Dvacátá a třicátá léta 20. století v Čechách a na Moravě v literatuře pro děti a mládež

Dvacátá a třicátá léta 20. století v Čechách a na Moravě v literatuře pro děti a mládež

přehled dětská

Dva významní autoři, Ilse Tielsch(ová) a Josef Holub, zpracovali téma 20. a 30. let dvacátého století v Čechách a na Moravě v knihách pro děti a mládež.

Dvacátá a třicátá léta 20. století v Čechách a na Moravě v literatuře pro děti a mládež

Úvodem
Dějiny a politika měly v literatuře pro děti a mládež od počátku pevné místo. Když v 18. století vznikala literatura pro děti a mládež, byla jejím úkolem zábava, poučení a v neposlední řadě politická výchova mladého člověka. Děti a mládež se prostřednictvím knihy učili katalogu ctností a politickému způsobu myšlení. Jako příklad lze uvést přepracování Robinsona Crusoe od D. Defoe pod titulem Mladší Robinson (Robinson der Jüngere, 1779) Joachimem Heinrichem Campem. Bajky, v osvícenství upřednostňovaný druh textu, měly zřejmou politicko-didaktickou funkci. Jejich tradice sahá do antiky, podobně jako pohádka, doporučovaná jako výchovný prostředek např. v Platónově díle Stát. Oba druhy krátké prózy se používaly ve výchově dětí jako příkladové texty.

V každém díle jsou obsaženy informace, které ovlivňují sociální a politické chápání, protože vždy jistým způsobem zobrazuje soužití lidí, ve kterém se odrážejí vzory chování a politické názory.

Historická témata se stávají předmětem německy psané literatury pro děti a mládež v podstatě až po druhé světové válce. Rozvinula se v té době široká diskuse, zda mají nebo mohou být tématem problémy války a poválečné doby. Když vyšel román pro mládež Sadako chce žít (Sadako will leben, 1961) od Karla Brucknera, vyjádřili někteří pedagogové pochybnost, zda mladý čtenář může zpracovat ve své mysli tak obtížné téma jako je svržení atomové bomby na Hirošimu. Od té doby ovšem vznikla řada knih, které zpracovávají témata jako národní socialismus v Německu, Třetí svět, osudy „Gastarbeiterů“ a imigrantů v Německu, válka a mír apod.

V rámci tematického okruhu národní socialismus v Německu a důsledky války napsala řada autorů a autorek díla, která se týkají dětí na útěku, mezi jiným i dětí z německých rodin z tehdejšího Československa/Protektorátu Böhmen und Mähren. Většinou tak učinili autoři tzv. vzpomínkové literatury (Erinnerungsliteratur), kteří se sami jako děti a mladí lidé stali obětí politických rozhodnutí: Annelies Schwarz(ová), Gudrun Pausewang(ová), dále např. Marianne Kurtz(ová) z Východního Pruska.

Dva významní autoři zpracovali téma 20. a 30. let dvacátého století v Čechách a na Moravě v knihách pro děti a mládež. O jejich dílech bych chtěla následně pohovořit.

1. Ilse Tielsch(ová): Das letzte Jahr (Poslední rok, Wien: Edition Atelier, 2006)
Hlavní postava se prvních řádcích prvního odstavce představuje: „Jsem Elfi Zimmermannová. Jsem menší a hubená a mám hladké hnědé vlasy, které by mi padaly do obličeje, kdyby mi je Marschenka nesplétala každý den do dvou pevných copů“. Tato asi desetiletá dívenka z německy mluvící rodiny vypráví ze své perspektivy o svých radostech a starostech, mezitím ale představuje postavy a postavičky jednoho malého města na Moravě. Jejich prostřednictvím se před čtenářem rozvine obraz politických a společenských změn.

Elfi jezdí ráda na kole, hraje si s dětmi, chodí do školy, čte Poklad na Stříbrném jezeře od Karla Maye, obdivuje cirkusové umělce a chce se k nim přidat. Kolo i cirkus pro ni znamenají svobodu. Život v malém městě je poklidný, všichni jeho obyvatelé se znají, někteří mluví německy, někteří česky: „Bydlíme, jak jsem říkala, v malinkém městě a to leží na Moravě. Dřív patřila Morava k Rakousku, po první světové válce vzniklo Československo a Morava do něho od té doby patří. Někteří lidé s tím nejsou spokojení, v poslední době je slyšet, že mluví o tom, že by raději patřili k Rakousku, jako tehdy, když tam ještě žil stařičký císař.“ (s. 9) O mamince a tatínkovi mluví s úctou, i když s jemným nadhledem. Vzpomíná na dědečka a babičku, tety a strýce, připomíná i pradědečka.

Druhá kapitola popisuje leden 1938 a zvláštní přírodní úkaz, polární záři. Ta prý je předzvěstí zlých časů. Následně se časy skutečně zhoršují, především vztahy mezi lidmi, vztahy mezi německými a českými obyvateli. Zprostředkována vypravěčkou, vysvětlována osmnáctiletou Marschenkou nevypadá situace zprvu vážně, postupně se ale přidávají informace o židovských obyvatelích a vyostřujících se poměrech (str. 81, 88, 94, 97 apod.). Zhruba od desáté kapitoly se stupňuje napětí, vypravěčka vtahuje čtenáře do děje prezentováním svých názorů, názorů svých příbuzných, svých přítelkyň a přátel, svých spolužaček a spolužáků. Čtenář může sledovat proměnu charakterů a postojů německých i českých obyvatel, jejich reakci na měnící se politickou situaci. Mnozí se přidávají na stranu „zla“. I ona sama pocítí nakonec protiněmecký postoj na příkladu Marschenčina synovce Jara (17. kapitola). Kruh se uzavírá poslední, 23. kapitolou, v níž se přibližují některé osudy vedlejších postav, na konci se znovu připomíná onen přírodní úkaz, který má přinést neštěstí.

Poslední rok (Das letzte Jahr) je první knihou pro děti od rakouské spisovatelky Ilse Tielschové, která se narodila a do svých šestnácti let žila v Hustopečích na jižní Moravě. Její povídku Zirkusgeschichte (Příběh s cirkusem, 1979) je snad možné také považovat za prózu pro děti.

Hlavní postava je spisovatelka sama. Fotografie dívky – vypravěčky na obalu knihy je fotografie Ilse Tielschové. Dětskou postavu pro zprostředkování postojů dospělých i prezentování společenské a politické situace použila autorka již v prvním románu (Die Ahnenpyramide, Pyramida předků, 1980) své trilogie o životě německých rodin na území Čech a Moravy. Tehdy to bylo děvčátko Anni. Ve vyprávění Poslední rok se objevují motivy a postavy, které autorka použila již v dřívějších prózách: cirkus a teta Hannelore (povídka Zirkusgeschichte), foukací harmonika (povídka Mundharmonika, Foukací harmonika, ve sbírce povídek Brief ohne Anschrift, Dopis bez adresy, 1966), postavy matky, otce, Josefky apod.

V knize lze rozeznat dvě roviny. První: nevinné a hravé dětství hlavní postavy, obvyklé dětské/dívčí sny i starosti, realistický obraz života v malém městě, obraz výchovy dětí. Druhá: horšící se politická a společenská situace, fakta. Díky první rovině získává mladý čtenář např. představu o tom, jak děti tehdy trávily volný čas. Druhá rovina přináší zjednodušeným a přístupným způsobem prezentovaná fakta o konci dvacátých let, počátku třicátých let, zvlášť pak o roce 1938 – „posledním roku“ klidu a míru: vznik Československé republiky, otevírání českých škol, postavení českých a německých, později též židovských, žáků, nauka o rasách a její důsledky, postoj vůči postiženým, založení Henleinovy strany, činnost a postoje sociálních demokratů, soutěžení mezi českými a německými sportovními svazy, útěk židovských obyvatel, vznik Protektorátu Čechy a Morava. Též onen shora zmíněný přírodní úkaz je faktum. Zvlášť bych chtěla zdůraznit úvahy o „vlasti“ (str. 11, 12, 104).

Obě roviny probíhají paralelně a prostřednictvím dítěte - děvčete se občas dotýkají. Elfi je postava, která zprostředkovává rozdíl mezi světem dětí a světem dospělých, jenž se mění pod tlakem politické situace. Dotek obou rovin kulminuje ve chvíli střetu s českým chlapcem Jarem (str. 114). Postava Elfi se v průběhu děje stává vnímavější vůči světu dospělých, v souvislosti s tíživou atmosférou je vtahována do jejich světa. Zpočátku se, ve smyslu tehdejší výchovy, neúčastní hovorů dospělých, je pouhou posluchačkou, později se jí dostává vysvětlení od rodičů a příbuzných.

Jazyk díla odpovídá jazyku děvčete kolem deseti let. Používá obratů z rakouské němčiny, pojmenování dětských her je pro čtenáře poučné, při rozhovorech s českými obyvateli nebo při charakteristice českých obyvatel používá též českých slov.

2. Josef Holub: Der rote Nepomuk (Červený Nepomuk, Weinheim, Basel: Beltz & Gelberg, 1993; česky 1998)
Vypravěč, asi desetiletý chlapec z německy mluvící rodiny, začíná své vyprávění vysvětlením místa děje – jižní Čechy, Karwanův most s Janem z Nepomuku a břehy řeky, Československá republika. Čas: léto 1938.

V první kapitole a poté zprostředkovaně a příležitostně vzpomíná založení Československé republiky a událostí roce 1918. Připomíná dřívější téměř idylické soužití Čechů, Němců a Židů na pomezí Čech a Bavorska. Hlavními postavami jsou vypravěč Josef – Pepitschek a chlapec z české rodiny Jirschi. Nejprve si hoši dělají schválnosti, pak se poperou, poté je opět všechno v pořádku a stanou se z nich nejlepší přátelé. Prožívají nádherné a hlavně dobrodružné prázdniny na ostrově uprostřed řeky, ve svém „ráji“ a v „prérii“ Jenže doba nemá pro jejich přátelství pochopení. Politika se zaplete do jejich života a mění ho, až nakonec všechno hezké zničí. Svatý Nepomuk nejprve střeží most, jednoho dne zmizí, chlapci ho zachrání, opraví, ale plechový obraz Nepomuka končí na skládce kovů na výrobu německých zbraní.

Na jedné straně sleduje čtenář klukoviny i téměř detektivní pátrání obou hlavních postav po zmizelé zbrani a po Nepomukovi. Na druhé straně slábne moc sociálních demokratů, sílí moc Henleinovy strany, proti sobě směšně bojují český a německý sportovní svaz, nakonec vstoupí německá vojska na území Čech a Moravy.

Tato kniha pro děti zprostředkovává jednak obraz sociální situace v jižních Čechách, jednak podává přesný obraz zostřující se politické situace a zhoršujících se česko-německých vztahů. Vypravěčem je sám autor knihy, který se narodil v jižních Čechách. Ponořil se do vzpomínek, do kouzelného, ba romantického světa dvou chlapců. Pohled z jejich perspektivy tak pomáhá osvětlit politické i sociální souvislosti. Tento pohled je (správně a přirozeně) naivní. Tato perspektiva dovoluje používání slovníku tehdejších mladých lidí, humorného ztvárnění naprosto vážné až tragické skutečnosti.

 

Obě zmíněná díla zobrazují stejnou dobu. Jeden děj se odehrává na jižní Moravě, druhý v jižních Čechách. Oba autoři píší na základě vlastních zkušeností a zážitků. Oba používají jako hlavní postavu/postavy děti kolem deseti let. Oba mistrně oživují jazyk, který se skládal zčásti z německých a zčásti českých výrazů, protože obyvatelé obou míst děje si rozuměli, ať mluvili tou či onou řečí. Perspektiva dětského vypravěče a pozorovatele dovoluje humor, ba i neslušná slova dokonce tam, kde se hovoří o vysoce vážných věcech. Ilse Tielschová vytvořila postavu jemného a inteligentního děvčátka. Josef Holub nechá hovořit roztomilé, inteligentní i citlivé rošťáky. V tom je největší rozdíl mezi oběma díly. Hlavní postavy si u obou berou za vzor Indiány, jak je zobrazila tehdy hodně čtená literatura (Karl May) a zdůrazňovala především boj dobra proti zlu, přičemž dobro musí vždy zvítězit, i kdyby hrdina měl padnout (podobnost s pohádkou). Přátelství je u obou knih na prvním místě (Jirschi a Pepitschek, Elfi a Alenka, Josefka, Lilli, Marschenka).

Platí, že dětská kniha je určená převážně pro dětského čtenáře, hlavní postava je většinou stejně stará jako cílová skupina čtenářů, popř. o něco starší. V obou shora jmenovaných knihách stojí v popředí radostné a spokojené dětství, které zničí násilí, zlo a nenávist dospělých. Politicko-pedagogický impuls má význam pro doplnění politického vzdělávání ve školách i v rodině a má přispět k tomu, aby se „něco takového už neopakovalo“. Vzniká i otázka literárního vyrovnání se s minulostí, především zda a jak vnímat a zprostředkovat dětem a mládeži národnostní konflikty, válku a podobně, popř. co to znamená vyrovnat se s historickou zkušeností s národnostním konfliktem, s válkou atd. Moje otázka pak zní: na koho se obracejí tyto knihy? Dítě se může identifikovat s hlavními postavami, neboť ty odpovídají skutečnosti. Mladý čtenář se může poučit díky historickým informacím, ale zde je třeba jistých znalostí, ne však jen školních. Tímto nechci snižovat schopnost a úroveň vnímání deseti- až dvanáctiletého čtenáře. Ten má právo číst o čemkoliv, co ho zajímá, a má se mu vždy dostat pravdivých informací. V obou knihách však vidím současnou tendenci literatury pro děti a mládež, totiž že se jedná o literaturu pro „mladé dospělé“. Pro mne mají obě knihy největší kouzlo v použitých jazykových prostředcích. Slyším v obou výrazy, které používala moje babička: Tuchent, Strudel, Kolatschen, Topfen, Tschechenbub, goldrichtig, obraty a spojení: bis& du heiratest, ist das alles gut; dem Traxler sein Vater… Estetická stránka hraje, stejně jako v literatuře pro dospělé, významnou roli.

Protože u obou autorů muselo předcházet pečlivé studium dějinných souvislostí, přinese četba těchto knih dospělému čtenáři hluboké poučení, které asi zůstane skryté dětskému čtenáři. Např.: „Samozřejmě stvořil Bůh svět, kde by se taky jen tak vzal? A stvořil to opravdu moc hezky: ptáky, žížaly, květiny, zajíce, zeleninu, vodu, bobry, barvy a prostě všechno. Jen u lidí se mu sem tam něco nepovedlo. Ten celý zmatek s Čechy a Němci určitě nebyl potřeba, a kromě toho prý existují ještě Rusové a Číňani a Francouzi a další. Nejlepší by bylo, kdyby byli jen Indiáni. Člověk je při vší chytrosti ten nejsložitější tvor na světě. Nebo je tak komplikovaný proto, že je tak chytrý.“ (Holub, str. 80) Nebo: „Tu a tam se teď ostatně zase mluví o polární záři, kterou jsme zažili v lednu, a někteří lidé říkají, že je teď vidět, že na takových báchorkách něco je. S připojením k Německé říši, říkají, jsme přece měli veliké štěstí. Jsou ale také lidé, kteří si myslí, že to není pravda, že nás ještě stihne velké neštěstí, kterého se musíme bát.“ (Tielschová, str. 167)

Velký význam má též perspektiva autora. Ilse Tielschová píše s odstupem mnoha let. Téma, jak jsem již vzpomněla, zpracovala již dříve v literatuře pro dospělé. Josef Holub napsal svou knihu brzy po konci druhé světové války, ale čekala na své vydání až do konce studené války. Jaké poselství nesou obě knihy? Je to již shora zmíněné přátelství, dále pak hodnoty jako čest, pravda, odvaha, věrnost, úcta k člověku. U obou spisovatelů je cítit (díky humoru), jak nerozumně, nevypočitatelně a nečekaně se lidé chovají ve vypjatých situacích, jak nesmyslné a hlavně nebezpečné je rozsévat násilí, zlo a nenávist.

Krásný způsob vyprávění, úžasný zážitek z četby, spousta moudrých myšlenek - jen aby se z nich ale lidé poučili.

 

 

© Jenny Poláková 
(překlad ukázek do češtiny: J. Poláková)

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4136x

Inzerce
Inzerce