Balabán, Jan: Jsme tady

Balabán, Jan
Jsme tady

ukázka beletrie česká

Rozsvítil si svíčku, jako by věděl, že umře. Ale spíš chtěl mít jen nějaké světlo v domě. Aspoň plamének v tom šeru, které v pozdním říjnu sestupuje z lesů do údolí už brzy odpoledne. Hleděl na hořící knot a říkal si, dokud ho vidím, jsem tu. Ale jeho pohled se rozdvojoval a on pořád viděl plaménky dva, jako dvě hvězdy hořící těsně vedle sebe.

Jan Balabán: Jsme tady. Příběh v deseti povídkách, Host, Brno 2006, 196 stran 

Dona nobis pacem

Rozsvítil si svíčku, jako by věděl, že umře. Ale spíš chtěl mít jen nějaké světlo v domě. Aspoň plamének v tom šeru, které v pozdním říjnu sestupuje z lesů do údolí už brzy odpoledne. Hleděl na hořící knot a říkal si, dokud ho vidím, jsem tu. Ale jeho pohled se rozdvojoval a on pořád viděl plaménky dva, jako dvě hvězdy hořící těsně vedle sebe. Jen s velkým vypětím je přinutil ke konjunkci, aby zas zahlédl stonek svíčky a jazyk plamene, ale sotva trochu polevil, plamen se rozskočil ve dva. Nemohl ho udržet. Cítil, jak hrozná práce to je udržet svět v normálních konturách. Udržet alespoň to nejjednodušší, že jedna svíčka hoří jedním plamenem a ne že mi tu ve světnici pluje hrozivé dvojhvězdí, ze kterého se mi zvedá žaludek. Chtěl jsem jen trochu světla, když se celý můj dům i celý můj život propadá do tmy.
Kdy už ty prášky zaberou? Každé nadechnutí ho tlačilo. Každé zakašlání znamenalo nesnesitelnou bolest. A kašlat musel pořád. Žebra. Musím mít zlomená žebra. Zatracený déšť. Zatracená střecha. Vždycky chtěl mít aspoň střechu nad hlavou, být v teple, nebo aspoň v suchu a nemuset se třepat u dveří jako nezvaný host, a pak stejně nezazvonit a radši to přežít na nádraží nebo v nonstopu schoulený v jediném bezpečí svých loktů na stole. Střecha nad hlavou, nevadí, když trochu teče, hlavně když drží, když udrží v úkrytu to jediné místo, kam za tebou nikdo nesmí. Domov? Na tohle slovo si už Petr netroufal.
Noha se mu smekla na slizké šprušli starého žebříku. Chtěl dát na střechu nějakou lepenku ještě před tím deštěm, který se spustil, právě když zatloukal poslední hřebíky kolem záplaty. Stihl to, ale kurva noha! Skutálel se přes okraj a spadl na hromadu bukových metrů a z nich dolů na zem. Zůstal ležet kousek od ohniště, na kterém v prudkém dešti hasnul oheň pod kbelíkem s térem. Už to ne-na-té-ru-ju. Bolest a šok ho připravily o vědomí.
Vzbudila ho třesavka. Zuby mu jektaly, když se snažil třesoucí se rukou ohmatat krvavou podlitinu na čele. Moc toho neviděl, jako by se mu nějaký otok tlačil do očí, a ty žebra, při každém sebemenším pohybu cítil polámaný koš kolem srdce a plic. Zalykal se hrůzou a slzami a představoval si ostré konce kostí, jak se mu zarývají... Ne, to si nesmím představovat. Sedl si a namáhavě se vyzvracel. Ulevilo se mu, jako by do něj dovnitř proniklo trochu vzduchu.
Není to protržený? Není to protržený? Nevalí tam někde krev do břišní dutiny nebo do plic? Chrchlal a plival to, co mu uvízlo v hrdle. Naštěstí žádná krev. Není to protržený.
Na vratkých nohou se dopotácel do světnice. Strhl ze sebe mokrou košili a prohlížel si své torzo v zrcadle. Zvenku to nevypadalo tak zle. Jenom se třásl, jeho tělo sebou viditelně cukalo, jako by se měl každou chvíli zhroutit. Natáhl na sebe svetr a ještě vestu podšitou králičí kůží. Tak strašně to bolelo, ale už s tím aspoň něco dělal.
On, Petr Zábranský, vždycky na všechno sám — on ví, co to je dostat přes hubu, mít otřes mozku, zlomená žebra, už se po tomhle světě motá přes padesát let a všechno už zažil. Ale tak slabo, tak slabo mu ještě nebylo. Nacpal do hasnoucích kamen pár hrstí třísek a několik bukových polen. V hlavě se mu tmělo. Co to je? Tlačí mi snad na mozek nějaký hematom? Umřu za pár hodin? Už několikrát v životě se sám sebe takto ptal a cosi z toho prázdna kolem, cosi jako bůh, v kterého nevěřil, studený bůh mu několikrát odpověděl: Ještě ne! Dnes ale mlčel.
Je to jasné, říkal si Petr sedě na posteli. Všechna moje síla se teď spotřebovává překonáváním bolesti. Nemůžu nic dělat, nemůžu na nic myslet. Jen zadržovat ten hrozný tlak. Otevřel zásuvku ve stole, kde měl schovány prášky na hlavu a na nervy a na spaní. Připravil si takovou hrst a hodil si ji do pusy, až do krku a polykal, poslušně polykal jako kdysi všechny ty prášky pod dohledem zdravotní sestry. Ale teď tu žádná není, ani zdravotní, ani vlastní — Barbora. Barča s kupou děcek a dobrým srdcem, velká ženská, tlustá a silná jak kráva. Barboro, Báro, taky to nemáš v životě lehký s těma ničemnýma mužskýma, sama na všechno. My Zábranští jsme na všechno sami už od narození.
Prášky zaberou tak za půl hodiny, ale spíš za celou. On ale potřeboval pomoc hned, a tak sáhl do spodního šuflete, byla tam, hranatá, půllitrová, plná silné hnědé tekutiny s nálepkou Jack Daniel’s Destillery. Když ji tam před rokem dával, tehdy se definitivně stěhoval z toho bordelu ve městě sem do chalupy, říkal si, jestli ještě někdy zas začnu, tak to nebudou žádné patoky. Nalil si panáka a hned je veseleji v těle. Jak to říkal kamarád Emil, ten srandovní věřící bratr Emil, křesťan a opilec, vždycky říkal: „Dej nebohému víno, ať se potěší v bídě své.“ A já jsem teď nebohý, já jsem úplně nebohý božák. Božátko, jak říkala máma, božátko, jak jsem říkal já, když Veronika plakala celé noci a její matka ležela sjetá a ani se nehla. Tak ty nebohý božáku, nalil si ještě jednoho. Ať už to zabere! Véro, Véro, Veroničko, srdce se mu plácalo v hrudi jako kus hadru ve větru a všude kolem tma. Sirky a zapálit svíčku a vydržet, než to přejde. Upřímně, ze všech sil se zavěsím na ten plamen. Dokud ho vidím, tak jsem tu.
Tak tam sedí a hledí na plamen, jako na nějakém starém obraze. O stěny jeho světnice jsou opřena rozměrná plátna napjatá na rámech. Budoucí obrazy, které má namalovat. Konečně pořádná práce, už žádné kšefty. Kumšt. Světlo! To je to jediné, na čem záleží. Světlo jako slunce v Mexiku. Kdo neviděl tu ohnivou kouli hořet tak nízko nad suchou zemí, ten to nepochopí. Ale on tam byl, jeho se to světlo dotklo, a teď to pořádně rozjede. Teď, když se konečně zbavil té ničemné baby a když Véra, Veronička už díky Bohu, díky tomu studenému Bohu, který asi není, stojí na vlastních nohách. A všechno dostane, i tenhle barák dostane a všechny obrazy, až budou konečně viset v galeriích, až ti snobové konečně pochopí, že na obrazech jde vždycky jedině o světlo.
Tak to bolí a tak je mu přitom dobře. Vlastně bych z toho mohl udělat obraz, jak člověk slábne a jak se jeden plamen rozskočí na dvě hvězdy. Která je pravá a která je druhá? Obě jsou pravé, protože jsou ze světla a člověk není sám, je tu s ním aspoň ta druhá hvězda, ta, která existuje jenom jako skutečný optický klam.

* * *

Průhledy, které předcházely Markovu setkání s Veronikou Zábranskou, byly v něčem podobné auře, která prý předchází epileptickým záchvatům. Okamžik, kdy měl ztratit vládu nad sebou samým, se ohlašoval zjitřeným viděním, které pokračovalo i za zavřenými víčky i za dlaněmi, které si v náhlém nepochopitelném zoufalství přitiskl k očím.
Co se mi to děje? Co se mnou bude? Zadržené otázky, které si netroufal vůbec připustit, jím zacloumaly jednoho říjnového rána za městem na cestě podél řeky. Led na zmrzlých kalužích zapraskal pod kopyty černého koně, před kterým musel doslova uskočit do houštiny kopřiv a zlatobýlu. Vzhlédl a uviděl, že na hřbetě velikého zvířete sedí žena, vztyčená, v purpurových rajtkách a černé bundě. Vlasy má stažené v dlouhém copu, který ji bije do zad. Z její tváře si pamatuje ostrou křivku nakrčeného obočí, urputně sevřené rty a vystupující bradu. Když kůň udělá krok, její cop se hne stranou a Marek zahlédne útlý bílý krk nesoucí krásně modelovanou hlavu v pyšném pohození do strany a nahoru.
A už jsou pryč. Zůstaly za nimi jen blátem mokvající otisky kopyt v bílé jinovatce. A Marek odfouknutý z cesty jako vrabčák, Marek přistižený a nakopnutý tím velikým dojmem, který se do něj nemůže vejít.
Žena na koni. Friedrich Nietzsche. Moc tomu „filozofování kladivem“ nerozumí, ale chce ho mít pro sebe, tajně, jako tu knížku nepozorovaně vytaženou z knihovny rodičů. Pro sebe, bez otcových ironických řečí, které by se na tenhle obraz ihned snesly. Je dobře, že tu není a nerozvíjí své poťouchlé vývody o amazonkách a feministkách cválajících nejlépe přímo po hlavách ponížených mužů, na hřebci, jehož pyj totálně ničí všechny jejich falické ambice. Někdy je táta docela hnusný a vůbec nemyslí na to, jak to Markovi vadí. Marek si ho váží, má ho rád, a přesto z něho cítí hnusnost dospělých chlapů, kteří už všichni ženy měli, kteří už jim ho tam vrazili, jakoby nic, jako by na to celé dny a noci nemuseli myslet. Jako musí on, Marek, myslet na svou nedodělanou zkušenost s Pavlínou, s tou holkou, před kterou se jenom stydí, kterou vlastně už nenávidí, vlastně už ji ani nevidí, jako by při tom svém neúspěchu oslepl a ochrnul na mozek a ublížil jenom sám sobě, ne jí, jí rozhodně ne. Ona jen dělala, co se dělá na večírku, když se všichni opijou míchanicí ze všech donesených flašek, a nedělala to poprvé, jako on, který tam pak ležel jak prázdná flaška mezi jejíma nohama a ptal se, jestli ho má ráda. Tak trapné! Tak blízko a tak dokonale mimo, vypadlý jako cosi holého mrtvého s odporně rozpoznatelnými růžovými detaily, rozplácnuté na chodníku u sloupu a tam nahoře v hnízdě žádostivě pípají ti, co se ještě drží spolu.
Tak hrozně mu potom bylo, že musel jít běhat. Pořád dokola kolem škvárového hřiště, jako nějaký atlet. Jen aby se unavil, jen aby se tím během zabil a mohl dále žít a nemyslet na to trapné spojení, které nebylo navázáno, i když tam tak trochu byl, ale žádné srdce, žádná náruč, jenom blbá příležitost, které dělá zloděje, která dělá zlo... A tak pořád dokola. Svět je černý jako škvárové hřiště, které obíháš po obvodu a uvnitř hrají Vietnamci fotbal a halekají na sebe v nesrozumitelném jazyce.
Když se pak ztrhaný a uklidněný vydal k domovu, myslel, že tomu utekl. Ale teď ho opět předjela. Ten bílý krk, ten cop bijící do zdvižených lopatek. Marek se rozhlíží po okolní vegetaci, již barví podzimní hektická červeň, a neví, co počít.

* * *

Světlo, to zatracené světlo. Pořád ho trápí. Chvíli, kdy pochopil, že obraz, to je především světlo, považoval Petr Zábranský za zlom ve svém životě. Kéž by to tak bylo, ale on dobře ví, že to tak nebylo. A teď, k smrti dobitý, už nemá sílu se přelhávat. Ví, že to nepochopil, ale jen pochytil, od někoho, koho tehdy považoval za skutečného malíře. Ta dvě slova, skutečný malíř, to bolí, snad ještě více než ta žebra.
Od té doby se přestal srát s tím plochým vyšuchtěným surrealismem — ty pařáty, tekoucí ksichty, roztažené ženské a všelijaké temné symboly, s nimiž slavil úspěchy po hospodách a klubech u všech těch věčně přiopilých propagačních umělců a grafiků a kulisáků a televizních bedňáků. Otočil se k tomu svému kmeni zády a začal dělat světlo.
Napřed to rozjel divokými barvami — odvážné rudé a žluté a černé pasty, požáry tak hmotné, že to plátno sotva uneslo, až mu z těch ztopořených barev bylo samému na blití. A tehdy mu kdosi ukázal, že obraz musí být čistý, a tak začal čistit. Naučil se nebát vynechat bílá místa, jen šeps, a někdy ani ten, jen suché plátno a na něm pár soustředných kruhů. Barva se stane skutečnou, až když je sama na lněné osnově. Za slunečného dne postavil napnuté plátno do osvětleného okna a uviděl sluneční paprsky procházet nepravidelnou osnovou jako šípy. Obraz se musí rozhořet, rozpálit. Položit tady nahou modelku a všechny ty jiskry jí namalovat na tělo, pomilovat se s ní v těch blescích, těmi blesky ji opíchat. Ale pak to vyneseš z aťasu a je to jen stín, jen stín světla. A co s tím? Nevěděl.
Zpočátku byl nadšen i tou nemožností, kterou sám pro sebe objevil. Ale nadšený byl sám. Jeho bývalí kámoši mu nerozuměli a jeho noví v tom žádný objev neviděli. Stín světla, no jo, stín světla. Jakoby nic. Kurvy! Přetvařovat se umějí, kdyby s tím přišel někdo z nich, z těch akademiků, tak udělají v Praze výstavu a pojmenujou ji „Stín světla“, tak to bude na obálce časopisu Atelier, co Atelier, Flash Art! Ale když na to přišel on. No jo. Jenom on. Jenom Petr Zábranský maluje oheň, který nehoří. Jako ty opice, co skládají hromady dřeva a pak kolem nich sedí a ono nic. Ale to děláme všichni, celý život! Na co si tu hrajete?
Urazil se, poslal je všechny do prdele. Ale k surrealistickým kolážím a schizoidním obalům na kompaktní disky se už nevrátil, v tom šuntu už neviděl vůbec nic. Měl svou stopu — světlo. Proč asi jel do Mexika? Aby tam hulil trávu a zkoušel drogy z kaktusů? Hovno! Proto, aby tam našel ten oheň z nebe, aby se v tom světle rozpustil. Aby uviděl svůj stín dlouhý deset kilometrů.
Nerozpustil a neuviděl, ani na Yucatanu. Pořád ho nebrali. Pořád mu nechtěli rozumět. Měli ho za primitiva a ti primitivové, kterým ukázal záda, mu nadávali do zasraných intošů. A mezitím mu zdrhal život a jeho vlastní rodina a krev tekla do kanálu.
Teď to vidí docela jasně. Teď to nenávidí docela jasně. Když se ohlédne, není tam deset kilometrů dlouhý stín na bílém písku, je tam zeď. Zeď polepená ušmudlanými papíry jako ta pitomá koláž, žádná abstrakce, jen obal na amatérský život.
V těch přelepených cárech zahlédne svou první ženu. Vlasatou hipízánu v plandavých šatech. Zůstala v panelové kuchyni, kterou si spolu vylepili korkem a jutou, zůstala u ledničky natřené tankově zelenou barvou s červeným srpem a kladivem. Zůstala věrná staré partě v satelitním dělnickém městě se dvěma hospodami a jedním klubem, kam spolu deset let chodili. Jejich kluk, ten malý tlustý Petřík, je už bez práce a notoricky závislý na hracích automatech. Petřík si pořád hraje, s tím svým uhýbavým pohledem, s tím ubrečeným lhaním a výmluvami, kterým věří jen on sám. A Petr Zábranský si teď nerad přiznává, že k němu cítil většinu života hlavně výčitky svědomí a potom i nechuť, nechuť s ním být, vůbec o něm vědět. A tak to radši všechno důkladně topil ve vodce se svou novou uměleckou partou z oddělení propagace. Tam stříkali přes šablony Leninovy portréty, šeříky, samopaly, křižníky Aurory a všechny ty sračky na výzdobu ke komunistickým výročím a ještě si mysleli, že z toho mají srandu. Spíš kocovinu. Docela jistě kocovinu, protahovanou všemi těmi vyprošťováky a šukačkami až do komunistické věčnosti.
Když ty věčné časy skončily, stali se z nich rázem podnikatelé a mastili interiéry klubů a hospod a plakáty a storyboardy a billboardy a kalendáře s nahýma babama pro firmy už ve svobodné zemi bez cenzury.
Oženil se podruhé s o deset let mladší Kristýnou. Byla mladá, krásná, divoká, skoro dítě. Holka, holka neodpovědná. Když pak chodila těhotná, byla krásná jako madona. Kolikrát namaloval její břicho, její břicho mu zastiňovalo celý svět, a přitom nebylo větší než to, co se vejde do dvou Petrových širokých dlaní.
Těmahle rukama jsem ji hladil, říká si Petr. Těmahle rukama jsem chtěl nahmatat štěstí. A bylo tam. Malá Veronika. Na chvíli, na chvíli jsme byli spolu. Na tu svatou chvíli, jako když tě přivedou do kostela podívat se na Betlém. Postavíš se na špičky, nahlédneš mezi veliké figury velbloudů a králů a zahlédneš malé lidičky u světélka. A už se tlačí jiní, a už tam nejsi. A už po sobě řvete, a vyčítáte si, a bijete se, a zahýbáte si. A to všechno by ještě šlo, ale pak Kristýna začala ujíždět, až ujela na pervitinu a na heroinu, a to je konec. A Veroniku, Veru vlastně vychovávala babička, tchyně, hrozná ženská, ale díky Bohu za ni, aspoň ji vodila do školky a do školy a do hudebky a Vera brečela a řvala, ale jen když si ji chtěli odvést k sobě domů. Domů? S tímhle slovem měl Petr potíže už tehdy.
Ale něco tam bylo, něco se tam hýbalo. Když Veronika zpívala. Když zpívala s dětským sborem v kostele a on tam taky byl. Seděl vzadu v lavici i s vystresovanou Kristou, na vánočním koncertě umělecké školy, nevěděl, kam s očima, kam se sebou samým, co dělat s tím dojetím, které se nemělo kam vejít. Bylo mu jasné, že tu holku musí chránit, že ji musí zachránit, i kdyby na to měl dojet. Že musí udělat něco, něco… Kdo ví, co má udělat člověk, aby zachránil dítě, když se sám topí ve sračkách a ona s cizíma lidma zpívá Dona nobis pacem a její matka vedle tebe pořád zívá, třese se, potřebuje si šlehnout, ale vydrží a poslouchá a jste tam spolu, jako kdysi, jen na chvíli, která je tak krátká, že se vlastně nedá zkazit.

* * *

 I druhý průhled se Markovi naskytl ráno, v tom čase autobusů a tramvají, kdy slunce vstupuje do těžkého vzduchu města jako málokým povšimnutý požár. Málokdo zvedá oči, aby ho zhlédl na konci ulice palčivě hořící v těžkém smogu zbarveném šikmými paprsky do růžova. Jako nějaká hvězda, která teprve vzniká z oblaků plynu, pomyslel si Marek a na chvíli zapomněl, jak strašně jedovatý je ten studený kyselý vzduch, který vchází do krku a do plic cize a přitom tak samozřejmě.
Marek se dívá na popraskané žilky a žlutá bělma muže, který stojí na zastávce hned vedle něj a ztěžka dýchá. Čeká na tramvaj stejně jako on, ale to všechno musí být nějak jinak. Marek odmítá uvěřit, že uvnitř toho člověka, v té dutině, která začíná za jeho pootevřenými zuby, že tam v té smradlavé tmě může být někdo takový, jako je on sám, a že ten někdo může stejně cítit chuť smogu na jazyku a vidět rudý terč na konci ulice. Může to být to samé? Tenhle chlápek, jehož tvář vypadá jako stará podlitina, která se už nikdy nespraví, jenom tak trochu klesne a zůstane tak. Jako by už nemohl nikdy úplně zavřít ústa, jako by už nemohl nikdy zvednout spodní víčka. Může on v tom svém těle cítit to co já?
Svinská zima a tramvaj nikde a... Už jede. A už tu stojí plná lidí jako vozová hradba. Tak pojďte. Marek procedí mezi zuby svou zaklínací formuli, jíž vyzývá nepřátelský svět k zápasu, který myslí vážně, i když si ho zatím neumí představit.
Z tramvaje se vyvalila hlučná skupinka kluků a holek. Motají se a strkají do sebe, jako by ještě byla noc, jako by jejich pitka ještě neskončila. Jejich výkřiky a pokřiky by se měly ještě rozléhat nočními ulicemi, a ne se trapně ztrácet v zadušeném ranním provozu. Špinavé zválené bundy a čepice a šály v barvách fotbalového klubu. „Baník, pičo! Baník, pičo!“ Drželi se na nohou. Měli cigarety a napůl vypitou plastikovou láhev ovocného vína. „Serem na školu! Jdeme chlastat, pičo!“
Marek se stydí před nimi i za ně, hlavně za ty povolené, vypité, vykouřené dívčí tváře ušmudlané i se všemi těmi šperky a líčidly. Stydí se, že se kolem nich prodírá do tramvaje a nesere na školu a nejde chlastat. Stydí se, že je s nimi vůbec na světě. Nejradši by byl teď hned sám.
Pak se ohlédne a vidí, že stranou všech stojí holka. I přes dlouhou černou bundu je poznat, jak je hubená, bolestně vyhublá a promrzlá. Z celé její tváře Marek zahlédne jen palčivé, divoké oči. Čelo jí zakrývá čepice a nos a ústa má zahalená šálou. Bůh ví, jestli je to schválně, nebo náhodou, určitě náhodou, která neexistuje, je na té šále přes její ústa napsáno: ...my jsme s tebou... Stokrát můžeš vědět, že je to první řádek hymny fotbalového klubu, který běžně na tyhle šály tisknou. Stokrát si můžeš uvědomovat, že na to vůbec nemyslela, když si ten vytahaný hadr už bůhví pokolikáté omotávala kolem hlavy. A přece, opuštěná holka s planoucíma očima. Možná vůbec neví, kde je, možná vůbec neví, čí je, možná je úplně pitomá, vygumovaná, ale najednou skutečnější než všechno ostatní. Marek vůbec neví, co s ní, co si s ní počít. Tramvaj už ho dávno veze po železném mostě přes řeku a on neví, jestli bude ještě v životě myslet na něco jiného než na ni, na tu, která vyhlíží úzkým průzorem mezi tkaninou jako jediná živá bytost na světě.
Byla tak strašlivě dlouhá, dlouhé tělo, břicho, klín, stehna, všechno trochu delší než ve skutečnosti, vyvedeno v barvě modrošedé spíš než růžové, jak by mělo, i když zkušenost Marka naučila, že dívčí kůže je spíš bílá než růžová. Ta na obraze měla růžové jen dvorce velkých prsů prudce vystupujících z její hubené hrudi… a její hlava na dlouhém krku přikloněná tak děsivě něžně. Kolikrát Marek toužil zavřít se s ní, tedy s tou knihou reprodukcí malíře Modiglianiho, někam na bezpečné místo, kde ho nikdo nevyruší, ale styděl by se vzít si tu knihu s sebou na záchod, a kde jinde se můžeš přede všemi zamknout?
Teď cítí, že už nebude muset. Nevěděl proč, jen cítil, že chvíle, kdy se svému zamykání na záchodě bude smát, se nezadržitelně blíží. Snad proto, že si teď dovedl představit, jak děsivě něžná je, jak něžná určitě bude ta hubená holka, jejíž oči zahlédl. Bude? Kde to vzal, že pro něj tu něco bude? Ale on teď docela klidně ví, že bude něžná jako ostří, o které se konečně zraní.

Ukázku z povídky publikujeme na iliteratura.cz se svolením autora.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3510x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce