Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy

Novozákonní apokryfy III
Proroctví a apokalypsy

recenze beletrie zahraniční

Závěrečný svazek Novozákonních apokryfů je stejně jako celá třísvazková série počinem velmi významným i vítaným, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak se čeština konečně zařadila k celé řadě „velkých“ jazyků, v nichž jsou tyto raně křesťanské památky dostupné již řadu let...

Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy. Uspořádal Jan A. Dus. Z řeckých, latinských, koptských a syrských originálů přeložili a úvody a komentáři opatřili Josef Bartoň, Růžena Dostálová, Jan A. Dus, Radka Fialová, Matyáš Havrda, Jiří Hoblík, Sidonia Horňanová, Lenka Jiroušková, Lucie Kopecká, Jiří Mrázek, Jiří Pavlík, Petr Pokorný, Pavel Ryneš, Petr Tomášek, Zuzana Vítková a David Zbíral. Odpovědná redaktorka Radka Fialová. Praha: Vyšehrad 2007 (Knihovna rané křesťanské literatury, 3), 568 str. ISBN: 978-80-7021-814-3.

Tak se čeští čtenáři konečně dočkali. Po šesti letech od vydání prvního svazku („Novozákonní apokryfy I: Neznámá evangelia“, 2001; první a druhý svazek se mezitím dočkaly již druhého vydání) došel svého završení pozoruhodný projekt českých překladů novozákonní literatury stojící mimo biblický kánon, který s podporou několika grantů a rozsáhlým týmem spolupracovníků připravilo Centrum biblických studií Akademie věd České republiky a Univerzity Karlovy v Praze a edičně zaštítilo pražské nakladatelství Vyšehrad. Na více než patnácti stech stranách si česká veřejnost – laická i odborná – může konečně udělat poměrně jasnou a plastickou představu o duchovním světě rané církve a o jejích literárních památkách, které – byť se nedostaly do oficiálního kánonu bible – utvářely kulturní dějiny Evropy ve stejné či možná ještě větší míře než texty kanonické. Pro širší publikum měly apokryfy větší přitažlivost než stanovený kánon od pradávna: svou roli zde sehrálo nejen kouzlo zakázaného ovoce z tohoto, budeme-li se držet zvolené metafory, stromu poznání, jejž se pozdější církev snažila pokud možno maskovat a svým způsobem ho i tabuizovala, ale rovněž a především romantická představa čehosi tajného, zasvěceneckého, co jistě obsahuje hluboké pravdy redefinující vztah mezi božským a lidským (k čemuž ostatně navádí již samo slovo apokryf, odvozené z řeckého slovesa apokryptein, „skrývat“, „zatajovat“).

V nově vydaném svazku shromáždil tým okolo Jana Duse raně křesťanské apokalypsy a prorocké spisy, tedy díla, která přitahují čtenáře – a stejně často také podněcují ke kritice – i díky své metaforice, nevyhýbající se přepjatým obrazům i hrůzným detailům ďábelských muk čekajících na všechny hříšníky. Kniha je stejně jako v případě předcházejících svazků vybavena obsáhlou zastřešující úvodní studií, rozdělenou na dvě části: v první seznamuje Sidonia Horňanová s „Fenoménem apokalyptiky od židovství po křesťanství“ (str. 27–56), v druhé představuje Jiří Hoblík téma „Profétie v raném křesťanství“ (str. 57–70). Po této „propedeutické“ části již následují samotné raně křesťanské texty, přeložené do češtiny v naprosté většině případů poprvé a z originálních jazyků (s výjimkou Zjevení Petrova, které bylo převedeno z německého a anglického přetlumočení – srv. str. 332).

Výběru textů, které byly do svazku zařazeny, se věnuje editor Jan Dus (str. 23–26), jenž upozorňuje na obtížnost sestavení kompletního výčtu novozákonních apokalyptických spisů především s ohledem na prolínání židovského a křesťanského prvku, a zdůrazňuje, že bylo upřednostněno „pragmatické řešení před snahou o systematické uspořádání látky“ (str. 25): v praxi to znamená, že ve třetím svazku apokryfů nenalezneme některé texty, které by do publikace po tematické stránce patřily (Čtvrtý Ezdráš, Nanebevzetí Izajášovo, třetí až pátá kniha Sibylliných věšteb), ale vzhledem k tomu, že byly do češtiny převedeny již v rámci série Knihy tajemství a moudrosti. Mimobiblické židovské spisy: pseudepigafy (ve třech svazcích vydal v letech 1998–1999 opět Vyšehrad), nejsou zde zařazeny znovu, a ušetřený prostor tak byl využit pro méně známé a obtížně dostupné texty (např. Závěť Adamova či Zjevení Šadrakovo). Přeložené texty jsou ve svazku uspořádány vždy podle jména údajného autora, přičemž jsou opatřeny veškerým vědeckým aparátem, který odborník vděčně přivítá a laický čtenář, nechce-li zabíhat do detailů, může pohodlně přeskočit – všechny texty jsou opatřeny stručnými úvody, soupisy pramenů a literatury i nezbytnými výkladovými poznámkami. V publikaci jsou přeloženy následující spisy: Závěť Adamova, Otázky Bartolomějovy, Zlomky knihy Élchasai, Zjevení Ezdrášovo, Zjevení Šadrakovo, Vidění Ezdrášovo, První zjevení Janovo, Otázky Janovy, Zjevení Mariino, Zjevení Pavlovo, Zjevení Petrovo, Sibylliny věštby (knihy I–II, VI–VIII), Zjevení Tomášovo a Zósimovo vyprávění o životě Rekábejců, a nakonec čtyři gnostické apokalypsy z Nag Hammádí – Zjevení Pavlovo, První a Druhé zjevení Jakubovo a Zjevení Petrovo.

České překlady jsou čtivé a nejsou zatíženy zbytečnou archaizací. V namátkou vybraném Zjevení Mariině se však navzdory chvályhodné reflexi stylové úrovně originálu nemohu zbavit dojmu určité nenáležité komičnosti, když archanděl Michael ukazuje apokryfní Panně Marii tresty hříšníků slovy: „Přesvatá, fakt jsi ještě neviděla největší tresty“ (str. 243), a to navzdory tomu, že touto formou „nepatřičného lexikálního nebo syntaktického kolokvialismu“ překladatel ilustruje „jazykové tápání či snad stylistickou apatii autora“ (str. 238). Kniha je, podobně jako předcházející svazky, opatřena rozsáhlou obrazovou přílohou a pro odborné publikace nezbytnými a neocenitelnými seznamy zkratek a rejstříky (spisů, osobních a místních jmen a vybraných pojmů).

Závěrečný svazek Novozákonních apokryfů je stejně jako celá třísvazková série počinem velmi významným i vítaným, a to přinejmenším ze dvou důvodů: jednak se čeština konečně zařadila k celé řadě „velkých“ jazyků, v nichž jsou tyto raně křesťanské památky dostupné již řadu let, a navíc jejich české vydání pomohlo uvést na pravou míru ony s apokryfní literaturou spojené romantické představy dřímající kdesi v nitru celé řady jejích potenciálních čtenářů a odhalit svět sice možná méně spekulativně esoterický, ale neméně fascinující.

© Petr Kitzler

 se souhlasem autora přetištěno in: Teologická reflexe 1, 2007, str. 97-99

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 89 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Petr Kitzler, 10.03.2007 14:47
Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy
V první řadě děkuji za reakci, jsem rád, že antickou a středověkou sekci někdo sleduje - o čemž Váš komentář svědčí. V zásadě k němu nemám co dodat a v podstatě s ním souhlasím: chtěl bych ale podotknout, že mým cílem nebylo "vynášet nízké, neobvyklé či skryté" - naopak jsem vůči podobné tendenci poměrně... skeptický (viz celý "humbuk" ohledně Jidášovo evangelia, kterého jsem se dotkl v recenzi českého překladu, která vyjde v nejbližších Souvislostech), o čemž, jak alespoň doufám, svědčí i závěr (pokud ne celkové vyznění) recenze.
Vložil: Pavel Mareš, 09.03.2007 16:31
Novozákonní apokryfy III: Proroctví a apokalypsy
Děkuji za souhrnnou informaci, jsem vděčný za tuto souvislou řadu z mnoha a mnoha důvodů, ale hlavně proto, že svědčí o plné obnově českých biblických studií (v ekumenické a mezioborové spolupráci) po totalitním minimalismu způsobeném komunisty a jejich pohůnky. Rychlá, poněkud širší, snad ne ale... unáhlená reakce: Možná bych na Vašem místě více zdůraznil návaznost na onu starozákonní řadu apokryfů (pseudepigrafů), kterou zmiňujete až v půli svého textu. Zásadně ovšem nesouhlasím - zvlášť z úst odborníka, jakým nepochybně jste - s názorem, že „apokryfy utvářely kulturní dějiny Evropy ve stejné či možná ještě větší míře než texty kanonické“. Věřím, že se Vám do textu jen vloudila dnes tolik módní tendence hledat a vynášet nízké, neobvyklé, skryté. Myslím, že i provokace musí být pravdivá ... Vzpomínám si v tomto ohledu nejen na desítky knih a článků teologů a věřících literátů; vytanula mi najednou zmínka dr. J. Kalivody ze středověkého latinského semináře na pražské FF věnovaného slovesnosti pozdní antiky. Tvrdil tu, že s kanonickými evangelii, listy i apokalypsami se jejich apokryfní protějšky z jazykověstylistického hlediska nedají co do kvality srovnávat. Bylo by prostě mylné domnívat se, že církev v oikúmeně takříkajíc strkala pod koberec, Vašimi slovy „tabuizovala“, co se jí nehodilo. Bylo to přece různě: Něco se setkalo s tvrdým odporem (gnosticky laděné spisy, ale také evangelia se zázraky Ježíše Divotvůrce, nikoli toho, kdo dává zázrakem znamení), něco prostě nebylo neutrálně přijato (evangelia sestávající z pouhých logií, výroků Páně, nezasazených do rámce Ježíšova života a smrti), něco se neocitlo v kánonu, ale plody se dostaly třeba do liturgického kalendáře (evangelia dětství, s rodiči a příbuznými). K úvaze dávám v podstatě jeden bod: Neroztrhávejme od sebe víru, kulturu, teologii (jako vědní disciplínu i jako jakýkoli závazný způsob mluvení o Bohu), poctivá studia filologická, literární, historická, religionistická. Neroztrhávejme - snažme se o spojení těchto jednotlivých přístupů, ať nám neuniká pro jednotlivé stromy celý les.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

51%čtenáři

zhlédnuto 2855x

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce