Gatlif, Tony

Gatlif, Tony

rozhovor beletrie zahraniční

Tony Gatlif natočil kromě Transylvánie též filmy Gádžo dilo, Vengo nebo Exil.

Rozhovor s Tony Gatlifem

KR: Jak jste prožíval natáčení Transylvánie?
TG: Vždycky když točím film, jsem jako posedlý démonem. Režisér autorských filmů je na všechno sám. Natáčení Transylvánie bylo možná celkem zábavné pro štáb, ale já jsem byl do poslední chvíle v transu. Točili jsme často v mínus patnácti a všichni kolem mě mluvili rumunsky, maďarsky a romsky, ale nikdo francouzsky. Navíc jsme museli neustále uklidňovat kompars, který se obával, jak bude prezentován. Nikdo totiž nevěděl, kam směřuju. Pouze představitelé hlavních rolí aspoň tušili.

- Je Transylvánie skutečně taková, jakou ji ve filmu ukazujete?
- Je taková, jen jsem si ji trochu přizpůsobil. Ve svých filmech se snažím přesně zachytit autenticitu místa. Nerad natáčím lidi, kteří nejsou na scéně - nevykrádám realitu, přetvářím ji. Všechny záběry pro Transylvánii byly inscenované. Například úvodní masopust probíhá v Maramureši 15. ledna, ale my jsme potřebovali točit v prosinci. Najali jsme 2000 komparsistů a půl roku dopředu vyráběli masky.

- Jak na natáčení reagovalo rumunské obyvatelstvo v kraji, kde jste točil?
- Můj štáb je výjimečný v tom, že nemá žádné předsudky. Ten respekt k lidem je z nás cítit a lidé k nám sami přicházejí. Atmosféra kolem filmu byla velmi přátelská, až rodinná. Štáb čítal třicet pět lidí, ale někdy nás k večeři zasedlo i sto. A když jsem se ptal, kdo jsou ti lidé, řekli mi: To jsou přátelé přátel a kamarádi kamarádů. Herečky Asia a Amira si zamilovaly rumunské děti ulice a měly je neustále kolem sebe, takže děti běhaly po chodbách hotelů a hrály si u nich na pokojích…bylo to zkrátka nesmírně otevřené.

- Podobá se výsledný film vaší představě?
- Já se nikdy nedívám na denní práce během natáčení. Kdybych to udělal, ztratil bych iluze a musel přepsat scénář. Na závěr všechno předám střihačce a materiál ji nechám svobodně sestříhat. Když vidím první střih, chci spáchat sebevraždu; pak se na to vyspím a pak velice bolestně záběr po záběru ten film začneme střihat znovu.

- Jak na vaše filmy reagují Romové?
- Lačho drom viděl snad úplně každý. Romská politická a intelektuální elita na něj má svůj vlastní názor, ale já těmhle lidem moc nedůvěřuju. Oni tak trochu žárlí a říkají, že pletu všechno dohromady, že ukazuju chudobu a hudbu a špatné zvyky a tak. Ale já chci jen bránit oběti nespravedlnosti. Chci, aby lidé ze západního světa měli možnost nahlédnout do romského světa a romských domácností, a viděli, jaké to tam je. Někdo si jako zbraň v boji za spravedlnost pro Romy vybere jejich chudobu; já jsem si vybral hudbu.

- Který z vašich filmů měl největší ohlas?
- Gádžo dilo je kultovní snímek. Snažil jsem se v tomhle filmu vyjádřit tu neuvěřitelnou schopnost Romů se vždycky znovu zvednout z prachu a jít dál. Daleko větší efekt měl ale Lačho drom a Swing, protože tím hudebním pojetím jsem oslovil daleko větší množství lidí. Minimálně těch deset milionů Romů, co jich na světě je.

- Máte blízko k dalšímu evropskému režiséru „romských filmů“, Emiru Kusturicovi?
- Jdu si svou vlastní cestou a točím své vlastní filmy. Mám například moc rád režiséra Johna Forda a některé mé záběry mi občas Forda připomínají, ale Kusturicu rád nemám. V žádném případě mě jeho film Time of the Gypsies (u nás Dům k pověšení) neinspiroval k natočení Gádžo dilo. Za obzvláštní nesmysl v tomhle filmu považuju scénu, kdy Romové osvítí celou řeku plovoucími svíčkami. Pro Romy by to bylo nesmyslné vyhazování peněz. Je spousta bohatých Romů, ale ti by si za peníze koupili šperky nebo zlaté zuby.

- Máte už představu o svém dalším projektu?
- Ve Štrasburku dávám dohromady skupinu velmi mladých Romů, kteří chtějí politicky vystoupit. Chtěli poradit, jak využít média v boji za romskou věc. Řekl jsem jim, že nesmíme média využívat, naopak musíme být zcela otevření, a neříkat to, co novináři chtějí slyšet. Oni nesmějí papouškovat, co jim novináři vkládají do úst, ale musí říkat pravdu. Dnes už v novinách pracují mladí lidé, kteří Romy znají a nemají předsudky, a až na drobné výjimky nejsou rasisti.

- Bude další film také o Romech?
- Já nevím. Toužím udělat nějaký opravdu velký film, který by brojil proti neustálému vzájemnému obviňování. Okolo toho se dnes svět točí. Lidé se vrací do minulosti a vymlouvají se na nejrůznější okolnosti a obviňují druhé za utrpěná příkoří. Já bych tenhle kolotoč chtěl zastavit. Rád bych natočil film o Django Reihnardtovi, ve kterém by všichni byli na jeho straně a nebyla by tam řeč o předsudcích. Ale nejsem si jistý, jestli mám právo o něm ten film natočit.

 

Karolína Ryvolová
Vyšlo v Respektu č. 49/2006

Na iliteratura.cz se souhlasem autorky

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2469x

Inzerce