Gatlif, Tony: Transylvania

Gatlif, Tony
Transylvania

recenze film

Tour de Transylvania - režisér Gatlif své hrdiny poslal do Drákulova kraje.

Tour de Transylvania

„Všechny mé filmy jsou vlastně o tom samém. V jednom životě prostě člověk nemá na víc témat čas. S pocitem, že mé filmy zůstávají nepochopeny, točím stále tentýž,“ tvrdí režisér Tony Gatlif. A skutečně: hrdiny jeho hudební road-movie Transylvánie jsou stejně jako v předchozích snímcích Gádžo dilo, Vengo nebo Exil opět vnitřní i skuteční exulanti, které potkáváme ve zlomovém okamžiku jejich životů. V momentě, kdy otevírají oči a nalézají sebe sama.

Asi to bude Rom
Tony Gatlif se narodil v roce 1948 v Alžíru, jeho rod vzešel ze španělských Gitanos žijících v Andaluzii. Když bylo Tonymu sedm let, spadl prý podle rodinné historky do vroucího oleje, na kterém maminka smažila ryby pro vzácnou návštěvu. Prarodiče ho rychle odvedli do stáje a tam mu popálenou tvář potřeli kravským lejnem a oslími bobky: chlapec se uzdravil, aniž by mu po nehodě zbyly nějaké následky. Přes toto rané setkání s tradičním romským léčitelstvím začal svůj původ vnímat teprve ve Francii, kde strávil převážnou část dospělého života. Na alžírské půdě věděl jen to, že jeho rodina se od zbytku společnosti nápadně liší.

V Evropě to bylo jiné. Viděl, jaké je zde na nejméně populární evropské minoritě pácháno bezpráví, a také viděl její neschopnost se účinně bránit. K většímu pochopení pro Romy přispěl už svým muzikálem Lačho drom (1992), kterým zaznamenal raketový nástup do světa filmu. Nelobuje ale jen za Romy. Gatlif má totiž sympatie ke všem, kteří se tak jako oni octli bez pomoci v mezní situaci. Rád nechává divákovi značný prostor pro vlastní interpretaci a často mu ani neposkytne dostatečná vodítka. Osudy Romů se tak v jeho příbězích výrazně prolínají s osudy outsiderů a excentriků, lidí bez domova, státní příslušnosti i jasně identifikovatelné národnosti. Tak třeba hlavní hrdinové Transylvánie, Zingarina a Čangalo, mluví mnoha jazyky, oba jsou snědí a temperamentní, ale kde je jejich domovina, to dlouho zůstává záhadou. Teprve po vyhodnocení všech indicií se divák dozví, že samotářský šmelinář v křiváku bude nejspíš Rom, kterého za neznámý prohřešek zavrhli vlastní lidé, a hypersenzitivní tmavovláska v kalderašském kroji je Italka, která donedávna žila ve Francii.

Peklo při masopustu
Stejně jako řada jiných režisérových filmů začíná i Transylvánie odjezdem jedné z hlavních postav ze známého prostředí vstříc konfrontaci s cizí zemí. A protože setrvávání na jednom místě znamená pro kosmopolitu Gatlifa stagnaci, cestu vykresluje jako ryze pozitivní krok, i když ji třeba provázejí hromy a blesky. Exaltovaná Zingarina přijíždí s přítelkyní Marií z Francie na rumunský venkov. S romskou průvodkyní Luminicou zde v otřískané dacii pátrají po Zingarininu milenci, muzikantu Milanovi. Roztoužená (a těhotná) milenka se zdá být v zajetí vlastních představ o šťastném shledání s vyvoleným a bezohledně citově vysává své přítelkyně, aniž by jim nějak oplácela jejich péči. Když Milana nakonec najdou a on Zingarinu odvrhne, propukne peklo. V dlouhé sekvenci lidového masopustu jako vystřiženého z Jirešovy Valerie a týdne divů (Gatlif se netají obdivem k československé Nové vlně) hrdinka načas pozbývá rozumu a utápí se ve vlastním žalu. Na útěku před přítelkyněmi a svou minulostí doslova spadne do náruče cynickému světoběžníkovi Čangalovi, který ji vrátí zpět do života. Větší část filmu pak sledujeme jejich kodrcání po rumunském venkově provázené drobnými epizodami. Vše se nezadržitelně řítí k aktu Zingarininy očisty a znovuzrození v podobě porodu dítěte.

Žít plný život
Tonymu Gatlifovi bývají vytýkány chatrné synopse a nedůslednost v dovádění všech linií příběhu do konce. Ve srovnání s dva roky starým Exilem, který zaznamenal obrovský úspěch na festivalu v Cannes, asi Transylvánie nesklidí tolik pochval. Scenáristicky zlehýnka pokulhává, osou příběhu i prostředím transylvánské přírody v mnohém evokuje slavné Gádžo dilo a sestává spíš z jednotlivých obrazů, než že by přinášela silnou a ucelenou vizi. Režisér se snaží nahlédnout motiv exilu z nového, ryze ženského pohledu, ale finálně přichází s odpovědí, kterou jsme už od něj několikrát slyšeli - že totiž jediné, na čem skutečně záleží, je žít plný a opravdový život. Film je přesto strhující, především díky šťastné volbě hlavních představitelů (Asia Argento, Birol Ünel) a hudbě. Soundtrack k filmu, na kterém režisér spolupracoval s Delphine Mantoulet, je originální fúzí autentické lidové hudby a nejrůznějších vyšších i nižších, etnických i klasických žánrů. Gatlifův - místy košilatý - humor a komické gagy budou publiku srozumitelné, stejně jako emoce hrdinů. Zkrátka Gatlifovi fanoušci si opět přijdou na své.

 

 

© Karolína Ryvolová
Vyšlo v Respektu 49/2006
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 91 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

55%čtenáři

zhlédnuto 2568x

Inzerce