Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka

Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.)
Kubánská čítanka

recenze beletrie zahraniční

Vyšel soubor kubánských povídek. Zdá se, že se moc nezdařil.

Současné prózy ostrova svobody
Stanislav Škoda; Margareta Mateová Palmerová (ed.): Kubánská čítanka. Labyrint, Praha 2006, 324 stran

Vyšel soubor kubánských povídek. Zdá se, že se moc nezdařil.

V úvodu dvojjazyčné Kubánské čítanky zmiňuje autor předmluvy a jeden z editorů publikace Stanislav Škoda několik kritérií, podle nichž byly texty vybrány, přičemž za hlavní označuje požadavek, aby povídka vyšla nejpozději na začátku devadesátých let. Sám však přiznává, že „samozřejmě odpadla celá řada skvělých autorů, kteří do tohoto časového pásma nespadají“ (s. 7). A ačkoli uvedené povídky víceméně respektují další vytyčené podmínky (autoři tolerovaní režimem i ti, kteří Kubu opustili, a témata, která jsou v kubánské literatuře obvyklá, např. homosexuální erotika, exil či vězení), lze se domnívat, že výběr autorů podléhal spíše sympatiím jednotlivých překladatelů. Po slibném začátku totiž nadšení z četby opadá a je těžké uvěřit tomu, že vybrané povídky by měly skutečně představovat reprezentativní kubánskou prózu posledních patnácti let.

Odvrácená tvář kubánské prózy
Povídka Havanaguana Zoé Valdésové, v níž se autorka podle informace v profilu „snaží vysvětlit původ názvu kubánského hlavního města, a to jak z pohledu vědeckého, tak na základě různých, i fiktivních legend“ (s. 101), je snesitelná jen díky tomu, že se čtenář v jejím závěru dozví, jak se jmenuje nejvíce osvěživé kubánské pivo. Povídka Vlk, les a nový člověk Senela Paze je atraktivní zejména proto, že podle ní byl natočen legendární film Jahody a čokoláda, a Jih: šířka 13 Ángela Santiestebana beletristickou formou připomene nepříliš známou etapu kubánské historie – vojenskou pomoc Sovětskému svazu při zoufalém pokusu šířit komunistickou ideologii v Etiopii a Angole v sedmdesátých letech minulého století. René Ariza v povídce Duch prasete přivádí na scénu cynického hrdinu, žijícího v absurdní realitě; škoda, že Virgilio Piñera, jenž dokázal podobné příběhy dotáhnout k absolutní formální i obsahové dokonalosti, nemohl být do edice zahrnut (zemřel totiž v roce 1979). „Osobitý představitel kubánské erotické literatury“ (s. 196) Pedro de Jesús López pak čtenáře ve svém experimentálním počinu Portrét zahrne natolik naturalistickým líčením (homo)sexuálních styků, orálního i análního sexu a pohlavních orgánů, že dosaženým efektem může ztěží být víc než pocit naprostého znechucení. A ačkoli je čtenář ujištěn, že „erotické motivy jsou zakomponovány do propracované literární konstrukce s celou řadou filozofických a literárních odkazů.“ (s. 196), jedná se zřejmě o řadu velmi krátkou, protože slíbených narážek je tu jako šafránu. Poslední povídku edice, Pláž, pak její autor Carlos Victoria napsal stručným a jasným jazykem a její realistický styl je po předchozích experimentálních textech příjemným oživením, nohy jí ovšem podráží kýčovitý závěr.

Smutný příběh translatologický
Nelze ovšem popřít, že Kubánská čítanka obsahuje momenty, které činí četbu místy smysluplnou (či alespoň zábavnou). Na úvodní Návrat blázna Osvaldita Armanda de Armase s věrně a působivě vystiženou nostalgickou atmosférou Havany a kafkovskou metamorfózu obestírající absurdní humor v povídce O jednu krávu víc nebo míň Ernesta Péreze Castilla navazují brilantní dialogy a slovní hříčky legendárního Guillerma Cabrery Infanteho v místy příjemně mrazivém textu Tonoucí žena, jenž je jasným favoritem edice. Vůně citronu Aidy Bahrové prezentuje citlivou formou úvahy děvčátka, jehož matka čelí obvinění, že pomáhala svému druhovi při útěku z ostrova. Tok myšlenek v povídce Dým Jesúse Davida Curbela, napsané metodou záznamu proudu vědomí, je bezesporu textem s největší dávkou experimentálních prvků a již citovaný Jih: šířka 13 dokáže realistickým vylíčením beznadějné atmosféry přenést čtenáře přímo mezi frustrované vojáky. Podobně silných míst se zde vyskytuje poskrovnu, přičemž by měla být u každého kvalitního výboru samozřejmostí.

Některé povídky se bohužel vyznačují navíc špatným překladem (výjimkou jsou například zručně převedené slovní hříčky Cabrery Infanteho), který překvapí nejen čtenáře znalé španělského jazyka: někde dochází v českém textu k nepřehlédnutelným významovým nesrovnalostem. Nejhůře působí z tohoto hlediska povídka Vůně citronu, jež stojí za podrobnější překladatelský rozbor. Možná pomůže čtenářům, kteří se v textu těžce orientovali či jim některé pasáže nedávaly smysl, a snad i samotnému překladateli. Stanislav Škoda totiž občas píše kvůli opakovanému nepochopení originálního textu vlastní příběh. Hned v úvodu povídky, na s. 239, volí nevhodný překlad "Nesmím odpovědět, Iris vchází do kuchyně…" namísto logičtějšího "Nemusím odpovídat, Iris vchází do kuchyně…" Na s. 243 je chyba ve větě "Chtěla jsem odejít s ním, ale posadila mě zpátky na židli." - protože podmětem je partner vypravěččiny maminky, Aníbal, a na židli vypravěčku posadil on ("Chtěla jsem odejít s ním, ale posadil mě zpátky na židli."). Že není možné řídit se pouze prvním či druhým ekvivalentem při práci se slovníkem, dokazuje věta "Dívá se na mě jako tehdy, jako kdybych se snad změnila a ona mi chtěla něco vysvětlit." (s. 245), protože španělské sloveso "entender" v originální verzi má v tomto případě význam "naznačit, dát na srozuměnou". Vhodný překlad by tedy zněl "Dívá se na mě, jako kdybych jí připadala jiná či jako kdyby mi chtěla (pohledem) něco dát na srozuměnou." Na s. 247 získala hádka mezi hlavní hrdinkou, Iris, a její matkou v české verzi – "Ten hlas se rozléhá celou kuchyní, jako by to byl soudný den." – rysy vpravdě apokalyptické, zatímco správně přeložené příslovečné určení – "Ten hlas zní celou kuchyní, jako by se vrátil tamten den." – má jednoduše referenční funkci, protože vypravěčce se vybavil den, kdy byla svědkem podobné hádky v minulosti. Na s. 249 se pan Škoda domnívá, že věta "Ať nyní ještě řekne Emetrio, že by se Iris měla vrátit." zapadá do kontextu, ovšem bohužel tomu tak není; už jen proto, že Iris vůbec nikam neodešla. Dívka, spalovaná nadále pohledem své matky, si totiž přeje "Ať Emetrio už promluví, aby se Iris obrátila (na něj)". Na téže straně, o několik řádků níže, je podmětem věty Iris, a nikoli Aníbal – překladem "Naopak si ráda povídá, když leží jeden vedle druhého…" odstraníme významový šev, k němuž chybným překladem "Naopak on si rád povídal, když jsou jeden vedle druhého…" zákonitě muselo dojít. Protože si Iris děti nepřála, na s. 251 nečekala, že její dceruška zemře, ale doufala, že se tak stane, čímž se dostáváme na úplně opačný konec významové osy. Největší dávku improvizace ovšem prokázal překladatel na s. 251 při převodu věty "Kdybych tě tak mohl mít v tvých patnácti, tu krasavici, co mi teď asi nesplní moje přání.". Kromě toho, že vlastně ani nedává smysl sama o sobě, opět absolutně nezapadá do kontextu. Pana Škodu nezarazil ani fakt, že slovesný tvar je ve španělském originále nikoli v první, avšak ve třetí osobě. Přečteme-li si správný překlad souvětí, totiž "Když v pouhých patnácti letech mohla mít tebe, takovou krasavici, jak by asi vypadalo děťátko, které mi už nedá?", všechny tři výše uvedené defekty odpadají. Ostatně s osobami se překladatel skutečně příliš netrápí, protože na s. 257 se dočteme, že "To byla první věc, kterou jsem řekla babičce, když mě přišla hledat". Budeme-li ovšem respektovat originál, musíme větu poopravit na "To byla první věc, kterou babička řekla, když pro mě přišla". Podobný případ nastává i na s. 259, namísto chybného "Když jsme se vrátili domů, zastavila jsem se před zrcadlem,…" nechť si čtenář doplní "Když jsme se vrátili domů, zastavil mě (Aníbal) před zrcadlem…" Na s. 253 se vypravěčka svěřuje: "Ráda jsem se dívala, jak se svléká, jako by se zvedala opona a začala se objevovat široká záda spálená sluncem a ledkem". Protože svlékání nátělníku není nikterak poetickým výjevem, působí termín „opona“ velmi nevhodně, a můžeme tedy vyloučit pokus o metaforu. Spíše se jedná o neznalost (či nerespektování) faktu, že španělský výraz pro „opona“ se nebezpečně podobá výrazu pro „látka“ (el telón – opona, la tela - látka), což vede k chybnému překladu. Protože v originále se objevuje druhý z termínů uvedených v závorce, jiný překlad než "Ráda jsem se dívala, jak se svléká, jak látka pomalu stoupá a odkrývá široká záda, spálená sluncem a ledkem." vlastně ani není v tomto případě možný. Na s. 255 se pak dozvíme, že "…Iris spí jako vždycky čelem dolů, vlasy v obličeji, levou paži na polštáři, který dala…" Příslovečné určení „čelem dolů“ se ve spojení se spánkem jeví jako velmi nešťastně vybrané, a proto kubánský autor v původním textu nechal spát Iris prostě na břiše. Kromě toho má v originále na polštáři pravou ruku, nikoli levou. Posledním uvedeným příkladem budiž nesmysl ze s. 257, kdy vypravěččina babička, vyčítajíc své dceři vztah s ženatým mužem, hlesne "Ne kvůli tobě." - když je možné větu přeložit naprosto jednoduše (a chceme-li zařadit ji do kontextu, což je s výše uvedeným překladem takřka nemožné, musíme učinit právě takto) "Není pro tebe". Vzhledem k tomu, že povídka má pouhých 13 stránek, stejně jako ke skutečnosti, že ve výčtu překladatelských nesrovnalostí by se dalo pokračovat ještě drahnou chvíli, lze označit překlad povídky za velice nekvalitní a skutečně lze jen těžko pochopit, jak se mohl takový text dostat až ke čtenáři.

Rovněž by bylo zajímavé odhalit systém, podle něhož editoři (vedle S. Škody ještě Margareta Mateová Palmerová) rozdělovali poznámky pod čarou. Podle čeho usoudili, že čtenář, který sáhne po Kubánské čítance, nezná jednoho z nejvýznamnějších kubánských spisovatelů Josého Lezamu Limu, jemuž vysvětlivku věnují (s. 123), a naopak bude znát Argentince Manuela Puiga či německého přírodovědce Alexandra von Humboldta, kteří jim za ni nestáli (s. 275, resp. 205). O herci Rocku Hudsonovi se sice dozvíme, že zemřel na AIDS (s. 85), avšak informace, že byl homosexuál, která je pro pochopení kontextu dosti podstatná, je nám již upřena. Velázquezův obraz Las Meninas je odborné veřejnosti znám pod názvem Dvorní dámy, případně Rodina; těžko říci, proč se v českém textu objevuje umělecký neologismus Dvanáct dam (s. 157).

Závěrečné pojednání Carlose A. Aguilery je i přes výrazný osobní nádech poměrně poutavým panoramatem kubánské literatury v posledních padesáti letech a potěší rovněž bibliografie českých překladů z kubánské literatury, ovšem i tak je celkový dojem z Kubánské čítanky rozpačitý.

 

 

© Jan Paulík
Vyšlo v Týdeníku A2 6/2007
Na iliteratura.cz se svolením autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 52 čtenářů.

Diskuse

Vložil: František Dratva, 16.11.2007 09:04
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Nechapu, proc by mel popis analniho sexu vyvolat pocit naprosteho znechuceni...
Vložil: eva, 04.04.2007 19:38
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
pane pauliku,ze vy mate neco se slecnou kantnerovou, mj. jednou z prekladatelek citanky. ?ze vy ji panu skodovi zavidite?eva
Vložil: erik, 25.03.2007 15:45
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Já jsem něco panu Paulíkovi vytýkal? Pardon, nevsiml jsem si.
Vložil: Daniel, 23.03.2007 16:07
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Naprosto souhlasim s Pavlou. Pokud jde o chyby, rozhodne se nejedna jen o povidku Vune citronu. Eriku, neodvadejte pozornost poucovanim Jana Paulika a radsi prispejte vlastnim nazorem, napr. na Kubanskou citanku.
Vložil: pavla, 22.03.2007 21:13
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Pan Holub ve své dlouhé reakci na recenzi Kubánské čítanky nešetří ironií, avšak možná by mĕl s kritikou začít před zrcadlem. Mimo jiné se na jednom místĕ kousavĕ ptá, proč se recenzent domnívá, že Humboldtovo zábavní centrum na Kanárských ostrovech, o nĕmž se v jedné z povídek hovoří,... je pojmenováno po přírodovĕdci Alexandru von Humboldtovi a nikoli po jeho bratrovi, jazykovĕdci Wilhelmovi. Alexander von Humboldt byl spjat s hispánským svĕtem poutem o mnoho silnĕjším než jeho bratr, Kanárské ostrovy procestoval a byl jimi okouzlen, zatímco vazby jeho bratra na Španĕlsko jsou nesrovnatelnĕ slabší. Španĕlsko sice na přelomu let 1799 a 1800 navštívil, ale pohyboval se především v okolí Madridu, v Andaluzii a na východním pobřeží. O jeho cestĕ na Kanárské ostrovy není nic známo. Alexander von Humboldt dokonce prohlásil, že na Kanárskych ostrovech prožil "...dny, jež naplnily můj život lahodností, které se již nikdy nic nevyrovnalo...". Vzhledem k tĕmto skutečnostem a k faktu, že nĕkolik škol na Kanárských ostrovech nese jméno Alexandra von Humboldta, mi recenzentova úvaha připadá naprosto správná. Je-li Alexander von Humboldt v České republice dle pana Holuba natolik znám, že mu nemusí vĕnovat vysvĕtlivku a že on sám se zřejmĕ považuje ze odborníka na poli této problematiky, nechápu, že výše uvedená fakta nezná a klade tak hloupou řečnickou otázku. Jazykovĕda v podání pana Holuba je ovšem opravdu zábava. Pokud jde o překladatelské chyby, ujišťuje pan Holub čtenáře, že "...smutnou výjimkou je právĕ a pouze zmínĕná Vůnĕ citronu, a že pokud se ve všech ostatních jedenácti povídkách najdou dohromady tři podobné chyby, pak to bude hodnĕ". Toto tvrzení je ovšem bezostyšnou demagogií, jelikož ačkoli žádná z dalších povídek "kvalit" Vůnĕ citronu nedosahuje, převyšují hrubky v překladu číslo uvedené panem Holubem naprosto bezpečnĕ, což mohu jako človĕk s výbornou znalostí španĕlštiny prohlásit zcela bez výčitek. Za sebe mohu říci, že jsem v životĕ přečetla mnoho knížek, ale s tak zoufalým překladem, jakým se může pochlubit výše jmenovaná povídka, jsem se dosud nesetkala. Kromĕ toho bych od odpovĕdného redaktora publikace a človĕka hystericky vyžadujícího argumenty očekávala ménĕ alibistický přístup než chlapské tvrzení, že "Nebýt příspĕvku "chrisiane" k recenzi Jana Paulíka, neřekl bych ani popel a radši bych si ho jako odpovĕdný redaktor Kubánské čítanky sypal sobĕ a Standovi Škodovi na hlavu." a následnou filipiku proti recenzi, případnĕ nĕjaké vysvĕtlení tohoto selhání. Otázkou ovšem je, zda je pan Holub vůbec schopen rozlišit chybu. Při četbĕ jeho příspĕvku se mi na řádku 26 zatmĕlo před očima ("Bude nĕkdo vyčítat editorovy (!!!) antologie nejnovĕjší české prózy, že do ní nezařadil..."). Namísto studia kubánských textů bych panu Holubovi doporučila, aby si prolistoval Pravidla českého pravopisu. Po přečtení Kubánské čítanky se navíc mé pocity nesrovnatelnĕ více blíží obsahu recenze než chabému pokusu pana Holuba její kvality obhájit. Na rozdíl od pana Erika pak doufám, že si pan Paulík "Holubovy výtky", pramenící ze snadno rozpoznatelné snahy odvést pozornost od vlastních chyb a zachránit tržby a založené na očividné neznalosti, k srdci nevezme.
Vložil: erik, 10.03.2007 21:57
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Váš názor nesdílím, snad jen v posledním bodě. I když nevím, proč by se měl pan Paulík nechat odradit. Není proč. Naopak myslím, že si vezme ty Holubovy (:-)) výtky k srdci a příště už to bude zase lepší. Stejně jako v tomhle případě konečně uvedl konkrétní příklady. A taky se těším na nějaký jeho... překlad.
Vložil: Zorbana, 10.03.2007 16:56
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Vážení pánové Eriku a Holube, na tuto stránku jsem se dostala náhodou, když jsem chtěla vědět něco více o knížce Zázrak v Andách. Zaujalo mne hodnocení recenzenta Jana Paulíka a tak jsem se podívala i na ostatní jeho práce. Nejsem odborník na LA literaturu , ba ani nevládnu španělským jazykem a tak... můj pohled je pouze pohledem běžného vášnivého čtenáře a zároveň člověka uznávajícího základní normy slušného chování. Z tohoto úhlu pohledu musím zkonstatovat, že vyznění odezvy pana Holuba je opravdu až hysterické a snad by stačilo uchýlit se ke krásnému českému přísloví, že potrefená husa nejvíce křičí. Pane Eriku, myslím, že i vy dobře víte, že oslovení recenzenta pouze příjmením je urážlivé a bylo voleno záměrně. Při jmenování recenzenta měl použít buď celé jméno nebo pouze recenzent. A Vám pane Jane Paulíku jenom vzkazuji, že role recenzenta je náročná a přeji Vám, abyste se nenechal odradit. Zorbana
Vložil: erik, 09.03.2007 10:27
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Milý (á) "pane učiteli, pane docente, pane malíři, pane instalatére nebo pane" Bubu, jste poněkud zvláštně útlocitný. Nejspíš jste si nevšiml, že Holubova reakce nebyla míněna jako osobní dopis či jiný "písemný styk", ale jako recenze na recenzi. A tam se žádné oslovení psát nemusí, ostatně by to vypadalo... velmi divně. Oni by totiž recenze neměly mít osobní charakter. Takže příště pozorně čtěte a mírněte se v odsudcích. Děkuji.
Vložil: Bubu Radley, 08.03.2007 19:29
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Několik poznámek ka reakci pana Holuba: 1) Lidé by měli ve vzájemném styku, ať již písemném nebo ústním, dodržovat mj. pravidla slušného chování. Platí-li toto obecně, pak pro pracovníky v kultuře by to mělo platit dvojnásobně. Podle pravidel slušného chování se lidé oslovují buď podle profese (například... pane učiteli, pane docente, pane malíři, pane instalatére nebo jménem, tedy například pane Nováku, pane Černý a tudíž i pane Paulíku). Výraz, který mne napadá pro chování pana Holuba k recenzentovi a uvádí ho jako Paulíka, raději nebudu nazývat, abych nebyl sprostý. Podle mého názoru mohou mít lidé na stejnou věc odlišný názor, ale vždy by měli dodržovat pravidla slušnosti. To je totiž demokracie pane Holube. 2) V závěru svého příspěvku pan Holub píše, že jediným kladem pana Paulíka je dobrá znalost španělštiny. Mám tomu rozumět tak, že pokud v překladu byly gramatické chyby, že překladatel dobrou znalost španělštiny nemá? Podle mého názoru překládat krásnou literaturu vyžaduje mj. vynikající znalost příslušného jazyka. Samozřejmě, že překladatel by měl mít vedle talentu dále obrovskou slovní zásobu, znalost cizích slov, formulační schopnosti, atd.
Vložil: Jiří Holub, 04.03.2007 23:54
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Nebýt příspěvku „chrisiane“ k recenzi Jana Paulíka, neřekl bych ani popel a radši bych si ho jako odpovědný redaktor Kubánské čítanky sypal sobě a Standovi Škodovi na hlavu. Patnáct překladatelských hrubek v povídce Vůně citronu neslouží ke cti Standovi ani mně a Paulík na ně naprosto správně poukazuje.... A pokud by jeho recenze sestávala jen z kritiky překladu Vůně citronu, tedy pouze z téměř celého čtvrtého odstavce recenze, počínaje větou „Nejhůře působí z tohoto hlediska...“ a konče „...jak se mohl takový text dostat až ke čtenáři“, pak by tvrzení „chrisiane“, že jde o skvělou a kompetentní (odbornou) recenzi s faktickými a zásadními argumenty, bylo zcela na místě. Vztáhneme-li ale toto hodnocení na celou recenzi, pak v žádném ohledu neobstojí. Hlavním jejím nedostatkem totiž právě je, že svoje posouzení editorské a literární hodnoty Čítanky Paulík nezakládá ani na jednom jediném přesvědčivém či obhajitelném argumentu. V prvním odstavci Paulík uvádí, že editor knihy Škoda za jeden z hlavních kritérií zvolil požadavek, „aby povídka vyšla nejpozději na začátku devadesátých let“. Další věta pokračuje takto: „Sám [tj. Škoda] však přiznává, že ,samozřejmě odpadla celá řada skvělých autorů, kteří do tohoto časového pásma nespadají‘.“ Odporovací spojka „však“ tu uměle a nesmyslně sugeruje, že zvolená kritéria nebyla zvolena správně, a Škoda se tudíž musí „přiznat“, že řada skvělých autorů se do Čítanky nedostala. Nechápu, proč by tato skutečnost sama o sobě měla znamenat, že daný výběr je špatný. Jednak třem z pěti „skvělých autorů“, jež Škoda zmiňuje (Casey, Arenas, Piñera), už z jejich díla v češtině vyšlo několik překladů (posledním dvěma i knižně), jednak se také Čítanka v duchu celé ediční řady zaměřila na nejnovější povídkovou tvorbu, a starší autory zkrátka vynechala. Bude někdo vyčítat editorovy antologie nejnovější české prózy, že do ní nezařadil Škvoreckého nebo Hrabala, třebaže jsou ve světě bezpochyby známější, ba i skvělejší než Rudiš nebo Balabán? Recenze pak pokračuje souvětím, v němž vyniká pozoruhodná neosobní konstrukce „lze se domnívat“, jež Paulíka jako by zbavovala odpovědnosti za hodnocení a přenechávala ho jakési objektivní, vyšší, i když trochu opatrné instanci. Tato instance, která argumentuje tím, že „výběr autorů podléhal spíše sympatiím jednotlivých překladatelů“, pak už snadno smete předchozí tvrzení, v němž se připouští, že povídky „víceméně“ respektovaly zvolená kritéria. Opět nechápu, proč by literární sympatie jednotlivých překladatelů měly být samy o sobě špatné. Měli si snad překladatelé v zájmu objektivity vybrat autory, kteří jim jsou lhostejní nebo dokonce proti srsti? A to nehledím na fakt, že povídky spolu se S. Škodou vybírala Margarita Mateová Palmerová, jež je přední současná kubánská kritička a má přehled, co je v povídkové tvorbě posledních patnácti let důležité a co nikoliv. V posledním souvětí prvního odstavce znovu dominuje neosobní instance „je těžké uvěřit tomu“, která opět vyjadřuje pochybnosti, že by šlo o reprezentativní výběr, a to z důvodu, že „po slibném začátku [...] nadšení z četby opadá“. Pokud existuje přímá úměra mezi nadšením z četby a reprezentativností výběru, pak samozřejmě dávám Paulíkově instanci za pravdu. Druhý odstavec recenze by patrně měl ilustrovat tvrzení z prvního odstavce, tedy že vybrané povídky jsou slabé, a tudíž špatně vybrané. Píšu patrně, protože z pěti zde zmiňovaných povídek pouze čtyři Paulík nějakým způsobem hodnotí, zatímco o páté z nich (Jih: šířka 13 Ángela Santiestebana) jen napíše, o čem je. Ostatní soudí následovně: Havanaguana Zoé Valdésové „je snesitelná jen díky tomu, že se čtenář v jejím závěru dozví, jak se jmenuje nejvíce osvěživé kubánské pivo“. Nerozumím, proč by povídka měla být snesitelná právě kvůli této informaci. Proč ne třeba kvůli tomu, že hlavní hrdinka občas zezelená jak leguán nebo třeba že jde o nejkratší text antologie? Hlavně ale Paulík nevysvětluje, proč vůbec je povídka tak nesnesitelná. O povídce Senela Paze Vlk, les a nový člověk Paulík tvrdí, že „je atraktivní zejména proto, že podle ní byl natočen legendární film Jahody a čokoláda“. Jistě, povídka byla vybrána proto, že je Aleův film v Čechách známý, a proto by měla českého čtenáře zaujmout, ale to ještě neznamená, že je povídka horší než film. Vedle očividných odlišností, jako je např. titul nebo závěr, jsou v ní i zásadní pasáže (např. „lezamovský oběd“), které do filmového jazyka převést nelze a jež mohou existovat pouze v textové podobě. Tyto skutečnosti ukazují, že povídka není pouhou předlohou pro film, ale že jde o svébytné umělecké dílo, jež by mělo být souzeno sobě přiměřeným způsobem. Nad další povídkou, Duch prasete, v níž její autor René Ariza „přivádí na scénu cynického hrdinu, žijícího v absurdní realitě“, si Paulík povzdychne, že kvůli roku úmrtí nemohl být do Čítanky zahrnut Virgilio Piñera, který „dokázal podobné příběhy dotáhnout k absolutní formální i obsahové dokonalosti“. Jednak Piñerovi, jak jsem napsal výše, už v češtině vyšel před rokem a půl výbor z jeho povídek knižně a jednak Paulík opět nevysvětluje, proč by příbuzná poetika měla znamenat, že autor, který s ní přišel dříve, má být automaticky lepší než ten, který takto začal psát později. Takovéto tvrzení by se nejprve muselo jaksepatří vysvětlit a na to Paulíkova několikaslovná a neutrální charakteristika Arizovy povídky a bezvýhradné, avšak pro absenci jakýchkoli argumentů úplně prázdné vychválení Piñery opravdu nestačí. Povídka Portrét Pedra de Jesús López podle Paulíka může svým „naturalistickým líčením (homo)sexuálních styků, orálního i análního sexu a pohlavních orgánů“ stěží vyvolat u čtenáře něco jiného „než pocit naprostého znechucení“. Za prvé, co se týče množství otevřeně zobrazené erotiky, tak Jesús López daleko zaostává třeba za autobiografií Než se setmí onoho „skvělého“ a Čítankou opomenutého Reinalda Arenase a za druhé si Paulík nevšiml, že sexuální naturalismus Jesúse Lópeze je značně parodický, a to mimo jiné proto, že je založen na odkazech na sexuálně velmi otevřenou báseň Allena Ginsberga a citátech z ní. Tato intertextuální rovina plus pseudofilozofický deník jednoho z protagonistů by také měly uspokojit Paulíka, podle něhož je v povídce slibovaných filozofických a literárních narážek jak šafránu, leč se tak ze záhadných důvodů nestalo. Poslední povídka, jež je v tomto odstavci Paulíkem hodnocena, a také poslední povídka výboru je Pláž, kterou „její autor Carlos Victoria napsal stručným a jasným jazykem a její realistický styl je po předchozích experimentálních textech příjemným oživením, nohy jí ovšem podráží kýčovitý závěr“. Tady si Paulík ke svému částečně kladnému hodnocení postavil hodně vachrlatý oslí můstek. Jednak nechápu, proč by experimentální texty měly být apriori nuda a realistické texty příjemné osvěžení, jednak z dvanácti povídek takovému označení – shodneme-li se, že „experimentální“ znamená formálně netradiční vyprávění – odpovídají pouze dvě povídky, a to zmíněný Portrét P. de Jesús López a Dým J. D. Curbela (tuto povídku navíc Paulík cituje v třetím odstavci recenze, v němž se věnuje „silným místům“ Čítanky, jinak řečeno, tento text považuje za dobrý). Co se týče onoho závěru, který podráží nohy zbytku povídky, pak by zase Paulík, aby mě přesvědčil, musel vysvětlit, co rozumí pod označením kýčovitý. Že hrdina svou matku nakonec utopí, nebo že se raději utopí sám? Nevím. Třetí odstavec je tedy věnován tomu lepšímu v Čítance a sestává z výčtu povídek, „které činí četbu místy smysluplnou (či alespoň zábavnou)“ a z jejich jednovětých, tu výstižnějších, tu méně výstižných charakteristik (u povídky Návrat blázna Osvaldita si „věrně a působivě vystiženou nostalgickou atmosféru Havany“ Paulík plete se steskem hlavního hrdiny po mladých páskovských letech – o Havaně tu není skoro řeč; hlavním tématem povídky Vůně citronu každopádně nejsou „úvahy děvčátka, jehož matka čelí obvinění, že pomáhala svému druhovi při útěku z ostrova“). Pokud jde o jejich hodnocení, tak se Paulík u tří z nich omezuje na šest přívlastků („věrně a působivě vystiženou“, „brilantní dialogy a slovní hříčky legendárního Guillerma Cabrery Infanteho“, „příjemně mrazivém textu“, „citlivou formou“). Tři zbylé charakteristiky, jež se týkají povídek O jednu krávu víc nebo míň, Dým a Jih: šířka 13, jsou hodnotově neutrální, a nedozvíme se tudíž ani náznakem, proč zrovna tyhle texty by měly být tak dobré. Odstavec přesto Paulík uzavře tvrzením, že „podobně silných míst se zde vyskytuje poskrovnu“, a tudíž nepodloženě sugeruje, že Čítanka je z větší části – pokud jde o zábavnost a smysluplnost – slabá. Čtvrtý a nejdelší odstavec recenze je věnován patnácti chybám v překladu povídky Vůně citronu, a jak už jsem řekl výše, tato kritika je zcela na místě. Celý odstavec ale uvozuje Paulík větou, že „některé povídky se bohužel vyznačují navíc špatným překladem (výjimkou jsou například zručně převedené slovní hříčky Cabrery Infanteho)“, z níž můžeme nabýt dojmu, že stejně odbytě přeložený a zredigovaný jako Vůně citronu je až na výjimky celý zbytek knihy. Mohu ale čtenáře ubezpečit, že smutnou výjimkou je právě a pouze zmíněná Vůně citronu, a že pokud se ve všech ostatních jedenácti povídkách najdou dohromady tři podobné chyby, pak to bude hodně. V pátém odstavci Paulík kritizuje „systém, podle něhož editoři (vedle S. Škody ještě Margarita Mateová Palmerová) rozdělovali poznámky pod čarou“. Za tento systém jsem zodpovědný já a jsem přesvědčený o tom, že každý, kdo poznámky pod čarou psal, potvrdí, že výsledek je vždycky diskutabilní, a to ze dvou důvodů. Za prvé je tu omezení dané řekněme „grafickou přijatelností“ a „čtenářskou plynulostí“, tedy aby příliš mnoho poznámek pod čarou nerušilo vzhled stránky a aby příliš často neodvádělo čtenáře od samotného textu. A za druhé jsou poznámky pod čarou dány tím, jakého modelového čtenáře si přejeme mít, a tudíž jakou sumu znalostí u něj můžeme očekávat. Když vezmu popořadě Paulíkovy výtky, pak mám za to, že kubánský klasik Lezama Lima je přece jen ve střední Evropě méně znám než Němec Humboldt (navíc není jasné, jak se domnívá Paulík, že jde o přírodovědce Alexandera, neboť v textu je jeho jméno zmíněno pouze v souvislosti se zábavním „Humboldtovým centrem“. Proč by se tedy nemohlo jednat o jeho bratra, filologa Wilhelma?). V případě Manuela Puiga by šlo o poznámku k povídce Dým, v níž je ale zmíněno tolik jmen, že kdybych měl napsat ke každému z nich vysvětlivku, jejich rozsah by byl neúnosný. U herce Rocka Hudsona souhlasím, že by v poznámce měla být zmíněna jeho homosexualita, třebaže si myslím, že tato okolnost z kontextu jasně vyplývá. A zpotvořený název Velázquezova obrazu bohužel vznikl vinou tiskařského šotka. V posledním odstavci recenze Paulík pochválí závěrečnou Aguilerovu esej (pro mě opět nepochopitelně – proč by „výrazný osobní nádech“ měl být na škodu napsání „poměrně poutavého panoramatu kubánské literatury“?) a bibliografii. Jeho celkový dojem z Kubánské čítanky je však „rozpačitý“. Podtrženo sečteno, děkuju Janu Paulíkovi za zájem o Kubánskou čítanku a poukázání na překladatelské chyby v povídce Vůně citronu. Zároveň ale musím dodat, že jediné, co z jeho recenze vyplývá, je, že umí dobře španělsky. Pokud jde o jeho schopnost zhodnotit literární hodnotu a koncepci antologie a svůj soud přesvědčivě vysvětlit a obhájit – což od recenzenta očekávám –, pak se blíží nule.
Vložil: chrisiane, 26.02.2007 21:05
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
nenechci kritizovat, vazim se te prace! ale je skoda, kdyz se pak zjisti, jak preklad je zanedban.. no jo... libila semi esej aguilery
Vložil: erik, 26.02.2007 20:05
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Jojo, konečně i s argumenty. Standa bude mít radost :-))
Vložil: chrisiane, 26.02.2007 18:16
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
skvela a kompetentni (odborna) recenze. potesila. ne pro jeji kritiku, ale pro jeji fakticke argumenty, ktere jsou skutecne zasadni. dekuji! chrisiane.
Vložil: iliteratura, 26.02.2007 13:01
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
to josef, to Anna: omyl, samozrejme, uz je to spravene. js
Vložil: josef, 25.02.2007 23:18
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Taky se ptám :-)
Vložil: Anna, 25.02.2007 10:22
Škoda, Stanislav; Mateová Palmerová, Margareta (eds.): Kubánská čítanka
Proč je to v sekci řecké literatury?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

58%čtenáři

zhlédnuto 2459x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce