Je libo zákusek? Zajděte si do Baru Sport na slavný koláček Luisona, který již něco pamatuje a stal se skutečnou kultovní záležitostí. Je to tak slavný zákusek, že má 9. prosince dokonce i svůj svátek (tzv. Luisona Day). Letos si jej v rámci třicetiletého výročí prvního vydání knihy Bar Sport připomněli příznivci Stefana Benniho po celém světě (a to doslova: slavilo se totiž i na Antarktidě a v Africe!). V Praze byl tento slavnostní okamžik ještě příjemnější, během setkání jeho příznivců byl totiž představen český překlad této knihy. A co že to ta Luisona a Bar Sport vlastně jsou?

Luisona je letitý zákusek, náhodným cestujícím požitý miláček všech štamgastů Baru Sport, místa, kolem něhož se točí povídky ze stejnojmenné knihy italského spisovatele a všeuměla Stefana Benniho (1947). Český čtenář se s autorem mohl seznámit již dříve díky překladům knih Časoskokan (2003) a Podivínsko (2003). Nyní uvedlo nakladatelství Havran jednu z jeho vůbec nejslavnějších knih, kterou publikoval poprvé v roce 1976 (jedná se zároveň o autorovu prvotinu).

Bar Sport obsahuje historický úvod, který nám objasňuje důležitost barů pro vývoj evropské civilizace (nevěděli jste snad, že Aristotelés se chvíli živil jako pingl nebo že Platón dělal kuchtíka?), a dvacet šest různě obsáhlých povídek, jejichž téma se točí kolem italských barů, fenoménu italského společenského života (Ital, který by se ráno nestavil v baru na kafe vypité na stojáka, snad ani neexistuje).

Skutečnou zábavu vytváří plejáda Benniho postaviček. Autor na ně pohlíží se sobě typickým utahovačným humorem a vysokou invencí (tak třeba barový poslíček z povídky Cinno kdysi ve škole jako nepozorný žák „svoji část lavice zničil: vyřezal z ní holandské dřeváky a baseballovou pálku, a musel se opírat o sousedovu půlku“). Před očima čtenáře tak defilují nejrůznější typy postav od zmíněného poslíčka, přes barového experta, barového dědečka, barového telefonistu, barového playboye, až po hrdiny silniční cyklistiky či italského fotbalu, ústředních to témat barových diskuzí. Vydařený je popis návštěvníků kina v povídce Bio Střelec, který zachycuje s notnou dávkou nadsázky nejrůznější lidi a jejich důvody k návštěvě kina (začíná hned u pokladní přežvykující „s výrazem krávy hledící na projíždějící vlak“, v sále biografu pak sedí pederasti, pašerák cigaret, staříci, prodavač eskyma či milenci uvelebení v zadních řadách).

Neméně zábavné je v povídce Komparzisté defilé barových komparzistů, lidí, kteří k baru neodmyslitelně patří, ale jejichž pravý původ je neznámý nebo je nikdy nikdo ani neviděl („kafe pro pana inžinýýýra“ tak zůstává v šálku na baru netknuté, u pumpaře zase není jasné, od které pumpy přišel). Dalšími Benniho hrdiny jsou řidič autobusu, který si jde během jízdy sednout k cestujícím, protože kvůli nefungujícím stěračům stejně nic nevidí, fotbalista hrající v trenýrkách z benátské krajky či dokonce lyžařské vázání, které kouše, ale také nejrůznější barové atrakce (stolním fotbálkem počínaje a karetními hrami konče). Nejplodnější na šílené Benniho popisy je asi povídka Velký Pozzi líčící soupeření dvou favoritů v průběhu etapového cyklistického závodu. Čtenář se tu nesměje na etapy, ale nepřetržitě, když sleduje naschvály, jaké si oba rivalové vzájemně připravují.

Pro jakoukoli Benniho povídku z Baru Sport jsou tím nejdůležitějším popisy, ať už charakterových vlastností, vzhledu či vnějších okolností. Jakožto mistr zkratky dokáže vždy najít jasná, stručná a velmi vtipná přirovnání či přívlastky vystihující nejenom protagonistu vyprávění, ale obecně určité typologie lidí ze soudobého světa. Vyprávění se díky tomu odvíjí velmi svižně a čtenář se neustále baví. Snad jenom Benni si může v rámci popisu srpnového italského parna v povídce Letní noc brát na paškál záliby svých italských spoluobčanů: bylo „takové vedro, že krokodýlci utíkali z triček a skákali do granity“. Nejenže popis horka je tu nadmíru výstižný a vtipný, ale navíc si utahuje právě ze záliby Italů ve značkovém oblečení, v tomto případě Lacoste, a z jejich lásky k ledovým drtím granita, které neodmyslitelně patří k italským plážím. Za Benniho humorem, servírovaným v knize ve sloních dávkách, se tak zároveň skrývá hlubší kritika italské společnosti a jejích zvyklostí, stereotypů či špatných návyků. Tyto elementy, tvořící podhoubí Benniho vtipných kreací, proto nelze při četbě přehlížet.

Přestože některé Benniho výrazy nemají české ekvivalenty (známá je jeho záliba v novotvarech, které si sám pro potřeby svého humoru vymýšlí), a tudíž je třeba najít co nejvýstižnější slova, která náš jazyk nabízí, je z překladu cítit stejná lehkost a hravost, jaká sálá z originálního italského znění. Škoda snad jen několika tiskových chyb, které se v textu vyskytují. To však nekazí celkový dojem, a pokud ano, tak jen minimálně.