García Márquez, Gabriel: Dobrodružství Miguela Littína v Chile

García Márquez, Gabriel
Dobrodružství Miguela Littína v Chile

recenze beletrie zahraniční

Márquez nám v knize Dobrodružství Miguela Littína v Chile ukazuje, že zvládá mnohem více poloh, než jen magický realismus vrcholných děl Sto roků samoty a Podzim patriarchy.

Gabriel García Márquez: Dobrodružství Miguela Littína v Chile, přel. Vladimír Medek, Euromedia Group – Odeon 2006, 136 stran

Kolumbijský spisovatel Gabriel García Márquez (1927), nositel Nobelovy ceny za literaturu (1982), začínal jako žurnalista a později napsal několik próz, které můžeme označit jako reportážní či dokumentární; česky již vyšla Zpověď trosečníka a k vydání se chystá Zpráva o jednom únosu. Dobrodružství Miguela Littína v Chile z roku 1986 má velmi zajímavé téma a čtivou formu, takže se čte jako opravdu napínavé dobrodružství, které ubíhá jako film; sama o sobě by próza stála za zfilmování.

Miguel Littín (1942) je chilský režisér, který se věnoval jak dokumentární, tak i hrané tvorbě; zfilmoval např. román Aleja Carpentiera Náprava dle metody (ostatně obdiv ke Carpentierovu dílu je přítomen i v jeho vyprávění: má s sebou výtisk jeho románu Ztracené kroky, k němuž se neustále vrací). Po vojenském puči v Chile v roce 1973 musel opustit vlast jako přívrženec a spolupracovník zavražděného prezidenta Salvadora Allendeho a ocitl se na seznamu pěti tisíc emigrantů, kteří se nesmějí vrátit do vlasti. V roce 1985 se však do Chile vydal ilegálně se změněnou identitou a podobou, aby zde řídil čtyři nezávislé filmové štáby a natočil dokument o skutečné podobě diktátorského režimu generála Augusta Pinocheta. Natočený materiál se podařilo postupně propašovat do Španělska a Littín pak vytvořil čtyřhodinový televizní film a dvouhodinový pro kina (Acta General de Chile, 1986). Za dramatických okolností, kdy byla jeho totožnost prozrazena, pak musel Chile po šesti týdnech natáčení opustit podobně jako poprvé v roce 1973; paradoxně za asistence karabiníků, kteří jej naštěstí považovali za někoho jiného, kdo jen není schopen trefit na letiště a velmi spěchá, aby stihl letadlo.

García Márquez vycítil za jeho příběhem právě ten „jiný“ film: „…za jeho filmem je další, který nenatočil a kterému hrozí, že nikdy nespatří světlo světa.“ Vžil se do Littína a jeho slovy převyprávěl celý příběh. Ten se před čtenářem odvíjí v rychlých střizích a místy nostalgických, místy otřesných obrazech, v nichž se střídají vzpomínky na puč v září 1973 a pozorování současné skutečnosti. Littín natáčel především v Santiagu, ale i na jiných místech a tajně se sešel i se svou matkou, což bylo ovšem spíš náhodné než plánované, jelikož to mohlo být velmi nebezpečné. Littín nezastírá ani jisté klady režimu, které ho až překvapily, jako např. rozkvět hlavního města, a upřímně přiznává stesk po vlasti nebo to, jak těžké je žít s cizí identitou a potlačit tu svoji pravou. Kniha tak vypovídá nejen o diktátorském režimu, nejen o puči, nejen o natáčení na různých místech Santiaga a Chile, ale i o emigraci, o ztracené vlasti, o podstatě lidské identity. Littín se změní vskutku k nepoznání, takže ho ani vlastní matka nepozná. Vydává se za uruguayského obchodníka, který v Chile natáčí reklamu. Pohybuje se po známých místech a chvílemi touží vykřičet světu pravdu o své pravé totožnosti a o svém pravém poslání i o své touze žít ve své vlasti. Sám v závěru o pobytu v Chile říká: „…oněch šest týdnů, které jsem za sebou zanechával, nebylo to nejhrdinštější v mém životě, jak jsem se domníval, když jsem přijel, ale něco důležitějšího: to nejdůstojnější.“

Márquezovo vypravěčské umění je tu cele ve službách toho, aby podal pravdivé svědectví. Realistický obraz tu samozřejmě převládá. Ale v některých obrazech je silně cítit přítomnost Márqueze-vypravěče; sám Littín by jistě svůj příběh takto pěkně a čtivě nepodal. V rukou mistra slova Márqueze se vyprávění mění ze strohé zprávy v působivé vylíčení jednoho napínavého dobrodružství, za nímž se pochopitelně skrývá ještě mnohem více. Je to obraz jedné zkroušené země, kde však lidé nepřestávají doufat. Jako k naději se obracejí především ke dvěma velkým Chilanům: k poněkud idealizované podobě zavražděného prezidenta Allendeho, prvního marxisty na světě zvoleného prezidentem ve všeobecném hlasování, a k velkému básníkovi lásky Pablu Nerudovi. Pinochetův režim se marně pokoušel vymazat tyto dvě velké postavy z mysli lidí. I vzpomínka na ně působí z pera Márqueze/Littína velmi věrohodně a nepateticky. Působivý je pak i závěrečný popis natáčení v prezidentském paláci La Moneda, které bylo štábu po dlouhých odkladech nakonec také povoleno: kolem filmařů i režiséra v jedné chvíli projde ve velké blízkosti dokonce i sám diktátor. Téma diktátora je tak v knize přítomné vlastně pořád; jeho stín je natolik silný, že z něj téměř není možné vystoupit.

Littín říká, že „pro filmaře není lepší způsob, jak najít ztracenou vlast, než ji znovu natočit přímo na místě.“ Jeho filmy, které při tajném, nebezpečném a dokonale konspiračně zvládnutém pobytu v Chile natočil, sice neznám, ale z knihy samotné dýchne podivná atmosféra diktátorské země velice přesvědčivě jak díky samotnému příběhu, tak i díky Márquezovi, který nám zde ukazuje, že zvládá mnohem více poloh, než jen magický realismus vrcholných děl Sto roků samoty a Podzim patriarchy. Je to atmosféra na jedné straně podivného klidu santiagských náměstí a parků a na straně druhé nesmírného napětí, které zde vládne díky neustálé přítomnosti karabiníků. Dusivá je pak atmosféra města v noci, kdy platí zákaz vycházení nebo když vypadne dodávka elektřiny: město je vylidněné, prázdné, tiché. Podivné jsou ovšem první Littínovy dojmy po příletu do Santiaga de Chile: „Na rozdíl od toho, jak nám ho líčili v exilu, Santiago působilo jako zářící město, významné budovy byly osvětlené a v ulicích vládla čistota a pořádek. Nástroje represe byly méně viditelné než v Paříži nebo v New Yorku.“ O pár dní později se však setká na náměstí s jednou starší ženou, a ta mu v jediné větě zřetelně vypoví, jaká panuje v Chile atmosféra: když se Littína zeptá, odkud je, a on odpoví, že z Uruguaye, řekne mu ona žena: „Blahopřeji vám, že máte takové štěstí.“

© Milan Valden

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.