García Márquez, Gabriel

García Márquez, Gabriel

portrét beletrie zahraniční

Před osmdesáti lety, 6. března 1927, se narodil kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez.

Gabriel García Márquez slaví osmdesátiny

Před osmdesáti lety, 6. března 1927, se narodil kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez. V dřívějších pramenech byl sice uváděn rok narození 1928, ale sám García Márquez v posledních letech uvedl věci na pravou míru, a tak se řiďme tím, co tvrdí on sám.

Začínal jako žurnalista, pobýval v Evropě a na Kubě a začal psát také povídky. Ty rané později shrnul do svazku Oči modrého psa a vydal je v roce 1974. Debutoval útlým románem Všechna špína světa v roce 1955. Výrazněji však na sebe upozornil až počátkem 60. let, kdy vydal novelu Plukovníkovi nemá kdo psát (1961), román Zlá hodina (1962) a sbírku povídek Pohřeb Velké matky (1962). Pak se na několik let odmlčel a v roce 1967 přišel s románem Sto roků samoty, který mu zcela změnil život a učinil z něj rázem nejslavnější postavu latinskoamerické literatury. Jen během prvního roku se prodalo sto tisíc výtisků a román je dodnes neproslulejším a nejúspěšnějším latinskoamerickým románem všech dob. Sága šesti generací rodu Buendíů, odehrávající se ve fiktivním legendárním městečku Macondo, stále oslovuje nové a nové generace čtenářů. Úspěch tohoto díla (a podle mnohých i jeho kvality) sice García Márquez později již nepřekonal, přesto každé jeho nové dílo vzbudilo vždy široký ohlas a někdy, zvláště po delších obdobích odmlčení, doslova i šílenství. Říká se, že 20. století má pouze tři skutečné bestsellery v oblasti umělecké prózy: Ecovo Jméno růže (1980), Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí (1984) a právě Sto roků samoty. Málokteré dílo tak vysoké umělecké úrovně dokázalo oslovit tak široké masy čtenářů. García Márquez jako veliký vypravěč patří k nejoblíbenějším autorů 20. století ve světě i u nás. Např. Sto roků samoty vyšlo česky již v sedmi vydáních!

Mezi další klíčová autorova díla patří především romány Podzim patriarchy (1975) a Láska za časů cholery (1985), novela Kronika ohlášené smrti (1981) a paměti Žít, abych mohl vyprávět (2002), které se čtou doslova jedním dechem jako opravdový „román života“. Zatím posledním dílem je roztomilá novela Na paměť mým smutným courám (2004). V roce 1982 byla Garcíu Márquezovi udělena Nobelova cena za literaturu za „romány a povídky, v nichž se neskutečné snoubí s reálným v bohatě komponovaném světě plném imaginace…“

García Márquez, v Latinské Americe familiárně zvaný Gabo, je dnes už legendární postavou, žijící legendou světové literatury, a to i přesto, že mnohé popuzuje např. jeho obdiv a přátelství s kubánským vůdcem Fidelem Castrem, i přesto, že v 80. letech opustil styl magického realismu, který mu získal takovou slávu, i přesto, že možná nepřekročil stín románu Sto roků samoty; přesto všechno patří bezpochyby k nejvýraznějším postavám světové literatury druhé poloviny 20. století.

Z děl, která García Márquez vydal po románu Sto roků samoty, vyniká zejména druhý vrcholný román, Podzim patriarchy, jazykově jeho vůbec nejbohatší, barokně rozkošatělý, s téměř tradičním tématem latinsko-amerických autorů – s postavou diktátora, který je zde ztvárněn v podobě temného mýtu, krutého symbolu i tragické frašky. Realisticky vyhrocená je novela Kronika ohlášené smrti o rodinné cti a pomstě. Nejdelší Márquezův román, Láska za časů cholery, je o lásce jako o mýtické síle, která překoná všechny nástrahy osudu a života a pro kterou stojí zato leccos obětovat a čekat na ni skoro celý život, tak dlouho, jak čekal i hrdina románu Florentino Ariza: třiapadesát let, sedm měsíců a jedenáct dní.

Jako žurnalista García Márquez občas vydal i prózy, které můžeme označit jako dokumentární či reportážní. Jsou to zejména Zpověď trosečníka (1970), Dobrodružství Miguela Littína v Chile (1986) a Zpráva o jednom únosu (1996). Z nich vyniká především próza prostřední, v níž se hlavní hrdina a vypravěč, chilský filmový režisér, vrací po dvanácti letech v exilu tajně, s jinou podobou a identitou, do Chile, odkud musel po puči v roce 1973 uprchnout, aby zde natočil dokument o skutečném životě v diktátorském režimu generála Pinocheta.

Česky vycházela Márquezova díla od roku 1971, kdy u nás vyšel poprvé román Sto roků samoty v překladu Vladimíra Medka, který doposud přeložil osm jeho knih (včetně jedné chystané) a stal se tak dvorním – a skvělým – překladatelem Garcíi Márqueze do češtiny. Mezi dalšími překladateli pak najdeme např. Blanku Stárkovou, Eduarda Hodouška či Josefa Forbelského. Až do poloviny 90. let u nás vyšla většina jeho nejdůležitějších děl. Nicméně např. některé jeho první prózy z 50. a 60. let vyšly česky až v roce 2006 a na souborné vydání povídek stále čekáme. Systematičtější pozornost je Garcíu Márquezovi věnována od roku 2003, kdy jeho dílo začalo vycházet v jednotné edici v Odeonu. A edice sklízí zasloužený ohlas u čtenářů. Dosud zde vyšlo 14 svazků, další, 15. svazek, se chystá (Zpráva o jednom únosu). V sedmi případech jde o české premiéry. A jistě dojde i na zmíněné povídky. Veliký vypravěč García Márquez si takovou edici bezpochyby zaslouží.

Přehled díla Gabriela Garcíi Márqueze a českých překladů
La hojarasca (1955; Všechna špína světa, č. 2006)
El coronel no tiene quien le escriba (1961; Plukovníkovi nemá kdo psát, č. in V tomhle městečku se nekrade, 1979, samostatně 2006)
La mala hora (1962; Zlá hodina, č. 2006)
Los funerales de la Mamá Grande (1962; povídky; Pohřeb Velké matky, č. výb. in V tomhle městečku se nekrade, 1979)
Cien años de soledad (1967; Sto roků samoty, č. 1971, 1980, 1987, 1997, 2003, 2005, 2006)
Relato de un náufrago (1970; Zpověď trosečníka, č. 2004)
La increíble y triste historia de la cándida Eréndira y de su abuela desalmada (1972; povídky; Neuvěřitelný a tklivý příběh o bezelstné Eréndiře a její ukrutné babičce, č. výb. in V tomhle městečku se nekrade, 1979)
Chile, el golpe y los gringos (1974)
Ojos de perro azul (1974; rané povídky)
Cuando era feliz e indocumentado (1975)
El otoño del patriarca (1975; Podzim patriarchy, č. 1978, 2005)
Todos los cuentos 1942-1972 (1975; soubor povídek)
Crónica de una muerte anunciada (1981; Kronika ohlášené smrti, č. 1984, 1997, 2005)
Viva Sandino (1982)
El secuestro (1982; scénář)
El asalto: el operativo noc el FSLN se lanzó al mundo (1983)
Erendira (1983; scénář)
El amor en los tiempos del cólera (1985; Láska za časů cholery, č. 1988, 2003)
La aventura de Miguel Littín clandestino en Chile (1986; Dobrodružství Miguela Littína v Chile, 2007)
El general en su laberinto (1989; Generál ve svém labyrintu, č. 1995, 2004)
Doce cuentos peregrinos (1992; Dvanáct povídek o poutnících, č. 1996, 2000, 2005)
Del amor y otros demonios (1994; O lásce a jiných běsech, č. 1997, 2004)
Diatriba de amor contra un hombre sentado (1994; hra)
Noticia de un secuestro (1996; Zpráva o jednom únosu, č. vyjde 2007)
Vivir para contarla (2002; Žít, abych mohl vyprávět, č. 2003)
Memoria de mis putas tristes (2004; Na paměť mým smutným courám, č. 2005)

 

 

© Milan Valden

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.