Benni, Stefano: Bar Sport 2

Benni, Stefano
Bar Sport 2

ukázka beletrie zahraniční

Dodnes si vzpomínám, jak jsme jeli fandit. Ve Florencii hrála Fiorentina-Bologna a bylo rozhodnuto, že si pronajmeme autobus

Stefano Benni, Bar Sport, přeložila Alice Flemrová, Havran, Praha 2006, s. 108-113

Jedeme fandit
Dodnes si vzpomínám, jak jsme jeli fandit. Ve Florencii hrála Fiorentina-Bologna a bylo rozhodnuto, že si pronajmeme autobus. Tak jsme si všichni nařídili budíka na půl šestou, abychom nezaspali.

Já dorazil jako první, v osm, a našel jsem řidiče, jak spí zkroucený ve volantu. O deset minut později přijel zeměměřič Buzzi s termoskou plnou máslových tortellonů, manželkou a dítětem, to ale přijelo, jen aby svezlo rodiče na skútru. Buzzi vytáhl mapu Evropy a začal studovat trasu. Dělal si veliké starosti, protože manželka měla šílenou hrůzu z tunelů a on se bál, že se na appeninském úseku vrhne dolů. Já ho neposlouchal, protože jsem se báječně bavil hraním s ovládacími páčkami. Bylo jich tam fůra, jako v nějakém dopravním letadle, a téměř okamžitě se mi podařilo zapříčinit srážku stěračů, které se rozletěly na kousky. Dorazil Codoni v bobřím kožichu až na paty s červenými a modrými knoflíky na kokardě. Měl s sebou tři chlapečky a tři holčičky. Chlapečci byli celí zabalení do červeno-modrých šál, které jim bránily v jakémkoli pohybu, a tak se váleli jako westernoví hrdinové, když se snaží rozvázat pouta. Holčičky byly oblečené jedna jako toreador, jedna jako kominík a jedna jako kolombína: na sobě měla splývavé krajkové šaty a byla tak zmalovaná, že u ní zastavilo auto flamendrů z Reggia a ti hned začali povykovat: „Za kolik chodíš, fešando?“

V půl desáté dorazila Fornarova banda a přitáhla s sebou dva demižony vína na jezdícím prkně. V jedenáct napochodoval Ferrari se dvěma boxery ze Stále vpřed!, kteří chodili ve střehu a při představování nepodávali ruku, ale pošťuchovali vás levým zvedákem. Řekl, že je vzal s sebou, protože chce mít ochranku pro případ, že by se strhla nějaká mela. Ti dva se usadili na vedlejší sedadla a začali se mlátit hlava nehlava.

Dorazil Rapezzi v nátělníku, šortkách, oranžových ponožkách a dírovaných botách a začal hrát na harmoniku. Dorazil Gubbioli se slepicí nabarvenou na červeno-modro, která kdákala z posledního. Dorazil Naldi, který byl přesvědčený, že se jede do Abetone a byl oblečený jako na lyže, v hypermoderních přezkáčích, které měly poslední přezku, co se zapínala u krku jako motýlek, a chodil v předklonu, protože měl na čepici litinovou bambuli, aby v údolí udržel váhu. Měl vypůjčené lyže dlouhé tři metry třicet a s tak dokonalým bezpečnostním vázáním, že když zahlídlo nějaké podezřelé individuum, odepnulo se a běželo ho kousnout do nohy. Zatímco Cavazza přivazoval lyže na střechu, Naldi je musel krotit, protože cenilo zuby jako buldok.

V deset jsme vzbudili řidiče, že se pojede: ten otevřel oči a řekl, že není žádný řidič, ale cikán, že si vlezl do prázdného autobusu, protože neměl kde přespat. Pravý řidič si prý skočil pro něco k pití. A skutečně, v tu chvíli jsme ho uviděli, jak leze po čtyřech z baru. Přejel si rukou přes pusu a pak povídá: „Můžeme vyrazit,“ a snažil se vylézt do autobusu, ale ztratil rovnováhu a zmizel v diferenciálu. Cikán mezitím odešel a Codoni začal tvrdit, že to nebyl žádnej cikán, ale pravej řidič, a že ten, co říká, že je pravej řidič, je cikán, a že na tom něco nehraje, a trval na svém, i když jsme mu vysvětlili, že pravý cikán byl ten, co odešel, i proto, že mu ukradl boty, a Codoni – jen aby nám nemusel dát za pravdu – že prej přišel bos. Mezitím se pravému řidiči podařilo vyštrachat se zpod autobusu a řekl, že si potřebuje loknout něčeho ostřejšího, aby se vzpamatoval z toho leknutí. My si všichni posedali blízko Buzziho manželky, což byla přírodní blondýna s prsama jako dva krocani, a nechali jsme zbytek autobusu skoro prázdný, takže děti si tam začaly kopat, sedm proti sedmi.

V poledne řidič konečně vyjel, zařadil jedničku, nechal ji tam až do devadesátky a prudce zabrzdil. Já vrazil nosem do sedadla přede mnou přímo před panoramatem Cervina, Buzzi si udělal monokl o jezero Misurina za soumraku a Rapezzi si vyrazil dva zuby na Historickém náměstí v Assisi. Silnici zatarasila tlupa Lanzariniů, řezníků, vyzbrojená čtrnáctimetrovou vlajkou, kravskými zvonci, bubny, rumba koulemi, kanystry na benzín, činely a okovanými šunkami. Vyrazili v osmapadesáti, všichni už byli ochraptělí: jeden z nich zapískal zvuk gongu a ti dva ze Stále vpřed! z něj vmžiku nadělali fašírku. Přepočítali jsme děti, které se ale přemisťovaly takovou rychlostí, že odhad byl velice přibližný. Ferrari jich napočítal sto padesát šest rozdělených do dvou manšaftů. Naštěstí dostal Gubbioli nápad odpískat minutu ticha za tragédii Superga a v klidu jsme jich napočítali jednadvacet. Jedno přebývalo. Zjistili jsme, že jsme započítali taky Schiassiho, což byl maličký instalatér, který při opravě umyvadla spadl už devětkrát do odpadové jímky. Schiassi se šíleně urazil a my ho požádali o prominutí a řekli mu, že vůbec není tak malý, že je akorát a ať si konečně sedne. Už jsme ho skoro uklidnili, když tu dostal Tirelli ten nevkusný nápad zeptat se ho, jestli upozornil Sněhurku, že nepřijde k obědu, a Schiassi na něj zaútočil hasákem a snažil se ho vykleštit.

Konečně jsme vyjeli. Řidič šoféroval s naprostou profesionalitou a sebevládou, přestože vypadl z okýnka, když si při vjezdu na dálnici bral u pokladny lístek. V prvním tunelu jsme se všichni hned snažili svlíknout Buzziho manželku, která ve velikých rozpacích všem nabízela žvýkačku a ptala se: „Kam se poděl můj manžel?“ Buzzi byl na střeše, protože nedokázal snést rámusení natřásajících se lyží, a tak se je snažil svázat páskem. Na dálnici nádherně svítilo sluníčko: advokát Della Lana, známý to smůlonoš, pravil „To je ale báječný den,“ a všichni jsme se hned chytli v rozkroku. A taky že jo, v tu ránu zaburácel hrom a nebe zahalil obrovský mrak. Dalo se do deště.

Řidič vstal ze svého místa a šel si sednout k nám s tím, že prý stěrače stejnak nefungujou, takže vidí velký kulový. Rapezzi se zeptal, jestli zná někdo Niagáru, a všichni začali výt jako šakali. Jedno z Codoniho dětí koplo v přerušení hry míč do obličeje jednomu z Cecconiho dětí a Ferrari ho vyloučil z okýnka dolů ze srázu nedaleko Roncobilaccia. Codoni otec mezitím dál trval na tom, že řidič je cikán, že pravý řidič byl nepravý cikán, který mu ukradl boty, a pořád se řidiče vyptával, z jakého je kmene. Ferrari se plazil mezi sedadly ve snaze zmocnit se slepice-maskota. My zatím vysvlékli paní Buzziovou donaha a ona duchaplně přistoupila na hru a dál se ptala, kde je její manžel. Buzzi byl pořád na střeše, bičovaný deštěm, a snažil se hodit vázání otrávený karbanátek. Mně se podařilo udělat díru Rapezzimu do harmoniky a vypadlo z ní dvacet kartonů cigaret. V ten moment řidič vytáhl housle a spustil cikánskou píseň. Codoni vyskočil s výkřikem: „Tak vidíte!“, ale řidič vysvětlil, že není cikán, že se jen naučil hrát na housle, aby překonal monotónnost dlouhých cest. Codoniho očividně nepřesvědčil, a některé z nás taky ne.

Advokát Della Lana pravil. „To nám ale cesta pěkně ubíhá, co?“ a hned jsme píchli všechny čtyři gumy a ta rezervní bouchla jak časovaná bomba. Rozhodli jsme se udělat zastávku v motorestu. Hned jsme se rozprchli do různých stran. Cecconi utíkal napsat Bologna do toho na všechna auta. Rapezzi vyrazil směrem k hajzlíkům, aby přerval všechny řetízky, a Galli začal vcházet a vycházet dveřma na fotobuňku, až jí přeskočilo a roztrhla ho vejpůl. My se šli všichni dovnitř něčeho napít, až na Ferrariho, který vklouzl do kuchyně, aby si dal upéct slepici. Objednali jsme šestkrát kafe, ale jakmile zacinkala kasa, ti dva ze Stále vpřed! složili pokladní sérií přímých háků. Děti se mezitím vrhly do labyrintu samoobsluhy a označovaly černým křížkem všechno, co chtěly koupit.

Skoro nikdo se nenapil, i proto, že ve zmatku hromadné objednávky se prodavačka odplazila mezi našima nohama pryč a za kasou skončil nějaký Němec. Paní Buzziové, zakryté jak se dalo papírovými kapesníčky, se podařilo sehnat do houfu skoro všechny děti a vysypat jim z kapes šunky. Rapezzi vyšel ven s milánským Dómem z mušliček, vysokým skoro dva metry, který získal po předložení účtu za fernet. Nalezli jsme zpátky do autobusu, kde ti dva ze Stále vpřed! drželi řidiče, zatímco Codoni ho fackoval a nutil ho, aby se přiznal a četl mu z ruky. Když už jsme všichni seděli, přihnal se Galli, po rozříznutí fotobuňkou se dal co to šlo dohromady, ovázal si šátek pevně kolem krku, ale občas se mu rozjely nohy a skončil v rozštěpu na zemi.

Konečně jsme vyjeli a dorazili k dálniční pokladně: bohužel jsme si spletli cestu a ocitli se pár kilometrů od Svatého Bernarda, takže jsme si zápas museli poslechnout z tranzistoráku. Řidič utekl a unesl Codoniho do svojí maringotky, Buzziho manželka utekla s jedním z boxerů a Galli jel napůl navštívit příbuzné do Tarvisia a napůl za svou lepší polovičkou. Vrátili jsme se domů a zrovinka v boloňských branách se Buzzimu konečně podařilo přivázat lyže, ale nešťastnou náhodou se oběsil na transparentu vzorkového veletrhu.

Byly tři ráno. Bologna prohrála šest nula, potom co dlouho hrála přesilovku.

© Alice Flemrová 
Na iliteratura.cz s laskavým svolením překladatelky Alice Flemrové a nakladatelství Havran.

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2874x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce