Borbély, Szilárd: Pompa funebris

Borbély, Szilárd
Pompa funebris

studie beletrie zahraniční

Básnická sbírka Halotti Pompa (Pompa Funebris) jednoho z nejvýraznějších současných maďarských autorů Szilárda Borbélye vznikala od roku 2002 a byla zamýšlena jako pomník rodičům.

Jak lze mluvit o tom, o čem je třeba mlčet
Szilárd Borbély: Pompa funebris, přeložila a doslov napsala Lucie Szymanowská, nakl. Opus, 2007, 139 stran

Szilárd Borbély (1964), jeden z nejvýraznějších současných maďarských autorů, se ve své básnické tvorbě pohybuje na pomezí literatury uzavírající text v sobě samém a metafyzické poezie. Také ve svých životopisných datech je osobností, jíž jsou určité mezní situace vlastní.

Narodil se ve východomaďarském městečku Fehérgyarmat. Jeho dětské prožitky (a pokud lze v literárních souvislostech biograficky vymezit pobývání v „nulovém bodě“, pak i básnickou tvorbu) ovlivnila skutečnost, že jeho otec přišel na svět v křesťanské rodině jako nemanželské dítě. Biologický otec patřil k židovské rodině ze sousedství. Prakticky celá židovská větev Borbélyových předků zahynula v Osvětimi. „Nelegální“ kořeny dávala venkovská společnost básníkovu otci pocítit, a vyděděnost, již na úrovni dětské komunity zakoušel i syn, vyústila koncem sedmdesátých let ve stěhování rodiny. Od roku 1984 žije Szilárd Borbély v Debrecíně. Od počátku devadesátých let přednáší na zdejší universitě literární dějiny a také jako literární vědec se zaměřuje na mezní problematiku: na hranici baroka a osvícenství v maďarské literatuře. Hranice, na níž v zeměpisném smyslu bydlí – hranice města a rozlehlé pusty – tak splývá s časovou mezí, na které se právě v době, kterou bádá, vzájemně střetávaly, podněcovaly i potíraly racionalismus a náboženská vroucnost. V dosahu Debrecína jsou dodnes k nalezení místa připomínající osídlení chasidů, kteří na severovýchod dnešního Maďarska přicházeli koncem 18. století. Jejich nejvýznamnější osobnosti (a fiktivní mluvčí třetího cyklu této sbírky) – kálevský svatý Ázik Toub či rabín Jismach Moše z Íhelu (legendy o nich zprostředkoval do českého prostředí v knize Devět bran Jiří Langer) působily ve stejné době a ve stejném geografickém prostoru jako někteří významní představitelé maďarského osvícenství. Stejně tak je ovšem nedaleko Debrecína k nalezení ves Máriapócs – poutní místo maďarských řeckokatolíků (tohoto vyznání byla básníkova matka a jeho liturgií byl odchován i on sám).

Mapování a posouvání mezí je vlastní také Borbélyově poezii. V jednotlivých sbírkách (první vydal roku 1988) hledal způsoby, jak ve vztazích různých způsobů mluvy k obecně lidské i osobní existenci změřit omezení jazyka. Otázky filosofie jazyka tak ohledával tu prostřednictvím básní psaných jazykem esejů, tu se zas uchyloval k vázanější formě. Pozornost a uznání kritiky vyvolala třetí autorova sbírka nazvaná Dlouhý den pryč (1993), která je jedinou dlouhou básní, psanou blankversem, postavenou na monotónní hudebnosti slov, na postupných jemných obměnách vět ve verších. Následovala sbírka Jako.při.každé.příležitosti (1995), jež je souborem básnických etud, cvičení s gramatickými a významovými vztahy, které autor v básních narušuje, vyšinuje ze zaběhnutých rolí a vazeb, a právě v prostoru odchylek, v popraskaném předivu nedopovězení, protikladných významů může čtenář pátrat po smyslu básnické výpovědi. Možnosti nevyslovitelného se autor pokoušel (re)konstruovat také ve sbírce Ami helyet (Místo čeho, 1999), v níž se poprvé výrazněji prosazují chasidské motivy, i ve sbírce Berlin Hamlet (2003) – tady pomocí intertextuality (za použití citátů z Waltera Benjamina a Kafkových dopisů Felici Bauerové) a konfrontováním konkrétního berlínského místopisu s neuchopitelnou minulostí a duchem města i s osobní citovostí.

Nového smyslu nabyl kritický odstup od jazyka v poslední básnické sbírce Halotti Pompa (Pompa Funebris). Ta vznikala od roku 2002 a byla zamýšlena jako pomník rodičům, jejichž příběh z konce roku 2000 obsahuje poznámkový aparát této knihy. První vydání Pompy Funebris z května 2004 obsahovalo dva cykly – Sekvence Velkého týdne a Sekvence na Amora & Psýché – z nich vznik druhého časově předčil první. V květnu 2006 vyšlo druhé vydání sbírky, doplněné o třetí díl nazvaný Chasidské Sekvence.

Inspiračním zdrojem sbírky se staly motivy antické báje o Amorovi a Psýché a jazyk barokního příběhu mystického snoubení Psýché-duše s Kristem v díle Angela Silesia. „Po loupežném přepadení rodičů všechno znejistělo, všechny zdánlivě usazené souvislosti byly náhle v troskách (…) Když jsem začal psát tyhle básničky, už jsem z toho všeho byl do jisté míry venku. Ale jako člověk vychovaný ve víře jsem pěkně dlouho spekuloval, jak se věci mají. Jsou tu primární prožitky, a pak je tu rozumové usměrňování a úsilí o to, aby se ony zážitky proměnily ve vědění, které se projevuje skrze jazyk (…) Mezitím jsem během literárněvědné práce narazil na texty, které mluvily o smrti a o žalu (…), o umění umírat, o velkém rituálu loučení mrtvého a jeho duše. Prozrazovaly krásné a hluboké vědění, o němž jsem dosud sotva co tušil, protože jsem nebyl nucen poznat pocity, jimiž jsou ty texty prostoupeny,“ říká autor v rozhovoru z roku 2006. Tak jako jazyk sbírky se pokouší konfrontovat současnou zkušenost s barokní slovní zásobou i větnou konstrukcí a tvorbou verše, je i forma básní inspirována dávnými vrstvami literární tradice: autor použil mechanismus středověkých sekvencí, jejich formální vázanost a obsahovou variabilitu. Za takto pojatou sekvenci lze považovat i sonetovou formu cyklu Sekvence na Amora & Psýché, a také její další uvolňování a přechod do rozsáhlých a mnohamluvných (přitom však tematickými i větnými paralelami vázaných) epištol v Chasidských Sekvencích. Variace a tematické návraty se projevují i v postupném obměňování významů dávných alegorií, symbolů i „chasidských“ příběhů o nezavršeném stvoření na principu připomínajícím retorické correctio (upřesňování předchozí výpovědi za pomoci jejího částečného popření). Vzájemně se prolínající podcykly jednotlivých knih rozmývají a přehodnocují významové vztahy vrah-oběť, tělo-duše, Amor-Psýché, Kristus-Bolestná Matka. Uvádějí tak v pohyb sugestivní proces hledání významů slov i smyslu událostí.

První vydání sbírky získalo dvě prestižní literární ceny, těšilo se mimořádné pozornosti literární kritiky, jeho text byl uveden v rozhlasovém zpracování.

 

© Lucie Szymanowská
Text vyšel jako doslov ke knize Szilárd Borbély: Pompa funebris, přel. Lucie Szymanowská, nakl. Opus, 2007, 139 stran
Na iliteratura.cz zveřejňujeme se souhlasem autorky i nakladatelství


 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2414x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce