Publikace Early Medieval Europe 300–1000 vznikala, jak autor vysvětluje v předmluvě, již od roku 1974. Dostávala svůj tvar postupně, na základě autorových přednášek na univerzitách v Liverpoolu a Bathu. Vydána byla v roce 1991 a o sedm let později se k ní autor (který nyní působí na Edinburské univerzitě) vrátil, aby ji zrevidoval podle nových poznatků historiografie. Z tohoto druhého vydání (z roku 1999) byl pořízen i český překlad.

Publikace má bohužel dvě odlišné stránky, které je třeba odděleně hodnotit: samotný obsah a jeho překlad do češtiny. Začněme tím horším. Překladatelů bylo na tuto práci celkem šest. Přesto – nebo snad právě proto – neodvedli dobrou práci. Mají na svědomí řadu hloupých a zbytečných chyb. Poslední strana knihy (s. 479) obsahuje nenápadnou poznámku v tom smyslu, že překladatelé a redakce se při ověřování českých podob uváděných jmen opírali o několik odborných publikací. Pokud to skutečně činili, pak jim zřejmě tyto odborné publikace ne vždy dokázaly pomoci. Pak ovšem překladatelům nezbylo než se spolehnout na věrný překlad z angličtiny. Není divu, že na s. 107 je historik Marcellinus Comes označen jako hrabě (bezpochyby poslušný překlad nevhodně použitého anglického count). Také některá jména jsou ponechána v původní anglické podobě (císař Gallien místo Gallienus, s. 33). Pro hlavní město východořímské říše můžeme kromě počeštělého Konstantinopol též používat název Konstantinopolis (nebo snad i Constantinopolis či Konstantinúpolis), ale určitě ne Konstantinopole (s. 95); tuto novou formu překladatel zjevně vyrobil z anglického Constantinople. Právě tak je pravděpodobné, že Římská říše získala své nesprávné velké písmeno z anglického the Roman Empire.

Je třeba se na chvíli zastavit také u stylu. Na jedné straně je třeba vyzdvihnout jeho lehkost a živost, neboť dělá knížku čtivou; ostatně kniha vznikla na základě přednášek. Překladatelům – a někde zřejmě ani autorovi samotnému – se ovšem nepodařilo některé formulace dostatečně dobře zvládnout. Aëtius „byl nucen rychle zvrátit svou politiku“ (s. 106), Marcianus „vypudil přední osobnosti režimu Theodosia II.“ (s. 105) a císař Decius a jeho nejstarší syn byli „zabiti při katastrofální bitvě s Góty“ (s. 32). Konverze Visigótů, Ostrogótů a Franků na s. 236 stěží probíhala na „obřadném běžícím pásu“ (a když už jsme u toho, sotva na začátku čtvrtého století) a také není jasné, co je to „šakalí příslib“, který dali na s. 131 Burgundi Frankům ohledně vojenské pomoci proti Visigótům v roce 507.

To nás přivádí k obsahové stránce. Zde je třeba vytknout řadu věcí, které se vesměs týkají pozdní antiky (a prozrazují, že autor je medievista). Je zavádějící říci, že císař Philippus (spíše než Filip) „uzmul“ vládu Gordianovi III., neboť ho dal prostě zavraždit (s. 29). Gordianus tehdy také nebyl „dosud nedospělý“ – podle Héródiána mu bylo v čase, kdy převzal vládu po smrti Maximina Thráka (238), „kolem třinácti let“ (peri eté pú gegonós triskaideka); a protože zemřel v roce 244, dožil se pravděpodobně devatenácti. Tvrzení, že na střetnutí s Góty u Hadrianopole v roce 378 táhlo 40 000 římských vojáků (s. 76), je dnes už překonané; polovina tohoto počtu je rozumnější odhad. Je přinejmenším nešťastné tvrdit, že Aëtiův otec byl vrchním velitelem jezdectva v Galii, když pozdněřímská vojenská hodnost magister equitum (v tomto případě per Gallias) znamenala prostě generálskou hodnost s celoříšskou nebo regionální pravomocí, avšak neomezenou, pokud jde o druh zbraní (s. 103). Panuje konsensus ohledně toho, že Gildasovo historické dílo nese název De excidio et conquestu Britanniae, a nikoliv De excidio Brittonum (s. 184). Ve výkladu o době císaře Konstancia II. (na s. 63) je řeč o tajném státním agentovi, Španělovi Pavlovi „ze Řetězu“. Nechme teď stranou problematické počešťování jmen římských císařů i otázku, zda je tu na místě použití moderního jména Pavel a také to, že španělská národnost je zde anachronismus; podstatné však je, že podle Ammiana měl jeden z podřízených císaře Constantia II., notarius Paulus, přezdívku Catena (řetěz); nebyl tedy tajný státní agent (agens in rebus), ale pouhý úředník, a pokud jde o přezdívku, můžeme bezpečně říci, že chyba v tomto případě není na straně překladatele, ale na straně autora. A tak by bylo možno pokračovat dále.

Poznámkový aparát v závěru knihy je dosti bohatý; autor se v něm kromě antických a středověkých pramenů odvolává také na mnoho autorů sekundární literatury, byť především anglosaské provenience a pocházejících ponejvíce z 60.–80. let minulého století. Také zde jsou chyby; jména antických autorů jsou většinou ponechána v anglickém znění (Ambrose, Bede, Paul the Deacon; jednou Gregory of the Tours (sic!), jinde Gregory of Tours a opět jinde Řehoř z Toursu). Řecký historik Héródiános (zde jako „Herodian“) jistě nenapsal „Basileas Historias“, ale název jeho díla je „Héródiánú tés meta Markon basileiás historiá“, případně „Ab excessu divi Marci“ (pozn. 3, s. 393). Stejnou vadou trpí jinak impozantní seznam pramenů a literatury (ta je vhodně strukturována podle kapitol), zatímco rejstřík má už kupodivu podoby jmen správně.

Navzdory všem uvedeným i nezmíněným chybám a vadám je publikace nesmírně cenné dílo, jehož vydání bylo už dávno naléhavě zapotřebí. Knih o raném středověku nebo pozdní antice je dosud velmi málo a publikace, která by tato dvě období shrnovala, neexistovala v české podobě žádná. Přestože Collins jako medievista vidí řadu věcí z pozdní antiky zkresleně nebo povrchně, svým pohledem zpět až do doby Diocletianovy ukazuje, že k tématu vzniku Evropy jako sociálně-kulturního celku přistoupil s plnou vážností a zodpovědností; a výsledkem je knížka, kterou by měl znát každý student historie.

publikováno in: Auriga - Zprávy Jednoty klasických filologů 48, 2006, str. 147-148; na iliteratuře se svolením autora

Roger Collins: Evropa raného středověku 300–1000. Přeložil kolektiv autorů, Praha, Vyšehrad, 2005.