Rudolf
Pankowski, Marian: Rudolf

Rudolf

Proměnlivé nebe nad krakovským Rynkem přináší úlevu, je skutečné, hmatatelné a prohání se po něm vítr s oblaky. A dokonce ani průvan, který zvedá ubrusy na stolech před Sukenicemi, není otravný...

Proměnlivé nebe nad krakovským Rynkem přináší úlevu, je skutečné, hmatatelné a prohání se po něm vítr s oblaky. A dokonce ani průvan, který zvedá ubrusy na stolech před Sukenicemi, není otravný. Stačí pouze tyto jevy zařadit do vlastní existence, stejně jako holuby, kteří si to nejdříve šinou náměstím jako přihlouplé slepice, načež jako holubičky vylétají do vzduchu a čiší z nich třpytivá teologie, aby den vypadal jako součást vícerozměrného času.

Role pohlednic vystavených přímo před cukrárnou, jež jsou přeplněny nesmrtelným nebem a okázale se pyšní svou miniaturností – jako liliputánka v cirkusu zahalená do hedvábí a flitrů. Na jejích zádech, respektive na zádech mariánské věže, na zádech Sukenic, si zapisuji slova v podobě hieroglyfů, snažím se být vtipný a používat asociace. Načež slunce zhasne. Tisíce turistů se dívá na nebe a pronásledují ono dítě v úkrytu, v úkrytu, úkrytu – ooo! Už je opět tu a usmívá se od ucha k uchu.

Konfrontace vlastní pseudo-cizoty s oním místem, které si mě nepamatuje. Navlékání bílých rukaviček, abych přítomnému času oděl svůj osobitý půvab a grácii, neboť „moment – moment… já přeci nejsem jako mraky, které letí tam, kam si vítr zamane.“

Co vlastně musím? Musím odtud vysílat myšlenky směrem k Matičce a Tomášovi, a přes Tomáše k Yazytovi, po němž zbude již pouhá pohlednice nadiktovaná bičem, a tak dále…

A jsem nucen poslouchat dnešní orchestry, které se sem stahují z továren a předměstí na odhalení památníku. Sedím tu s Yazytem a Tomášem ve tvaru pugétu z nesmrtelníků, jež jsou pročpělí myšinou, popíjím evropskou kávu, dívám se na svou evropskou propisku a cítím, jak mě hudebníci omotali svými plechovými notami a zrychleným dechem bubnů.

Řežou a třískají do činelů a neustále se přibližují. Z činelů jsou učiněné terče! A pochodem vchod od bubnů, v brod od fléten, jež janičářsky piští. Má propiska však nadále zůstává propiskou. Historičnost dopoledne houstne díky přítomnosti škol, skautských oddílů, podnikových autobusů (s vlastními nápoji v zavazadlovém prostoru). Dětská maličkost odpočívá a začíná si podupávat. Podupávat si začnou dokonce i prošedivělí občané mého věku, kteří zapomněli na červotoče v dřevěné noze. Ano, dokonce už i on si na adresu javorové nohy pobrukuje „škoda lásky“. A má propiska začíná vřít. Zůstal jsem tu sám, všichni se totiž odebrali směrem k muzikantům, v poklusu si fotografují procesí a snaží se zachytit jednotlivé hlavy, aby je v onen sváteční den uchovali jako brambory v míse vytřené lžící májového másla, aby je zvěčnili v čase a ten mohli záhy schovat do šuplíku, kde by hrdě žluknul a každý rok by z něj spod hulánského koňského sedla ukrajovali na biftek.

Sedím sám a číšnice mě pozorují podezřelým barvínkem, nejspíš by totiž s chutí kavárnu zavřely a zahalené do ubrusů by odpochodovaly vstříc větru, přičemž by usypávaly cukr ze stříbrných cukřenek a připíjely by si k tomu coca-colovým šampaňským... Odpochodovaly by za těmi kosiníky, kteří si zakládají džíny do čižem s takovou vervou, že jsou z nich hotoví bronovičtí sedláci, kteří si to uhánějí s formankami za průvodem a práskají do toho bičem v rytmu rock and rollu…

To všechno je však již za mnou. Že se najednou cítím jako maturant na chodbě. A nad hlavou stále spěšné mraky, a kolem dokola nelidná architektura. Vstanu a jdu směrem k Mariánskému kostelu, přičemž si dodávám odvahy a natahuji před sebe rozevřenou náruč. Prudce se otočím: po mé chůzi ani stopy. Jako bych tudy nikdy nešel. Přesto si to však pamatuji…

Nahlédnout dovnitř, třebas jen na chvíli. Vždyť přece: „Jdi tam, když už tam budeš, tebe nezajímá, kde měli svatbu tví rodiče? V Mariánském kostele. Možná, že se ti tam vybaví nějaká modlitba, ty jeden lajdáááku…“ Tmavě cihlový prostor, vysoký, jako pod vyhřátou babiččinou černou sukní, když stála u studny vyschlé vedrem, z níž nabírala vodu. Časové smyčky kolem Matiččina vřetena. Jako uvolněná nit kroužím – koluji – zmenšuji se do šedivého klubíčka… Do slunce!

Na místě, kde se shromáždil dav, orchestr najednou utichl. Dav si nahlas povzdechl a ten šumný a halasný zvuk se donesl až sem, obtočil mě ubrouskem do pugétu, cárem papíru, folklórem, chórem, takže natahuji svůj krok a neběžím, leč uháním nejkratší možnou cestou za drakem, přímo přes bramborové pole, ať mi uletí čepice, ať na mě majitel pošle psa – k mému červenobílému orlovi jsem to stačil jen tak tak, a on na dětském provázku prvotních nebes zkouší… Ať si… zeď davu! Uvízl jsem v důchodcích. Mezi staříky, kteří neměli sílu natlačit se do inauguračního sálu. Zůstali stát zde a zachytávají trsy slavnostní řeči, které jsou již nakousané, částečně rozžvýkané a jež jim servíruje milosrdný vítr.

Náhlé ticho. Načež se rozlehne vzdálený zvuk, který je čím dál blíž, najednou je Krakov přesycen rachotem, bubláním, vrkáním, chrčením až k mrakům uspěchaným. Uchopím do hrsti svou propisku, neboť ona je mou evropskostí, to ona nedovolí, aby se ze mě stal częstochowský čumil, a stařík nabuzený červenou dýchavičností ukazuje prstem na nebe: „Podívej se,“ zachrchlá. Až mě z toho programového nekoukání se nahoru bolí za krkem. Nevydržím to. Zvednu zrak.

Po nebi se od jihu, nejspíš z teplých krajů, sune monstrózní vrčidlo, je nablýskané železem a pomalým krokem nad námi veze zlatý náklad, krále Jagiella na koni. Celý se tam nahoře ve větru pěkně kymácí a zvony začínají svou obvyklou práci. Varhaníci z vylidněných kostelů se vrhnou na špagát – oběma-rukama-celou-vahou-až-k-podlaze! Načež vyletí nahoru, k samotné klenbě, tělesné hříchy a alkoholismus je však táhnou zpět k zemi. Přestože věže jsou již rozhoupané. A Krakov je popás ponořen v kostelní latině, v kněžské blekotině. Dokud oblastní tajemník do megafonu neprohlásí, že toto byla pouze zkouška.

A já zatím stojím uprostřed důchodců a hledám kompromis mezi jejich bezzubou radostí a vlastní bezdůvodnou suverenitou. A když už to vypadá, že se snažím stát a být přítomen – najednou se rozezní potlesk, je slyšet salvy a pokřiky, neboť tajemník dal povel do vzduchu, odkud se záhy začíná snášet létající talíř společně s místním králem připevněným k řetězu. Litevská hajtra, která díky vstřícným Slezanům získala podobu bronzového památečního oře, se již dotýká podstavce všemi čtyřmi kopyty. A král se protřelým pohledem rozhlíží po obchodech a podle jejich záso- či nezásobovanosti se snaží stanovit význam či bezvýznam zdejšího zvěčnění. Nyní. Stojí. Tak tedy pochodem vchod, mazurka a my všichni jsme bronzoví! A činely nad hlavami zlatem palačinkují. A potom obrátit naruby. A šlus. Vyděšení důchodci peláší k východům! Dav se totiž vydal zpět do centra města a je připraven srovnat ho se zemí. Tisíce nohou přes Rynek. Litevský žurek v restauracích. A veksláci jsou vzteky bez sebe, neboť v lokálech plných grunwaldzké společnosti náhle nenacházejí společnou řeč.

Vše utichlo. Dokonce mohu vyjít ven. Znovu budu mezi zdejšími obyvateli již z dálky vyčnívat. Planty stojí, stromy rostou nahoru, i přesto však z nich lze vycítit jistou hřbitovnost. A že veškerý ten výbuch slávy, proslovů a nadutých tváří muzikantů, že se najednou přemístil do černého pytle, nad kterým nyní vládne král Naftalín. Pocit začínající minulosti. Nechávám za sebou obaly od nanuků či bronchitidové plivance a přicházím k pomníku. Odkud vane odér o závod vadnoucích mečíků, karafiátů, slunečnic, májek a věnců, kterými delegace obestlaly podstavec, a dokonce kopyta královského jezdce, jen ať se hezky „utápí v květech“. O celou záležitost se již postaraly mouchy. Aktivní jsou zde pouze ony a já. Nejprve pomník obejdu, jako správný turista, jako že si ho chci prohlédnout z co nejlepšího úhlu, jako jeden z těch, kteří neustále něco brblají, sedají si na bobek, aby nestáli proti slunci, sirotka donutí procítěně plakat –jakmile tě už a l e někdo jednou fotografuje, tak prosím tě hezky seď! Tvého sirotka si podávají z ruky do ruky, takže než se ti vrátí zpět, figurína se přestěhuje ze sirotčince do domu důchodců.

A ten, jak pak se jen, král, si tam sedí jako nějaký k ř o v á k, a lebedí si, jaký kus země mu krakované za ten Grunwald dali. No prosím… a on si tu ještě otevře krámek s nakládačkami a svého chundeláče bude pronajímat zmlsaným zahraničním turistům… Popojdu blíž, pročpak bych se neschoval ve stínu podstavce? Panečku… ten má ale hranatou lebku… s takovou hlavou by ho v Osvětimi jistě přinutili být kuchařem… Panečku… hodil by se sem teď pes… dva, tři, pět psů, aby… jenom by to z nich stříkalo a teklo! Hotová kaluž… a on by si myslel, že to je rosa. Jeho vlastní kůň by se mu smál. Ach… kdybych si tak mohl ony kostelní holuby koupit pšenicí a zavolat jich celý houf, třebas jen na hodinku, aby se na koně hezky polsky vykáleli! Aby ho přímo z nebe výkaly počastovali!

Co to bylo? Najednou totiž Jagiello děsivě zaburácí, začne bojovat s železným sedlem, zaskřípe zuby z bronzu a svým nešikovným mečem tne do-zadku-koně! do-zadku-horizontálně! do-zadku! Až se kůň bolestivě vytrhne z podstavce!

Já však rozhodně nejsem zvědav na to, co se bude dít dál. A hezky polsky tou nejkratší cestou mizím do háje, až u toho zakopávám o podpatky svých zahraničních střevíců. A Jagiello zuří, bojí se však aleje, klouže se po asfaltu a častuje mě nadávkami z věchtu a dehtu, jako správný buran a mizera. Počkat, mám nápad, elá hop! Do Barbakanu! A jako myš v něm běhám kolem dokola, a on zvoní a zvoní mečem o vnější hranu zdi, až mi praskají bubínky a za hlavu se popadám. Jsem naprosto ohluchlý a nešťastnou náhodou z kola vypadnu. A on nic. Opře se o Barbakan a smíchem mě probodne v zádech, vyčuraným smíchem bez maturity, že se až objevím na Rynku. Ještě na něj křiknu: „Litevskej kníže, co zadky líže.“ A on jenom sedí na koni a zaduní o dláždění, až z toho zemětřesení ztratím rovnováhu a upadnu.

Načež mě pevně uchopí čísi ruce, zvednou mě a těsně vedle obličeje vidím míhající se pramínky pšeničných vlasů, které se střídají s očima nevěsty, jež mě sledují spod krakovské čapky vyzývavě sesunuté ke špičce nosu. Když jsem totiž po králových otřesech upadl, Rynkem si to vykračovala taneční čtverylka. Chlapci z televize se krčili za kupou sena z polyesteru, onu rokokovou lidovost natáčeli a náhodným tlesknutím rukou ovlivňovali pohyb jednotlivých baletních figurek. Ten, co mě zvedl, byl bez kosy a v ruce měl lístečky s textem své přísahy.

„Šéfe, přihraj ho k nám!“ ozval se kosiník. „Ať zatančí!“

A než bys řekl švec, chňapli mě pod rameny a odváděli mezi tanečníky. Ovšem že bez kosy. Propiska není kosa, a každý se té své drží jako kněz kříže. A prsa přehnaně vypnutá, čižmy vyleštěné a zuby opět směr kamera. A tak si to tak nohama šněrujeme. Dívají se na mě, a já, přestože jsem zarputilý civil, se snažím nasadit ten nejpřirozenější selský úsměv, když tu se má pařížská kravata „Saint-Laurent“ zahákne o sousedovu kosu a prásk ho! Z kravaty je hned motýlek-hotýlek, chudák kos, úplné pískle. Já však nepřestávám poskakovat, dokonce mě tato nehoda pobavila. Když tu najednou přiskočí kosiník po pravé straně a lidovým dřevákem mi přišlápne špičku vyleštěného střevíce. Co nadělám. Aspoň už necítím takovou trému, dokonce obkresluji taneční půlkruhy nohavicí a propisku před sebe vytyčuji na vzdálenost natažené ruky, stejně jako oni své kosy. A dokonce i květinářka od stánku s bílými růžemi mě přejícně pozoruje a mateřsky pokyvuje hlavou. Mí spolutanečníci jako by mi uvěřili, jako by je přesvědčila má hrdinná zahraničnost, která přistoupila na jejich pravidla.

A tak si tak s nimi tančím tu jejich Rynkovou hopsalku, tančím ji však čím dál víc sám pro sebe. A cítím, jak jsou mé tanečky na rozdíl od té jejich rutiny elegantnější a cennější, neboť jsou výjimečné. A tak se opět začnu snažit, že až týpek od televize vztyčí svůj palec na znamení, že takové krakovákování ještě neviděl.

Po tanci přišel čas na pivo. Poposedali jsme si na zem. Dozvěděl jsem se, že taneční skupina je ze Státní herecké konzervatoře. Náčelník Kościuszko mi klepe na rameno a říká: „Je vidět, chlape jeden, že ses do toho vžil.. A propó, mám doma jednu kosu přímo z bitevního pole, z Racławic… veteš pod veteš! Trochu si ji očistíš sidolem, aby se ti na západě pěkně blýskala… a jak je ostrá! Milostný dopis ti rozsekne jedna báseň… Já se tam do toho tvýho kouta světa chci vydat stopem, že mi tam najdeš nějakýho volkswagena? Jasnačka, že ojetýho, u vás se toho harampádí válí určitě všude plno!“

Všichni vstanou a já s nimi. A jako husy v řadě za sebou začnou sestupovat do tenat podzemních záchodků. Aby si ulevili od piva. Jenom já ne. Stojím uprostřed Rynku v rozevláté košili a vidím, jak si květinářka růžkem nylonové zástěry otírá slzy. Vydám se k ní. A ukážu na bílé růže. Nechce ode mě peníze. Políbím ji na obě ruce. Ona mě na čelo.

A s květinami, které se teď pohodlně uhnízdily na místě kravaty, se pomalu vydám napříč Rynkem. Zvednu oči. Na nebi hejno čápů v národních barvách. Šinou si to tak pomalu, že ani nemusejí používat křídla. Vydám se na Planty. Co to má znamenat? Kaštany, které jsou nejspíš již létem vyschnuté, shazují své obyčejné listí přímo na důchodce, jako by byl pravý podzim. Dorazím k pomníku. Je zde ticho a listí po kolena. Zametač shodně s pohybem ručiček na hodinách pendluje a kosí. Král i kůň jsou na svém místě, zametač a jeho nářadí jsou z místního březoví. A já? Cosi hledám, pomalu prohledávám kapsy, převracím je naruby, dnes už si ale nevzpomenu, co to tehdy bylo.

A s kapsami, které mi vlají do větru, s useknutou kravatou, nejdu, leč uháním směrem k nádraží na šedivé koloběžce. A kolem mě okamžité zástupy dětí, dospělých i starců. Celé generace. Přejícně mě povzbuzují a já trhám z růží jednotlivé lístky a odhazuji je za sebe, načež si najednou povšimnu, že se z mé koloběžky drolí ztrouchnivělé dřevo a červi, až rudne zem. Začnu tedy dupat, abych onu věc zašlápl, a všichni si myslí, že to je můj proslulý tanec s přídavkem polskosti. A nastává ohromný aplaus. Načež tedy samozřejmě poskakuji, od počtu blesků cepením a po posledním doskoku ruce hrdinsky roztáhnu do kříže. Že až od poryvu výkřiků a potlesku oči přivírám.

Matička se v tu chvíli jistě dívá na televizi a z průzračných očí jí stékají po tváři slzy.

 

Z knihy Mariana Pankowského Rudolf (nakl. Ha art, Krakov: 2005) přeložila Bára Gregorová

Ukázka

Spisovatel:

Kniha:

Ha art, Krakov, 2005

Zařazení článku:

beletrie zahraniční

Jazyk:

Země:

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse