Neprávem opomíjený maďarský spisovatel István Petelei, autor mnoha povídek, z nichž tentokrát vybíráme a českému čtenáři chceme představit povídku Odměna. Říkám „tentokrát“, protože doufám, že Petelei i jeho neobvyklé, zemité prozaické dílo si určitě najde čtenáře, kteří už mají dost plytké, nic neříkající prózy, a s chutí proto sáhnou po něčem, co můžeme jistě právem označit jako Literaturu.

A kdože byl István Petelei?

Narodil se 13. září 1852 ve smíšené arménsko-sikulské rodině v Sedmihradsku. Velkou část života strávil v Kluži a Marosvásárhelyi. Byl spisovatelem, novinářem, v roce 1886 založil a redigoval list Kolozsvár (Kluž). Třebaže byl spisovatelem uznávaným a hojně čteným, v budapešťských listech mnoho nepublikoval. V roce 1888 stál u zrodu Sedmihradské literární společnosti (Erdélyi Irodalmi Társaság). Zpočátku se jeho zájem upíral k filozofii a teologii, poté ho zaujala architektura, pak historie a archeologie a nakonec vědy přírodní. Kráčel ve stopách Darwina a díky tomuto zájmu měl velice blízko k onomu biologickému determinismu, který v té době formoval Zolův naturalismus.

Koncem 19. století se v literatuře (v próze stejnou měrou jako v poezii) objevuje nový směr – symbolismus, a touto novou vlnou je pochopitelně zasažena i maďarská literatura. A právě tehdy se velké příležitosti dostává povídce.

Petelei, unavený hlučným životem v Pešti, se vrací do Sedmihradska a veškerou svou tvůrčí energii věnuje literatuře. Vytváří živoucí, skutečné postavy. Jeho povídky s tragickým podtónem nepostrádají dynamiku, a věnují se řešení soudobých společenských problémů.

Za zmínku stojí i Peteleiho baladicky laděné novely – v nich autor vychází z osudového okamžiku a příběh své literární postavy představuje ve zpětné projekci.

V díle Istvána Peteleiho považuji za podstatné, že problémy, jimiž se zabývá, mají rozměr všelidský a nadčasový.

© Ana Okrouhlá