Świetlicki, Marcin: Dwanaście

Świetlicki, Marcin
Dwanaście

recenze beletrie zahraniční

Prozaickým debutem Marcina Świetlického je detektivní román. Mnohé to však nepřekvapilo, neboť tento známý bruLionovec je jedním ze zakladatelů Sdružení milovníků detektivek a triviální literatury Mrtvola ve skříni.

Dvanáct
Marcin Świetlicki
: Dwanaście, EMG, Druhý díl Polské detektivní kolekce, Kraków 2006

Prozaickým debutem Marcina Świetlického je detektivní román. Mnohé to však nepřekvapilo, neboť tento známý bruLionovec je jedním ze zakladatelů Sdružení milovníků detektivek a triviální literatury Mrtvola ve skříni (Trup w szafie). Již v roce 2001 napsal společně s Grzegorzem Dyduchem pod pseudonymem Marianna G. Świeduchowska fiktivní román spjatý s nefiktivním krakovským prostředím Katecheti a frustráti (Katecheci i frustraci), který vyvolal v intelektuálně-literárních kruzích pozdvižení a zájem o debutující autorku. Nyní Świetlicki přichází s vlastním příspěvkem k brakové literatuře. Román vydalo v loňském roce nakladatelství EMG v edici kriminálních románů – Trupy polskie (Polské mrtvoly) a tato prozaická prvotina způsobila spory o žánrové určení. Dílo totiž zcela záměrně překračuje hranice původního, tedy detektivního žánru, a stává se jízlivou, hořkou, sebeironickou a melancholickou sondou do zanikajícího světa krakovského bohémského života a soudobé polské společnosti.

Hlavním hrdinou a detektivem v jedné osobě je takzvaný mistr - odpadlík, vyděděnec, nonkonformista, outsider, slabý, pasivní, cynický, netečný charakter, úpadková existence o zářné minulosti. V mládí byl hrdinou polského kultovního detektivního seriálu Mały mistrz na tropie (Malý mistr na stopě), z jehož vavřínů mu zůstala pouze přezdívka „mistr“ a úsloví, že od té doby „otekl, ztloustl, zešedivěl“. Mistr je postava... vyřízená. Bez peněz, mobilu, přátel, stálého příjmu, bez práce a životní partnerky, bez ambicí, bez budoucnosti i nároků na sebe samého a na své okolí. Je to životní smolař vytržený z dnešních kapitalistických měřítek, dekadentně si žijící stylem příživnických, undergroundových osmdesátých let ve snobském, konzumem přebujelém Krakově. Denně absolvuje trasu z Malého náměstí, kde bydlí naproti známému obchodu s devocionáliemi, vydá se ulicí sv. Jana do tzv. „kanceláře“, situované hned vedle proslulého baru Piękny pies. V Kanceláři zahajuje den nad panákem vodky grátis a tráví ho u stolku usrkáváním dalších grátis průzračných lihovin. Kancelář je podnik mistrova souputníka Manga a životní filozofie obou čtyřicátníků je prostá, jejich den tedy končí většinou zavíračkou. Načež mistr absolvuje v delším časovém rozmezí tu samou trasu zpět domů.

Postava mistra nebývale připomíná samotného Świetlického, tak jak ho nejčastěji vykreslují polská média – jako bývalou atrakci krakovského nočního života, účastníka nekonečných pitek, promiskuitního bonvivána, ovšem za zenitem. Za zenitem je i truchlivý mistr, jenž sedí u stolku v Kanceláři a sedá na něj prach. Okolo chodí turisté a ukazují si na něj prstem. Do melancholie prostředí i mistrova charakteru, složeného z apatie, rezignace, rozvážného hloubání o věcech minulých a z vícero promile alkoholu se však vkrádají myšlenky ironické, jízlivé, pobuřující a kritické. Autor osobitým jazykem komentuje celý rok 2005 – dvanáct měsíců, ve kterých zemřel papež a Polsko se dalo bezhlavě zapřáhnout do jařma vykutálených bratří, co ukradli měsíc (Ironií je, že bratři Lech a Jarosław, stejně jako fiktivní mistr, byli v dětství hrdiny filmového příběhu. V jejich případě to byla pohádka O dwóch takich, co ukradli księżyc – 1962, režie Jan Batory. Povaha jejich charakterů – vychytralá dvojčata, která se místo poctivé práce rozhodnou ukrást a zpeněžit měsíc – vedla k tomu, že film nyní zažívá v polských kinech opravdovou renesanci, v dnešních souvislostech je chápán jako politická satira).

Vedle těchto skutečných událostí, včetně zachované topografie Krakova nám Świetlicki podsouvá množství událostí i postav záměrně pokřivených, avšak odpovídajících představitelům polské či krakovské smetánky, typům současných polských hrdinů, praktikám médií, jejich pochroumané etice i lidským charakterům dnes velmi populárním – ambiciózním cynikům, chvástavým excentrikům, uvědomělým pseudointelektuálům. Mistr pouze podotýká - několika větami – na nikoho neútočí, nic nerozmazává. Tu okomentuje neomylnost katolického Tygodnika powszechného, tu umělce všudybyla Igora Mitoraje a jeho dílo darované městu Krakovu, tu TVN, rychlokvašné literární prostředí, in-bary, nabubřelost a povrchnost uměleckých aktivit, štvavá média, jejich honbu za sledovaností, mumraj turistů, celý ten okolní svět, do kterého mistr svou existencí naprosto nezapadá. Mistr ovšem není Świetlického alter ego, to on sám popírá. Autorovi Schizmatu se však podařilo vytvořit něco jiného - charakterově výrazného a bizarního hrdinu, se svérázným plným naturelem, který současná literatura postrádá. A navíc ho zasadil do reálného prostředí Krakova roku 2005. Právě kvůli výrazné propracovanosti charakteru hlavního hrdiny se při klasifikaci románu dostaneme daleko za hranice kriminálního žánru. Pomocí polopřímé řeči čtenář proniká do mistrovy mysli, do jeho chápání okolního světa, do jeho opilecké filozofie. Świetlicki si pohrává s ireálností některých situací, chce mást čtenáře i mistra samotného – sen se mění ve skutečnost, skutečnost prostupuje sen. Můžeme pozorovat určité druhy eskapismu způsobené ať už snovou realitou, či bezútěšným stavem hrdiny v pozdních nočních hodinách.

Právě na křehké linii mezi realitou, snem a deliriem buduje Świetlicki příběh mistra vtaženého trochu náhodou (zajímá se o krakovského sériového vraha 60. let Karola Kota), trochu záměrně (performerkou Patricjí Twardowskou), trochu násilně (pro účely televize 66TV) do série vražd bývalých členů kultovní skupiny Biały Kiel (Bílý tesák), do níž patřil on i jeho jediný přítel Mango. Oba přihlížejí tomu, jak členové jeden po druhém záhadně umírají. A mistr se stává detektivem proti své vůli.

Kriminální motiv ovšem zůstává jakoby v pozadí. Je pouze kulisou tomu oteklému, obtloustlému, prošedivělému pánovi, který ve svých čtyřiačtyřiceti letech nemá nic a možná ani nic mít nechce, který pendluje z Malého náměstí do Kanceláře a zpět jak bludný Holanďan, který tu a tam promlouvá známými verši Świetlického a melancholicky si povzdechne, že „léto už nikdy nebude takové“.

© Martina Bořilová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 53 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 1526x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce