Bažant, Jan: Knihovna

Bažant, Jan
Knihovna

recenze beletrie česká

Její příběh začíná v nově budově městské knihovny na Letné vraždou Sebastiána Bergmanna, který se zde právě lopotí se svou dizertační prací. Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle.

Knihovna
Jan Bažant
: Knihovna. Paseka, Praha 2006, 320 stran.

Knihovna je beletristickou prvotinou Jana Bažanta (1950), toho času též profesora klasické archeologie na Universitě Karlově a vedoucího vědeckého pracovníka Filosofického ústavu Akademie věd.

Její příběh začíná v nově budově městské knihovny na Letné vraždou Sebastiána Bergmanna, který se zde právě lopotí se svou dizertační prací. Není to ovšem vražda ledajaká, neboť na oběť je nastražena důmyslná léčka, a nebohý student tak končí na podlaze studovny s několika šípy v těle. Případu se ujímá klasická detektivní dvojice, přičemž kapitán Bach (ten méně chápavý, ovšem s vyšší hodností) svému mladšímu kolegovi Labudovi nenaslouchá tolik, jak by pro dobro vyšetřování naslouchat měl. Labuda sice není tolik zběhlý ve vyšetřování, zato však má nepoměrně větší kulturně-historický rozhled.

Stín podezření téměř okamžitě padá na dvě postavy, Sebastiánovu sestru Marii, která v době vraždy náhle přijíždí za bratrem do Prahy, ačkoliv se viděli naposledy v raném dětství, než si ji otec odvezl do Londýna, a vedoucího Bergmannovy práce, asistenta na katedře dějin umění, PhDr. Gabriela Stefana.

Motivem Marie může být touha zmocnit se bratrovy unikátní knihovny historických tisků, jejíž cena je dle odborníků téměř nevyčíslitelná, doktora Stefana zase k vraždě mohly hnát ryze profesní důvody. Odborná veřejnost už delší dobu čeká na nějaký delší text z jeho pera a taktéž vedení katedry podmiňuje jeho další setrvání na místě asistenta publikační činností. A protože se ví, že Bergmann pracoval na „něčem velkém“ a Stefan se zase již delší dobu topí v tvůrčí krizi, představa, podle níž by se doktor Bergmann za vidinou zachování místa na katedře nebál jít přes mrtvoly, se přímo nabízí.

Naštěstí je však kapitán Bach ve vyšetřování natolik zběhlý, že hned zkraje obě tyto varianty zavrhne, protože podezření jsou příliš evidentní a je přeci jasné, že pachatelem je někdo třetí. Což je také to jediné, na co se v celé knize policie zmůže. Jinak je totiž vždy nejméně o jeden krok pozadu za vrahem.

Oba předměty vedoucí k mylným podezřením, tedy knihovna a Bergmannova disertační práce, představují dvě hlavní dějové linie knihy. Knihovna je přímou i nepřímou příčinou všeho, co se v románu stane, Bergmannova práce o stavbě Belvedéru zase fragmentárně prostupuje celým dějem a svého plného významu nabývá až ve druhé, kratší části knihy. Přesto je tím lepším, co v románu nalezneme, a to nejen díky tomu, že je alespoň stylisticky vybroušenější a neobjevují se v ní konstatování typu „Tvojí smrtí se vše zhroutilo a moje existence ztratila smysl“ (s. 164), „Obětujeme to nejcennější, co máme, naše přátelství“ (s. 315) nebo „Proč ho nikdo nechápe?“ (s. 330).

Největším problémem knihy však je přílišná dějová nekoherentnost. Nelze úplně říct, že si autor v některých momentech odporuje, spíš je namístě mluvit o tom, že mu čtenář v určitých momentech prostě a jednoduše jeho text nevěří. Jako by se Jan Bažant nechal strhnout vlastním vyprávěním, jehož osnovu však pravděpodobně neměl tak detailně připravenou, jak by příběh vyžadoval. A proto z příběhu až příliš ční šroubovanost některých dějových zvratů.

Tak například Gabriel Stefan hned zkraje knihy, poté, co se dozví, že byl jeho žák zavražděn, jaksi automaticky předpokládá a ani na chvíli nepochybuje, že je na seznamu podezřelých a prchne na venkov. A místo toho, aby byl z celé události přinejmenším zaskočen, když už nic jiného, rozhodne se raději sám přijít celé věci na kloub. Nezjistí však nic a navíc je brzy lapen Bergmannovým vrahem, jenž si říká Ariel Raum, a ten mu okolnosti zločinu objasní.

S postavou tohoto mordýře je ovšem také kříž. Čtenáři je během celé části líčen jako absolutní perfekcionista, jenž má vše promyšlené do těch nejmenších podrobností. K tomu navíc, jak se zdá, disponuje téměř neomezenými prostředky, a tak se není co divit, že mu jeho plán do posledního puntíku vychází. Je si dokonce tolik jistý sám sebou, že nechá policii stopu jen kvůli tomu, aby si mohl prohlédnout tváře svých pronásledovatelů.

Skoro to vypadá, že jediná možnost, jak by mohl zlosyn prohrát, se objeví v případě, pakliže se on sám dopustí nějaké chyby, byť je to více než nepravděpodobné. Inu, proč ne, vrah chybu opravdu udělá, a to když chce zabít své rukojmí, Marii a Gabriela. (Oba mladí, oba pohlední, oba víceméně bez citových závazků, navíc spolu trpí jako rukojmí… Jak myslíte, že to dopadne?) Otráví je jedem, na nějž prý neexistuje protilátka, a šance, že se z otravy člověk vylíže, je více než mizivá. Napětí roste úměrně tomu, kterak otráveným cepení těla, čtenář si marně láme hlavu s tím, jak se z téhle prekérní situace asi dostanou a už se pomalu smiřuje s variantou, že dalších sto stránek se holt odehraje bez této sympatické dvojice. Když už jde ale opravdu do tuhého a oba rukojmí se pomalu loučí se světem, Gabriel začíná pojednou cítit, že to s tou smrtí nebude tak horké, jak se na začátku zdálo. A vysvětlení? Raum jim asi podal nesprávný jed.

Budiž, chybička se koneckonců vloudit může. Ale nechce se věřit, že by takový puntičkář jako Raum, který měl všechno promyšlené a dávno předem připravené do posledního detailu, tedy i toto, udělal chybu v tak životně důležité věci, jako je odstranění svědků. Krajně podezřelá je i skutečnost, že jed na oběti působí přesně tak, jak by měl, ovšem až na ten cílový efekt. A to už je nějak moc náhod najednou a doposud budovaná charakteristika Raumovy postavy se v momentě rozsype jako domeček z karet. Jako by autor sám sebe zahnal do slepé uličky.

Čechov kdysi napsal, že pokud se ve vyprávění vyskytne zmínka o pistoli, musí tam také být z té pistole vystřeleno. A v Knihovně kulky létají jako o závod, jen ta zbraň jaksi chybí a nejinak je tomu ve druhé části knihy, jež na tu první navazuje pouze volně a dokončuje témata v ní načatá.

Nesetkáme se v ní už s Marií a Stefanem, zato nepoměrně více prostoru dostává Otto Labuda, mladší z vyšetřovatelské dvojice, který kariéru u policie pověsil na hřebík a nyní je už dva roky zaměstnancem Akademie věd. Díky grantovému projektu se dostává do Collegia Petrini, soukromé knihovny, jíž na vrcholku Petřína nechala zbudovat Marie Bergmannová a která má sloužit jako zázemí nadaným mozkům ze všech koutů planety, aby zde pracovali na tom či onom projektu, jež by opět o něco více rozmnožil duchovní bohatství našeho světa.

Docela náhodou nachází v jedné ze zdejších knih (samozřejmě je to kniha z Bergmannovy sbírky, okolo níž se točil děj části první) Bergmannův překlad dopisu zpravující jednoho benátského šlechtice o okolnostech smrti Paolla della Stelly, architekta královského Belvedéru. Toto apokryfně zpracované téma, jak už bylo výše řečeno, je také tím nejlepším, co v knize nalezneme, je rozvíjeno trpělivě, čtenáři předkládáno fragmentárně, a jakžtakž tedy drží obě části příběhu u sebe. A protože se v Labudovi ozve jeho detektivní minulost, namísto estetických aspektů vraždy, což je téma, jímž se má na svém vědeckém stipendiu v Praze zabývat, odhaluje hluboko v minulosti ukrytou vraždu italského architekta. Paralelně s tímto vyprávěním však v druhé části přichází něco, co chtě nechtě přijít muselo. Autor v knize rozehrál příliš rozvětvenou historii různých vztahů, ale odvyprávět dokázal pouze její nepatrnou část. A nyní, aby měl příběh smysl, je ho třeba uzavřít, protože zůstává příliš mnoho otázek, jež čtenář není a nemůže být ochoten přejít.

Bažant to bohužel činí tím nejméně šikovným způsobem, a totiž absolutní doslovností. Jakékoliv jiné řešení by totiž počet stran Knihovny muselo nejméně zdvojnásobit. Pravděpodobně inspirován antickým dramatem, které je, jak praví obálka knihy, autorovi díky působení na akademické půdě vlastní, rozhodl se uspořádat v bytě jednoho slepého starce jakési duchařské rendez vous. Na něm se scházejí Ariel Raum, Sebastián Bergmann a jeho otec Petr, který celou knihovnu vlastnil za minulého režimu. Dodejme, že všichni tři jsou již po smrti, což jim ovšem nebrání záležitost zevrubně probrat.

Celé finále zde působí jako varianta deus ex machiny. To by nemuselo být nutně špatné, v případě Knihovny to však spíše vzbuzuje dojem jen jakéhosi „nouzového řešení“, jímž se Bažant snaží vymotat z další slepé uličky, do níž se dostal tím, kolik toho chtěl říct, či spíš kolik toho na předchozích stranách říct nestihl.

Dvakrát škoda, pro čtenáře i autora samotného.

© Vojtěch Staněk

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 93 čtenářů.

Diskuse

Vložil: ústa sauronova, 21.03.2007 17:09
Bažant, Jan: Knihovna
Dovoluji si nesouhlasit s autorem recenze, tedy s jejím negativním vyzněním.já naopak považuji Knihovnu za výbornou věc, která mě jednak pobavila, jednak jsem se dozvěděl leccos nového.Postava Ariela Rauma a její vztah k Sebastiánovi je působivá, stejně jako dopisy benátského agenta.Koneckonců i takový... pobyt Gabriela Stefana v zapadlé vísce je komické zpestření a odlehčení.Autor recenze uvádí, že by kniha musela být dvojnásobná, aby vyřešila všechny načatosti - s tím jediným souhlasím a lituji, že tomu tak není.Kdo máte rádi Eca nebo třeba Miloše Urbana, neváhejte.
Vložil: Pája, 24.01.2007 08:49
Bažant, Jan: Knihovna
S tím, že v knize je rozehráno příliš mnoho příběhů, které jako by autor nevědět jak rozuzlit, souhlasím. Taky mi trochu vadila stylistická a formální nevybroušenost jazyka a banálnost některých úvah; jinak si myslím, že kniha za přečtení stojí, i když díky téhle recenzi (pane Staňku, nechal jste tam... pár hrubek) je čtenáři všechno odhaleno předem...
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

40%autor článku   56%čtenáři

zhlédnuto 3900x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce