Keret, Etgar: Létající Santini 1

Keret, Etgar
Létající Santini 1

ukázka beletrie zahraniční

Stál uprostřed cesty, něco kolem dvaceti metrů ode mě, s kúfijí na obličeji, agresivně mi naznačoval, ať jdu k němu: „Hej ty golanská buzno,“ ječel na mě s těžkým arabským přízvukem...

Natažená, ale zajištěná
Etgar Keret
: Létající Santini, přeložily Tereza Černá a Magdalena Křížová. Ilustrovala Tereza Říčanová. Vydalo G plus G, Praha 2005, 128 stran

Stál uprostřed cesty, něco kolem dvaceti metrů ode mě, s kúfijí na obličeji, agresivně mi naznačoval, ať jdu k němu: „Hej ty golanská buzno,“ ječel na mě s těžkým arabským přízvukem.

„Jak de život, čéče? Ten zrzek, váš seržant, ti včera vobtáh půlky víc, než sneseš? Už ani utíkat nemůžeš?“ Rozepnul si poklopec a vytáhl svoje nádobíčko: „Vo co jako kráčí, ty buzíku? Ten muj ti nejni dost dobrej? Nestačil by ani tvý ségře? A co matce? Tvuj kámoš Abutbul ho bral všema deseti. Daří se mu, tvýmu kámošovi Abutbulovi? Cejtí se líp, ten chcípák? Jsem koukal, že ho musela nabrat helikoptéra, jak za mnou upaloval. Půlku cesty metelil jak na olympiádě a nakonec? Prásk, hlava se mu rozprskla jako meloun.“

Přitáhl jsem si svůj galil k rameni a přesně ho zaměřil.

„Střílej, ty paznehte,“ řve, rozevírá košili a směje se. „Pal přímo semka,“ ukazuje si na srdce. Odjišťuju a zadržuju dech. Čeká lhostejně nějakou tu minutu s rukama v bok. Mám přímo na mušce jeho srdce ukryté hluboko pod kůží a masem.

„Nikdy nevystřelíš, poseroutko. Možná, že když vypálíš, tak už tě tvuj zrzavej serža nevohne, co?“

Sundávám zbraň s ramene a on dělá, jako by to nebral na vědomí. „Tak já už padám, teplej bratře. Sejdem se zejtra. Kdy zas budeš hlídat tydlencty sudy? Vod desíti do dvou? Přídu.“ Vyráží směrem k jedné z postranních cestiček, ale najednou se zastavuje a usmívá se: „Vyřiď Abutbulovi pozdrav od Hamasu, jo? A fakt sorka za tu tvárnici.“

Rychle zvedám galil k rameni a zaměřuju ho, košili už má zapnutou, ale jeho srdce ještě stále patří mně. A pak mě něco praští. Padám do písku a najednou nad sebou vidím Eliho, našeho seržanta. „Řekni mi, Kramere, to jsi dočista zblbnul?“ křičí, „co se mi tu poflakuješ s flintou u ksichtu jako nějakej kovboj? Myslíš, že jsme na Divokym západě, že si tu můžeš střílet, na koho chceš?“

„Nenech se vysmát, Eli, nevystřelil bych na něj, chtěl jsem ho jen postrašit,“ říkám mu a uhýbám před jeho pohledem.

„Chtěls ho postrašit?“ řve Eli a tahá mě za lem košile, „tak mu povídej duchařský historky. Co na něj míříš nataženou zbraní, a navíc odjištěnou?“ Vlepil mi facku.

„Se mi jeví, buzno, že ti dneska zrzek nedá,“ slyším Araba vřeštět, „všecka čest, zrzoune, střihni mu taky jednu za mě.“

„Musíš se naučit je ignorovat,“ říká Eli, lapá po dechu a vstává ode mne. „Slyšíš, Kramere?“ přešel do výhružného sykotu. „Musíš se naučit zklidnit emoce. Ještě jednou tě načapám, jak děláš něco podobnýho, a osobně se postarám, aby tě postavili před soud.“

V noci volal někdo z vojenské nemocnice „Tel ha-Šomer“ a oznámil, že operace nebyla tak úplně úspěšná a že Jakie Abutbul podle všeho už zůstane nemohoucí.

„Princip, že se učíme je ignorovat,“ řekl jsem Elimu, „půjde tak daleko, až se od nich nakonec oprostíme úplně, stejně jako Jakie.“

„Co to s tebou je, Kramere?“ napřímil se najednou Eli. „Myslíš, že mi na Abutbulovi nezáleží? Byl to i můj kamarád, stejně jako tvůj. Myslíš, že teď nemám sto chutí vzít džíp a jezdit od domu k domu, vytahat je ven a každýmu z nich provrtat hlavu kulkou? Ale kdybych to udělal, budu přesně jako oni. Nechápeš to? Nechápeš nic.“ A najednou jsem porozuměl, chápal jsem to mnohem lépe než on.

Stál uprostřed cesty, něco kolem dvaceti metrů ode mě, s kúfijí na obličeji.

„Brý ráno, buzno,“ řve na mě. „Výtečné ráno,“ odpovídám šeptem.

„Jak se daří Abutbulovi, ty přihřátej parchante?“ ječí. „Vyřídils mu pozdrav od Hamasu?“ Svlékám košili a nechávám ji spadnout na zem, pak si sundavám helmu.

„Nějakej problém, homoušku?“ vříská na mě. „Zrzek ti vyrazil mozek, když tě zezadu vopracovával?“ Trhám kus obinadla z přidělený výstroje a obvazuju si obličej, pouze oči nechávám odkryté. Beru si pušku. Natahuju ji. Ověřuju si, že je zajištěná. Držím ji oběma rukama za hlaveň, několikrát s ní zatočím nad hlavou a pak ji najednou pouštím. Puška letí vzduchem, trochu klouže po zemi a zastavuje se zhruba na půl cesty mezi námi. Teď jsem na tom přesně jako on. Teď mám i já šanci zvítězit.

„To je pro tebe, ty raple,“ křičím na něj. Chvilku na mě zmateně kouká, a pak se rozeběhne směrem ke zbrani. Utíká k pušce a já k němu. Je rychlejší než já, k pušce doráží přede mnou. Ale vyhraju já, protože teď jsem úplně jako on a on s puškou v ruce bude zrovna jako já. Jeho máma a sestra se budou tahat s Židama, jeho kamarádi budou ležet v nemocnicích jak lazaři a on bude stát naproti mně jak nějakej buzík s puškou v ruce a nebude moct nic dělat. Jak bych mohl prohrát?

Zvedá galil, když jsem od něj míň než pět metrů, odjišťuje, zakleká a mačká spoušť. A tak přichází na to, co já odhalil během posledního měsíce stráveného v tomhle pekle: že tahle zbraň je úplně k prdu. Tři a půl kila zbytečnýho železa. Je prostě na dvě věci. Nedá se svítit. Jsem u něj, ještě dřív, než se stihne zvednout, a zasazuju mu kopanec přímo do obličeje. Když padá k zemi, chytám ho za vlasy a strhávám mu kúfiji. Vidím teď jeho obličej přímo proti sobě, popadnu ho a divoce jím buším do sloupu elektrického vedení. Jednou, podruhé, potřetí. Uvidíme, jakej vošoust ho tam teď šoupne jemu.

 

© Tereza Černá

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3116x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce