Keret, Etgar: Létající Santini 2

Keret, Etgar
Létající Santini 2

ukázka beletrie zahraniční

Před šesti měsíci v jednom zanedbaném městečku poblíž Austinu, Texas, zabil Amir Dobrowski sedmdesátiletého kněze a jeho ženu. Vystřelil na ně z bezprostřední blízkosti v době, kdy oba spali. Dosud není známo, jakým způsobem do bytu vnikl, ale zřejmě musel mít klíč...

Dobrowski
Etgar Keret
: Létající Santini, přeložily Tereza Černá a Magdalena Křížová. Ilustrovala Tereza Říčanová. Vydalo G plus G, Praha 2005, 128 stran

Před šesti měsíci v jednom zanedbaném městečku poblíž Austinu, Texas, zabil Amir Dobrowski sedmdesátiletého kněze a jeho ženu. Vystřelil na ně z bezprostřední blízkosti v době, kdy oba spali. Dosud není známo, jakým způsobem do bytu vnikl, ale zřejmě musel mít klíč. Celý ten příběh zněl dost neuvěřitelně – jak se může mladý muž bez zločinecké minulosti, absolvent vojenské služby u námořnictva, jednoho dne sebrat a prohnat kulku hlavou dvěma lidem, které v životě neviděl, v nějaké zapadlé díře v Texasu, nota bene když se navíc jmenuje Dobrowski. V noci to hlásili ve zprávách, jenomže já o ničem nevěděl, protože jsme právě tou dobou byli s Almou v kině. Když jsme si to pak v posteli rozdávali a zrovna jsme byli v nejlepším, najednou jí vyhrkly slzy, hned jsem přestal, poněvadž jsem si myslel, že ji to bolí, ale ona mi řekla, ať pokračuju, protože když brečí, tak to právě znamená, že je všechno v pořádku.

Žaloba tvrdila, že Dobrowski dostal za vraždu tři tisíce dolarů a celá záležitost se týkala jakéhosi místního sporu o dědictví. Stát se to před nějakými padesáti lety, mohlo by mu jen pomoct, že kněz i jeho manželka byli černí, ale dneska je to přesně naopak. I okolnost, že šlo o kněze, hrála proti němu. Jeho advokát oznámil, že pokud bude Dobrowski shledán vinným, požádá o výkon trestu v Izraeli. Ve věznicích po Spojených státech se to hemží tolika černochy, že by tam jeho život platil asi tolik co vymáchaný čajový pytlík. Nato se žaloba nechala slyšet, že Dobrowski bude beztak už dávno mrtvý. Texas je jednou z mála zemí ve Státech, kde dodnes platí trest smrti.

S Dobrowskim nejsme v kontaktu už dobrých deset let, ale kdysi na střední škole to býval můj nejlepší kamarád. Všechen čas jsem trávil s ním a s Dafnou, se kterou se přátelil už od druhého stupně základky. Když jsme pak narukovali do armády, přerušili jsme styky, udržování starých známostí totiž nepatří zrovna k mým silným stránkám. Alma je na tohle dobrá, se svými nejlepšími kamarádkami se zná už od školky. Trošku jí to závidím.

Proces se protáhl na tři měsíce. To je moře času, vzhledem k tomu, že si všichni byli jisti tím, že to udělal. Řekl jsem tátovi, že se mi to celé nějak nezdá. Vždyť přece Amira známe, brali jsme ho skoro jako člena rodiny, a táta prohodil: „Co ty víš, co se lidem honí hlavou.“ Máma prohlásila, že vždycky věděla, že to s ním špatně skončí, měl v očích takový divný výraz, jako prašivý pes. Prý se otřese už jen při pomyšlení, že ten vrah jedl z jejího nádobí a seděl s námi u jednoho stolu. Vzpomněl jsem si na naše poslední setkání. Bylo to na pohřbu Dafny, zemřela na nějakou nemoc hned potom, co jsme skončili vojnu. Přišel jsem na její pohřeb a on mě odtamtud zkrátka a jednoduše vyhodil. Požádal mě, abych laskavě odešel, ale tak ostrým tónem, že jsem se ani neptal proč. Stalo se to tak před sedmi lety, ale dodneška si pamatuju jeho pohled plný nenávisti. Od té doby jsme spolu nemluvili.

Každý den, když jsem přišel domů z práce, hledal jsem na CNN zprávy o soudním procesu. Vždycky jednou za pár dní přinesli aktuální informace. Občas, když v televizi ukazovali jeho fotku, pocítil jsem hrozný stesk. Pokaždé ukazovali tu samou, byla to taková stará pasová fotografie, měl na ní vlasy učesané na pěšinku jako chlapeček při ceremonii na Den vzpomínek na padlé. Alma z toho byla dost vedle, že jsem ho znal, pořád jí to vrtalo hlavou. Před pár týdny se mě zeptala, jakou nejhorší věc jsem v životě udělal. Tak jsem jí vyprávěl, jak mě Amir přemluvil, když máma Nicana Grosse spáchala sebevraždu, abychom mu spolu šli načmárat na zeď nápis „tvoje máma skočila“. Podle Almy to bylo moc zlý a už z téhle historky vychází dost jasně najevo, co je Dobrowski zač. Nejhorší věc, kterou udělala ona, se odehrála, když byla na vojně. Její velitel, odporný tlusťoch, se ji v jednom kuse snažil dostat do postele, Alma ho nenáviděla, a nejvíc za to, že byl ženatý a jeho manželka právě čekala dítě. „Dovedeš si to představit?“ potáhla si z cigarety. „Žena mu tahá v břiše mimino, a on má zatím plnou hlavu toho, jak přefiknout jiný.“ Byl po ní doslova posedlý, tak toho využila a řekla mu, že s ním tedy půjde, ale jedině když jí za to zaplatí dost peněz, tisíc šekelů, to jí tenkrát připadalo jako hodně. „Nešlo mi o prachy,“ stiskla rty, když si na to vzpomněla, „chtěla jsem ho jen ponížit. Aby měl pocit, že zadarmo by o něj žádná nestála. Jestli něco nesnáším, tak je to nevěra.“ Velitel přišel s tisícovkou v obálce, ale samým rozrušením se mu ani nepostavil. Jenomže Alma mu odmítla peníze vrátit, a tak ho ponížila dvojnásob. Říkala, že se jí ty peníze tak hnusí, že je pohřbila na nějaké vkladní knížce a dodneška nenašla odvahu na ně sáhnout.

Proces se vlekl překvapivě dlouho, aspoň mě to tak připadalo, a Dobrowski dostal trest smrti. Japonská moderátorka na CNN říkala, že když poslouchal rozsudek, tiše plakal. Máma prohlásila, že dobře mu tak, a táta podotkl jako vždycky: „Co ty víš, co se lidem honí hlavou.“ Jakmile jsem se doslechl o rozsudku, okamžitě mi bylo jasné, že musím sednout do letadla a jet ho navštívit, dřív než ho popraví. Přece jen jsme bývali nejlepší kamarádi. Bylo to trochu zvláštní, ale všichni s výjimkou mámy to chápali. Ari, můj starší bratr, mě poprosil, abych mu z Ameriky propašoval notebook, a kdyby mě v nejhorším chytli na celnici, prostě jim ho tam nechám a půjdu.

V Texasu jsem rovnou z letiště zamířil do Amirovy věznice. Návštěvu jsem měl zařízenou už z domova, dali mi půl hodiny. Když jsem k němu vešel, seděl na židli. Ruce a nohy měl v řetězech. Strážci z vězení tvrdili, že mívá často záchvaty zuřivosti a proto ho musí svazovat, mně ale připadal naprosto klidný. Tak se mi zdá, že to říkali jenom pro pořádek, prostě je bavilo ho týrat. Posadil jsem se naproti němu, najednou mi to přišlo jako za starých časů. Nejdřív ze všeho se mi omluvil za ten Dafnin pohřeb a za to, jak se tam choval. „Křivdil jsem ti,“ prohlásil, „nebylo to ode mě fér.“ Řekl jsem mu, že už jsem na to dávno zapomněl. „Asi už to ve mně dlouho hlodalo, a pak najednou – ta její smrt a vůbec – prostě mi to ujelo. Nešlo ani o to, že jsi s ní spal za mými zády, přísahám že ne, ale ty jsi jí zlomil srdce.“ Řekl jsem mu, ať dá pokoj s těmi nesmysly, ale nedokázal jsem ovládnout svůj hlas, aby se mi netřásl. „Nech toho,“ řekl, „pověděla mi o tom. Už dávno jsem ti odpustil. A s tím povykem na pohřbu, to jsem se vážně choval jako blbec.“ Zeptal jsem se ho na tu vraždu, ale nechtěl o tom mluvit, tak jsme se bavili o jiných věcech. Po dvaceti minutách ohlásil bachař, že půlhodina uplynula.

Dřív se popravovalo na elektrickém křesle, a když stiskli spínač, veškeré osvětlení široko daleko se na pár vteřin zachvělo a každý nechal všeho, co zrovna dělal, přesně jako když se rozezní siréna. Představoval jsem si, jak sedím v hotelovém pokoji a světlo potemní, ale nic takového se nestalo. Dneska už se popravuje tak, že se odsouzenému píchne smrtící injekce, takže nikdo nemůže poznat, kdy se to stane. Říkali, že to bude v celou hodinu. Sledoval jsem vteřinovou ručičku, a když dospěla k dvanáctce, pomyslel jsem si, „tak teď už to má určitě za sebou.“ Ve skutečnosti jsem ten nápis Nicanovi na zeď napsal já, Amir se jenom díval, dokonce mám dojem, že byl spíš proti. A teď už zřejmě není mezi živými.

Při zpátečním letu seděl vedle mě nějaký tlouštík. Jeho sedadlo bylo rozbité, ale letušky ho nemohly posadit jinam, protože let byl plně obsazený. Jmenoval se Peleg a vykládal mi, že teprve nedávno skončil u armády, získal hodnost plukovníka a teď se vrací ze speciálního školení pro management hi-techového průmyslu.

Díval jsem se na něj, jak se opírá dozadu, s očima zavřenýma, ne a ne se pohodlně uvelebit na rozbitém sedadle, a tak nějak znenadání mi prolétlo hlavou, co když je to on, ten Almin velitel z vojny. Ten byl taky pěkně vypasený. Dovedl jsem si živě představit, jak na ni čeká v páchnoucím hotelovém pokoji a zpocenýma rukama přepočítává tisíc šekelů. Myslí na to, že se s ní za chvilku vyspí, přemýšlí o své ženě, o dítěti. Snaží se najít pro sebe nějakou výmluvu, že na tom konec konců není nic tak špatného. Pohlédl jsem na něj, dál se převaloval na sedadle vedle mě, oči měl stále zavřené, ale nespal. Vtom se mu z hrdla vydral takový slabý, smutný povzdech. Třeba si vzpomněl právě na tohle. Sám nevím proč, ale najednou mi ho přišlo líto.

© Magdalena Křížová

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2913x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce