsky, i když Tondovi bylo jen dvanáct let – a vzpomíná i na jednu z posledních společných expedicí po zemích Visegrádské čtyřky, která s odstupem více než padesáti let nebyla o nic méně improvizovaná a dobrodružná než ta první. Tony Hübschmann je mimo jiné také autorem řady fotografií z terénu, kam jej Milena s oblibou brala s sebou, a z nichž některé jsou v knížce přetištěny.

Vzpomínky sestry Jiřiny jsou uspořádanější a odvíjejí se po lineární časové ose, přičemž rodinná kronika je často opepřena kuriózními anekdotami z dětství a mládí. Snad vůbec nejpovedenější vzpomínka na Milenu je z doby, kdy se obě sestry poprvé od Jiřininy emigrace setkaly ve svobodném Československu, a Jiřina cítila potřebu omluvit se Mileně za zkažený kádrový posudek. A Milena odpověděla: „Neblázni, mě zase celý život hlodalo svědomí, že jsme jako malé děti s bratrancem vykopali díru na pískovišti a doufali, že do ní spadneš a dáš nám konečně pokoj. Celý život jsem se bála, že dostaneš kostižer, ale ty máš v koleni jenom artritidu.“ Je vůbec možné vyjádřit obyčejnou lidskost uznávané vědkyně výstižněji?

Součástí knihy je dále profesní životopis Mileny Hübschmannové, obsáhlá bibliografie a obrazová příloha, do které přispěli sourozenci, přátelé, spolupracovníci a novináři. Jako taková má kniha dvojí rozměr: jednak pietní pro ty, kteří ji osobně znali, ctili ji a především ji měli rádi, jednak informační pro každého, kdo se bude chtít blíže seznámit s jejím celoživotním dílem i košatou osobností. Pestrá grafická úprava v barvách evokujících Indii dělá z publikace příjemný přírůstek do knihovny i po bibliofilské stránce.

 

 

© Karolína Ryvolová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 130 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Murko Michal, 07.02.2008 12:14
Milena Hübschmannová ve vzpomínkách
romové jsou nejlepší ,je to škoda paní mileny alespon nekdo se o nás zajímal ! moc vám to přeji gádže hine džungale!cigani hine láče
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

56%čtenáři

zhlédnuto 4692x

Inzerce
Inzerce
Inzerce