Bulharský filmový scénárista Angel Wagenstein (17. 10. 1922) vstoupil v devadesátých letech minulého století rovněž na pole literatury, kde na sebe záhy upozornil zajímavými prozaickými tituly. Nakladatelství Havran přineslo koncem loňského roku v překladu Oru Bernsteinové na český knižní trh jeho vzpomínkovou prózu Daleko od Toleda (Daleč ot Toledo, 2002); kniha vyšla za přispění Ministerstva kultury České republiky a Bulharského kulturního institutu v Praze.

Jde o prostřední část z volné románové trilogie, věnované osudu evropských Židů za druhé světové války. Titul vyšel rovněž v zahraničí (mj. v Německu, Francii a Rusku), kde se těšil značné mediální pozornosti. V roce 2002 byl oceněn jako román roku Svazem bulharských spisovatelů a v roce 2003 získal mezinárodní literární cenu Prix AlbertoBenveniste.

Kniha se rozvíjí ve třech rovinách. První z nich tvoří úvod, neboli Stručná historická poznámka o kořenech mé babičky Mazal, o některých zvláštnostech mého dědečka Avrama a částečně také o obyvatelích čtvrti Prostřední Hřbitovy. Na dvaceti stránkách nastiňuje Wagenstein ságu svého rodu, neboť rok 1492 se ve Španělsku nepojí jen s objevením Ameriky a pádem Granady; tehdy byli také z této katolické země vyhnáni židé (použijme teď variantu s malým písmenem ve smyslu náboženském, která je v českém překladu uváděná důsledně). Autor čtenáře nejen informuje, jak a proč se jeho dávní předkové dostali z Toleda až do balkánského města Plovdivu; dává i přivonět ke svému barvitému vypravěčskému stylu a závěrečnými větami láká dál, když napoví, o co v knize půjde především: „Pokud to, že se mí předkové před pěti sty lety vydali na dlouhou a vyčerpávající cestu z Toleda do Plovdivu, mělo nějaký smysl, byla to láska k jednomu děvčeti – Araxi Vartanianové. Jen láska a nic jiného!“ Jde odolat takovému vábení?

Vlastní román je rozdělen do čtyř částí s výstižným shrnutím v podtitulech. Vedle chronologického rozčlenění jde však ještě o dvě paralelní úrovně – linii idylických vzpomínek a rovinu současnosti. Těžiště knihy spatřuji právě v první z nich, kde autor křísí magický svět svého dětství, odehrávajícího se v kulisách půvabného a snad nejkosmopolitičtějšího balkánského města Plovdivu, ve kterém žili v láskyplné harmonii Židé, Řekové, Bulhaři, Turkové, Arméni i Cikáni. Hlavní hrdina Albert Cohen (Berta) nám představuje svou zemitou a zásadovou babičku Mazal, především však dědečka Avrama El Borrdachóna, zvaného Ožungr – mistrného klempíře, ale i božského opilce a sukničkáře, geniálního vypravěče a svědka zašlých časů, který Bertika svérázným způsobem zasvěcuje do tajemství smyslu lidského života. Obrazy před námi defilují prostřednictvím nápadité metafory fotografií a negativů Řeka Kostasiho Papadopuluse. Vyprávění je laskavé a hladí něžným humorem, současně však i bolí vzpomínkami z válečných let a traumaty, jež přišla s nástupem éry socialismu. Nabízí se (ač trochu nadneseně) i dnešní termíny „ekumenický dialog“ či „náboženská tolerance“. Vždyť o co jiného šlo, když k jednomu stolu v hospodě usedali spolu s Ožungrem tři služebníci Boží z různých církví - Turek, Bulhar a žid, které navíc pojila hříšná láska k jediné ženě - vdově Zjulfii chanum, hořkosladké mandli? O co jiného šlo, když do veřejných lázní ukázněně pochodovaly vždy před svým slavnostním dnem v týdnu tu muslimky, tu židovky, tu křesťanky?

Tolik tedy minulost. Hlavní hrdina však přijíždí po letech života v Izraeli do Plovdivu na sympozium a rozehrává románovou linii současnosti. Oč však Wagenstein lépe vzpomíná, o to hůře fabuluje, a tak právě zde spatřuji „Achillovu patu“ díla. Nabízí se otázka, jak by to bývalo šlo udělat lépe. Zůstat jen u prvotní roviny jako Květa Legátová v knize Želary, jež mi Daleko od Toleda jadrností a svérázností postav, jakož i plnokrevností děje trochu připomíná? Autor však s až téměř detektivní zápletkou ve vzpomínkách leccos otevřel, vzbudil naši zvědavost – a to si přece žádá rozuzlení. Navíc zřejmě měl nutkavou potřebu vyjádřit se k životu v současném porevolučním Bulharsku, k jeho nešvarům – nekalému podnikání, korupci aj. Méně však je často více – stačilo by možná ubrat na akčnosti; snad se tady vypravěč měl spokojit s rolí jakéhosi komentátora, pozorovatele. Vždyť hrdina končí stejně rezignací – vrací se zpět do Izraele. Autor by se tak aspoň vyhnul nepřesvědčivým dialogům, prvoplánovým a zkratkovitým řešením či trapným scénám (např. když Cohen se svou dávnou dětskou láskou Araxi po letech a oboustranném zdráhání nakonec přece jen skončí v posteli).

Překladatelka Oru Bernsteinová se s nelehkým úkolem, kdy jí bulharský text zpestřovaly různé cizojazyčné „-ismy“, ale především ladino, poprala se ctí. Co do výtvarné stránky – oku zajisté lahodí vázané vydání ve stříbřité obálce. V knize mi však chybí fundovaný úvod či doslov. O autorovi se čtenář nic nedoví ani z knižní záložky. (Předpokládám, že nešlo o záměr vzbudit dojem světovosti.) Ještěže existuje např. Google, kde nabízejí informace o Wagensteinovi především francouzské portály.

Tolik kritické připomínky. Mám-li knihu hodnotit globálně, dávám jí kladné znaménko. Vedle zmíněných předností přináší i důkaz, že se klasický způsob vyprávění dosud nevyčerpal, že i v dnešní postmoderní době lze psát prostě a jednoduše. Román nabízí čtenářský zážitek nejen bulharistům, ale třeba i zájemcům o židovskou literaturu.