Borges, Jorge Luis

Borges, Jorge Luis

studie beletrie zahraniční

V loňském roce uplynulo dvacet let od úmrtí spisovatele Jorge Luise Borgese, který se nesmazatelným písmem zapsal do hispanoamerické literární historie. Argentinská literatura tak ztratila dalšího ze svých osobitých tvůrců.

Jorge Luis Borges

V loňském roce uplynulo dvacet let od úmrtí spisovatele Jorge Luise Borgese, který se nesmazatelným písmem zapsal do hispanoamerické literární historie. Argentinská literatura tak ztratila krátce po odchodu Julia Cortázara († 1984) dalšího ze svých osobitých tvůrců.

Jorge Luis Borges se narodil roku 1899 v Buenos Aires v zámožné intelektuální rodině. V bohaté knihovně svého otce, právníka a profesora psychologie, trávil malý Jorge většinu času. Díky babičce z otcovy strany, jež pocházela z britského aristokratického rodu, už v šesti letech dokonale ovládl angličtinu – později se naučil i francouzsky a německy – a v devíti z ní přeložil a publikoval Wildeovu pohádkovou sbírku Šťastný princ. Roku 1914 se spolu s rodiči přestěhoval do Ženevy. Po 1. světové válce přesídlil do Španělska, kde navázal kontakty s různými avantgardními skupinami a směry (zejména s dadaismem a ultraismem). V roce 1921 se vrátil do Argentiny a aktivně přispěl k založení avantgardních literárních časopisů Prisma, Proa, Nosotros či Martín Fierro. V tomto období se z autorského hlediska věnuje zejména poezii, jejíž témata hledá především v národní historii, a publikuje básnické sbírky Vroucnost Buenos Aires (Fervor de Buenos Aires, 1923), Měsíci tváří v tvář (Luna de enfrente, 1925) a Sanmartínský sešit (Cuaderno San Martín, 1929). Ve dvacátých letech se rovněž schází s významnými argentinskými literáty své doby, mj. s Ricardem Güiraldesem a Macedoniem Fernándezem; v letech třicátých se seznámil i s Adolfem Bioy Casaresem, s nímž spolupracoval pod pseudonymem Honorio Bustos Domecq (společně napsali kupříkladu parodicky laděný detektivní příběh Seis problemas para don Isidro Parodi - Šest problémů pro dona Isidra Parodiho, 1942) a k jehož nejslavnějšímu dílu La invención de Morel (Morelův vynález, 1940) sestavil i prolog. Rovněž překládal Virginii Woolfovou, Hermana Melvilla a Williama Faulknera. Před katastrofou 2. světové války postihla Borgese i osobní tragédie. Zemřel jeho otec, s nímž si byl spisovatel velmi blízký, a po úrazu hlavy a otravě krve se sám ocitl na prahu smrti. Následkem úrazu začal postupně ztrácet již tak slabý zrak a během 50. let úplně oslepl (sám později prohlásil: „Byl jsem krátkozraký a povýšil jsem na slepce.“). Nadále ovšem pracoval v Národní knihovně (1938–1946, pak propuštěn pro své antiperonistické postoje), přičemž poté, co Juan Domingo Perón ztratil v polovině 50. let nad Argentinou nadvládu, zastával v letech 1955–1973 funkci jejího ředitele. Na univerzitě v Buenos Aires přednášel anglickou literaturu a pokračoval v literární tvorbě (po oslepnutí povídky, eseje a básně diktoval). Když v roce 1986 zemřel v Ženevě na rakovinu jater, zanechal za sebou jeden z nejoriginálnějších literárních odkazů v historii Latinské Ameriky.

Již v Borgesově poezii prosvítá touha po stylistické čistotě a přesnosti. V esejistických textech souborech Inquisiciones (Pátrání, 1925) a El tamaño de mi esperanza (Rozsah mé naděje, 1926) si zase ujasnil některá z témat, která budou prostupovat jeho budoucí tvorbou. Jedná se například o úlohu času v životě člověka – v roce 1973 v jednom vzpomínkovém rozhovoru přiznal, že čas jej vždy pronásledoval a fascinoval, – o problematiku lidské identity a o fenomén klamné logiky, jejíž skutečná podstata se skrývá za maskou zdánlivého řádu. Borges rovněž věřil tomu, že univerzum je ve své obšírnosti pouhou lidskou myslí v mnoha aspektech neuchopitelné, a proto mu byl abstraktní esejistický útvar, v němž mohl dát průchod svému idealismu, sympatický. Z pozdější esejistické tvorby stojí bezpochyby za zmínku Discusión (Rokování, 1932) a Otras inquisiciones (Další pátrání, 1952). V polovině třicátých let už nachází zalíbení v povídce a ačkoli ještě v roce 1936 publikuje další významný esejistický soubor, Historia de la eternidad (Dějiny věčnosti), o rok dříve spatřila světlo světa sbírka povídek Historia universal de la infamia (Obecné dějiny hanebnosti), z nichž mnohé tematicky čerpají ze životů legendárních zločinců (například Billyho Kida).

Vrchol Borgesova vypravěčského umění však přichází až se soubory Ficciones (Fikce, 1944) a El Aleph (Alef,1949). V prologu první uvedené sbírky se Borges vyznává z obdivu k Schopenhauerově filozofii. Oba soubory jsou považovány ve vývoji hispanoamerické povídky za jakýsi milník. Každá z Borgesových „fikcí“ je malým a nenapodobitelným mistrovským dílem, v němž jsou jednotlivé elementy zasazeny přesně na svém místě. Spisovatel o některých povídkách přemýšlel i několik let, diskutoval o nich s přáteli a teprve poté je s nezvyklou pečlivostí větu po větě sestavoval. Ona záhadná dvojznačnost a nemožnost porozumět okolní realitě, jimiž se autor zabýval již v etapě esejistické, patří k základním tématům jeho nejlepších povídek. V povídce Tlön, Uqbar, Orbis Tertius, v níž se fiktivní literární svět vytvořený skupinkou spisovatelů začíná nezadržitelně rozrůstat, zhmotňuje se a postupně nahrazuje naši realitu, vyjadřuje Borges přesvědčení, že každý pokus o uspořádání a vysvětlení reality vede pouze k dalším smyšlenkám a dohadům. Babylónská knihovna (La biblioteca de Babel) sice zpočátku působí dojmem nadčasového a přísného řádu, avšak nakonec se přetaví v groteskní a nepřehledný chaos. V povídce Loterie v Babylónu (La lotería en Babilonia) věří protagonisté slepě „Společnosti“ řídící loterii (a dávající tedy realitě zdání řádu), místo aby jejich mysl přijala vědomí o síle náhody a moci osudu.

Úzce spojený s Borgesovými povídkami z tohoto období je i nejproslulejší autorův symbolický útvar – labyrint (v Borgesově případě je většinou kruhový a nemá východ). Jeho labyrint sjednocuje klamné a zrádné zdání řádu a nepřehlednou chaotickou realitu. Dosažení středu labyrintu však znamená pouze ukončení cesty či hledání (v mnoha případech jde o hledání frustrované či ironicky úspěšné) a porozumění skutečnému stavu věcí. Analogie s lidskou existencí, v níž nevyhnutelným „cílem“ hledání je nenávratnost a definitiva smrti, je nepochybná. I v Borgesových povídkách přichází porozumění ruku v ruce se smrtí a tedy i dosažením cíle. Ve své naivitě a idealistické prostotě pochopí například detektiv Lönnrot v povídce Smrt a kompas (La muerte y la brújula), že série zločinů je pečlivě nastraženou pastí jeho nepřáteli na něj samotného pouhý okamžik předtím, než v této pasti zahyne. Další povídkou s tímto tématem je El jardín de los senderos que se bifurcan (Zahrada, v níž se cestičky rozvětvují), kterou autor napsal ještě před souborem Ficciones. Čínský protagonista v ní pochopí smysl díla svého předka přesně v okamžiku, v němž musí zavraždit britského sinologa, jenž mu tajemství objasnil. V povídce La casa de Asterión (Asterionův dům) slouží labyrint jako prostředek k pokusu ukrýt se před okolním světem a v nejrůznějších variacích se objevuje i v nespočtu dalších povídek. K Borgesově tvorbě tedy patří naprosto neodmyslitelně.

Po sbírkách Fikce a Alef Borges, přesycený hrami s časem, labyrinty, zrcadly (jež jsou stěžejním symbolem sbírky básní a próz El hacedor - Tvůrce, 1960) a maskami, zjednodušil – alespoň zdánlivě – techniku své práce. V roce 1972 prohlásil: „Proč je zatěžko uvěřit tomu, že bych chtěl psát povídky tak trochu jako ostatní?“ Povídkové soubory El informe de Brodie (Brodiova zpráva, 1970) a El libro de arena (Kniha z písku, 1975) jsou sice laděny realističtěji, avšak i v nich se znovu objevuje téma hledání absolutna (například hledání textu, jenž by absolutno odhalil, v povídce El espejo y la máscara - Zrcadlo a maska) a zapadají tedy organicky do celku Borgesovy prozaické tvorby.

V závěru života se Borges vrátil k básnické tvorbě sbírkami La moneda de hierro (Kovová mince, 1976), Historia de la noche (Dějiny noci, 1977), La cifra (Šifra, 1981) a svou poslední knihou Los conjurados (Spiklenci, 1985), jež se vyznačují nejen reflexívním zaměřením, ale i zařazením jakýchsi minipovídek, miniesejů či miniúvah, odkazujících na základní témata celé jeho tvorby i na její žánrovou splývavost.

Je možné říci, že Borgesova tvorba je tím, jak neustále směřuje k odmítání či rozvracení reality, úniková až zpátečnická. Také je možné upozornit na nedostatek opravdových lidských citů a téměř výlučný zájem o metafyzično v jeho povídkách. Je ovšem nezpochybnitelné, že po sbírce Ficciones vstoupila latinskoamerická literatura plně do zcela odlišného světa, než byl realistický svět Mariana Azuely, Rómula Gallegose či Josého Eustasia Rivery. Vliv Borgese na vývoj latinskoamerické výpravné prózy je neoddiskutovatelný a revoluční. Dlouhý a namáhavý proces renovace témat a techniky, který již byl částečně viditelný a vnímatelný v díle Fernándeze, Arlta, Asturiase nebo Onettiho, kulminuje v díle Borgesově. Získal si čtenáře po celém světě, přilákal do Latinské Ameriky pozornost nakladatelů a nespočet cen – například Premio Internacional de Literatura Formentor (v roce 1961 ji získal spolu se Samuelem Beckettem), Gran Premio del Fondo Nacional de las Artes (1962) či Premio Cervantes (již obdržel v roce 1980 společně se španělským poetou Gerardem Diegem) -, stejně jako čestné doktoráty mnoha univerzit (včetně Oxfordu a Sorbonny) jsou důkazem toho, že se těšil i uznání kritiků. S Borgesem dosáhla výpravná próza v Latinské Americe své zralosti a magický realismus nalezl svého předchůdce; z Tlönu se vine cesta, jež nás zavede do Comaly a Maconda.

 

 

 

© Jan Paulík 

Diskuse

Vložil: pavla, 30.10.2007 18:16
Borges, Jorge Luis
Lidi, vzpamatujte se. Z vasich reakci vyplyvaji dve veci. Zaprve ze toho o Borgesove tvorbe zjevne vite pramalo a zadruhe, coz je o mnoho smutnejsi, ze jste zivoucim dukazem toho, ze urcita individua v nasi spolecnosti se ani 18 let po listopadu nedokazala vyrovnat s minulosti. O recenzentove politickem... presvedceni nic nevim, ale pokud ve vas slovo "zpatecnicky", ktere je semanticky velmi ruznorode (zatimco pro vas je pouze "levicacky" zabarvene), automaticky vyvolava rude politicke konotace, je mi vas lito. A jeste vice lito je mi vas kvuli tomu, ze behem cetby Borgesovy biografie dokazete myslet na politiku...
Vložil: Shabtaj, 29.10.2007 00:15
Borges, Jorge Luis
Jak můžete napsat, že v Borgesova próza směřuje k odmítání reality? Tím, že si Borges s realitou "zahrává" o ní nejspíš vypovídá víc, než obvylá "realistická próza" (existije-li něco takového). Borges nerozvrací realiru, on se ji pouze pokouší redefinovat a znovu uchopit, co je na tom zpátečnického... (tento termín mi tedy také zní krajně levičácky)?
Vložil: , 24.05.2007 14:07
Borges, Jorge Luis
Hoj
Vložil: Anna, 05.02.2007 17:12
Borges, Jorge Luis
Až do této chvíle jsem si nemyslela, že Borges psal výpravnou prózu. Nevím, nevím.
Vložil: Hummel, 04.02.2007 22:21
Borges, Jorge Luis
typicky levicacky mozek recenzenta: "Je možné říci, že Borgesova tvorba je tím, jak neustále směřuje k odmítání či rozvracení reality, úniková až zpátečnická" a a take trapny.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 8674x

Inzerce
Inzerce