Tavares, Gonçalo M.: Jerusalém

Tavares, Gonçalo M.
Jerusalém

recenze beletrie zahraniční

Stručný román o zásadních a věčných otázkách. Stěžejní dílo mladého spisovatele, schopného psát o tisíckrát diskutovaných velkých tématech bez patosu a líbivých ohledů.

Gonçalo M. Tavares: Jerusalém, Editora Caminho, 2005

Jestliže zapomenu na tebe, ó Jeruzaléme, zapomeniž i pravice má umění svého.

Pětatřicetiletý prozaik a básník Gonçalo M. Tavares vtrhl do portugalského literárního světa koncem roku 2001. Dnes v Portugalsku neexistuje knihkupectví nebo knihovna, kde by neměli některý z jeho románů či novel, jeho sbírku poezie nebo alespoň studii, případně text divadelní hry. A lidé jeho knihy kupují, čtou a diskutují o nich. Z útlých knížek Gonçala M. Tavarese se stává významný a nepřehlédnutelný fenomén současné portugalské literární kultury. Alespoň tak to vidí nejen někteří další spisovatelé, ale i literární kritici a členové porot, které rozhodují o udělování literárních cen. Gonçalo M. Tavares získal cen několik, a dvě hlavní právě za román Jeruzalém: literární cenu José Saramaga, určenou převážně mladým literátům, a neméně prestižní cenu Ler/Millenium-Bcp. Před loňskými Vánocemi vyprodala knihkupectví už páté vydání zmíněného románu. Od roku 2004, kdy kniha vyšla, to představuje zhruba dvanáct tisíc výtisků v rukou čtenářů.

Gonçalo M. Tavares rozděluje své knihy, kterým říká „sešity“, do dvou řad; jednu nazývá Království nebo-li černé knihy, druhou Čtvrť. Román Jeruzalém se řadí mezi černé knihy.

Jeruzalém, zde fiktivní město, vlastně jen jedna čtvrť, zabydluje řada podivných postav. Různá seskupení jejich jmen jsou názvy dvaceti krátkých kapitol. Jako by autor vyvolával herce na pódium či před oko filmové kamery.

Prvními řádky se otevírá pohled do pokoje Ernsta Spenglera, chystajícího se k sebevraždě. Od ní ho odradí telefonát ženy, s níž kdysi zplodil dítě a která teď zřejmě umírá. U obou byla kdysi diagnostikována schizofrenie, rozdvojení osobnosti. A tato dvojakost vnímání světa předznamenává jeden z nejsilnějších rysů románu - pojetí světa a života v něm jako dichotomie protikladných hodnot a hledání rovnováhy mezi nimi. Jsou čtyři hodiny v noci. V době mezi psem a vlkem se střetnou a vyvrcholí příběhy osob, s nimiž se čtenář seznamuje v kapitolách poskládaných na přeskáčku, v rozporu s chronologickým postupem děje. Doba, v níž události vrcholí, podivné bezčasí, kterému chybí jasný protiklad, kontrastuje s všudypřítomnou dichotomií. Rozpor mezi temnotou a světlem, zdravím a nemocí, zlem a dobrem, rozumem a šílenstvím pronásleduje, stimuluje či určuje jednotlivé osudy a konání postav. Dualita je motorem hledání protikladu či toho, co člověku schází.

Nejvýraznějším „hledačem absolutna“ je Theodor Busbeck. Lékař, jediný syn významné rodiny, který si za svůj životní cíl nevytkl nic menšího než pochopit, kam směřují dějiny lidstva a v čem je jejich smysl. Busbeck bezmezně věří, že člověka činí výjimečným jeho vědomí a že vše konané vědomě je ze své podstaty lidské. Proto se věnuje zkoumání těch, jejichž vědomí je považováno za defektní - šílenců, lidí duševně chorých. Zdá se mu však, že zkoumání jedinců nevede k vytčenému cíli. A tak dá svou manželku schizofreničku umístit do ústavu, kde je šílenému vědomí vnucován logický řád, a začne studovat lidstvo jako celek. Zkoumá záznamy historických období a událostí. Dochází k závěru, že hybatelem lidských dějin je zlo, teror, a proto se o smyslu lidských dějin může nejvíc poučit ze záznamů pojednávajících o holocaustu. Jeho absolutní víra v racionalitu veškeré skutečnosti, ve schopnost člověka zpracovat a vysvětlit rozumem cokoliv, jej pak dovádí k poznatku, že sklon k násilí a teroru je nepřímo úměrný zaměstnanosti a pocitu užitečnosti, jak na úrovni jednotlivce, tak na úrovni národa. Busbeck hodlá z nashromážděných dat vyvodit obecný vzorec, jímž by člověk mohl spočítat, kam bude směřovat další vývoj historie. Předpokládá, že vše směřuje k nastolení logického systému v rovnovážném stavu. Lidé i národy se dělí na oběti zla a na jeho původce, katy. Tyto role se v průběhu času mění. Žádoucí rovnováha vede k tomu, že národ-oběť musí způsobit stejné množství obětí jiným národům, aby nabyl rovnováhy, a naopak ten, kdo byl katem, bude vystaven patřičně velké oběti. Věří svým výpočtům natolik, že vypracovává graf, v němž přesně vyčísluje budoucí počty obětí na jedné či druhé straně, podle dosavadní národní historie. V Busbeckově pojetí je dobré to, co je zdravé, ten, kdo je prohlášen za nemocného, představuje zlo. Za zdravého lze považovat člověka, který cítí, že mu něco schází, a vydá se to hledat. V rovině duševní je zdravý ten, kdo nepřestává hledat Boha. Ti, kteří nehledají, jsou šílení a je třeba je léčit. Když zveřejní výsledky svého letitého výzkumu, racionální vzorec, jímž rozhoduje o mrtvých a živých, je pro svou zarputilou racionalitu označen za šílence.

Moc rozumu rozhodnout o životě a smrti na základě matematického vzorce ho zklame, když jej osobní život postaví před zcela konkrétní volbu. Manželka, internovaná v ústavu pro choromyslné, čeká dítě s jiným pacientem. Zákon dává Busbeckovi právo rozhodnout, jestli má být těhotenství násilně přerušeno nebo zda a kde bude dítě žít. Rozhodnutí, které v tu chvíli činí, je naprosto spontánní. A kniha k němu nenabízí žádné racionální zdůvodnění. Mylia, Busbeckova manželka, žena z první kapitoly, přichází v onu zmíněnou nezařaditelnou dobu kolem čtvrté hodiny ranní ke dveřím kostela, ale není vpuštěna. Podle slov kostelníka by v tu dobu chodil po venku leda blázen. Do kostela smí vstoupit až později, když přijme vinu za čin, který nespáchala. Čin, který je výsledkem naprosté náhody, a přece má v sobě jakousi zákonitost, smysl, o němž však aktéři činu nemají ponětí. Další dichotomií je dvojice logického řádu a neuspořádaného chaosu.

Spořádaný normální svět se přímo setkává s nelogickým chaosem bláznů na půdě ústavu Georga Rosenberga, v jehož čele stojí doktor Gomperz. Šílená mysl, postrádající řád, je pro něho totožná s myslí zločinnou. Nevědomé jednání a jednání zločinné vychází ze stejné podstaty. Proto svým pacientům vnucuje řád, jímž je současně ovládá. Součástí řádu je i víra, předkládaná chovancům formou pravidelného předčítání Bible. V portugalském kontextu je nepřehlédnutelná narážka na zkušenost s autoritativním režimem opírajícím se o katolickou církev.

Pro jedny je řád zárukou bezpečí a prostoru pro život, jiní v něm vidí ohrožení podstaty života jednotlivce, protože je v rozporu s individuální svobodou. Konečným cílem všech těch hledačů je hledání Boha, který jim schází, k němuž se doufají vrátit, ať už to má být osobní Bůh, nebo Bůh veřejný, institucionalizovaný.

Zajímavá je hra s vlastními jmény jednotlivých postav. Například Theodor Busbeck se jistě ne náhodou jmenuje stejně jako galerista v románu Hodina němčiny německého spisovatele Siegfrieda Lenze.

Jeruzalém je útlá kniha a autor v ní zachází se slovy s maximální úsporností. Strohé formulace a krátké věty charakterizují text, jenž se dotýká velkých otázek. Bizardní a většinou mírně odporné postavy pochmurného příběhu však čtenáře neopustí s poslední stránkou románu. Ti vyšinutí, posedlí, všelijak postižení, ale vlastně fascinující lidé jej pronásledují, nutí ho, aby přemýšlel o nich i o sobě.

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 77 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

63%čtenáři

zhlédnuto 2436x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce