Kunzru, Hari: Virus

Kunzru, Hari
Virus

studie beletrie zahraniční

...Došlo k vyslání, přenesení (transmission) a pro mnohé rasisticky uvažující lidi i „nakažení“ starého dobrého západního světa virem zvaným imigranti. Je to právě „transmission“, ono vyslání za hranice, jež se stalo názvem Kunzruova druhého románu, do češtiny přeloženého jako Virus.

Na druhé straně hranice
Hari Kunzru
: Virus, přel. Ladislav Nagy, doslov Markéta Musilová, BB art, 2006, 304 stran 

Nikdy nebývá na škodu začít výrokem z pera slavného spisovatele. Obzvláště pokud jde o někoho takového formátu, jako je Salman Rushdie. Jeden z protagonistů jeho proslulého románu Hanba říká: „Jsem přesazený člověk. Narodil jsem se na druhé straně.“

To by asi samo o sobě nestačilo. Když však k této kratičké citaci přidáme ještě jednu, mnohem delší a dnes již notoricky známou, pocházející tentokráte z jeho dnes již klasického souboru literárních studií Vysněné domovy (Imaginary Homelands), dostaneme přesně to, co hledáme:

“Jsme Hindové, kteří přešli přes černé vody, jsme muslimové, co jedí vepřové. Výsledkem čehož je, že jsme teď plně součástí Západu. Naše identita je tu mnohovrstevná a hned zas také neúplná. Jednou máme pocit, že sedíme na dvou židlích, jindy zas, že jsme uvězněni někde mezi nimi...“

Je nasnadě otázka, co společného může mít o generaci starší Salman Rushdie s jedním z nejtalentovanějších mladých britských spisovatelů současnosti. Když se však hlouběji zamyslíme nad jejich kořeny, osobní zkušeností i tematikou jejich tvorby, zjistíme, že je toho mnohem více, než by se původně zdálo. Už jen třeba proto, jak říká sám Hari Kunzru, že kdyby nebylo Rushdieho a především jeho Dětí půlnoci, jen stěží by mohly vzniknout podobně spletité a složité knihy, popisující indickou realitu, a že kdyby právě Rushdie a třeba i Hanif Kureishi pracně neproklestili cestu, asi jen těžko by mohli autoři se stejným osudem (především s imigrantskou zkušeností) napsat tolik výborných, veřejností i kritikou ceněných knih.

Hari Kunzru se narodil roku 1969 anglické matce a otci indického původu, jenž přišel do Anglie podobně jako mnoho jeho krajanů za prací. Je zde však jeden nepatrný rozdíl: Kunzru nepocházel z rodiny továrních dělníků, již v té době k nelibosti mnohých doslova zaplavili průmyslová města po celé Británii, ale z rodiny očního chirurga, která nesídlila nikde jinde než na jednom z nejluxusnějších londýnských předměstí, jež autor popisuje jako „samé srdce thatcherismu.“ I proto si mohli jeho rodiče dovolit poslat jej na soukromou školu Bancroft, ještě předtím, než odešel studovat angličtinu na Wadham College na Oxfordské univerzitě. S čerstvým diplomem v kapse se živil povětšinou novinařinou, ať již v deníku Daily Telegraph nebo později jako editor ráje všech počítačových fanatiků, časopisu Wired. Zde přičichl ke světu moderních technologií, které se měly za několik let stát jedním ze dvou stěžejních témat jeho literární tvorby.

Ale to bychom předbíhali. Píše se rok 2002 a poměrně neznámý Hari Kunzru předkládá nakladatelství Hamish Hamilton rukopis svého románu Impresionista (The Impressionist). Zcela logicky neočekává žádnou velikou odezvu. Stává se však nečekané. Nejenže nakladatelství jeho rukopis přijímá, ale dokonce mu za něj vyplácí v dějinách nakladatelského průmyslu v Británii dosud nepřekonanou zálohu 800 000 liber. Aby toho nebylo málo, američtí vydavatelé kupují práva na debut a příští autorův román za dalšího tři čtvrtě milionu; evropští nezůstávají pozadu a licitují na půl milionu liber. Z nenápadného mladíka se přes noc stává jeden z komerčně nejúspěšnějších autorů posledních let. Další úspěchy na sebe nenechávají dlouho čekat. Impresionista se dostává do užšího výběru Whitbreadovy ceny, a byť nakonec z klání odchází jako poražený, spokojuje se s jinými významnými cenami, např. oceněním Betty Trask a cenou Somerseta Maughama.

Kunzru se díky popularitě začíná poprvé v životě angažovat ve věcech veřejných. Po poměrně pasivním oxfordském období, které, jak sám tvrdí, „po politické stránce poněkud zaspal“, se vrhá na témata, jež hýbou veřejným míněním současné Británie. Odmítá prestižní cenu Johna Llevelyna, sponzorovanou deníkem Daily Mail, právě kvůli redakční politice tohoto deníku, jež je podle něj velmi rasistická a orientovaná proti přistěhovaleckým britským komunitám. Osobně se zapojuje do činnosti Uprchlické rady a poměrně hlasitě vstupuje do celosvětové diskuze, vyprovokované nárůstem náboženského extremismu a radikalizací muslimského světa. Vkládá se tak např. i do nedávného skandálu dánského tisku, vyvolaného karikaturami proroka Mohameda. Ač ne muslim, Kunzru se staví, vcelku dle očekávání, na stranu etnické menšiny a varuje před narůstajícím rasismem v zemích Evropské unie.

Když pak v roce 2004 oznámil vydání druhého románu, nebyl rozhodně v lehké pozici. Očekávání, která se do něj vkládala, byla veliká. Ostatně již reakce literární veřejnosti na jeho první román byly trochu ovlivněny mediální kampaní, jíž se tomuto debutu dostalo. Kunzru však románem Virus (Transmission) dokázal, že na rozdíl od podobně protežovaných autorek, jako jsou např. Zadie Smithová či Monica Ali, dokáže udržet laťku velmi vysoko, ne-li ji ještě zvýšit.

Pokud bychom se vrátili k výše uvedeným Rushdieho výrokům a pokusili se je blíže analyzovat, asi bychom nutně došli k závěru, že se vyjadřují k otázce identity, konkrétně identity lidí žijících v postkoloniálním prostoru, tedy lidí, kteří se dnes a denně potýkají s koloniálním dědictvím. Sám Kunzru může jen těžko popřít krev, jež v něm díky indickému otci koluje. I proto může najít společnou s řeč se zmiňovanými Rushdiem a Kureishim, kteří se ve své tvorbě vyslovovali k podobným problémům jako jejich mladší nástupce: hledání kořenů, koloniálnímu dědictví, multikulturalismu a kulturní globalizaci současného světa. Už jen prohlášení samotného Kunzrua o vlastní identitě dává tušit, odkud se bral prvotní impuls a předobraz k postavě Prána-Náta v románu Impresionista.

“Chodím po Banglatownu v Londýně kolem vyhublých dětí ulice s nagelovanými vlasy a džínami od Armaniho, které mluví slangem, co je z jedné třetiny jamajský, z jedné bangladéšský a jednou třetinou koknejský. Dostávám svatební pozvánky od bohatých britských asijských párů, jejichž součástí je leták na kurzy bhangry; mají totiž strach, že jejich hosté nebudou vědět, co dělat, až bubeníci spustí. Chodím do kina na staré filmy s Rajem Kapoorem a musím si číst titulky, protože neumím hindsky. Jídám v restauracích, ale žádné z těch jídel ani vzdáleně nepřipomíná nic, co znám z domu mé tety. Všechny tyhle zážitky kolem mne obíhají, ale žádný z nich nezapadá ani do jednoho z vzorců...“

Podobných povzdechů bychom mezi autory, ať již přímo pocházejícími ze zemí jihovýchodní Asie, či autory tzv. druhé generace, našli spoustu. Vyřešit složitou otázku jejich mnohovrstevné identity jednoduše nelze. Stejně tak jako někam jednoznačně zařadit jejich tvorbu. Již dlouhá léta vymýšlejí literární historici a postkoloniální teoretici nejrůznější škatulky či nálepky, jež by plně vystihly specifika děl dnes již třetí generace anglicky píšících autorů z bývalých britských kolonií. Ani jedna z nich, ať již všeobjímající název literatura Commonwealthu, literatura třetího světa, postkoloniální či „nová“ literatura, nedokázala v plné šíři postihnout vše, co je pro tento druh literatury typické. Všechny měly ve svém názvu něco, co autory uzavíralo do jakéhosi ghetta, co je vyčleňovalo z britského literárního kánonu a přisuzovalo jim až druhé místo v řadě. Což je v každém případě zavádějící. Taková generalizace by se snad ještě mohla aplikovat na některé jihoasijské autory, již sice píší anglicky, ale vyjadřují se výhradně k domácím, např. indickým tématům, a vycházejí povětšinou z domácí literární tradice. Nic takového se však nedá říct ani o jednom z románu Hariho Kunzrua.

Kunzru bezesporu z indické tradice čerpá. Vypůjčuje si z ní například typickou mnohovrstevnost a smysl pro nadsázku a absurditu. Nelze si však nepovšimnout, že hlavní inspirací jeho tvorby je literatura evropská, především britská. Není snad román Impresionista typickou ukázkou pikareskního románu? Nejsou snad právě osudy Prána-Náta jen pokračováním osudů Toma Jonese od Henryho Fieldinga či Kiplingova Kima? Podobnost je více než zjevná. Ale zatímco Kim ve snaze přežít v exotickém prostředí předstírá, že není bílý Angličan, a snaží se trochu nezvykle splynout s místním obyvatelstvem, Prána-Náta trápí problém zcela opačný. Slovy autora, když mluví o vlastních pocitech, je někdy „až příliš bílý, jindy zase až moc hnědý, ne však dost asijský“. Právě v tom spočívá jedno ze stěžejních Kunzruových témat, ale stejně tak mnoha dalších autorů s podobnou životní zkušeností. Prán-Nát opravdu sedí na dvou židlích, ale také se choulí někde mezi nimi. Musí celý život předstírat, že je někým jiným: v Indii je zavržen právě proto, že je synem Angličana, v Evropě zase musí tvrdit, že je pro něj Indie jen tím, co pro ostatní lidi se zkušenostmi z kolonií – poněkud exotickým, ale nadmíru primitivním místem. Nepatří však ani do jednoho ze světů. Stojí kdesi mezi nimi a jen složitě si hledá vlastní místo v životě. Je hybridem, křížencem, jejž tyto dva naprosto odlišné světy stvořily. Musí být papežštější než papež, tedy být britštější než samotní Britové, aby nebyla jeho lež prohlédnuta.

U románu Virus to měl Kunzru zdánlivě jednodušší. Knihu situoval do přítomnosti, kterýmžto pádem se mohl nadobro zbavit okovů zvaných „britské impérium“, jimiž ho u Impresionisty svazoval děj zasazený do Indie a Británie na počátku 20. století. Na rozdíl od jednovrstevného chronologického líčení osudů jediného hrdiny se tentokráte rozhodl pro postup mnohem modernější, pro román sestávající ze tří paralelních příběhů, tedy typ díla, jemuž Rushdie říká „everything book“. Na rozdíl od druhého typu „něco-knihy“, jež si pečlivě střeží jeden směr a jedno téma, mají tyhle „vše-knihy“ mnohem větší šanci postihnout ve vší úplnosti neskutečně komplikovaný obraz současného světa, obzvláště pokud chtějí navíc líčit příslušníky různých etnik, společenských tříd a národů.

Nic však není tak jednoduché, jak by se mohlo zpočátku zdát. Od dob zlatého věku britského impéria, kdy byli lidé buď bílí, nebo černí, Britové, nebo ti druzí, se svět značně proměnil. Jen Británie přijala na své území několik miliónů přistěhovalců z bývalých kolonií a nic již není tak jednoznačné, jak to ještě před pár desítkami let vypadalo. Došlo k vyslání, přenesení (transmission) a pro mnohé rasisticky uvažující lidi i „nakažení“ starého dobrého západního světa virem zvaným imigranti. Je to právě „transmission“, ono vyslání za hranice, jež se stalo názvem Kunzruova druhého románu, do češtiny přeloženého jako Virus. Můžeme se jen dohadovat, čeho se přesně ono „nakažení“ a „virus“ týkají. Zda je skutečně možno chápat je i jinak, než jak to naznačuje autor v románu, kde je virus opravdu počítačovým virem, který napadl celosvětovou síť.

To však není to hlavní. To, co je společné všem třem zdánlivě nepodobným hrdinům, je jejich hon za štěstím a následné zoufalství, když se jim veškeré naděje rozboří jako domeček z karet. V popředí románu stojí mladý, talentovaný indický programátor Ardžún Mehta, který se tak jako mnozí jeho krajané vydává za štěstím do Ameriky. Byl to právě jeho příběh, který Hari Kunzru stvořil jako první; de facto vznikl na základě jednoho jediného obrazu, kdy nešťastný hrdina kráčí pěšky po americké silnici. Jeho osudy je možno brát jako jakési pokračování Impresionisty, Prána-Náta v moderním hávu o několik desítek let později a na americkém kontinentu. Stejně jako Prán-Nát vstupuje Ardžún do nového světa pln očekávání, stejně jako on se musí snažit zapomenout na vše, v čem byl vychován. Jak se však ukazuje, co se mohlo povést Pránovi-Nátovi, je pro Ardžúna nedosažitelné. Přes veškerou globalizaci je svět ještě mnohem rozdělenější, než býval. Ardžún může být ve svém oboru sebelepší, přesto je pro ostatní vždy jen druhořadým zaměstnancem. Když se tedy dozvídá, že bude propuštěn, uchyluje se k zoufalému kroku. Vypouští do světa počítačový virus, jemuž dává tvář člověka, kterého zbožňuje na světě ze všeho nejvíce: slavné a krásné bollywoodské herečky Lejly Záhirové. Nejenže se mu jeho záměr nezdaří, ale spustí i lavinu, již mohl jen těžko předvídat: svět, žijící v permanentním strachu z teroristické hrozby, v něm vidí jen kriminálníka, který se podepsal na mnoha haváriích a osobních tragédiích. Lidský rozměr jeho činu dokáže ocenit málokdo. Stejně tak jako si málokdo dokáže představit, čím musel projít. Jak sám říká:

