Jan Krasnowolski (*1972) patří k mnoha mladým Polákům z umělecké branže, kteří se rozhodli uchýlit do emigrace. Jak sám říká v jednom z rozhovorů, „nechci, aby se mýmu synkovi někdo snažil vymejvat mozek. Mně se tady nelíbí. Když budu bydlet v Anglii, neznamená to, že budu psát o Angličanech – určitě budu dál psát o Polácích. V Polsku se věci vyvíjejí úplně špatným směrem, stává se z něj klerikální stát, nemůžu tam vydržet.“ Od roku 2006 žije Krasnowolski v Anglii.

Jeho nejnovější kniha Klatka (česky „schodiště“, „klec“, ale také „boxerský ring“; všechny možné výklady se v knize objevují) se však politického vývoje Polska překvapivě nedotýká. Spíše ji lze zařadit do v Polsku stále populárnějšího proudu literatury fascinované okrajem společnosti. Spisovatelovým guru je bezpochyby Andrzej Stasiuk s debutem z počátku 90. let Mury Hebronu (Zdi Hebronu), povídkovou knihou z brutálního vězeňského prostředí. Po patnácti letech od jejího vydání má Stasiuk až podezřele mnoho následovníků. Stačí připomenout knihy Daniela Odiji, Michała Witkowského či Mirosława Nahacze.

Po počátečních experimentech se science fiction v knižním debutu 9 łatwych kawałków (9 nenáročných kousků, 2001) se k nim připojil i Krasnowolski s povídkami, publikovanými v letech 2001 – 2006 v časopisech Lampa, Studium či Ha!art a sebranými právě v nové knize Klatka. Autor, jenž chová pitbully a kdysi pracoval v bezpečnostní službě, je ve své tvorbě okouzlen polským podsvětím, mafií a lidmi pohybujícími se na hranici zákona. V jednom z rozhovorů prohlásil: „rád popisuju svět očima zkurvysyna“. A tak se v knize hojně střílí, boxuje, krade, fetuje, vydírá, propadá alkoholu, souloží, pořádají se zápasy pitbulů, jezdí se rychlými auty, proskakuje sklem a vraždí kuchyňským nožem.

Klatka je sice kniha jednotná tematicky, žánrově však dosti nevyrovnaná – máme tu co dočinění se slohovým cvičením (titulní Klatka), s hip-hopovou kramářskou písní (Fristajl na temat słonej zupy,), desperátskými vzpomínkami na punkové mládí (Punk, Skrzyżowanie, 1994), velmi přesvědčivou novelou s románovými ambicemi (Nokaut) a „aktuálním“ příběhem zavražděné dívky „podle skutečné události z jara roku 2006“ (Magda).

Jednoznačně nejzajímavější je v pořadí poslední text v knize, rozsáhlá sedmdesátistránková próza Nokaut (Knockout), monolog bývalého boxera působícího v krakovském podsvětí, který nejdříve pracuje jako vyhazovač na diskotéce, později se stává šéfem ochranky majitele, aby pro něj nakonec „odstraňoval“ nepohodlnou konkurenci. Jeho jméno neznáme, šéf mu říká prostě „Mladej“. Krasnowolski zde prokazuje výjimečný cit pro jazyk: maximální úspornost výrazových prostředků, krátké jednoduché věty, mafiánský argot, chlapácké výrazy, to vše přispívá k dokonalému portrétu „tvrďáka“, který pro ránu nechodí daleko.

Když se pak „Mladej“ čirou náhodou dostane do prostředí afektované krakovské literární smetánky (objevil ve svém pronajatém bytě sešity veršů po oběšeném básníkovi a vydává je za vlastní), dosahuje autor jazykovým kontrastem dokonalé grotesky. Krasnowolského „Mladej“ kritikům vyhrožuje násilím, pokud „jeho“ verše nezhodnotí pozitivně („Hej ty, kritiku,“ řekl jsem, chytl zrzouna za vohoz a zvedl do vzduchu. „Zkus si mě zkritizovat a budeš litovat, že tvoje matka nešla na vejškrab, když jí tvůj fotr vymaloval pekáč. Je to jasný, nebo ti to mám zarepovat zasraným frýstajlem?“), nakonec násilně unáší křehkého básníka Wanemanna (že by měl něco společného s krakovským básníkem Adamem Wiedemannem?), jen aby za něj napsal deset básní do připravované sbírky. Velké finále má pak podobu přestřelky na veletrhu se sexuálními pomůckami, kam se „Mladej“ dostává v převlečení za růžového králíčka.

Politická angažovanost mladé polské prózy od roku 2000 pomalu doznívá, ovšem „brutalita současnosti“ je v Polsku, jak se zdá, stále tématem číslo jedna. Krasnowolski se s ní kupodivu vypořádal s rozumným, nečekaně vtipným nadhledem – nezbývá něž konstatovat, že v Klatce se mu do kýženého „zkurvysyna“ podařilo vcítit dokonale.

A kdyby snad Klatka Janka Krasnowolského upadla v zapomnění (polská kulturní periodika si jí ani po půl roce od vydání nevšimla), Michał Witkowski už na další sezónu chystá „román z prostředí polské mafie na základě rozhovorů s opravdovými mafiány“. Takže se opět máme na co těšit.

Jan Jeništa