Krasnowolski, Jan: Schodiště

Krasnowolski, Jan
Schodiště

ukázka beletrie zahraniční

Na našem dvoře zasmrdělo jaro. Zřetelně jsem ho ucítil, když jsem míjel dveře položené na zemi přes díru po kanálovém poklopu. Tohle ještě není ten silný jarní smrad, o těžkém letním odéru ani nemluvě. Prostě první jarní smrádek...

Schodiště
Jan Krasnowolski: Klatka, Korporacja Ha!art, Krakov 2006

Na našem dvoře zasmrdělo jaro. Zřetelně jsem ho ucítil, když jsem míjel dveře položené na zemi přes díru po kanálovém poklopu. Tohle ještě není ten silný jarní smrad, o těžkém letním odéru ani nemluvě. Prostě první jarní smrádek.

Tenhle činžák byl postaven pěkně dávno, před válkou nebo ještě dřív, takže lze považovat za úspěch, že kanalizace vůbec nějak funguje. Obávám se, že jednoho dne se něco definitivně ucpe, z podzemí vytryskne ohromná fontána špíny a jedinou smradlavou vlnou zalije celou naši ulici.

Dům se nachází ve vnitrobloku, a abych se k němu dostal, musím projít podél řady dřevěných garáží. Naproti straší vytlučená okna opuštěné tovární haly. Dřív tady bylo družstvo invalidů vyrábějící všelijaké štětky a kartáče. Docela se hodilo mít takovou firmu v sousedství. Když byl doma potřeba nějaký kartáč, šlo se za panem Mečislavem. Pan Meček byl skladník - nevím, kdo ho na to místo přijal, ale nejlepší kádrový počin to tedy nebyl. Lehká retardace způsobila, že pan Meček ke svým povinnostem přistupoval velmi svobodomyslně. Stačilo ho jen poprosit a hned zmizel v bezedném skladu, aby se po chvíli triumfálně objevil s požadovanou věcí v ruce. Byl naivní ve své dobrotě a měl radost jako malé dítě, že může dát někomu dárek v podobě nového kartáče. Myslím, že jeho problém tkvěl v potřebě akceptace. Chudák Meček chtěl, aby ho všichni měli rádi. Proto rozdával to nejlepší, co měl.

Je zřejmé, že takový stav nemohl trvat věčně. Nejsem si jist, zda to bylo kvůli defraudacím pana Mečka, nebo kvůli Balcerowiczovým reformám, ale nakonec družstvo zaniklo a hala zůstala prázdná.

Po nějaké době se v hale zahnízdili skini. Holé lebky v kanadách a černých bombrech v síle pěti mužů a jedné jakože holky. Nikoho se neptali, prostě urazili visací zámky na dveřích, přivezli svoje harampádí a zařídili si bejvák. Na okolních zdech se objevily svastiky a keltské kříže a po odpoledních se zevnitř budovy linulo primitivní dunění bicích a agresivní chrčení kytar. Tím rachotem se hystericky zkoušel probít vysoký dívčí vokál. To měla kapela Ricardo Klement zkoušku. Bílá rasa, bílá síla, Naše rasa, naše pýcha nebo A to je ta země Polská – náš milovanej kraj. Sieg heil! Sieg heil! Sieg heil! - zněly jejich standardní songy. Obyvatelům našeho domu bylo tohle všechno proti srsti, ale nikdo neměl odvahu SE skinům postavit.

Kdoví, kde se tu jednoho dne vzali anarchisti, kteří bez varování zaútočili na sídlo holých lebek. Na dvoře začala opravdová bitva. Vzduchem létaly lahve a kamení, došlo i na bejsbolky a řetězy, tekla krev a nebylo slitování. Se skiny, to oni totiž dostali pořádný nářez a z bojiště utekli, ačkoli nutno přiznat, že se bránili statečně. S rachotem tak padla bašta obránců bílé rasy a místo anektovala anarchistická federace.

Svastiky zmizely, nastalo ticho. Obyvatelé si oddechli. Po večerech bylo možné sledovat, jak se ponuré hubené postavy v dlouhých pláštích kradou přes dvůr, klepou smluveným způsobem na vrata a mizí v temných hlubinách budovy. Představoval jsem si, jak sedí v kruhu, nad nimi visí ze stropu černá vlajka s vyšitým písmenem A v kruhu, popíjejí ruský spiritus, pokuřují balená cigára a kují pikle proti systému, zkoumají jeho slabá místa a probírají strategii příštích úderů. Potom, až do svítání, se celý dům chvěl jako loď na širém moři, to když spustili tiskařský stroj. Jak jsem pochopil, levičáci na ní tiskli své podzemní noviny a letáky šířící neklid, kterými pak zasypávali město: „Kašli na armádu“ a „Pryč s daněmi“. Bohužel, jejich boj byl předen odsouzen k prohře. Nejspíše to pochopili, protože nakonec odešli sami. Jediné, co po nich zůstalo, je velké graffiti s Che na zdi budovy. Někdo mu přimaloval nudli u nosu, pořád ale vypadá velmi revolučně. Zato hala je momentálně zdevastovaná a opuštěná, pokud nepočítám různé grázly a bezdomovce, co v ní občas bydlí.

Náš dvůr není vydlážděný, takže abych se domů dostal suchou nohou, musím podat několik atletických výkonů, skákat a balancovat mezi blátivými kalužemi, které se po včerejším lijáku rozrostly do rozměrů velkých jezer. O chvíli později však nemám na výběr a musím šlápnout do kaluže, abych se vyhnul autu, které stojí zaparkované přímo pod okny a příšerně troubí. Sportovní limuzína BMW zářící novotou a metalickým lakem vypadá na našem špinavém a zabláceném dvoře nadpřirozeně, jako rekvizita z naprosto jiné pohádky. To by si mohl pomyslet někdo cizí. Já si však už na zákazníky pana Ryška zvykl.

Pan Ryšek má autodílnu a právě on je majitelem všech šop a garáží na dvoře. Pan Ryšek je ale dost zvláštní mechanik. Jeho zákazníky jsou pořád ti samí lidé, zato auta, kterými k nám jezdí, jsou nejnovější modely Volkswagenu, BMW či Audi, navíc často se zahraniční značkou. Všichni zákazníci pana Ryška (neboli Tlusťocha, jak mu říkají) mají jeden otřesný zlozvyk. Vždycky přijedou se svými auťáky přímo před dům, a místo aby se obtěžovali jít za Tlusťochem osobně, troubí a troubí, dokud nesejde dolů. Od té doby, co si pan Ryšek pořídil zvukotěsná okna, trvá to leckdy dost dlouho.

Když procházím kolem bavoráka, jen tak mimochodem nahlédnu dovnitř. Za volantem sedí chlápek více méně mého věku, s tváří hrdiny z televizní černé kroniky. Vyholená palice, zlatý řetěz na krku a svaly vyhnané anaboliky, na nichž doslova praská ve švech elegantní sportovní oděv. To vše budí náležitý respekt. Při pohledu na mě svalovec dělá obličej typu „co čumíš, kurva?“ a rukou ozdobenou zlatými prsteny ještě přitlačí na klakson.

Konečně vcházím do vrat. Za nimi je temno a zakouřeno. V koutě u vchodu do sklepa sedí na starých krabicích Viktor, Guzior a Sabrina. Chlapci do sebe z flašky klopí levné víno, pokuřují u toho nějaké lepší cigarety a celkově vypadají velmi spokojení se životem.

Viktor a Guzior jsou chlapíci něco po čtyřicítce. Jejich oblíbenou činností je pití levných vín. Kromě toho nejspíš žádné jiné zájmy nemají. Z naší čtvrti se skoro nikdy nevzdalují. Jejich svět je vymezen kilometrem čtverečním, kde znají každý dům, každý průjezd, každý dvůr a každou díru v plotě. Je dost možné, že v životě v žádném jiném velkoměstě nebyli a cesta do zahraničí je pro ně stejně abstraktní, jako cesta na Mars pro mě samotného. Sabrina je jiný. Je mu teprve jednadvacet let, ale mezi prvním a druhým pobytem v pasťáku už stačil poznat ledacos. Jezdil sem a tam, kdysi prý byl dokonce u moře. To on je tady šéf, přestože je mladší než jeho kámoši. Má to v hlavě srovnané a tvrdé pěsti umí použít, když je třeba. Kromě toho je Sabrina fér chlap a vyplatí se s ním být zadobře.

První si mě všímá Viktor.

„Nazdar studente,“ slyším. „Žahneš s náma flašku?“ To už vím, že pro mě mají nějaký kšeft. To jsem zvědav, jaký. Posledně mi skoro zadarmo cpali příklepovou vrtačku.

Jdu k nim, podáváme si ruce, načež od Guziora přebírám zelenou láhev s barevnou etiketou a po přetření hrdla rukávem ji zvedám ke rtům. Víno má sírovo-malinovou příchuť. No fakticky – maliny plněné sírou, zalité lihem.

„Něco tady máme.“ Sabrina jde rovnou k věci. „Viktore, ukaž mu to,“ rozkazuje.

Viktor sahá za sebe a vytahuje naditou sportovní tašku. Otvírá ji a před mýma očima se objevuje celá řada holicích strojků, zapalovačů, žvýkaček, kleštiček na nehty, plyšáků, kondomů, deodorantů a mnoho dalších blbostí. Pod nimi vykukuje polekaná tlamička plyšového medvěda.

„Přebejvá nám tu několik fantů,“ vysvětluje Sabrina, jako bych snad potřeboval něco vysvětlovat. „Nechceš něco koupit? Levně, jenom aby bylo na flašku.“

Flaška je v mé čtvrti výchozím bodem při každé transakci. To je to nejcennější platidlo, nikdy nepodlehne žádné inflaci.

Odmítavě vrtím hlavou.

„Dneska ne,“ říkám. „Nemám ani floka, včera jsem dost hustě zapařil.“ Sice to není tak úplně pravda, ale je to jediné vysvětlení, které je může přesvědčit. Kdybych řekl, že nemám peníze, protože jsem za ně koupil knížky nebo lístek do kina, nevěřili by mi. Kdybych jim oznámil, že jsem je utratil za květiny pro svou holku, prostě by mě měli za blázna. Jejich životní motto hlásá, že peníze se shánějí jedině proto, aby mohly být následně propity.

Dívám se na Sabrinovu zjizvenou tvář - nad levým okem má modré znamení příslušnosti k podsvětí - a vzpomenu si, odkud se vzala ta jeho srandovní přezdívka. Bylo to asi před dvěma lety. Sabrina (tehdy ještě prostě Věšek) se s klukama vsadil, že zadarmo sežene basu vína. Šel do obchodního domu Jubilat a tak dlouho se motal kolem oddělení s alkoholem, až se dočkal chvíle, kdy prodavačka odešla do skladu. Než se kdokoliv stihl zorientovat co a jak, Věšek bleskově sáhl za pult, zmocnil se přepravky a už si to pádí směrem k východu. Jeho plán mohl vyjít, nebýt jednoho detailu. Byl začátek zimy. Kvůli prvním mrazům zavřeli doposud stále otevřené dveře vedoucí z vestibulu na ulici, na což Věšek zapomněl. V plném rozběhu, kdy před sebou navíc držel v obou rukou přepravku s vínem, narazil do prosklených dveří. Co bylo dál, si každý domyslí, každopádně rámus to byl příšerný, jakoby se nerozbila jedna, ale sto přepravek. Věšek vypadl na chodník zároveň s dveřmi. Omráčený a zkrvavený se snažil dát se nějak dohromady, jenže to už ho dohnala ochranka. Moc se nerozmýšleli a ještě ho se všeobecným souhlasem čumilů zkopali. Teprve poté zavolali policii a nakonec sanitku. Doktoři Věškovi museli na obličeji šít přes třicet stehů, což mu na kráse nepřidalo, ale zase tak moc ho to nezohyzdilo. Příští den v novinách otiskli jeho fotografii – postava ležící na chodníku před obchodem v kaluži vína smíchaného s krví, se skleněnými střepy, které jí trčí z obličeje. Nápis pod fotografií zněl: „Nešťastný milovník vína značky Sabrina“. Od té doby Věškovi začali všichni říkat Sabrina. Asi není nutné dodávat, že onen skok, ač nepovedený, mu zajistil všeobecnou úctu. Sabrina si samozřejmě výstřižek z novin schoval a neustále ho nosí v peněžence. Občas ho vytahuje, když se chce pochlubit.

Pomalu vcházím na schody. Koukám pod nohy, abych náhodou do něčeho nešlápl. Na znečišťování schodů se specializuje ohavný ratlíkovitý tvor jménem Pikuš, jehož majitelkou je stará horlivá katolinda Pelágie Pyziková. Dříve, tedy před Pikušem, měla Pyziková Bimbuše, který byl také ratlíkovitý a také sral na schodech. Jednoho dne Bimbuš zmizel. Pyziková poletovala sem a tam a volala ho, ale Bimbuš jakoby se do země propadl. Viktor tvrdí, že viděl, jak Bimbuše přivábili a chytili bezdomovci, a pak mu zakroutili krkem, vykuchali ho, napíchli na klacek a upekli na ohni v opuštěné hale. Prý je psí maso docela dobré jako chuťovka ke spiritusu, to říká Viktor, a on se v takových věcech vyzná.

Před Bimbušem a Pikušem měla Pyziková manžela. Manžel Pyzikové byl malý zaplivaný chlap s tváří podobnou ratlíkovi. Plížil se vždycky podél zdí, člověk ho snadno přehlédl, když se s nastraženým uchem potichu kradl poslouchat něčí rozhovor. Říkalo se, že udával ještě za Gomułky. Nevím, co je na tom pravdy, ale faktem zůstává, že se Pyzik hrdě chlubil svým řádem Budovatele Polské Lidové. Zemřel stejně mizerně jako žil – na Burgerovu chorobu. Než umřel, hnil kousek po kousku a vydával zápach, vedle kterého se jarní smrádek, který mě v tuto chvíli znovu dostihl, zdá být nevinným aroma. Proslýchá se, že když dědek umřel, Pyziková čekala ještě několik dní, než šla na úřad ohlásit manželův skon. Během té doby si dál v klidu bydlela s nebožtíkem, a to všechno proto, aby za něj mohla převzít ještě jeden partyzánský důchod. Nevím, co je na tom pravdy, ale od té doby, co žiju tady, jsem ochoten uvěřit mnoha věcem.

V mezipatře potkávám pan Ryška. Schází pomalu, za ruku drží svého synka Boguška. Než začal pan Ryšek působit v automobilové branži, byl příslušníkem milice, tedy, abych byl konkrétní – byl to estébák. Vůbec se za to nestydí, ba právě naopak – při každé příležitosti nostalgicky vzpomíná na časy, kdy pracoval „ve firmě“. Jeho ratolest, malý Bogušek, má už čtyři roky a nevzdaluje se od zbraně. Jeho dětský pokoj musí vypadat jak malý arzenál.

„Vidíš, Bogušku, přijel strejda Beník s novým autíčkem,“ říká pan Ryšek. „Hned si prohlídneme nové autíčko strejdy Beníka.“

Při pohledu na mě se pan Ryšek zastaví. Bogušek třímá v ruce velký umělohmotný revolver, repliku magnumu, a hlavní míří přímo na mě.

„Poslyš,“ říká pan Ryšek, „dneska ráno se tady motal policajt. Nevíš náhodou, co chtěl?“

„Vyptával se jenom na ten stánek, co včera vykradli,“ uklidňuju ho. V tu chvíli cítím ostré bodnutí. To mi Bogušek pod žebro vráží hlaveň svého magnumu.

„Dneska je to samá zlodějna,“ vrtí pan Ryšek pohoršeně hlavou. „Nedávno mi někdo z garáže čubnul vrtačku. To když já pracoval „ve firmě“, byl všude pořádek. Potom ti nejlepší kluci neprošli prověrkama a koukejte, jakej je dneska bordel.“

„Strejdo, dej Boguškovi bonbón,“ kope mě do kotníku prcek.

„Já nemám bonbóny, Bogušku,“ říkám a zkouším uhnout hlavni, kterou mám čím dál hlouběji zabodnutou do břicha.

„Fakjú eshoul,“ vříská ten smrad, „jú ár ded madrfakr.“

„Šikovnej kluk, že?“ Pan Ryšek je u vytržení. „Už se učí jazyky. Ten se v životě neztratí.“

„Jasně, že se neztratí,“ říkám. „Vždyť je to celej táta.“

Pan Ryšek se dme pýchou. Bere Boguška za ruku a schází dolů prohlídnout si nové autíčko strejdy Beníka s vrahounskou tváří. Smrad se ještě otáčí a na rozloučenou mi ukazuje vztyčený prostředník.

V prvním patře po mě přátelsky hází své rybí očko starý sleď. Ryba zeje přilepená vysoko na stěně, těsně pod stropem. Kolem ní se udělala velká mastná skvrna. Sleď tu je odjakživa, co jen pamatuju. Když jsem byl malý, otec mě zvedal na rukou, abych si ho mohl lépe prohlédnout. Nikdy mi ale nedovolil se ho dotknout, poněvadž by se sleď mohl odlepit, a to by si tady nikdo nepřál. Koneckonců, který krakovský činžák se ještě může pochlubit vlastním sleděm desítky let přilepeným na schodišti?

Starý Pyzik, když ještě žil, prohlašoval, že v našem domě bydlel sám Vladimír Iljič Lenin, když přebýval v Krakově, a v tvůrčím vytržení mrštil rybou o stěnu. Tomu se mi moc věřit nechce, protože kdyby přece Lenin opravdu bydlel v našem činžáku, byla by tu vezděná pamětní deska. Znám ve městě aspoň dva baráky, ve kterých bydlel Lenin, a na obou jsou desky, jež tuto událost připomínají.

Zato umělec Niziołek, co si pronajímá ateliér v podkroví, tvrdí, že sledě přilepil Pablo Picasso vlastní rukou jakožto svérázný umělecký manifest. Niziołek se zapřísahal, že na to má nezvratné důkazy. O téhle verzi taky lehce pochybuju, poněvadž Picasso, pokud vím, nikdy v Krakově nebyl.

Asi pravděpodobnější se mi zdá být verze Guziora, který říká, že když jeho děda ještě před válkou na chvíli vystřízlivěl a došlo mu, že už propil celý barák, rozčílil se a mrštil o stěnu tím, co měl po ruce, čili sleděm. Pokud je mi známo, před válkou skutečně celý dům patřil Guziorům, dokud ho dědek Guzior neprochlastal.

Jdu dál. Mezi prvním a druhým patrem mě znovu dohání jarní smrádek. Dostal se sem přes rozbité okno společně s čerstvým vánkem.

Tohle okno, to je taky dobrá story. Rozbili ho asi před půl rokem. Dřív nikomu nijak zvlášť nepřekáželo, dokud stará Pyziková nespatřila zázračné zjevení. Jednoho dne, když šla bába jako vždy venčit Pikuše, zpozorovala na okenní tabulce duhovou skvrnu. Mně to alespoň jako skvrna připadalo, jenže bába tvrdila, že vidí „Panenku Marii se zlatou korunou a planoucím srdcem“. Pyziková zapřísáhla, že ji oslnila nezvyklá záře vycházející právě od tohohle okna. Každý normální člověk by řekl, že to je barevný flek, že okno je z fórového skla – to se přece stává – pro bábu to ale byl zázrak. Hned letěla poinformovat jiné katolindy ze sousedství.

A pak to všechno začalo! Banda osvícených stařen z modlitebního kroužku stála celé hodiny u „zázračného“ okna a odříkávala zdrávasy. Na okně dnem i nocí hořely svíce. Přijela televize a v hlavním vydání „Událostí“ odvysílali krátkou reportáž z našeho dvora, což následně přitáhlo davy zvědavců. Pyziková chodila nafouklá jak páv, jelikož byla jakožto svědkyně „zjevení“ středem pozornosti, ostatním nájemníkům už to ale všechno začínalo lézt na nervy. Nejvíc to frustrovalo pana Ryška, jemuž celá ta věc kazila kšefty. Nakonec Sabrina řekl „dost“. Našel na dvoře kámen, pořádně se rozmáchl a z okna zůstaly střepy. Je pravda, že pak musel utíkat před lynčováním, nicméně přes to, co později rozhlašovaly katolindy z modlitebního kroužku, svatokrádežník rozhodně nepadl ve smrtelné křeči. Ani neoněměl, a jestli snad měl nějaké problémy s artikulací, tak jedině po požití lihoviny, kterou mu dal na revanš pan Ryšek.

Přes rozbité okno mrkám dolů na dvůr. Pan Ryšek a strejda Beník stojí u červeného auta a o něčem zaníceně diskutují. Možná se dokonce hádají, oba mají totiž velmi nespokojené výrazy. Malý Bogušek běhá kolem a dělá pif-paf na strejdu Beníka.

Ve druhém patře se ke mně nedovřenými dveřmi nesou zvuky diskotékového tuc-tuc. Tady bydlí paní Celina. Paní Celina provozuje nejstarší řemeslo světa. Kdysi docela dobře vydělávala, byla to nejhezčí vydra v hotelu Cracovia, ale to bohužel skončilo. Musela ustoupit místo mladším holkám. Dnes si ještě drží plac, ale za několik let bude nejspíš nucená přesídlit na Planty, kde u výjezdu ze Špitální ulice pracují „veteránky“ téhle profese. Je to asi jediné zaměstnání na světě, kde jsou výdělky nepřímo úměrné praxi v oboru. Tady se cení mládí a vnady, zkušenost a profesionalita jsou až na druhém místě. Naštěstí to podle všeho vypadá, že bude mít paní Celina ve stáří oporu, až odejde z branže. Docela slibná je dcera paní Celiny, Sandra. Holce je teprve čtrnáct, ale říká se, že půjde v matčiných stopách.

V dalším mezipatře znovu házím okem na dvůr. Pan Ryšek a strejda Beník se i nadále hádají. Strejda Beník něco drží v ruce, snad Boguškovu hračku, ale možná to není Boguškova hračka – není moc dobře vidět, okno je špinavé a zaprášené. A vůbec – to není moje věc.

Konečně třetí patro. Tady bydlím. Otevírám dveře, což chvíli trvá, zdola ještě zaslechnu nějaký povyk a hned nato řev motoru odjíždějícího auta, takže šlo nejspíš o tlumič nebo karburátor, moc se v tom nevyznám. Ještě slyším, jak někdo křičí, ale já už vcházím do bytu a pečlivě za sebou zamykám dveře. Pak zasouvám ještě horní zámek. Pro jistotu.

Z knihy Jana Krasnowolského Klatka (Korporacja Ha!art, Krakov 2006) přeložil © Jan Jeništa

Diskuse

Vložil: paula, 09.03.2007 10:40
Krasnowolski, Jan: Schodiště
Cześc Jasiu!!! Ale Konyk mieszka na Słowacji a nie wiem czy tam jestes popularny?:-) Wejdż na strone www.zonaa.sk tam jest kontakt do niego.Mam jeszcze taka sprawe.Może się okazać że pojade z wami na zjecia z promocji do Warszawy,a powiedz Mi dlaczego nie masz promocji w Krakowie ,czy może już miałeś... a telewizja zaspała??????? pozdrawiam paula
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1750x

Inzerce
Inzerce