“Vždyť já ale chtěl jen zpátky své místo. Chtěl jsem jen pracovat a žít v zázračné Americe.“

Je to právě Lejla Záhirová, již si Kunzru vybral jako druhou hrdinku. Mladá, talentovaná herečka je jakousi protiváhou Ardžúna, není chudá jako on, nemusí se uchýlit k ponižující práci v zahraničí, kde by musela každodenně popírat vlastní kořeny a kde by byla tisíce mil daleko od rodiny a přátel. Má vše, co si jen může přát: peníze, slávu, kariéru. Pro milióny lidí je modlou, pro krajany v cizině zosobněním všeho známého a indického. Chybí jí však to podstatné – smysl života. Žije život svých filmových rolí, nikdy však nesmí být sama sebou, obyčejnou dívkou Lejlou. I proto se během natáčení v Anglii rozhodne k onomu šokujícímu kroku – využije poprasku, který vyvolal počítačový virus, a rozhodne se zmizet ze světa. Má již dost přetvářky a filmového klamu a raději se vydá vstříc neznámu a nejistému životu na cestách.

Nečekaný element vstoupil do románu právě tehdy, když autor stvořil postavu Guye Swifta. Guy je zosobněním typického mladého Angličana počátku 21. století. Je bohatý, úspěšný, ale také povrchní a sebestředný. Je zvyklý, že se svět točí kolem něj, a přesně tak přistupuje i ke všem lidem kolem sebe, včetně vlastní přítelkyně. Zároveň má v sobě mnoho z mentality koloniálních úředníků 19. století, především představu o vlastní dokonalosti i bezchybnosti systému, v němž žije. Kunzru s ním však hodlá sehrát mimořádně povedený kousek: nechá jej zažít přesně to, čím musely projít tisíce imigrantů přicházejících na Západ. Guy si na vlastní kůži prožije, jaké to je být tím „na druhé straně“. Při jednání na Blízkém východě přistupuje k obchodním partnerům právě s pocitem nadřazenosti a se značnou sebejistotou. Ze střetu dvou odlišných filozofií a přístupů k obchodu však nemůže vyjít vítězně.

Ještě o mnoho hůře dopadne, když se v zoufalém boji o udržení firmy angažuje v projektu zabývajícím se deportacemi imigrantů. Shodou nešťastných náhod skončí sám v síti policejního zásahu a díky selhání identifikačního systému je dokonce považován za ilegálního albánského imigranta. Nepomůže mu ani výborná znalost angličtiny, ani veškerá dosavadní zkušenost. Ocitne se najednou na druhém břehu, bez jakékoliv možnosti záchrany. Tento otřesný zážitek spojený s deportací a několikatýdenním živořením kdesi v Tiraně s ním mohutně otřese a značně promění jeho žebříček hodnot.

Co nemohl autor kvůli historickému zasazení Impresionisty patřičně využít, dostává velký prostor v románu Virus. Kunzru si klade otázku, jaký je vlastně přínos moderní techniky. Na jedné straně je to často jediný způsob, který spojuje komunity rozeseté po celém světě, na straně druhé je to zbraň, jež může být lehce zneužita k nejrůznějším účelům. I samotný virus, vytvořený jedním nešťastným indickým chlapcem kdesi v Kalifornii, může mnohým posloužit jako záminka k rozdmýchání mocenských sporů či vést k vytvoření těch nejfantastičtějších konspiračních teorií.

Nezáleží na tom, který z příběhů románu budeme brát jako stěžejní. Je jedno, jestli to bude zoufalá Ardžúnova pouť za štěstím, exotikou vonící příběh bollywoodské krásky Lejly nebo životní zlom anglického businessmana Guye. Ač zdánlivě nepodobné, všechny tři přinášejí totožné svědectví: o neskutečně barvitém a komplikovaném světě, v němž hrdinové žijí, kde nic není jen černé a bílé a kde si nikdo nemůže být jistý, zda opravdu stojí na té „správné“ straně hranice. Neboť, jak říká jedna z postav Kunzruova románu Virus:

“V jedenadvacátém století není hranice jen čára na zemi. Je to mnohem víc. Je to otázka statutu. A taky příležitosti. Jasně, buď jste uvnitř, nebo venku, ale stejně tak dobře můžete být uvnitř a přitom i venku, ne? Anebo můžete být venku a nahlížet dovnitř. Ostatně, jak říkáme na jednom ze snímků naší prezentace: ,Hranice je všude. Hranice‘ – a tohle je důležité – ,je ve vaší hlavě‘.“

© Markéta Musilová
Na iliteratura.cz uveřejňujeme doslov se souhlasem autorky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 1805x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce